KDYŽ mi bylo dvanáct, poprvé jsem si uvědomil, že můžu druhým dát něco velmi cenného. Jeden bratr se mě během sjezdu zeptal, jestli bych chtěl kázat. „Ano,“ řekl jsem, i když jsem s tím ještě neměl žádnou zkušenost. Dal mi pár brožur o Božím království a šli jsme do obvodu. Řekl mi: „Ty si vezmeš tuhle stranu ulice a já tu druhou.“ Byl jsem nervózní, ale ke svému překvapení jsem všechny brožury brzy rozšířil. Ukázalo se, že mnozí lidé mají o dobrou zprávu zájem.

Narodil jsem se v roce 1923 v Chathamu v anglickém hrabství Kent. Vyrůstal jsem ve světě plném zklamaných lidí. Velká válka nezměnila svět k lepšímu, jak si lidé slibovali. Moji rodiče byli zklamaní také duchovními baptistické církve, kterým očividně šlo jen o vlastní zájmy. Když mi bylo asi devět, maminka začala chodit do sálu Mezinárodního sdružení badatelů Bible, kteří krátce předtím přijali jméno svědkové Jehovovi a pořádali tam svá shromáždění. S námi dětmi jedna sestra studovala Bibli a knihu Harfa Boží. To, co jsem se dozvídal, se mi moc líbilo.

V dospívání jsem lidem rád říkal o naději z Božího Slova. I když jsem často chodil do služby sám, kázal jsem i s druhými a učil se od nich. Vzpomínám si například, jak jsme s jedním bratrem jeli na kole do obvodu, míjeli jsme nějakého kněze a já řekl: „Hele, kozel.“ Bratr zastavil a navrhl, abychom si na chvíli sedli na kmen stromu, který tam ležel. Zeptal se: „Dal ti někdo autoritu posuzovat, kdo je kozel? Raduj se z toho, že můžeš lidem předávat dobrou zprávu, a souzení nech na Jehovovi.“ O radosti z dávání jsem se v těch letech naučil opravdu hodně. (Mat. 25:31–33; Sk. 20:35)

Od jiného staršího bratra jsem se naučil, že abychom zažívali radost z dávání, musíme někdy trpělivě snášet těžkosti. Jednou mě pozval k nim domů. Jeho žena neměla ráda svědky Jehovovy, a když zjistila, že byl ve službě, byla tak rozčílená, že po nás začala házet balíčky čaje. On se ale nenechal vyprovokovat a s klidem vrátil čaj na místo. O několik let později byl za svoji trpělivost odměněn, když se jeho žena dala pokřtít.

 Moje touha říkat druhým o naději na lepší budoucnost rostla a v březnu 1940 jsme se s maminkou dali ve městě Dover pokřtít. V září 1939, když mi bylo šestnáct, Británie vyhlásila válku Německu. V červnu 1940 jsem stál před naším domem a sledoval jsem tisíce traumatizovaných vojáků, kteří okolo projížděli na korbách nákladních aut. Vraceli se z bitvy u Dunkerku. V očích se jim zračila beznaděj a já jsem toužil říct jim o Božím království. O něco později v tom roce začalo intenzivní bombardování Británie. Každou noc jsem pozoroval, jak nad námi přelétají eskadry německých bombardérů. Padající bomby hlasitě hvízdaly, což ještě znásobovalo hrůzu civilního obyvatelstva. Když jsme pak ráno vyšli ven, některé části města byly úplně zničené. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že mojí jedinou nadějí je Boží království.

Zlomový moment mého života přišel v roce 1941. Pracoval jsem v královské loděnici v Chathamu, kde jsem se učil na lodního tesaře. Bylo to žádané místo s mnoha výhodami. Jehovovi služebníci už dlouho chápali, že by se neměli zapojovat do válečných konfliktů mezi národy. Někdy v té době jsme si ale začínali uvědomovat, že bychom neměli ani pracovat ve zbrojním průmyslu. (Jan 18:36) A protože v loděnici, kde jsem pracoval, se vyráběly ponorky, rozhodl jsem se, že z ní odejdu a začnu s celodobou službou. Moje první působiště bylo v Cirencesteru, malebném městečku v oblasti Cotswolds.

Když mi bylo osmnáct, byl jsem na devět měsíců uvězněn, protože jsem odmítl nastoupit vojenskou službu. Byl to hrozný pocit, když se dveře mojí cely poprvé zabouchly a já jsem zůstal sám. Brzy se mě ale dozorci a spoluvězni začali vyptávat, proč tam jsem, a já byl rád, že jim můžu říct, čemu věřím.

Po mém propuštění mě bratři poprosili, abych se připojil k Leonardu Smithovi * a spolu s ním kázal v různých městech v našem domovském hrabství Kent. V letech 1944 a 1945 na Kent dopadlo přes tisíc bezpilotních tryskových letounů plných výbušnin. Přes toto území totiž vedla letová trasa mezi nacisty okupovanou Evropou a Londýnem. Tyto létající bomby naháněly hrůzu, protože když jsme slyšeli, jak motor zhasl,  věděli jsme, že o několik vteřin později letadlo spadne a exploduje. Studovali jsme tehdy s jednou pětičlennou rodinou a občas jsme seděli pod železným stolem, který je měl ochránit v případě, že by se dům zřítil. Časem byli všichni pokřtěni.

Po válce jsem dva roky sloužil jako průkopník na jihu Irska. Nečekali jsme, jak moc se Irsko bude od Anglie lišit. Šli jsme od domu k domu, říkali, že jsme misionáři, a ptali se na ubytování. Také jsme nabízeli naše časopisy na ulici. V tak silně katolické zemi to nebyl zrovna nejchytřejší postup. Když nám jeden muž dost agresivně vyhrožoval, stěžoval jsem si policistovi. Ten mi ale jenom řekl: „A co jste čekal?“ Netušili jsme, jak velký vliv mají duchovní. Dokázali zařídit, že lidé, kteří si od nás vzali nějaké knihy, byli propuštěni z práce, a my jsme kvůli nim několikrát přišli o podnájem.

Brzy jsme se naučili, že když přijedeme do nové oblasti, je nejlepší zajet na kole někam, kde působí jiný kněz, a nejdřív kázat jenom tam. Lidi v sousedství jsme navštívili až nakonec. V Kilkenny jsme s jedním mladým mužem studovali třikrát týdně, přestože nám opakovaně vyhrožoval dav rozzuřených lidí. Službu jsem měl tak rád, že jsem se rozhodl podat si přihlášku do biblické školy Strážné věže Gilead.

Po pětiměsíčním školení ve státě New York jsem byl se třemi dalšími absolventy Gileadu poslán kázat na malé ostrovy v Karibském moři. V listopadu 1948 jsme opustili New York na palubě 18metrového škuneru Sibia. Nikdy předtím jsem se po moři neplavil, a tak to pro mě byl vzrušující zážitek. Jeden z nás, Gust Maki, byl zkušený kapitán. Naučil nás některé základní námořnické dovednosti, například jak vytahovat a spouštět různé plachty, jak udržovat kurz podle kompasu a jak plout proti větru. Díky Gustovým zkušenostem jsme se po třiceti dnech v pořádku dostali až na Bahamy, i když nás na moři několikrát zastihla nebezpečná bouře.

Po několika měsících strávených na malých bahamských ostrovech jsme zvedli kotvy. Vypluli jsme směrem k Závětrným a Návětrným ostrovům, které se táhnou v délce přibližně 800 kilometrů od Portorika a Panenských ostrovů až k Trinidadu. Pět let jsme kázali hlavně na odlehlých ostrovech, kde nebyli žádní svědkové. Někdy jsme byli na cestách celé týdny, aniž bychom mohli poslat nebo dostat poštu. Byli jsme ale šťastní, že můžeme vyprávět „Jehovovo slovo . . . mezi dalekými ostrovy“. (Jer. 31:10)

Pokaždé když jsme zakotvili v zátoce, způsobil náš příjezd pozdvižení. Lidé se shlukovali na molu, aby zjistili, co jsme zač. Někteří nikdy předtím neviděli škuner ani bělochy. Ostrované byli přátelští, věřili v Boha a dobře znali Bibli. Často nám dávali čerstvé ryby, avokáda a arašídy. Na naší lodi nebylo moc místa na spaní, vaření a praní, ale nějak jsme to zvládali.

Vždycky jsme připluli ke břehu, celý den navštěvovali místní obyvatele a zvali je na biblickou přednášku. Za soumraku jsme pak zazvonili  na lodní zvon. Lidé se začali scházet a světla z jejich petrolejových lamp se na svahu mihotala jako hvězdy. Někdy jich přišlo i sto a dlouho do noci se nás ptali na mnoho věcí. Rádi zpívali, a tak jsme opsali slova některých písní Království a rozdali jim je. Snažili jsme se co nejlíp zpívat a oni se k nám přidávali. Znělo to nádherně. Dodnes na ty časy rád vzpomínám.

Někteří zájemci se s námi po svém studiu vydali za další rodinou a připojili se i k jejich studiu. Protože jsme vždycky po několika týdnech museli jet dál, často jsme poprosili ty nejpokročilejší zájemce, aby pokračovali ve studiu s těmi ostatními, dokud se nevrátíme. Bylo milé sledovat, jak vážně někteří z nich svůj úkol berou.

Z mnoha těch ostrovů jsou dnes rušné turistické destinace, ale tehdy to byla nedotčená místa s tyrkysovými lagunami, písečnými plážemi a palmami. Mezi jednotlivými ostrovy jsme se většinou přesouvali v noci. Kolem naší lodi skotačili delfíni a bylo slyšet jenom šplouchání vody, jak příď prorážela hladinu. Měsíční svit vytvářel na klidném moři širokou stříbřitou cestu, která se táhla až k obzoru.

Po pěti letech strávených kázáním na ostrovech jsme se vydali na Portoriko, abychom vyměnili škuner za motorovou loď. Když jsme přijeli, potkal jsem krásnou misionářku Maxine Boydovou a zamiloval se do ní. Už od dětství byla horlivou zvěstovatelkou. Později sloužila jako misionářka v Dominikánské republice, ale v roce 1950 byla katolickou vládou ze země vyhoštěna. Jako člen lodní posádky jsem mohl na Portoriku zůstat jenom měsíc. Brzy jsem měl vyplout k dalším ostrovům a být pryč několik let. Tak jsem si řekl: Ronalde, jestli o to děvče stojíš, musíš jednat rychle. Po třech týdnech jsem ji požádal o ruku a za další tři týdny jsme se vzali. S Maxine jsme dostali za úkol, abychom na Portoriku sloužili jako misionáři, takže jsem na nové lodi nikdy nevyjel.

V roce 1956 jsme začali s krajskou službou. Bratry a sestry jsme navštěvovali moc rádi, i když mnozí z nich byli chudí. Například ve vesnici Potala Pastillo žily dvě početné rodiny svědků a já jsem dětem vždycky hrál na flétnu. Jedné holčičky, která se jmenovala Hilda, jsem se zeptal, jestli by s námi chtěla jít do služby. Odpověděla mi: „Chtěla bych, ale nemůžu. Nemám boty.“ Jedny jsme jí koupili, a tak s námi mohla jít. Když jsme pak v roce 1972 byli s Maxine na návštěvě v brooklynském betelu, přišla za námi sestra, která právě absolvovala školu Gilead a chystala se odjet do Ekvádoru. Řekla nám: „Vy mě nepoznáváte, že ne? Jsem ta malá holka z Pastilla, co neměla boty.“ Byla to Hilda. Radostí jsme se rozplakali.

V roce 1960 jsme byli pozváni, abychom sloužili v portorické pobočce, která byla v malém dvouposchoďovém domku ve čtvrti Santurce ve městě San Juan. Zpočátku jsme většinu práce dělali já a Lennart Johnson. On a jeho manželka byli první svědkové Jehovovi v Dominikánské republice a na Portoriko přijeli v roce 1957. Maxine později zpracovávala objednávky předplatného našich časopisů – bylo jich přes tisíc týdně. Měla svoji práci ráda, protože si představovala, jak všichni ti lidé dostávají duchovní pokrm.

Službu v betelu mám rád, protože je to život plný dávání. Ale není to vždycky lehké. Například během prvního mezinárodního sjezdu na Portoriku, který se konal v roce 1967, jsem byl zavalený povinnostmi. Sjezdu se účastnil i Nathan Knorr, který tehdy vedl dílo svědků Jehovových. Mylně se domníval, že jsem zapomněl zorganizovat dopravu misionářů, kteří na sjezd přijeli, i když jsem to udělal. Důrazně mě upozornil, že bych měl mít ve věcech lepší pořádek, a řekl mi, že jsem ho zklamal. Nechtěl jsem se s ním dohadovat, ale docela dlouho jsem byl rozladěný a připadal si ukřivděný. Když jsme ale s Maxine bratra Knorra potkali příště, pozval nás k sobě na jídlo.

 Z Portorika jsme se několikrát vypravili do Anglie navštívit moji rodinu. V době, kdy jsme se s maminkou dali pokřtít, tatínek pravdu nepřijal. Protože u nás ale často přespávali beteloví řečníci, tatínek mohl pozorovat, jak jsou tito bratři pokorní. Viděl, jak moc se liší od duchovních, jejichž jednáním byl dlouhé roky znechucený. Nakonec se dal v roce 1962 pokřtít.

V roce 2011 moje drahá Maxine zemřela. Opravdu moc se těším, až ji v ráji znovu uvidím. Je to krásná představa. Během těch 58 společně strávených let jsme viděli, jak na Portoriku vzrostl počet svědků Jehovových z asi 650 na 26 000. V roce 2013 se pak portorická pobočka sloučila s pobočkou ve Spojených státech a já jsem byl pozván, abych sloužil ve Wallkillu. Po těch šedesáti letech mi připadalo, že k Portoriku patřím stejně jako místní žabka, které se podle zvuků, jaké po večerech vydává, říká coquí. Ale bylo na čase jít dál.

Jsem rád, že můžu Jehovovi sloužit v betelu až dodnes. Je mi teď přes devadesát let a mojí prací je duchovně povzbuzovat členy rodiny betel. Prý jsem takových pastýřských návštěv vykonal od svého příchodu do Wallkillu už přes 600. Někteří si potřebují popovídat o osobních a rodinných problémech nebo chtějí poradit, co můžou udělat pro to, aby službu v betelu dobře zvládali. Jiní, kteří mají krátce po svatbě, prosí o nějaké rady do manželství. Další se dozvěděli, že budou z betelu odcházet. Každého si vyslechnu, a když se to hodí, říkám: „‚Bůh miluje radostného dárce.‘ Tak svoji práci dělej s radostí. Je to pro Jehovu.“ (2. Kor. 9:7)

Klíč ke spokojenosti v betelu je stejný jako kdekoli jinde: Nesmíš ztratit ze zřetele, proč je tvoje služba důležitá. Všechno, co v betelu děláme, je svatá služba. I díky naší podpoře může „věrný a rozvážný otrok“ poskytovat duchovní pokrm bratrům a sestrám po celém světě. (Mat. 24:45) Ať už sloužíme Jehovovi kdekoli, vždycky ho můžeme chválit. Plňme tedy své úkoly s radostí, protože „Bůh miluje radostného dárce“.