„CO JSI to za otce?“ křičel na mě agent KGB. * „Opustil jsi těhotnou manželku a malou dceru. Kdo je bude živit? Kdo se o ně postará? Vzdej se svojí víry a můžeš jít domů!“ Odpověděl jsem: „Já jsem svoji rodinu neopustil. To vy jste mě zatkli! A za co?“ Agent odsekl: „Být svědkem je ten nejhorší zločin.“

Tento rozhovor proběhl roku 1959 ve vězení v Irkutsku v Rusku. Rád bych vám teď povyprávěl, proč jsme byli já a moje manželka Maria ochotní „trpět pro spravedlnost“ a jak nám Bůh za naši věrnost žehnal. (1. Petra 3:13, 14)

Narodil jsem se roku 1933 v ukrajinské vesnici Zolotniky. V roce 1937 k nám z Francie přijela na návštěvu teta se strýcem, kteří byli svědkové Jehovovi. Nechali nám knihy Vláda a Osvobození vydané společností Watch Tower Society. Když si je táta přečetl, znovu to probudilo jeho víru v Boha. V roce 1939 vážně onemocněl, ale ještě než umřel, řekl mamince: „Tohle je pravda. Uč to naše děti.“

V dubnu 1951 státní orgány začaly svědky ze západní části Sovětského svazu posílat do vyhnanství na Sibiř. S maminkou a mladším bratrem Grigorijem jsme museli opustit západní Ukrajinu. Jeli jsme vlakem víc než 6 000 kilometrů a nakonec jsme dorazili do sibiřského města Tulun. O dva týdny později přijel do tábora v nedalekém Angarsku můj starší bratr Bogdan. Byl odsouzený k 25 letům nucených prací.

Maminka, Grigorij a já jsme kázali v osadách kolem Tulunu, ale museli jsme být vynalézaví. Třeba jsme se lidí ptali: „Nebydlí tady někdo, kdo prodává krávu?“ Když jsme někoho takového našli, během rozhovoru jsme se zmínili o tom, jak jsou krávy úžasně vytvořené. A za chvíli už jsme si povídali o Stvořiteli. V té době se o svědcích v jedněch novinách psalo, že se ptají na krávy, ale ve skutečnosti hledají „ovečky“. A my jsme lidi, kteří se svými vlastnostmi podobali ovcím, opravdu našli! Bylo příjemné v tomto nepřiděleném území studovat Bibli s pokornými a pohostinnými  lidmi. Dnes je v Tulunu sbor s víc než 100 zvěstovateli.

Moje manželka Maria poznala pravdu na Ukrajině během druhé světové války. Když jí bylo 18, začal ji obtěžovat agent KGB a chtěl ji přimět k tomu, aby se s ním vyspala. Maria ale jeho návrhy rázně odmítala. Jednou se vrátila domů a ten muž ležel v její posteli. Maria utekla. Agent zuřil a vyhrožoval, že ji nechá zavřít za to, že je svědek. A to se skutečně stalo. V roce 1952 byla odsouzena k deseti letům vězení. Cítila se jako Josef, kterého zavřeli kvůli tomu, že zůstal věrný Bohu. (1. Mojž. 39:12, 20) Řidič, který ji odvážel ze soudní síně do věznice, jí řekl: „Nebojte se. Hodně lidí jde do vězení, ale když z něj odchází, jejich důstojnost zůstává nedotčená.“ To Mariu povzbudilo.

V letech 1952 až 1956 Maria pracovala v táboře blízko ruského města Gorkij (nyní Nižnij Novgorod). Musela vyvracet stromy, dokonce i ve velkých mrazech, což se podepsalo na jejím zdraví. V roce 1956 byla propuštěna a zamířila do Tulunu.

Když mi jeden bratr v Tulunu řekl, že má přijet jedna sestra, sedl jsem na kolo a jel na autobusovou zastávku, abych ji přivítal a pomohl jí se zavazadly. Hned od začátku se mi líbila. Dalo to práci získat si její srdce, ale podařilo se. Vzali jsme se v roce 1957. Po roce se nám narodila dcera Irina. Naše společné štěstí ale netrvalo dlouho. V roce 1959 mě zatkli za to, že jsem tiskl biblické publikace. Strávil jsem půl roku na samotce. Abych si v té době udržel vnitřní klid, často jsem se modlil, zpíval si písně Království a představoval si, jak bych kázal, kdybych byl znovu na svobodě.

Během jednoho výslechu na mě vyšetřovatel křičel: „Brzo vás všechny zlikvidujeme!“ Odpověděl jsem: „Ježíš řekl, že dobrá zpráva o Království se BUDE kázat ve všech národech, a nikdo tomu nezabrání.“ Pak vyšetřovatel změnil taktiku a snažil se mě přesvědčit, abych se vzdal svojí víry. O tom už jsem mluvil na začátku. Když nepomohly hrozby ani lákadla, byl jsem odsouzen k sedmi letům v pracovním táboře blízko města Saransk. Cestou do tábora jsem se dozvěděl, že se narodila naše druhá dcera Olga. I když ode mě byla manželka i dcery hodně daleko, utěšovalo mě, že ona i já jsme zůstali věrní Jehovovi.

Jednou ročně mě jezdila Maria navštěvovat, i když cesta z Tulunu a zpátky trvala vlakem 12 dní. Vždycky mi přivezla nové boty a v podpatcích byly schované poslední Strážné věže. Jedna Mariina návštěva byla mimořádná. Vzala s sebou totiž naše dvě dcery. Asi si dokážete představit, jak mě jejich návštěva dojala!

V roce 1966 mě z pracovního tábora propustili a naše rodina se přestěhovala do Armaviru blízko Černého moře. Tam se nám narodili synové Jaroslav a Pavel.

Zanedlouho začali agenti KGB dělat v našem domě prohlídky a hledali biblické publikace. Pátrali všude, dokonce i v krmivu pro krávy. Jednou byli agenti kvůli vedru úplně zpocení a měli zaprášené oblečení. Marii bylo agentů líto, protože jenom plnili rozkazy. Nalila jim ovocnou šťávu a přinesla kartáč na oblečení, lavor s vodou a ručníky. Později přijel jejich nadřízený a agenti mu řekli, jak hezky jsme se k nim chovali. Když odjížděli, usmíval se a mával nám na rozloučenou. Měli jsme radost z toho, co dobrého přineslo, když jsme se řídili radou: „Neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Řím. 12:21)

Domovní prohlídky nám nezabránily, abychom v Armaviru dál kázali. Také jsme podporovali malou skupinu zvěstovatelů v nedalekém městě Kurganinsk. Hřeje mě u srdce, že v Armaviru je dnes šest sborů a v Kurganinsku čtyři.

Během let nastala i období, kdy jsme na tom nebyli duchovně moc dobře. Jsme ale Jehovovi vděční, že nás prostřednictvím věrných bratrů usměrnil a duchovně nás posílil. (Žalm 130:3) Náročnou zkouškou bylo také to, když jsme ve sborech nevědomky sloužili společně s agenty KGB, kteří tam tajně pronikli. Vypadalo to, že jsou horliví, a chodili i do služby. Někteří dokonce měli v organizaci odpovědné postavení. Časem jsme ale zjistili, co jsou skutečně zač.

V roce 1978, kdy bylo Marii 45 let, znovu otěhotněla. Protože měla nemocné srdce, lékaři se báli o její život a snažili se ji přemluvit, aby šla na potrat. Maria to odmítla. Někteří lékaři ji proto po nemocnici pronásledovali s injekční stříkačkou a chtěli jí píchnout látku, kterou by vyvolali předčasný porod. Aby Maria nenarozené dítě ochránila, utekla z nemocnice.

V té době nám KGB nařídila, abychom opustili město. Přestěhovali jsme se do vesnice blízko Tallinnu v Estonsku, které tehdy patřilo k Sovětskému svazu. Tam se Marii navzdory lékařským předpovědím narodil zdravý syn Vitalij.

Později jsme se z Estonska přestěhovali do vesnice Nězlobnaja na jihu Ruska. Opatrně jsme kázali v okolních lázeňských městech, kam se jezdili léčit lidé z různých částí Sovětského svazu. Někteří odtamtud odjížděli s nadějí na věčný život.

Snažili jsme se pomáhat našim synům a dcerám, aby si zamilovali Jehovu a chtěli mu sloužit. Často jsme domů zvali bratry, kteří na ně měli dobrý vliv, třeba mého bratra Grigorije, který sloužil v letech 1970 až 1995 jako cestující dozorce. Jeho návštěvu jsme si vždycky užívali, protože to byl veselý člověk, který měl smysl pro humor. Když nás někdo přišel navštívit,  často jsme hráli biblické hry a naše děti si zamilovaly příběhy zaznamenané v Bibli.

V roce 1987 se náš syn Jaroslav přestěhoval do Rigy v Lotyšsku, kde mohl kázat svobodněji. Když ale odmítl jít na vojnu, byl odsouzen k jednomu a půl roku za mřížemi a trest si odpykal dohromady v devíti věznicích. Hodně mu v té době pomohlo, co jsem ve vězení zažil já. Později se stal průkopníkem. V roce 1990 chtěl náš tehdy 19letý syn Pavel sloužit jako průkopník na Sachalinu, ostrově severně od Japonska. Nejdřív jsme ho nechtěli pustit. Na celém ostrově bylo jenom 20 zvěstovatelů a my jsme žili přes 9 000 kilometrů daleko. Nakonec jsme ale souhlasili a ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí. Lidé tam hezky reagovali na dobrou zprávu o Království. Během několika let tam vzniklo osm sborů. Pavel sloužil na Sachalinu do roku 1995. V té době byl s námi doma už jenom náš nejmladší syn Vitalij. Odmalička moc rád četl Bibli. Ve 14 letech začal s průkopnickou a já jsem dva roky sloužil jako průkopník s ním. Byla to úžasná doba. Když mu bylo 19, odjel sloužit jako zvláštní průkopník.

Kdysi, v roce 1952, řekl agent KGB Marii: „Vzdej se svojí víry, jinak půjdeš na deset let do vězení. Až tě pustí, budeš stará a sama.“ Všechno ale dopadlo úplně jinak. Cítili jsme lásku našeho věrného Boha Jehovy, našich dětí a mnoha těch, kterým jsme pomohli poznat pravdu. Maria a já jsme mohli navštívit místa, kde naše děti sloužily. Také jsme viděli, jak vděční jsou ti, kterým pomohly dozvědět se o Jehovovi.

V roce 1991 byla činnost svědků Jehovových zákonně uznána. To dalo kazatelské službě nový impuls. Náš sbor dokonce koupil autobus, abychom mohli každý víkend jezdit do nedalekých měst a vesnic.

Jsem moc rád, že Jaroslav a jeho žena Aljona a také Pavel a jeho žena Raja slouží v betelu a že Vitalij a jeho žena Světlana jsou v krajské službě. Naše nejstarší dcera Irina žije s rodinou v Německu. Její manžel Vladimir a tři synové jsou sborovými staršími. Naše dcera Olga žije v Estonsku a pravidelně mi volá. Moje drahá Maria bohužel v roce 2014 zemřela. Už se nemůžu dočkat, až ji při vzkříšení znovu uvidím! Teď žiju ve městě Belgorod a místní bratři mi hodně pomáhají.

Léta ve službě Jehovovi mě naučila, že zůstat věrný něco stojí. Ale vnitřní klid, který za to Jehova dává, je poklad nevyčíslitelné hodnoty. Jehova nám za naši věrnost žehnal tak, jak jsem si to ani nedokázal představit. Než v roce 1991 padl Sovětský svaz, bylo zde jen něco přes 40 000 zvěstovatelů. Dnes jich je v zemích bývalého Sovětského svazu víc než 400 000! Je mi teď 83 let a dál sloužím jako starší. Jehova mě vždycky podporoval a dával mi sílu zůstat věrný. Opravdu mě bohatě odměnil. (Žalm 13:5, 6)