JE NĚCO, co bys pro Jehovu rád dělal, ale teď to nejde? Možná je to úkol, který má na starosti někdo jiný. Nebo je to pověření ve službě pro Jehovu, které jsi měl dřív. Ale kvůli vysokému věku, špatnému zdraví, finančním problémům nebo rodinným povinnostem toho teď nemůžeš dělat tolik. Nebo ses musel kvůli organizačním změnám vzdát odpovědného úkolu, kterému ses věnoval dlouho. Ať už je důvodem cokoli, můžeš mít pocit, že pro Jehovu neděláš všechno, co by sis přál. Pokud něco takového prožíváš, je pochopitelné, že jsi občas zklamaný. Co můžeš udělat pro to, aby tě neovládly negativní pocity jako smutek, zahořklost nebo vztek? Co ti pomůže neztratit radost?

Skvělým příkladem v tom, jak neztratit radost, je Jan Křtitel. Měl úžasné úkoly, ale jeho služba Jehovovi se vyvíjela jinak, než nejspíš čekal. Asi si nepředstavoval, že ve vězení stráví víc času než službou. Přesto zůstal radostný a tento postoj si uchoval. Co mu pomohlo? A jak si my můžeme udržet radost, i když zažijeme zklamání?

Na jaře roku 29 n. l. začal Jan sloužit jako předchůdce Mesiáše, když říkal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ (Mat. 3:2; Luk. 1:12–17) Hodně lidí na to reagovalo příznivě. Celé zástupy přicházely ze široka daleka, aby si jeho poselství poslechly. Mnozí činili pokání a dávali se pokřtít. Jan také odvážně varoval samospravedlivé náboženské vůdce, že pokud se nezmění, budou odsouzeni. (Mat. 3:5–12) Ta nejdůležitější chvíle v jeho službě nastala na podzim toho roku, když pokřtil Ježíše. Od té doby druhým říkal, aby už dál nenásledovali jeho, ale Ježíše jako slíbeného Mesiáše. (Jan 1:32–37)

O Janově jedinečné úloze Ježíš řekl: „Mezi těmi, kdo se narodili z žen, nebyl vzbuzen nikdo větší než Jan Křtitel.“ (Mat. 11:11)  Z požehnání, která Jan získal, měl bezpochyby radost. Podobně jako on se dnes z bohatého požehnání těší hodně Jehovových služebníků. Například bratr, který se jmenuje Terry, se svou manželkou Sandrou jsou už víc než 50 let v celodobé službě. Terry říká: „Měl jsem spoustu krásných úkolů. Sloužil jsem jako průkopník, betelita, zvláštní průkopník, krajský a oblastní dozorce a teď sloužím zase jako zvláštní průkopník.“ Když ve službě pro Jehovu dostaneme nějaké pověření, máme z toho radost. Jak ale uvidíme z Janova příkladu, když se naše okolnosti změní, chce to úsilí, abychom si ji udrželi.

Jan Křtitel neztratil radost díky tomu, že byl za své úkoly vděčný. Zamysli se nad tímto: Po Ježíšově křtu Jana následovalo čím dál méně lidí, zatímco Ježíšových následovníků přibývalo. Janovým učedníkům to dělalo starosti, a tak mu řekli: „Podívej se, on křtí a všichni jdou k němu.“ (Jan 3:26) Jan odpověděl: „Kdo má nevěstu, je ženich. Ale přítel ženicha, když stojí a slyší ho, má velkou radost z ženichova hlasu. Proto je tato má radost naplněna.“ (Jan 3:29) Jan s Ježíšem nesoutěžil. Ani si nemyslel, že když je Ježíšova role důležitější, tak to, co ve službě udělal on, ztratilo význam. Místo toho zůstal radostný, protože si vážil toho, že může být přítelem ženicha.

Díky svému postoji byl spokojený, přestože jeho pověření nebylo jednoduché. Například byl od narození nazirejec, a tak nesměl pít víno. (Luk. 1:15) Ježíš o něm v souvislosti s jeho asketickým životem řekl, že „nejedl ani nepil“. Naproti tomu Ježíš a jeho učedníci žádné takové omezení neměli a mohli žít jako jiní lidé. (Mat. 11:18, 19) Jan také nikdy neudělal žádný zázrak, ale věděl, že Ježíšovi učedníci – včetně některých, kteří dřív následovali jeho – takovou moc mají. (Mat. 10:1; Jan 10:41) Spíš než aby se nechal takovými rozdíly rozptylovat, s nadšením plnil svoje pověření od Jehovy.

I my si můžeme udržet radost, pokud si svého současného pověření vážíme. Terry, o kterém jsme se už zmínili, říká: „Na každé pověření, které jsem dostal, jsem se maximálně soustředil.“ Když se ohlíží zpět za svým životem stráveným v celodobé službě, říká: „Ničeho nelituju. Zůstaly mi samé krásné vzpomínky.“

Větší radost ze služby Bohu budeme mít, když budeme přemýšlet o tom, díky čemu je jakékoli pověření nebo úkol od Jehovy tak cenný. Je to čest, že můžeme být „Boží spolupracovníci“. (1. Kor. 3:9) Pokud si má nějaký vzácný klenot zachovat svůj lesk, je nutné ho leštit. Podobně pokud si chceme udržet radost, je nutné přemýšlet o tom, jak velkou ctí je spolupracovat s Jehovou. Nebudeme pak srovnávat oběti, které přinášíme my, s oběťmi jiných. Nebudeme si myslet, že práce, kterou Jehova svěřil nám, nemá takovou cenu jako práce, kterou svěřil druhým. (Gal. 6:4)

Jan nejspíš věděl, že jeho služba nebude trvat dlouho, ale asi netušil, že skončí tak náhle. (Jan 3:30) V roce 30 n. l., nějakých šest měsíců po Ježíšově křtu, ho král Herodes nechal uvěznit. Jan přesto dělal, co mohl, aby se zastával toho, co je správné. (Mar. 6:17–20) Díky čemu během všech těch změn neztratil radost? Zůstal zaměřený na duchovní věci.

Zatímco byl ve vězení, donesly se k němu zprávy o tom, že Ježíš zintenzivňuje svoji službu. (Mat. 11:2; Luk. 7:18) Jan byl přesvědčený, že Ježíš je Mesiáš, ale možná si říkal, jak Ježíš splní všechno, co bylo v Písmu o Mesiášovi předpovězeno. Věděl, že Mesiáš se má stát králem. Mohlo by to znamenat,  že Ježíš začne vládnout už brzo? A mohlo by to vést k tomu, že bude Jan propuštěn z vězení? Jan chtěl Ježíšovu roli lépe pochopit, a tak vyslal dva ze svých učedníků, aby se Ježíše zeptali: „Jsi ten Přicházející, nebo máme očekávat jiného?“ (Luk. 7:19) Když se vrátili, určitě pozorně poslouchal jejich vyprávění o tom, že Ježíš zázračně uzdravil lidi a pak poslal ty dva učedníky k Janovi, aby mu řekli: „Slepí přijímají zrak, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni a hluší slyší, mrtví jsou buzeni, chudým se vypráví dobrá zpráva.“ (Luk. 7:20–22)

To, co se Jan od učedníků dozvěděl, ho bezpochyby povzbudilo. Měl jistotu, že Ježíš plní proroctví o Mesiášovi. I když to nevedlo k jeho propuštění, věděl, že jeho služba nebyla marná. I přes to, co zažíval, měl důvod být šťastný.

Pokud se podobně jako Jan zaměříme na duchovní věci, dokážeme vytrvávat s radostí a trpělivostí. (Kol. 1:9–11) Můžeme to dělat tak, že budeme číst Bibli a do hloubky o tom přemýšlet. Budeme si tak připomínat, že cokoli, co děláme pro Jehovu, není nikdy marné. (1. Kor. 15:58) Sandra říká: „Díky tomu, že si každý den přečtu kapitolu z Bible, jsem Jehovovi blíž. Pomáhá mi to zaměřovat se na něj, a ne na sebe.“ Můžeme také sledovat zprávy o tom, co všechno dělají pro Jehovu naši bratři a sestry. Nepřemýšlíme pak tolik o sobě, ale soustředíme se na to, čeho dosahuje Jehova. Sandra pokračuje: „Díky hlavním pořadům na JW Broadcasting^® cítíme, že jsme součástí Jehovovy organizace, a máme z naší služby větší radost.“

Během té krátké doby, kdy Jan Křtitel kázal, to dělal „s Elijášovým duchem a silou“ a stejně jako Elijáš to „byl člověk s pocity, jako jsou naše“. (Luk. 1:17; Jak. 5:17) Pokud budeme i my vděční a budeme se zaměřovat na duchovní věci, můžeme si ve službě Jehovovi udržet radost, ať se v našem životě stane cokoli.