MŮJ OTEC, který se jmenoval Arthur, byl zbožný muž a přál si stát se metodistickým kazatelem. Své plány ale změnil, když si přečetl nějakou literaturu od badatelů Bible a začal se s nimi scházet. Dal se pokřtít v roce 1914, ve věku 17 let. Tehdy zuřila první světová válka, a tak jednoho dne dostal povolávací rozkaz. Ale protože nechtěl vzít zbraň do ruky, byl odsouzen na deset měsíců do věznice v Kingstonu v kanadské provincii Ontario. Po propuštění se stal kolportérem, dnes bychom řekli průkopníkem.

V roce 1926 se oženil s Hazel Wilkinsonovou. Její maminka poznala pravdu v roce 1908. Já jsem se narodil jako druhé ze čtyř dětí 24. dubna 1931. Tatínek miloval Bibli a měl k ní úctu a nás k tomu vedl také. Uctívání Jehovy bylo pro nás tím nejdůležitějším. Pravidelně jsme jako rodina chodili do služby dům od domu. (Sk. 20:20)

V roce 1939 vypukla druhá světová válka a následující rok byla činnost svědků Jehovových v Kanadě zakázána. Ve státních školách probíhaly vlastenecké obřady, ke kterým patřilo vzdávání pocty vlajce a zpěv národní hymny. V takových situacích mně a mé nejstarší sestře Dorothy učitelé dovolovali ze třídy odejít. Ale jednou se mě k mému překvapení pokusila učitelka zesměšnit, když řekla, že jsem zrádce. Po škole mě někteří spolužáci napadli a zkopali. Tato situace ale ve skutečnosti posílila mé rozhodnutí „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“. (Sk. 5:29)

 V červenci 1942, když mi bylo 11 let, jsem byl pokřtěn v nádrži na vodu na jedné farmě. O prázdninách jsem sloužil jako prázdninový neboli pomocný průkopník. Jednoho roku jsem se přidal ke třem bratrům a vyrazili jsme kázat dřevorubcům do nepřiděleného území na severu Ontaria.

Prvního května 1949 jsem se stal pravidelným průkopníkem. Krátce nato mě bratři pozvali, abych pomohl se stavebními pracemi v pobočce a 1. prosince jsem se stal členem kanadské rodiny betel. Mým úkolem bylo pracovat v tiskárně, takže jsem se musel naučit obsluhovat stroj pro tisk z rovinné formy. Několik týdnů jsem pracoval na noční směnu a tiskl traktát, který pojednával o pronásledování Jehovových služebníků v Kanadě.

Když jsem později pracoval ve služebním oddělení, měl jsem si popovídat s průkopníky, kteří navštívili pobočku během své cesty do Quebecu, kam jeli sloužit a kde bylo kruté pronásledování. Byla mezi nimi Mary Zazulová z Edmontonu v provincii Alberta. Kvůli tomu, že se svým starším bratrem Joem nechtěli skončit se studiem Bible, je rodiče, kteří byli horlivými protestanty, vyhodili z domu. V červnu 1951 se Mary a Joe dali pokřtít a za šest měsíců začali s průkopnickou službou. Během toho rozhovoru na mě zapůsobilo, jak moc Mary miluje Jehovu. Říkal jsem si, že pokud se neobjeví něco negativního, vzal bych si ji. Za devět měsíců jsme měli svatbu, přesně to bylo 30. ledna 1954. Týden nato jsme dostali pozvání, abychom se začali školit pro krajskou službu, a následující dva roky jsme cestovali po severní části Ontaria.

Celosvětová kazatelská činnost se zintenzivňovala, a tak bylo potřeba více misionářů. Mysleli jsme si, že když zvládáme tuhé zimy a v létě otravné komáry, přežijeme obtížné podmínky kdekoli jinde. V červenci 1956 jsme absolvovali 27. třídu školy Gilead a v listopadu jsme přijeli do našeho nového působiště, do Brazílie.

Když jsme přijeli do brazilské pobočky, začali jsme se učit portugalsky. Naučili jsme se jednoduché způsoby, jak lidi oslovit ve službě a také jak během jedné minuty nabídnout časopis. Když jsme poprvé vyrazili do služby, potkali jsme paní, která o dobrou zprávu projevila zájem. Bylo nám doporučeno, abychom v takovém případě přečetli nějaký biblický verš o životě v Božím království. Přečetl jsem tedy Zjevení  21:3, 4 – a pak jsem omdlel. Nebyl jsem zvyklý na horké a vlhké klima. A měl jsem s tím problémy i dál.

Naším misionářským působištěm bylo město Campos dos Goytacazes, kde je dnes 15 sborů. Když jsme tam přijeli, byla tam pouze jedna odloučená skupina a misionářský domov, ve kterém bydlely čtyři sestry: Esther Tracyová, Ramona Bauerová, Luiza Schwarzová a Lorraine Brookesová (dnes Wallenová). Mým úkolem bylo pomáhat s praním a obstarávat dřevo na vaření. Jednou v pondělí večer po studiu Strážné věže jsme zažili neobvyklé setkání. Manželka se natáhla na pohovku a povídali jsme si o tom, co jsme ten den prožili. Když zvedla hlavu, zpod polštáře vylezl had. Vyvolal docela povyk, než se mi ho podařilo zpacifikovat.

Po roce učení portugalštiny jsem byl jmenován krajským dozorcem. Sloužili jsme v odlehlých oblastech, kde se žilo ve velmi jednoduchých podmínkách. Nebyla tam elektřina, spali jsme na zemi a cestovali na koni nebo bryčkou. Během kazatelské kampaně v nepřiděleném území jsme vlakem přijeli do jednoho horského města a pronajali si tam pokoj v penzionu. Pobočka nám poslala 800 časopisů, abychom je tam rozšířili. Na poštu jsme museli jít mnohokrát, než jsme krabice s časopisy přinesli domů.

V roce 1962 probíhala po celé Brazílii škola služby Království pro bratry a pro misionářky. Měl jsem za úkol šest měsíců cestovat z jedné třídy do druhé, ale bez Mary. Učil jsem ve městech Manaus, Belém, Fortaleza, Recife a Salvador. Měl jsem také na starosti organizaci oblastního sjezdu, který se konal ve známé opeře v Manausu. Kvůli silnému dešti ale byla většina pitné vody kontaminována a nemohli jsme použít ani jídelnu (tehdy se na sjezdech podávala jídla). Kontaktoval jsem armádu a jeden laskavý důstojník zařídil, abychom měli pitnou vodu během celého sjezdu. Také poslal vojáky, aby pro naši kuchyň a jídelnu postavili dva velké stany.

Během doby, kdy jsem byl pryč, kázala Mary v portugalské obchodní čtvrti, kde jediným zájmem lidí bylo vydělávání peněz. Nikdo si s ní o Bibli nechtěl povídat, a tak některým betelitům řekla: „To poslední místo na zemi, kde bych chtěla žít, je Portugalsko.“ A co se nestalo! Zanedlouho jsme dostali dopis, ve kterém nás bratři požádali, abychom sloužili v Portugalsku, kde tehdy byla naše činnost zakázána. Mary byla v šoku, ale úkol jsme přijali a přestěhovali se tam.

Do Lisabonu jsme přicestovali v srpnu 1964. Naši bratři tam ze strany tajné policie zažívali silné pronásledování. Bylo proto nejlepší, aby nás nikdo nevítal a abychom nekontaktovali místní svědky. Než jsme dostali trvalý pobyt, bydleli jsme v penzionu. Potom co jsme získali víza, pronajali jsme si byt. V lednu 1965 jsme se už spojili s bratry v pobočce. Byli jsme šťastní, když jsme po pěti měsících konečně mohli jít na shromáždění.

Dozvěděli jsme se, že policie dělá každý den razie v domovech našich bratrů. Sály Království byly uzavřeny, a tak se shromáždění konala v domácnostech. Stovky našich bratrů a sester byly vyslýchány na policejních stanicích. Policisté s nimi škaredě zacházeli, aby je přinutili prozradit jména odpovědných bratrů. V zájmu opatrnosti bratři mezi sebou přestali používat příjmení a říkali si jen křestními jmény, jako je José nebo Paulo.

Nejdůležitější ze všeho tehdy bylo, aby bratři měli duchovní pokrm a díky němu zůstali Jehovovi věrní. Maryiným úkolem bylo přepisovat studijní články ze Strážné věže a další publikace na šablony, pomocí kterých se tisklo na cyklostylu.

V červnu 1966 byl v Lisabonu projednáván důležitý soudní případ. Všech 49 členů sboru Feijó bylo obviněno z toho, že se v jednom domě zúčastnili nelegálního shromáždění. Bratry a sestry jsem na soud připravoval tak, že jsem představoval žalobce a vyslýchal je. Očekávali jsme, že ten soud prohrajeme, ale uvědomovali jsme si, že aspoň můžeme vydat dobré svědectví. Náš advokát dokonce uzavřel obhajobu tím, že odvážně citoval Gamaliela z prvního století. (Sk. 5:33–39) O případu se pak psalo v tisku. Všichni ze sboru byli odsouzeni k trestům odnětí svobody na 45 dní až pět a půl měsíce. Byli jsme ale šťastní, že náš advokát začal studovat Bibli a navštěvovat shromáždění.

V prosinci 1966 jsem byl jmenován dozorcem pobočky a hodně času jsem trávil vyřizováním právních záležitostí. Shromáždili jsme materiály potřebné k tomu, abychom mohli být registrováni. (Fil. 1:7) Nakonec portugalská vláda 18. prosince 1974 svědky Jehovovy zákonně uznala. Při té radostné příležitosti nás navštívili dva bratři ze světového ústředí, Nathan Knorr a Frederick Franz. Na historickém shromáždění  v Portu a Lisabonu se sešlo dohromady 46 870 přítomných.

Díky Jehovovi se dobrá zpráva začala kázat i na ostrovech, kde se mluví portugalsky, jako jsou například Azory, Kapverdy, Madeira a Svatý Tomáš a Princův ostrov. Jak počet svědků vzrůstal, bylo zapotřebí větší pobočky. Potom co byla stavba dokončena, přijel bratr Milton Henschel a 23. dubna 1988 přednesl proslov k zasvěcení. Této události se zúčastnilo 45 522 osob včetně 20 bratrů a sester, kteří dříve v Portugalsku sloužili jako misionáři a na tuto událost se přijeli podívat.

Během těch let nás hodně obohatilo to, že jsme byli ve společnosti věrných bratrů. Například jsem měl možnost jet na zónovou návštěvu s bratrem Theodorem Jaraczem. Jedna pobočka, kterou jsme navštívili, měla vážný problém a bratři z výboru dělali všechno pro to, aby ho vyřešili. Bratr Jaracz je chtěl uklidnit, a tak jim řekl: „Teď je čas nechat nějaký prostor svatému duchu.“ A před mnoha lety, když jsme s Mary byli na návštěvě v Brooklynu, jsme strávili jeden večer s bratrem Franzem a několika dalšími spolukřesťany. Když jsme na závěr poprosili bratra Franze, aby se vyjádřil o těch mnoha letech strávených ve službě pro Jehovu, řekl: „Moje doporučení je: Za všech okolností se pevně drž Jehovovy viditelné organizace. Jako jediná totiž vykonává dílo, kterým Ježíš pověřil své učedníky – kázat dobrou zprávu o Božím království.“

S manželkou se jeho radou řídíme a díky tomu jsme opravdu šťastní. Moc rádi vzpomínáme na to, jak jsme jezdili na zónové návštěvy. Mohli jsme dávat najevo, že si vážíme věrné služby mladých i dříve narozených, a povzbuzovat je, aby ve své službě pokračovali.

Léta utekla jako voda a oběma nám je už přes 80. Mary má hodně zdravotních problémů. (2. Kor. 12:9) Díky zkouškám, které jsme zažili, se posílila naše víra a odhodlání zůstat Jehovovi věrní. Když o svém životě přemýšlíme, uvědomujeme si, že Jehova nám opravdu mnoha způsoby projevoval milující laskavost. *