Narodil jsem se v roce 1941. Žili jsme v Paříži a neměli jsme moc peněz. Vždycky jsem se rád učil, a tak si asi dokážete představit, jak jsem byl zklamaný, když jsem v deseti letech dostal tuberkulózu a doktoři mi zakázali chodit do školy. Abych nenamáhal plíce, musel jsem ležet v posteli. Dlouhou chvíli jsem si krátil čtením slovníku a tím, že jsem v rádiu poslouchal přednášky ze Sorbonnské univerzity v Paříži. Když mi po několika měsících doktor oznámil, že jsem zase zdravý, byl jsem štěstím bez sebe. Říkal jsem si, že doktoři jsou úžasní a že i já chci jednou takhle lidem pomáhat. Vždycky když se mě táta ptal, čím bych chtěl být, odpovídal jsem, že doktorem. A tak se medicína stala mojí první láskou.

Byli jsme katolíci, ale o Bohu jsem měl jen matnou představu. Hlavou se mi honilo spoustu otázek, na které jsem neznal odpověď. O tom, že život byl stvořen, jsem se přesvědčil až na univerzitě.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé pod mikroskopem sledoval buňky tulipánu. Obdivoval jsem, jak jejich jednotlivé části reagují na teplo a chlad. Pozoroval jsem taky, jak se cytoplazma, což je tekutina uvnitř buňky, ve slaném prostředí smršťuje a v čisté vodě naopak roztahuje. Díky těmto a mnoha dalším reakcím jsou organismy schopné přizpůsobit se změnám prostředí. Když jsem viděl, jak je každá buňka neuvěřitelně složitá, bylo mi jasné, že život nemohl vzniknout náhodou.

Ve druhém ročníku jsem na hodinách anatomie získal další důkazy pro existenci  Boha. Probírali jsme, jak nám stavba předloktí umožňuje ohýbat a natahovat prsty. To, jak jsou jednotlivé svaly, vazy a šlachy uspořádané, je konstrukční zázrak. Například jsem se dozvěděl, že šlachy, které upínají jeden ze svalů předloktí ke středním článkům prstů, se rozdvojují a vytváří tak můstky, pod kterými probíhají šlachy ke konečkům prstů. Můstky tyto šlachy zároveň drží na svém místě. A v blízkosti kostí je drží silná poutka. Bez takových mechanismů by byly šlachy napnuté jako tětiva a my bychom s prsty nemohli dobře hýbat. Bylo mi jasné, že lidské tělo musel zkonstruovat někdo nesmírně inteligentní.

Můj obdiv ke stvořiteli ještě vzrostl, když jsem pochopil procesy, které souvisejí s narozením dítěte. Před narozením přijímá kyslík od své matky přes pupeční šňůru. Jeho plicní sklípky proto ještě nejsou nafouklé. Když se blíží čas porodu, sklípky se zevnitř pokryjí látkou, které se říká surfaktant. Ve chvíli, kdy se miminko poprvé nadechne, se spustí úžasný řetězec událostí. Otvor v jeho srdci se uzavře a krev začne proudit do plic. Díky surfaktantu sklípky při nádechu nezůstanou slepené a můžou se rychle naplnit vzduchem. V tom okamžiku dítě začíná dýchat samo.

Chtěl jsem lépe poznat toho, kdo všechny tyto úžasné věci vytvořil, a tak jsem začal důkladně číst Bibli. Fascinovaly mě zákony týkající se hygieny, které Izraelité od Boha dostali už před 3 000 lety. Měli zakopávat svoje výkaly, pravidelně se mýt, a když se u někoho projevily příznaky infekční nemoci, měl dodržovat karanténu. (3. Mojž. 13:50; 15:11; 5. Mojž. 23:13) Je zřejmé, že ten, kdo jim tyto zákony dal, chápal, jak se nemoci šíří, zatímco lidé to pochopili až v posledních dvou staletích. K obecnému zdraví národa taky přispívaly zákony ohledně sexuální hygieny, které jsou zapsané v 3. Mojžíšově. (3. Mojž. 12:1–6; 15:16–24) Došel jsem k závěru, že stvořitel to všechno Izraelitům nařídil pro jejich dobro a že když to dodržovali, měli jeho přízeň. Přesvědčilo mě to, že Bible opravdu pochází od Boha. Jeho jméno jsem ale zatím neznal.

Ještě během studií jsem potkal okouzlující mladou dívku Lydii a hned jsem se do ní zamiloval. V roce 1965, v polovině mých studií, jsme se vzali. V roce 1971 už byly na světě tři z našich šesti dětí. Lydie při mně vždycky stála a pomáhala mi zvládat práci i rodinu.

Tři roky jsem pracoval v nemocnici a potom jsem si otevřel vlastní ordinaci. Krátce nato tam ke mně přišel jeden manželský pár. To byli ti pacienti, o kterých jsem se zmiňoval na začátku. Když jsem tomu muži předepisoval recept, jeho manželka řekla: „Pane doktore, můžete prosím manželovi napsat léky, ve kterých nebude krev?“  Překvapeně jsem se zeptal: „Proč?“ Odpověděla: „Jsme svědkové Jehovovi.“ O svědcích a o jejich postoji ke krvi jsem nikdy předtím neslyšel. Okamžitě vytáhla Bibli a ukázala mi v ní, proč krev odmítají. (Sk. 15:28, 29) Taky mi z ní přečetli, co na zemi udělá Boží království, že odstraní utrpení, nemoci a smrt. (Zjev. 21:3, 4) „Přesně o tomhle sním už od dětství!“ vyhrkl jsem. „Proto jsem se stal doktorem, abych lidem pomohl zmírnit bolest.“ Byl jsem z toho tak nadšený, že jsme si povídali hodinu a půl. Potom co odešli, jsem už v srdci nebyl katolík. A taky jsem zjistil, že stvořitel, kterého tak obdivuju, má jméno – Jehova.

V ordinaci mě ti manželé navštívili ještě třikrát a pokaždé jsme si povídali přes hodinu. Pak jsem je pozval k nám domů, abychom na další rozhovory o Bibli měli víc času. Lydie se k nám ve studiu přidala. Pořád si ale nechtěla přiznat, že některé katolické nauky jsou mylné. Proto jsem se rozhodl, že pozvu místního kněze. Diskutovali jsme s ním dlouho do noci a používali u toho jenom Bibli. Tento rozhovor Lydii přesvědčil, že svědkové Jehovovi učí pravdu. Od té doby naše láska k Jehovovi jenom rostla a v roce 1974 jsme se dali pokřtít.

To, co jsme se dozvěděli o Božím záměru se zemí, úplně změnilo naše priority. Na první místo jsme s Lydií dali službu Jehovovi. Projevilo se to i v tom, jak jsme vychovávali naše děti. Snažili jsme se je vést v souladu s biblickými zásadami. Učili jsme je, aby milovaly Boha i lidi, a to naši rodinu drželo pohromadě. (Mat. 22:37–39)

Lydie a já často s úsměvem vzpomínáme, jak naše děti vnímaly to, že jsme jako rodiče jednotní. U nás doma platilo pravidlo „ať vaše ‚ano‘ znamená ano a vaše ‚ne‘ ne“. (Mat. 5:37) A děti to moc dobře věděly. Například když jedné z našich dcer bylo 17, chtěla si někam vyrazit s kamarády. Lydie jí to ale nedovolila. Někdo z nich jí navrhl: „Když ti to nechce dovolit máma, tak se zeptej táty.“ „To nemá smysl,“ odpověděla. „Naši jsou vždycky zajedno.“ Všech šest našich dětí vidělo, že se oba pevně držíme biblických zásad. Od té doby se naše rodina hodně rozrostla a jsme moc vděční, že můžeme společně sloužit Jehovovi.

 I když pro mě medicína už nebyla na prvním místě, pořád jsem ji měl rád a svoje znalosti jsem chtěl využít ve prospěch bratrů a sester. Nabídl jsem se proto, že budu jako lékař spolupracovat s betelem, který byl nejdřív v Paříži a potom v Louviers. Do betelu už dojíždím skoro 50 let. Za tu dobu jsem si tam našel blízké přátele. Některým z nich je už přes 90. Jednou jsem zažil příjemné překvapení. Potkal jsem tam nového betelitu, a když jsme se dali do řeči, ukázalo se, že jsem mu asi před 20 lety pomáhal na svět!

Když jsem viděl, jak Jehova využívá svoji organizaci k tomu, aby vedl a chránil svůj lid, moje láska k němu dál rostla. Začátkem osmdesátých let vedoucí sbor zavedl ve Spojených státech program, který měl za cíl zlepšit komunikaci mezi svědky Jehovovými a lékaři.

Potom, v roce 1988, vedoucí sbor zřídil v betelu nové oddělení – nemocniční informační služby. Zpočátku dohlíželo na výbory pro styk s nemocnicemi, které vznikly ve Spojených státech, aby pomáhaly pacientům z řad svědků Jehovových najít vhodnou lékařskou péči. Když se pak tento program rozšířil v ostatních zemích, výbory pro styk s nemocnicemi vznikly i ve Francii. To, jak Jehovova organizace s láskou pečuje o nemocné bratry a sestry, na mě hluboce působí!

Medicína byla mojí první láskou. Potom co jsem přehodnotil svoje priority, jsem ale pochopil, že to, co lidé potřebují nejvíc, je uzdravit se duchovně – smířit se s Bohem, který je zdrojem života. Když jsem pak šel do důchodu, s Lydií jsme začali sloužit jako pravidelní průkopníci, abychom mohli s druhými co nejvíc mluvit o Božím království. Pořád děláme, co můžeme, abychom tímto způsobem lidem zachraňovali život.

Dál se snažím pomáhat nemocným, ale uvědomuju si, že ani ten nejlepší lékař nedokáže vyléčit každou nemoc, úplně odstranit bolest ani zastavit smrt. Proto se moc těším, až nic z toho nebude existovat. V novém světě, který se tak rychle blíží, budu mít celou věčnost na to, abych poznával Boží výtvory, včetně úžasného lidského těla. To, o čem od dětství sním, se zatím splnilo jen zčásti. Jsem si jistý, že to nejlepší je teprve před námi!