Tatínek a maminka byli oddaní katolíci. Když se ale z Bible dozvěděli, že Bůh má jméno Jehova, stali se z nich nadšení svědkové Jehovovi. Tatínek přestal vyřezávat sošky Ježíše a svoje truhlářské schopnosti využil jinak. V přízemí našeho domu vybudoval první sál Království v San Juan del Monte, což bylo předměstí Manily, hlavního města Filipín.

Narodil jsem se v roce 1952. Bylo nás pět kluků a tři holky. Já byl nejmladší. Rodiče nás všechny vedli k Jehovovi. Dostali jsme skvělou výchovu. Tatínek mě učil, abych si každý den přečetl jednu kapitolu z Bible, a taky se mnou studoval různé naše publikace. Rodiče k nám domů občas zvali cestující dozorce a zástupce pobočky. Vždycky jsme nadšeně poslouchali, co všechno tihle bratři zažili. Motivovalo nás to, abychom službu Jehovovi dali na první místo.

Rodiče měli pevnou víru a předali mi úžasné duchovní dědictví. Ale pak moje milovaná maminka onemocněla a zemřela. Krátce nato, v roce 1971, jsme se s tatínkem pustili do průkopnické. Jenže potom, v roce 1973, zemřel i on. Bylo mi 20 let. Přijít o oba rodiče bylo moc těžké. Cítil jsem prázdnotu a byl jsem osamělý. Ale spolehlivá a pevná naděje z Bible pro mě byla jako kotva, která mi po citové a duchovní stránce dodávala stabilitu. (Hebr. 6:19) Krátce po tatínkově smrti mě jmenovali zvláštním průkopníkem. Dostal jsem za úkol sloužit na odlehlém ostrově Coron v provincii Palawan.

Když jsem na Coron dorazil, bylo mi 21. Jako městského kluka mě překvapilo, že tam měl málokdo elektřinu, tekoucí vodu a auto nebo motorku. Bylo tam sice pár bratrů, ale neměl jsem nikoho, s kým bych mohl průkopničit.  A tak jsem do služby někdy musel chodit sám. První měsíc se mi hrozně stýskalo po rodině a přátelích. V noci jsem často koukal na oblohu plnou hvězd a po tváři se mi kutálely slzy. Chtěl jsem to vzdát a vrátit se domů.

V těchhle osamělých chvílích jsem vyléval svoje srdce Jehovovi. Vzpomínal jsem na povzbudivé myšlenky z Bible a z našich publikací. Často jsem přemýšlel o Žalmu 19:14. Uvědomil jsem si, že když budu přemýšlet o tom, co Jehova dělá, jaké má vlastnosti a o dalších věcech, ze kterých bude mít radost, bude moje skála a můj výplatce. Hodně mi pomohl taky článek ze Strážné věže „Nikdy nejsi sám“. a Četl jsem si ho pořád dokola. Byly to vlastně vzácné chvíle, kdy jsem mohl trávit čas s Jehovou, kdy jsem se mohl modlit, studovat a rozjímat.

Krátce po tom, co jsem přišel na Coron, mě jmenovali starším. Vzhledem k tomu, že tam žádný jiný starší nebyl, jsem každý týden vedl teokratickou školu, služební shromáždění, sborové studium knihy a studium Strážné věže. Taky jsem měl každý týden přednášku pro veřejnost. Jedna věc byla jistá – na osamělost už jsem neměl čas.

Služba na Coronu byla skvělá. Někteří z těch, se kterými jsem studoval Bibli, se nakonec dali pokřtít. Ale všechno nebylo růžové. Někdy jsem šel do obvodu půl dne pěšky a ani jsem nevěděl, jestli tam budu mít kde spát. K obvodu našeho sboru navíc patřila spousta malých ostrovů. Cestoval jsem na ně v motorovém člunu. Moře bylo často rozbouřené a já jsem ani neuměl plavat! Přes všechny tyhle náročné chvíle jsem cítil, že mě Jehova chrání a podporuje. Později jsem si uvědomil, že mě tím připravoval na ještě větší výzvy, které mě čekaly v dalším pověření.

V roce 1978 mě poslali na Papuu Novou Guineu, která leží severně od Austrálie. Je to hornatá země velká skoro jako Španělsko. Ohromilo mě, že ty zhruba tři miliony lidí mluvily víc než 800 jazyky. Většina z nich naštěstí ovládala melanéský pidžin, kterému se říká tok pisin.

Na nějakou dobu mě přidělili do anglického sboru v hlavním městě Port Moresby. Pak jsem ale přešel do sboru, kde se mluvilo jazykem tok pisin, a zároveň jsem začal chodit na lekce tohohle jazyka. To, co jsem se tam naučil, jsem používal ve službě. Díky tomu jsem dělal rychlé pokroky. Zanedlouho jsem v tomhle jazyce dokázal mít přednášku pro veřejnost. Představte si, jak jsem byl překvapený, když mě ani ne rok po tom, co jsem přišel na Papuu Novou Guineu, jmenovali krajským dozorcem (dnes se mu říká krajský starší). Dostal jsem na starost sbory v jazyce tok pisin v několika rozsáhlých provinciích.

Sbory byly daleko od sebe, a tak jsem musel organizovat hodně krajských sjezdů. A v jednom kuse jsem cestoval. Nejdřív jsem se v tom novém prostředí cítil strašně  osamělý – nová země, nový jazyk, nové zvyky. Kvůli drsnému hornatému terénu jsem mezi sbory nemohl cestovat po souši. Takže jsem musel skoro každý týden létat letadlem. Někdy to bylo rozhrkané jednomotorové letadlo, ve kterém jsem byl jediný pasažér. Zjistil jsem, že tyhle cesty jsou pro mě stejný stres jako ty plavby lodí.

Jenom pár lidí mělo telefon, takže jsem se sbory komunikoval pomocí dopisů. Často se ale stalo, že jsem do nějakého sboru dorazil dřív než ten dopis, a tak jsem se na bratry musel ptát místních. Ale pokaždé když jsem bratry našel, přivítali mě tak nadšeně a byli tak vděční, že jsem si říkal, že všechno to úsilí stálo za to. Cítil jsem, že Jehova mě v mnoha věcech podporuje, a to mě k němu neskutečně přiblížilo.

Na prvním shromáždění na ostrově Bougainville za mnou přišel usměvavý pár a zeptal se mě: „Pamatuješ si nás?“ Vzpomněl jsem si, že když jsem ze začátku sloužil v Port Moresby, vydal jsem jim svědectví, začal s nimi studovat a pak jsem to studium předal jednomu místnímu bratrovi. Teď už byli oba pokřtění! To byl jeden z mnoha dárků, které jsem za ty tři roky na Papui Nové Guineji od Jehovy dostal.

Než jsem v roce 1978 odešel z ostrova Coron, potkal jsem Adel, okouzlující, obětavou sestru. Byla to pravidelná průkopnice, která vychovávala dvě děti, Samuela a Shirley. Zároveň se starala o svoji zestárlou maminku. V květnu 1981 jsem se vrátil na Filipíny, kde jsme se vzali. Po svatbě jsme spolu průkopničili a starali se o děti a maminku.

I když jsem už měl rodinu, bratři mě v roce 1983 znovu jmenovali zvláštním průkopníkem a poslali na ostrov Linapacan v provincii Palawan. A tak jsme se celá rodina přestěhovali na tohle odlehlé místo, kde nebyli žádní svědkové. Asi o rok později zemřela Adelina maminka. Měli jsme ale hodně práce ve službě a to naši bolest zmírňovalo. Studovali jsme s tolika lidmi, že jsme brzo potřebovali sál Království, a tak jsme se rozhodli, že si jeden malý postavíme. Jen tři roky po tom, co jsme na Linapacan dorazili, přišlo na Památnou slavnost 110 lidí. Byli jsme nadšení. Po našem odchodu se mnozí z nich dali pokřtít.

V roce 1986 jsem dostal za úkol sloužit na ostrově Culion, kde byla osada pro malomocné. Krátce nato jmenovali zvláštní průkopnicí i Adel. Nejdřív jsme byli trochu nervózní z představy, že bychom měli být v kontaktu s malomocnými. Místní bratři a sestry nás ale ujistili, že tihle lidé podstupují léčbu, a tak riziko, že bychom se nakazili, je jenom malé. Někteří pacienti chodili na shromáždění k jedné sestře domů. Brzo jsme se tomu přizpůsobili. Měli jsme velkou radost, že o naději z Bible můžeme mluvit s lidmi, kteří měli pocit, že o ně Bůh ani lidé  nestojí. Když se tihle vážně nemocní lidé dozvěděli, že jednou můžou být dokonale zdraví, byli moc šťastní. Bylo úžasné to pozorovat! (Luk. 5:12, 13)

Jak si na život na Culionu zvykly naše děti? S Adel jsme chtěli, aby měly dobré kamarády, a tak jsme nabídli dvěma mladým sestrám z ostrova Coron, aby se k nám přidaly. Samuel, Shirley a tyhle dvě sestry si tam službu moc užívali. Studovali se spoustou dětí a my s Adel jsme zase studovali s jejich rodiči. V jednu chvíli jsme studovali až s 11 rodinami. Služba přinášela skvělé výsledky a my jsme brzo mohli založit nový sbor!

Ze začátku jsem tam byl jediný starší. Pobočka mě proto poprosila, jestli bych každý týden mohl vést shromáždění pro osm zvěstovatelů na Culionu a pak ještě pro devět zvěstovatelů ve vesnici Marily. Tahle místa byla od sebe tři hodiny lodí. Po shromážděních jsme pak jako rodina šli dlouhé hodiny hornatým terénem do vesnice Halsey, kde jsme měli biblická studia.

Služba ve vesnicích Marily a Halsey přinášela tak skvělé výsledky, že jsme na obou místech museli postavit sál Království. Stejně jako na ostrově Linapacan i tady bratři a zájemci zajistili většinu materiálu a sami se do stavby zapojili. Sál ve vesnici Marily byl pro 200 lidí a dal se uzpůsobit, aby se jich tam vešlo ještě víc, takže se tam mohly pořádat i krajské sjezdy.

V roce 1993, když už byly děti velké, jsme s Adel začali na Filipínách s krajskou službou. Pak jsem se v roce 2000 zúčastnil školy služebního vzdělávání. Bratři mě chtěli vyškolit, abych tam později mohl být instruktor. Na tenhle úkol jsem se moc necítil, ale Adel mě uklidňovala a říkala, že Jehova mi dá sílu to zvládnout. (Filip. 4:13) Mluvila z vlastní zkušenosti, protože všechny ty úkoly, které jsme měli, zvládala i přes zdravotní problémy.

 V roce 2006, když jsem sloužil jako instruktor, Adel diagnostikovali Parkinsonovu chorobu. Byli jsme v šoku! Navrhl jsem, že naše pověření ukončíme, abych se o ni mohl starat, ale Adel mi řekla: „Jen mi prosím najdi doktora, který mi s tou nemocí pomůže. Jsem si jistá, že Jehova se postará o zbytek.“ Následujících šest let Adel Jehovovi dál věrně sloužila a na nic si nestěžovala. Když už nemohla chodit, vydávala svědectví na vozíčku. A když už nemohla moc mluvit, dávala na shromáždění krátké komentáře, třeba jedno nebo dvě slova. Až do poslední chvíle jí od bratrů a sester chodily zprávy, jak moc si váží její úžasné vytrvalosti. V roce 2013 Adel zemřela. Po víc než 30 letech jsem přišel o svou milovanou manželku. Zase mě přemohl smutek a osamělost.

Adel chtěla, abych ve svojí práci pro Jehovu pokračoval, a tak jsem ji poslechl. Měl jsem pořád co dělat a díky tomu jsem se necítil tak sám. V letech 2014 až 2017 jsem navštěvoval tagalské sbory v zemích, kde byla naše činnost zakázaná. Potom jsem navštívil tagalské sbory na Tchaj-wanu, ve Spojených státech a v Kanadě. V roce 2019 jsem byl instruktor anglické třídy školy pro zvěstovatele Království v Indii a v Thajsku. Ze všech těchhle úkolů jsem měl obrovskou radost. Zjistil jsem, že nejšťastnější jsem tehdy, když se nechám úplně pohltit službou Jehovovi.

Ať už jsem sloužil kdekoli, vždycky jsem si tam bratry a sestry zamiloval, a tak pro mě bylo těžké od nich odejít. V těchhle chvílích jsem se naučil naprosto důvěřovat Jehovovi. Často jsem cítil, jak mě podporuje, a to mi pomáhalo všechny ty změny přijmout. Dneska sloužím jako zvláštní průkopník na Filipínách. Můj nový sbor je pro mě jako rodina. Úžasně se o mě starají a podporují mě. A taky jsem moc pyšný na Samuela a Shirley, kteří jdou ve stopách svojí věrné maminky. (3. Jana 4)

Je pravda, že jsem si toho v životě zažil hodně, včetně toho, že jsem se musel dívat, jak moje milovaná manželka trpí a umírá na hroznou nemoc. Taky jsem si musel zvykat na hodně nových věcí. Ale ověřil jsem si, že Jehova „není daleko od nikoho z nás“. (Sk. 17:27) Jeho „ruka není krátká“, a tak dokáže podporovat a posilovat všechny svoje služebníky, dokonce i ty, kdo jsou na odlehlých místech. (Iz. 59:1) Jehova, moje Skála, byl celý život se mnou a já jsem mu za to nesmírně vděčný. Nikdy jsem nebyl sám.