JEDNA SESTRA z Polska vypráví: „Když mi bylo patnáct, dala jsem se pokřtít a o šest měsíců později jsem začala sloužit jako pomocná průkopnice. Po roce jsem si podala přihlášku do pravidelné průkopnické služby. Když jsem skončila střední školu, řekla jsem bratrům, že bych chtěla sloužit tam, kde je potřeba víc zvěstovatelů Království. Přála jsem si odstěhovat se z rodného města a od svojí babičky, u které jsem bydlela a která nebyla svědek. Když mi krajský dozorce řekl, že mým působištěm bude právě to město, kde jsem dosud žila, byla jsem zklamaná. Snažila jsem se nedat před ním najevo, jak se cítím. Se svěšenou hlavou jsem odešla a přemýšlela o tom, co jsem se právě dozvěděla. Sestře, se kterou jsem často sloužila, jsem řekla: ‚Připadám si jako Jonáš. On ale nakonec do Ninive šel. Tak já taky budu sloužit tam, kde jsem to dostala za úkol.‘

Už to jsou čtyři roky, co průkopničím v našem městě, a vidím, jak rozumné bylo poslechnout pokyn bratrů. Hlavním problémem byl můj negativní postoj. Teď jsem opravdu šťastná. Jeden měsíc jsem měla až 24 biblických studií. A díky Jehovovi jsem začala studovat dokonce i se svojí babičkou, která dřív byla proti svědkům.“

Jedna zájemkyně z Fidži se musela rozhodnut, jestli půjde na regionální sjezd, anebo se svým manželem na oslavu narozenin jednoho příbuzného. Manžel nebyl proti tomu, aby na sjezd šla. Řekla mu, že se k němu možná připojí později. Když se ale ze sjezdu vrátila domů, uvědomila si, že by se na takové oslavě mohla snadno dostat do situace, která by jí v duchovním ohledu ublížila. A tak nikam nešla.

Manžel mezitím příbuzným vysvětlil, že jeho žena je na setkání se svědky, ale že ji poprosil, aby potom přišla. Řekli mu: „Tak to nepřijde. Svědkové Jehovovi narozeniny neslaví!“ *

Manžel byl nakonec hrdý, že se jeho žena zachovala podle svého přesvědčení a poslechla svoje svědomí. A ona mohla díky tomu, že zůstala Jehovovi věrná, později manželovi i dalším příbuzným vydat svědectví. Jak to dopadlo? Manžel začal studovat Bibli a chodit na shromáždění.