Zkraje 40. let rodiče studovali Bibli se svědky Jehovovými. Ve studiu sice nepokračovali, ale maminka dál dostávala Strážnou věž a Probuďte se! A v roce 1950 moje rodina přijala pozvání na mezinárodní sjezd, který se konal v New Yorku.

Krátce potom k nám začal chodit bratr Lawrence Jeffries. Pomáhal mi poznat pravdu. Ze začátku se mi nelíbilo, že se svědkové Jehovovi nezapojují do politiky a nechodí na vojnu. Říkal jsem, že kdyby všichni v Americe odmítli jít do války, nepřátelé by mohli přitáhnout a zabrat celou zemi. Bratr Jeffries se mě trpělivě zeptal: „Co myslíš, že by Jehova udělal, kdyby mu všichni v Americe sloužili a někdo na ně chtěl zaútočit?“ Jeho odpovědi na tuhle a další moje otázky mi pomohly pochopit, že jsou moje argumenty tak trochu mimo. A proto jsem se chtěl dozvědět víc.

Hodiny a hodiny jsem trávil tím, že jsem si četl Strážné věže a Probuďte se!, které maminka ukládala do sklepa. Časem jsem si uvědomil, že se z nich dozvídám pravdu. A tak jsem přijal nabídku bratra Jeffriese, abych s ním studoval Bibli. Od té doby jsem pravidelně chodil na shromáždění. Pravdu z Bible jsem si zamiloval a začal jsem s druhými mluvit o dobré zprávě. Když jsem pochopil, že „Jehovův velký den je blízko“, moje cíle se změnily. (Sef. 1:14) Už jsem nechtěl jít na vysokou školu, chtěl jsem druhým pomáhat poznat Bibli.

Střední školu jsem dokončil 13. června 1956 a o tři dny později jsem se na krajském  sjezdu dal pokřtít. Ani jsem netušil, kolik krásných věcí zažiju, když svůj život budu věnovat tomu, že budu sebe i druhé učit o Jehovovi.

Šest měsíců po křtu jsem se pustil do pravidelné průkopnické. Ve Službě Království z prosince 1956 vyšel článek „Můžeš sloužit tam, kde je to víc potřeba?“. Já jsem mohl. Chtěl jsem pomáhat tam, kde dobrou zprávu káže jenom pár lidí. (Mat. 24:14)

Přestěhoval jsem se do Edgefieldu v Jižní Karolíně. Ve sboru tam byli jenom čtyři zvěstovatelé. Já to vytáhl na pět. Shromáždění jsme pořádali v přijímacím pokoji v domě jednoho bratra. Každý měsíc jsem strávil ve službě 100 hodin. A hodně jsem při tom spolupracoval s ostatními ze sboru. Často jsem měl taky úkoly na shromáždění. Bylo zajímavé, že čím víc jsem toho dělal, tím víc jsem se toho učil o Jehovovi.

Ve městě Johnston, které leželo jenom kousek od nás, jsem studoval Bibli s jednou ženou. Měla pohřební službu. Moc jsem potřeboval nějakou práci. A ona byla tak hodná, že mě zaměstnala na částečný úvazek a dovolila nám využívat jednu malou budovu jako sál Království.

Bratr Jolly Jeffries, syn toho bratra, který se mnou studoval Bibli, se za mnou přestěhoval z Brooklynu a průkopničili jsme spolu. Bydleli jsme v malém obytném přívěsu, který nám půjčil jeden bratr.

Na jihu Spojených států toho člověk moc nevydělal. Dostávali jsme dva nebo tři dolary za den. Jednou jsem utratil poslední drobné za jídlo. Když jsem z obchodu vyšel, přistoupil ke mně jeden muž a zeptal se: „Chceš práci? Dám ti dolar na hodinu.“ Tři dny jsem pro něj uklízel jedno staveniště. Bylo jasné, že Jehova chce, abych zůstal v Edgefieldu. Ale i když jsem měl málo peněz, jel jsem v roce 1958 na mezinárodní sjezd do New Yorku.

Druhý den sjezdu se stalo něco výjimečného. Potkal jsem Ruby Wadlingtonovou, která sloužila jako pravidelná průkopnice v Gallatinu v Tennessee. Oba jsme se zajímali o misionářskou službu, a tak jsme šli na schůzku pro zájemce o školu Gilead. Po sjezdu jsme si začali dopisovat. Potom mě do Gallatinu pozvali, abych tam měl přednášku. Využil jsem toho a požádal jsem Ruby o ruku. Přestěhoval jsem se k ní do sboru a v roce 1959 jsme se vzali.

Když mi bylo 23, jmenovali mě v Gallatinu služebníkem sboru (dneska se mu říká koordinátor rady starších). Byli jsme první sbor, který jako krajský dozorce navštívil Charles  Thompson. Měl spoustu zkušeností, ale i tak se mě zeptal, co bratři potřebují a jak některé věci řešili předchozí krajští dozorci. Naučil jsem se od něj, že je dobré hodně se ptát, a než něco začnu řešit, zjistit si co nejvíc.

V květnu 1964 jsem se zúčastnil školy služby Království, která trvala měsíc a probíhala v South Lansingu ve státě New York. Instruktoři ve mně probudili silnou touhu dál se učit a duchovně růst.

V lednu 1965 jsme s Ruby dostali pozvání do krajské služby. Náš kraj byl hodně velký, táhl se od Knoxvillu v Tennessee skoro až k Richmondu ve Virginii. Patřily do něj sbory v Severní Karolíně, Kentucky a Západní Virginii. Sloužil jsem jenom v černošských sborech, protože v té době na jihu Spojených států pořád platily segregační zákony. Černoši se kvůli tomu nemohli scházet s bělochy. Bratři tam byli hodně chudí, a tak jsme se naučili dělit se o to, co jsme měli. Jeden dlouholetý krajský dozorce mě naučil něco důležitého. Řekl: „Nechoď do sboru jako jejich šéf, jdi tam jako jejich bratr. Když tě budou brát jako svého bratra, jenom tak jim dokážeš pomoct.“

Když jsme navštívili jeden malý sbor, Ruby tam začala studovat s jednou mladou ženou, která měla roční holčičku. Protože v tom sboru nebyl nikdo, kdo by s ní mohl studium vést, Ruby s ní studovala pomocí dopisů. Při naší další návštěvě přišla na každé shromáždění. Později se do toho sboru přistěhovaly dvě zvláštní průkopnice. Ve studiu s ní pokračovaly a ona se brzy dala pokřtít. O nějakých 30 let později, v roce 1995, přišla za Ruby v betelu v Pattersonu jedna mladá sestra. Byla to dcera té ženy, se kterou Ruby studovala. Ona i s manželem byli pozvaní do 100. třídy školy Gilead.

Náš druhý kraj ležel uprostřed Floridy. V té době jsme potřebovali auto a jedno jsme sehnali za skvělou cenu. Jenže se v něm hned první týden rozbilo vodní čerpadlo. Neměli jsme peníze na opravu, a tak jsme zavolali bratrovi, o kterém jsme si mysleli, že by nám mohl pomoct. Řekl jednomu ze svých lidí, aby nám to opravil, a nic za to nechtěl. Jenom řekl: „Je to zařízené.“ Dokonce nám ještě nějaké peníze dal! Byla to krásná ukázka toho, jak se Jehova stará o svoje služebníky. Připomnělo nám to, že i my máme být štědří.

Vždycky když jsme navštívili nějaký sbor, bydleli jsme u bratrů. Díky tomu jsme získali spoustu dobrých přátel. Jednou jsem nechal v psacím stroji rozpracovanou zprávu z návštěvy sboru. Když jsem se večer vrátil, zjistil jsem, že mi tříletý kluk z té rodiny „pomohl“ tu zprávu dokončit. Kvůli tomu jsem si z něho dělal legraci ještě spoustu let.

V roce 1971 jsem dostal dopis s pověřením sloužit jako oblastní dozorce v New Yorku. Byli jsme v šoku. Když jsme se tam přistěhovali, bylo mi teprve 34. Byl jsem jejich první černošský oblastní dozorce a bratři mě vřele přivítali.

Jako oblastní dozorce jsem mohl druhé každý týden učit o Jehovovi na krajských sjezdech a moc jsem si to užíval. Hodně krajských dozorců mělo mnohem víc zkušeností než já. Třeba jeden z nich měl proslov, když jsem se křtil. Jiný bratr, Theodore Jaracz, se později stal členem vedoucího sboru. Bylo tam taky spousta zkušených bratrů, kteří sloužili v betelu v Brooklynu. S těmihle krajskými dozorci a betelity jsem se cítil dobře a byl jsem jim za to moc vděčný. Na vlastní kůži jsem zažil, že jsou to milující pastýři, spoléhají se na Boží Slovo a věrně podporují organizaci. Byli opravdu pokorní a to mi práci oblastního dozorce hodně ulehčovalo.

V roce 1974 jsem měl zase sloužit jako krajský dozorce, protože vedoucí sbor jmenoval do oblastní služby jinou skupinu krajských dozorců. Tentokrát mě poslali do Jižní Karolíny. Byl jsem moc rád, že v té době už mohly být bělošské a černošské sbory v jednom kraji, a velkou radost z toho měli i bratři.

Koncem roku 1976 jsem dostal na starost kraj ve státě Georgia mezi městy Atlanta a Columbus. Do paměti se mi vryla chvíle, kdy jsem měl proslov na pohřbu pěti černošských dětí. Zemřely, když jim žháři zapálili dům. Maminka byla zraněná a skončila v nemocnici. Za rodiči nepřetržitě proudili bělošští a černošští bratři a sestry, aby je utěšili. Na vlastní oči jsem viděl, jak mimořádná jejich láska byla. Takový soucit pomáhá Božím služebníkům zvládat i ty nejhorší chvíle v životě.

V roce 1977 nás pozvali do betelu v Brooklynu. Měli jsme tam několik měsíců pomáhat s jedním projektem. Když se chýlil ke konci, sešli se se mnou dva členové vedoucího sboru a zeptali se, jestli bychom s Ruby nechtěli zůstat v betelu natrvalo. Pozvání jsme přijali.

V betelu jsem 24 let pracoval ve služebním oddělení, kde bratři často řeší citlivé a složité otázky. Celé ty roky vedoucí sbor dává pokyny, které jsou v souladu s biblickými zásadami. Z těchhle pokynů pak vychází odpovědi na ty otázky a taky slouží jako podklad pro školení krajských dozorců, starších a průkopníků. Takové školení pomáhá mnoha bratrům a sestrám duchovně růst. A díky nim je Jehovova organizace ještě krásnější.

Mezi lety 1995 až 2018 jsem navštěvoval různé pobočky jako zástupce ústředí (dřív se mu říkalo zónový dozorce). Setkával jsem se s členy výborů poboček, betelity a misionáři. Povzbuzoval jsem je a snažil se jim pomoct s tím, co je trápilo. Nás s Ruby zase povzbuzovalo, když jsme slyšeli jejich zážitky. Například jsme v roce 2000 navštívili Rwandu. Hluboce nás zasáhlo, když jsme slyšeli, čím vším si museli bratři a rodina betel projít při genocidě v roce 1994. Hodně z nich ztratilo někoho blízkého. Ale i přes to všechno, co si vytrpěli, si udrželi víru, naději a radost.

Teď už je nám přes 80. Posledních 20 let sloužím jako člen výboru pobočky ve Spojených státech. I když jsem nezískal vysokoškolské vzdělání, to nejlepší vzdělání jsem získal od Jehovy a jeho organizace. Díky tomu jsem dokázal druhé učit pravdy z Bible a oni z nich můžou těžit věčně. (2. Kor. 3:5; 2. Tim. 2:2) Viděl jsem, jak jim Bible pomohla mít lepší život a vytvořit si vztah s naším Stvořitelem. (Jak. 4:8) S Ruby se vždycky snažíme povzbuzovat ostatní, aby si vážili toho, že můžou o pravdách z Bible a o Jehovovi učit sebe i druhé. Je to ta největší čest, jakou Jehovův služebník může mít.