1. Jak se pozná důvěryhodný člověk?

 DŮVĚRYHODNÝ člověk mluví pravdu a vždycky se snaží splnit to, co slíbil. (Žalm 15:4) Druzí vědí, že se na něj můžou spolehnout. Určitě chceme, aby nás bratři a sestry takhle vnímali. Co můžeme dělat pro to, abychom si jejich důvěru získali?

2. Co musíme dělat, aby nám druzí věřili?

² Důvěru si nemůžeme vynutit – musíme si ji zasloužit. Dá se říct, že je to s ní podobné jako s penězi. Těžko se získává a lehko se ztrácí. Ten, kdo si naši důvěru určitě zaslouží, je Jehova. Nikdy nás nezklame, protože „všechno, co dělá, je důvěryhodné“. (Žalm 33:4) A chce, abychom ho napodobovali. (Ef. 5:1) Zamyslíme se teď nad několika Jehovovými služebníky, kteří tak jako on ukázali, že se jim dá věřit. Taky se podíváme na pět vlastností, díky kterým můžeme být důvěryhodní i my.

3., 4. Jak si prorok Daniel získal pověst důvěryhodného člověka a k čemu by nás jeho příklad měl vést?

³ Skvělým příkladem důvěryhodného člověka je prorok Daniel. I když se dostal do Babylonu jako zajatec, brzy si získal pověst někoho, komu se dá věřit. Ještě víc to platilo potom, co s Jehovovou pomocí vyložil králi Nebukadnecarovi jeho sny. Jednou mu musel od Jehovy předat pokárání – tedy něco, co by rozhodně nepotěšilo žádného krále. To chtělo odvahu, protože Nebukadnecar byl drsný a snadno se rozčílil. (Dan. 2:12; 4:20–22, 25) O řadu let později Daniel svoji pověst  potvrdil, když přesně vyložil záhadný nápis, který se objevil na stěně paláce. (Dan. 5:5, 25–29) A ještě později si jeho „výjimečného ducha“ všimli i Dareios Médský a jeho úředníci. Uznali, že je „důvěryhodný“ a že se na něm nedá najít „žádná nedbalost ani nepoctivost“. (Dan. 6:3, 4) Takže i vládci, kteří uctívali falešné bohy, jasně viděli, že tenhle Jehovův služebník je spolehlivý.

⁴ Když uvažujeme o Danielově příkladu, můžeme se zamyslet sami nad sebou: Jakou pověst mám u lidí mimo sbor? Znají mě jako zodpovědného člověka, na kterého je spolehnutí? Přemýšlet o těchhle otázkách je velmi důležité. Proč? Protože když jsme důvěryhodní, přinášíme tím chválu Jehovovi.

5. Díky čemu byl Chananjáš důvěryhodný?

⁵ Potom co byly v roce 455 př. n. l. znovu postaveny jeruzalémské hradby, místodržitel Nehemjáš hledal spolehlivé muže, kteří by se dokázali o město dobře starat. Mezi těmi, které vybral, byl velitel pevnosti Chananjáš. Bible o něm říká, že to byl „velmi důvěryhodný muž a bál se pravého Boha víc než mnozí jiní“. (Neh. 7:2) Chananjáš bral vážně každý úkol, který dostal, protože miloval Jehovu a bál se udělat cokoli, co by se mu nelíbilo. Přesně to pomůže i nám, abychom byli spolehliví ve všem, co pro Jehovu děláme.

6. Jak víme, že byl Tychikos důvěryhodný?

 ⁶ Dalším skvělým příkladem je Pavlův spolupracovník Tychikos. Když byl Pavel v domácím vězení, napsal o něm, že je to „věrný služebník“. (Ef. 6:21, 22) Věděl, že se na něj může spolehnout, a tak mu dal za úkol, aby nejen doručil dopisy bratrům v Efezu a Kolosech, ale aby je taky povzbudil a utěšil. Tychikos nám připomíná věrné a spolehlivé muže, kteří se starají o naše duchovní potřeby. (Kol. 4:7–9)

7. Co se o důvěryhodnosti učíš od starších a služebních pomocníků ve svém sboru?

⁷ Tak jako Daniel, Chananjáš a Tychikos jsou i dnešní starší a služební pomocníci důvěryhodní. Svoje úkoly berou vážně a my jsme jim za jejich práci moc vděční. Když třeba jdeme na shromáždění v týdnu, vůbec nepochybujeme, že všechny body programu byly někomu přiděleny. A starší jsou rádi, když můžou počítat s tím, že si bratři a sestry svoje úkoly připraví a přednesou je. Stejné je to se shromážděním o víkendu. Nebojíme se na přednášku pozvat svoje zájemce, protože jsme si jistí, že ji někdo domluvil. Spoléháme se i na to, že budou k dispozici publikace do služby. Tihle věrní bratři se o nás velmi dobře starají a děkujeme Jehovovi, že je máme. Ale jak můžeme my všichni ukázat, že se nám dá věřit?

8. V čem musíme být rozumní? (Přísloví 11:13)

⁸ Svoje bratry a sestry máme rádi a zajímá nás, jak se jim daří. Musíme ale být rozumní a respektovat jejich soukromí. O některých křesťanech v prvním století Pavel napsal, že „tlachají, pletou se do cizích věcí a mluví, o čem by [neměli]“. (1. Tim. 5:13) Rozhodně nechceme být jako oni. Ale co když se nám někdo svěří s něčím osobním a poprosí nás, abychom si to nechali pro sebe? Nějaká sestra nám třeba řekne o svém zdravotním problému nebo o něčem jiném, co ji trápí, a přeje si, abychom o tom s nikým nemluvili. Měli bychom to respektovat. * (Přečti Přísloví 11:13.) Teď se podíváme na další situace, ve kterých je důležité nechat si důvěrné informace pro sebe.

9. Jak můžou členové rodiny ukázat, že jsou důvěryhodní?

⁹ V rodině. Každý člen rodiny má zodpovědnost za to, aby se citlivé informace nedostávaly ven. Například manželka může mít nějaký zvyk, který manželovi přijde komický. Určitě o tom ale nebude mluvit s druhými a tak ji zesměšňovat. Miluje ji a nikdy by jí nechtěl ublížit. (Ef. 5:33) Dospívající chtějí, aby se s nimi jednalo s úctou, a rodiče by na to měli pamatovat. Neměli by svoje děti ponižovat tím, že by před druhými vytahovali jejich chyby. (Kol. 3:21) Děti by se zase měly naučit, že s druhými nemají mluvit o věcech, které by mohly někoho z rodiny ztrapnit. (5. Mojž. 5:16) Když si všichni dávají pozor, aby neprozrazovali to, co nemají, rodinu to sbližuje.

10. Jaký je opravdový přítel? (Přísloví 17:17)

 ¹⁰ Mezi přáteli. Většina z nás se čas od času potřebuje s něčím svěřit blízkému příteli. To pro nás nemusí být vždycky lehké, protože možná nejsme zvyklí mluvit o tom, co se v nás odehrává. A kdybychom později zjistili, že se o tom dozvěděl někdo další, zdrtilo by nás to. Když ale máme někoho, o kom víme, že si důvěrné informace nechá pro sebe, moc si toho vážíme. Je to „opravdový přítel“. (Přečti Přísloví 17:17.)

11. a) Jak starší a jejich manželky ukazují, že se jim dá věřit? b) Co se můžeme naučit od staršího, který řešil nějakou důvěrnou záležitost ve sboru a potom se vrátil domů k rodině? (Viz obrázek.)

¹¹ Ve sboru. Starší, kteří o důvěrných věcech nemluví s druhými, jsou pro bratry a sestry jako „úkryt před větrem, jako skrýš“. (Iz. 32:2) Máme jistotu, že s nimi můžeme mluvit o čemkoli a oni si to nechají pro sebe. Zároveň po nich nechceme, aby důvěrné informace prozrazovali nám. Krásný příklad nám v tom dávají manželky našich starších a my si jich za to moc vážíme. Když se nedozvídají důvěrné informace o bratrech a sestrách, je to i pro jejich dobro. Jedna z nich řekla: „Jsem ráda, že se mnou manžel nemluví o lidech, ke kterým jde na pastýřskou návštěvu nebo kteří potřebují duchovní pomoc. Dokonce mi ani neříká, o koho se jedná. Vážím si toho, že se nemusím trápit věcmi, se kterými stejně nemůžu nic dělat. Díky tomu nemám problém se bavit s kýmkoli ve sboru. A taky vím, že když se se svými pocity nebo problémy svěřím manželovi já, zůstane to jenom mezi námi.“ Pověst lidí, kterým se dá věřit, samozřejmě chceme mít všichni. Rozebereme si teď pět vlastností, které nám v tom pomůžou.

12. Proč můžeme říct, že základem důvěry je láska?

¹² Základem důvěry je láska. Ježíš řekl, že dvě největší přikázání jsou milovat Jehovu a milovat svého bližního. (Mat. 22:37–39) Jehova je dokonalým příkladem důvěryhodnosti a láska k němu nás motivuje, abychom ho napodobovali. Láska k bratrům a sestrám nás zase vede k tomu, abychom o důvěrných informacích, které se jich týkají, nemluvili s druhými. Nikdy bychom nechtěli vyzradit nic, co by jim ublížilo, přivedlo je do rozpaků nebo je zranilo. (Jan 15:12)

13. Jak s důvěryhodností souvisí pokora?

¹³ K tomu, abychom byli důvěryhodní, nám pomůže i pokora. Pokorný křesťan se nesnaží udělat na druhé dojem tím, že pokaždé přijde s nějakou novinkou jako první. (Filip. 2:3) Ani si nehraje na důležitého – nenaznačuje, že zná informace, o kterých nemůže mluvit. Když jsme pokorní, nešíříme vlastní názory na věci, o kterých se nepíše ani v Bibli, ani v našich publikacích.

14. Jak nám k tomu, abychom byli důvěryhodní, pomůže dobrý úsudek?

¹⁴ Křesťan, který má dobrý úsudek, ví, kdy je „čas mlčet a čas mluvit“. (Kaz. 3:7) Říká se: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Jsou prostě chvíle, kdy je lepší být zticha. Podobná myšlenka je v Příslovích 11:12: „Člověk s dobrým úsudkem mlčí.“ Všimni si, jak se touhle zásadou řídí jeden zkušený starší. Často je požádán, aby pomohl jiným sborům při řešení nějakých vážných problémů. Jiný starší z jeho sboru o něm řekl: „Vždycky si dává pozor, aby citlivé informace o jiných sborech nešířil dál.“ Bratři, se kterými slouží v radě starších, si ho za jeho dobrý úsudek moc váží. Mají totiž jistotu, že druhým neprozradí ani důvěrné informace o jejich sboru.

15. Jak si můžeme důvěru druhých získat svou upřímností? Uveď příklad.

¹⁵ Další vlastností, která nám pomůže získat si důvěru druhých, je upřímnost. Upřímným lidem věříme proto, že vždycky mluví pravdu. (Ef. 4:25; Hebr. 13:18) Dejme tomu, že se chceš zlepšit v tom, jak vyučuješ. A tak se rozhodneš, že někoho poprosíš, aby si tvoji část programu poslechl a pak ti řekl, na čem můžeš zapracovat. Na koho se s důvěrou obrátíš? Na toho, kdo ti řekne, co chceš slyšet, nebo na toho, kdo ti citlivě poví pravdu? To není těžká otázka. V Bibli se píše: „Otevřené pokárání je lepší než skrytá láska. Rány od přítele jsou projevem věrnosti.“ (Přísl. 27:5, 6) Když nám někdo z přátel upřímně řekne, co bychom měli zlepšit, nemusí se to poslouchat snadno. Ale z dlouhodobého hlediska nám to pomůže.

16. Proč je podle Přísloví 10:19 důležité sebeovládání?

¹⁶ K tomu, aby nám druzí věřili, je nezbytné taky sebeovládání. Tahle vlastnost nám pomůže držet jazyk za zuby, když jsme v pokušení říct něco, o čem bychom mluvit neměli. (Přečti Přísloví 10:19.) Zkouškou našeho sebeovládání můžou být sociální sítě. Kdybychom  si nedali pozor, mohli bychom nechtěně prozradit důvěrné informace spoustě lidem. Když už jednou něco zveřejníme, nemůžeme ovlivnit, co s tou informací druzí udělají ani kolik škody to způsobí. Sebeovládání nám taky pomůže, abychom nepřátelům neprozradili nic, co by mohlo ohrozit naše bratry a sestry. Do takové situace se můžeme dostat, když nás vyslýchá policie v zemi, kde je naše činnost omezená nebo zakázaná. V podobných chvílích chceme „svá ústa držet na uzdě“. (Žalm 39:1) V rodině, mezi přáteli, ve sboru i kdekoli jinde je důležité, abychom byli důvěryhodní. A k tomu potřebujeme sebeovládání.

17. Jak můžeme přispět k tomu, abychom si ve sboru navzájem důvěřovali?

¹⁷ Jsme Jehovovi vděční, že můžeme být součástí jeho rodiny, ve které se všichni mají rádi a důvěřují si. K tomu, abychom si ve sboru navzájem důvěřovali, může každý z nás přispívat svojí láskou, pokorou, dobrým úsudkem, upřímností a sebeovládáním. Abychom si důvěru druhých zasloužili, musíme na tom pořád pracovat. Napodobujme proto Jehovu a ukazujme, že se nám dá věřit.