Prvotní křesťané a svět

ASI před dvěma tisíci lety se na Středním východě stalo něco nanejvýš podivuhodného. Boží jediný zplozený Syn byl vyslán ze svého nebeského bydliště, aby krátkou dobu žil ve světě lidstva. Jaká byla odezva ze strany většiny lidí? Apoštol Jan odpovídá: „[Ježíš] byl ve světě a svět začal existovat skrze něj, ale svět ho neznal. Přišel do svého vlastního domova [Izraele], ale jeho vlastní lid ho nepřijal.“ — Jan 1:10, 11.

Ježíše, Božího Syna, svět prostě nepřijal. Proč ne? Ježíš vysvětlil jeden z důvodů, když řekl: „Svět. . . mě nenávidí, protože o něm vydávám svědectví, že jeho skutky jsou ničemné.“ (Jan 7:7) A tento svět — zastoupený některými židovskými náboženskými vůdci, edomským králem a jedním římským politikem — nechal nakonec Ježíše usmrtit. (Lukáš 22:66–23:25; Skutky 3:14, 15; 4:24–28) A jak se bude svět stavět  k Ježíšovým následovníkům? Bude je přijímat ochotněji než Ježíše? Ne. Ježíš je krátce před svou smrtí varoval: „Kdybyste byli částí světa, svět by měl rád to, co je jeho vlastní. Protože však nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“ — Jan 15:19.

Za dob apoštolů

Ježíšova slova se potvrdila. Jen několik týdnů po jeho smrti byli apoštolové zatčeni a vystaveni výhrůžkám a bití. (Skutky 4:1–3; 5:17, 18, 40) Zanedlouho poté byl horlivý Štěpán dovlečen před židovský Sanhedrin a pak ukamenován. (Skutky 6:8–12; 7:54, 57, 58) Později dal král Herodes Agrippa I. popravit apoštola Jakuba. (Skutky 12:1, 2) Z popudu Židů žijících v diaspoře byl během svých misionářských cest pronásledován také Pavel. — Skutky 13:50; 14:2, 19.

Jak prvotní křesťané reagovali na takový projev odporu? „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi,“ prohlásili v raných dnech apoštolové, když jim náboženští činitelé zakázali provádět v Ježíšově jménu kazatelskou činnost. (Skutky 4:19, 20; 5:29) Takový postoj projevovali prvotní křesťané i nadále, kdykoli nastal odpor. Apoštol Pavel však křesťanům v Římě radil, aby se ‚podřizovali nadřazeným [vládním] autoritám‘. Dále doporučoval: „Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem.“ (Římanům 12:18; 13:1) První křesťané si tedy museli zachovávat rovnováhu, což nebylo snadné. Jako panovníka měli poslouchat především Boha; zároveň byli podřízeni představitelům státní moci a snažili se žít se všemi lidmi v pokoji.

Křesťané v římském světě

V prvním století byl pro křesťany nepochybně užitečný „Římský mír“, Pax Romana, udržovaný římskými legiemi. Stabilní zákon a řád, dobré silnice a poměrně bezpečná námořní doprava — to vše vytvářelo prostředí, které bylo pro šíření křesťanství příznivé. První křesťané si zjevně uvědomovali, že mají vůči společnosti dluh, a dbali na Ježíšův příkaz: „Splácejte césarovy věci césarovi.“ (Marek 12:17) Justin Mučedník napsal římskému císaři Antoniovi Piovi (138–161 n. l.), že křesťané platí daně „ochotněji než všichni ostatní lidé“. (První apologie, kapitola 17) V roce 197 našeho letopočtu řekl Tertullianus římským panovníkům, že výběrčí daní „dluží křesťanům svou vděčnost“ za to, s jakou svědomitostí křesťané platí daně. (Apologeticum, kapitola 42) To byl jeden ze způsobů, jak tito křesťané zachovávali Pavlovu radu, že se mají podřizovat nadřazeným autoritám.

A první křesťané se snažili žít se svými bližními v pokoji — do té míry, jak jim to jen dovolovaly křesťanské zásady. Nebylo to však snadné. Okolní svět byl značně nemravný a zcela prosáklý řeckořímským modlářstvím, k němuž nedávno přibylo uctívání císaře. Pohanské římské náboženství bylo v podstatě náboženstvím státním, a proto každý, kdo je odmítal vyznávat, byl považován za nepřítele státu. Co tedy mohli křesťané dělat?

E. G. Hardy, profesor na Oxfordské univerzitě, napsal: „Tertullianus vyjmenovává mnoho věcí, které byly pro křesťana nepřijatelné kvůli spojitosti s modlářstvím:  např. skládání přísahy při uzavírání smluv; sváteční osvětlování dveří v době slavností atd.; veškeré pohanské náboženské obřady; hry v cirku; zaměstnání učitele světské [pohanské klasické] literatury; vojenská služba; zastávání veřejného úřadu.“ — Christianity and the Roman Government.

Ano, žít v římském světě, a přitom se nezpronevěřit křesťanské víře, to bylo těžké. Francouzský katolický spisovatel A. Hamman píše: „Člověk nemohl udělat jediný krok, aby se nestřetl s nějakým božstvem. Stanovisko, které křesťan zastával, mu denně působilo problémy; žil na okraji společnosti. . . Doma, na ulici i na trhu byl vystaven stále se opakujícím problémům. . . Když křesťan procházel kolem chrámu nebo kolem sochy na ulici, měl si obnažit hlavu, nehledě na to, zda byl, či nebyl římským občanem. Jak by se mohl křesťan takového jednání zdržet, a přitom nevzbudit podezření? A jak by se tomu mohl poddat, a přitom se nedospustit skutku, kterým by projevil svou oddanost vládě? Pokud by se zabýval obchodem a potřeboval si vypůjčit peníze, musel půjčovateli přísahat ve jménu bohů. . . Pokud by přijal veřejný úřad, očekávalo se, že předloží oběť. A pokud byl povolán k vojenské službě, jak by se mohl vyhnout přísaze a účasti na vojenských obřadech?“ — La vie quotidienne des premiers chrétiens (95–197).

Dobří, avšak ostouzení občané

Asi v roce 60 nebo 61 n. l., v době, kdy Pavel v Římě očekával soud, který měl proběhnout před císařem Neronem, řekli vedoucí představitelé Židů o raných křesťanech: „Vpravdě, pokud jde o tuto sektu, je nám známo, že se všude mluví proti ní.“ (Skutky 28:22) Dějiny potvrzují, že se proti křesťanům skutečně mluvilo — ovšem nespravedlivě. E. W. Barnes v knize The Rise of Christianity uvádí: „Křesťanské hnutí je ve svých hodnověrných raných dokumentech představováno jako hnutí naprosto mravné a dbalé zákona. Jeho členové si přáli být dobrými občany a loajálními poddanými. Vyhýbali se nedostatkům a neřestem pohanství. V soukromém životě se snažili být pokojnými sousedy a spolehlivými přáteli. Byli vedeni ke střídmosti, pracovitosti a čistému způsobu života. V prostředí, v němž převládala zkaženost a mravní bezuzdnost, byli poctiví a pravdomluvní — pokud zachovávali věrnost svým zásadám. Měli vysoká měřítka sexuálního jednání: manželský svazek uchovávali ve vážnosti a v rodině žili čistým rodinným životem. Člověk by řekl, že s takovými kladnými vlastnostmi nemohli být považováni za občany, kteří působí těžkosti. A přece jimi lidé dlouhou dobu opovrhovali, ostouzeli je a nenáviděli.“

Starověký svět, který nechápal Ježíše, nechápal ani křesťany, a proto je nenáviděl. Křesťané byli obviňováni z ateismu, protože odmítali uctívat císaře a pohanská božstva. Když došlo k nějaké katastrofě, lidé jim dávali za vinu, že rozzlobili bohy. Byli pokládáni za příslušníky protispolečenského náboženství, které ‚nenávidí lidský rod‘. To proto, že nenavštěvovali nemravné hry a krvavá gladiátorská představení. Nepřátelé tvrdili, že tato křesťanská „sekta“ rozbíjí rodiny, a že tedy ohrožuje stabilitu společnosti. Tertullianus mluvil o pohanských mužích, kteří by dali přednost tomu, kdyby se jejich manželky dopustily cizoložství, než aby se z nich staly křesťanky.

Křesťané byli kritizováni, protože nesouhlasili s prováděním potratů — tehdy velmi rozšířeným. Křesťany však jejich nepřátelé obviňovali z vraždění dětí. Tvrdilo se, že na svých shromážděních pijí krev obětovaných dětí. Zároveň se ovšem jejich nepřátelé pokoušeli donutit je jíst krvavé klobásy, neboť věděli, že to je v rozporu se  svědomím křesťanů. Tito odpůrci tak prokazovali, že jejich vlastní obvinění jsou lživá. — Tertullianus, Apologeticum, kapitola 9.

Opovrhovaná ‚nová sekta‘

Historik Kenneth Scott Latourette napsal: „Řada dalších obvinění vedla k tomu, že křesťanství bylo vystavováno posměchu kvůli svému nedávnému vzniku a bylo porovnáváno se starobylostí svých konkurentů [judaismem a řeckořímským pohanským náboženstvím] .“ (A History of the Expansion of Christianity, svazek 1, strana 131.) Počátkem druhého století n. l. římský historik Suetonius nazval křesťanství „novou a zhoubnou pověrou“. Tertullianus dosvědčil, že i samotné pojmenování „křesťan“ bylo v nenávisti a že se na křesťany hledělo jako na neoblíbenou sektu. Robert M. Grant se vyjádřil k tomu, co si o křesťanech mysleli úředníci římské říše, a v té souvislosti napsal: „Všeobecně panoval názor, že křesťanství je zkrátka nepotřebné, a možná dokonce škodlivé náboženství.“ — Early Christianity and Society.

Viněni z útočné evangelizace

Jean Bernardi, profesor na Sorbonně, napsal v knize Les premiers siècles de l’Eglise: „[Křesťané] měli vycházet na veřejnost a mluvit všude a s každým. Na silnicích i ve městech, na náměstích i v domácnostech. Ať byli vítáni, či nikoli. K chudým lidem i k lidem bohatým, kteří byli zavaleni majetkem. K lidem nevýznamným i k místodržitelům římských provincií. . . Museli cestovat po silnicích, plavit se na lodích a vydávat se až na samotný kraj světa.“

Dělali to? Je patrné, že ano. Profesor Léon Homo uvádí, že důvodem, proč se veřejné mínění obracelo proti křesťanům, byla jejich „nadšená evangelizační činnost“. Profesor Latourette říká, že Židé svou horlivost pro získávání novověrců ztratili; „křesťané se naproti tomu vyznačovali misionářskou útočností, a tím vzbuzovali odpor“.

Ve druhém století n. l. kritizoval římský filozof Celsus kazatelské metody křesťanů. Řekl, že křesťanství je pro nevzdělance a že může ‚přesvědčit jen hloupé lidi, otroky, ženy a malé děti‘. Obviňoval křesťany, že pro své názory získávají „naivní osoby“, které potom nutí, aby „věřily bez rozumného uvažování“. Tvrdil, že svým novým učedníkům říkají: „Na nic se neptej, jen věř.“ Origenes však říká, že Celsus sám připustil, že „to nebyli jen prostí lidé, kdo byli vedeni učením Ježíše, aby přijali Jeho náboženství“.

Žádný ekumenismus

První křesťané byli kritizováni dále za své tvrzení, že oni vlastní pravdu o jediném pravém Bohu. Nebyli svolní k ekumenismu neboli k mezicírkevnímu hnutí. Profesor Latourette napsal: „[Křesťané] na rozdíl od většiny tehdejších náboženství zaujímali odmítavý postoj k jiným vírám. . . V protikladu k poměrně veliké toleranci, která byla charakteristická pro jiné sekty, křesťané prohlašovali, že mají konečnou pravdu.“

V roce 202 n. l. vydal císař Septimius Severus výnos, kterým zakazoval křesťanům získávat novověrce. To je však nezastavilo; nadále vydávali svědectví o své víře.  Profesor Latourette popisuje, k jakému výsledku to vedlo. „Tím, že se [první křesťanství] odmítalo dopustit kompromisu se soudobým pohanstvím a s mnoha společenskými zvyklostmi a morálními praktikami doby, rozvinula se v něm taková soudržnost a organizace, že se dostalo do rozporu se společností. Rozchod [se světem], jenž se žádal od toho, kdo chtěl přestoupit ke křesťanství, dával jeho stoupencům přesvědčení, které jim bylo zdrojem síly během pronásledování a zdrojem horlivosti k získávání novověrců.“

Dějiny tedy mluví jasně. Zatímco se raní křesťané snažili být dobrými občany a žít s každým v pokoji, většinou odmítali být „částí světa“. (Jan 15:19) K úřadům chovali úctu. Když jim však césar zakázal kazatelskou činnost, neměli jinou možnost než v kázání pokračovat. Usilovali o to, aby žili se všemi lidmi v pokoji, avšak odmítali dopouštět se kompromisů vzhledem k mravním měřítkům a ve vztahu k pohanskému modlářství. Kvůli všem těmto věcem byli v opovržení, byli ostouzeni, nenáviděni a pronásledováni — právě jak předpověděl Kristus. — Jan 16:33.

Zachovali si křesťané tuto oddělenost od světa? Anebo lidé, kteří se hlásili ke křesťanství, v této věci časem svůj postoj změnili?

[Praporek na straně 4]

„Stanovisko, které křesťan zastával, mu denně působilo problémy; žil na okraji společnosti“

[Praporek na straně 6]

„Křesťanství bylo vystavováno posměchu kvůli svému nedávnému vzniku a bylo porovnáváno. . . se starobylostí svých konkurentů“

[Obrázek na straně 3]

Křesťané byli obviňováni z ateismu, protože odmítali uctívat císaře a pohanská božstva

[Podpisek]

Museo della Civiltà Romana, Roma

[Obrázek na straně 7]

Křesťané žijící v prvním století byli známí jako horliví kazatelé poselství o Království

 [Podpisek obrázku na straně 2]

Obálka: Alinari/Art Resource, N.Y.