Tiskli jsme biblickou literaturu v době zákazu

VYPRÁVÍ MALCOLM G. VALE

„Vytiskněte knihu Děti.“ Tento překvapivý pokyn jsem dostal od dozorce australské odbočky svědků Jehovových. Stalo se to za druhé světové války, krátce poté, co byla tato kniha 10. srpna 1941 publikována na sjezdu v St. Louis (stát Missouri, USA). Co bylo na tomto pokynu tak překvapující?

NAŠE kazatelské dílo bylo totiž v lednu 1941 postaveno mimo zákon, a pokračovat ve výrobě literatury, byť omezeně, bylo náročné. Kniha Děti měla kromě toho 384 stran a barevné obrázky. Naše tiskařské zařízení potřebovalo modernizaci, papíru bylo poskrovnu a pracovníci nebyli zaškoleni pro výrobu vázaných knih.

Než vylíčím, jak se nám v době zákazu podařilo tisknout literaturu, dovolte mi, abych řekl, co vedlo k tomu, že jsem začal sloužit ve spojení s australskou kanceláří odbočky jako dozorce nad tiskařskou činností.

Jak to vše začalo

Narodil jsem se v roce 1914 ve vzkvétajícím městě Ballarat (stát Victoria), kde tatínek vlastnil tiskařský podnik. Pracoval jsem s tatínkem v jeho tiskárně a naučil jsem se přitom pracem, které souvisely s tiskařskou činností. Také jsem se účastnil dění v anglikánské církvi — zpíval jsem ve sboru a zvonil na kostelní zvony. Dokonce byla vyhlídka, že budu vyučovat v nedělní škole, ale z toho jsem měl obavy.

Kladl jsem si totiž ohledně některých církevních nauk závažné otázky. Týkaly se  mimo jiné nauk o trojici, pekelném ohni, o nesmrtelnosti lidské duše, a nikdo mi na ně neposkytl uspokojivou odpověď. Nešlo mi na rozum, proč náš kazatel občas mluvil s takovým hněvem o malé náboženské skupině, která si říkala svědkové Jehovovi. Nechápal jsem, proč se čtyřicetitisícové město tolik zabývá touto bezvýznamnou skupinou.

Jednou v neděli po večerní bohoslužbě jsem stál před kostelem, když kolem mě prošel hlouček dívek z nedalekého metodistického kostela. S jednou z nich jsem navázal přátelství. Jmenovala se Lucy. Posléze mě pozvala k sobě domů, abych se seznámil s jejími rodiči. Jistě si umíte představit, jak jsem byl překvapený, když jsem se dozvěděl, že její maminka, Vera Cloganová, patří ke svědkům Jehovovým. Měli jsme spolu mnoho živých biblických rozhovorů a to, co říkala, mi znělo rozumně.

Zakrátko jsme se s Lucy vzali a v roce 1939 jsme již bydleli v Melbourne, hlavním městě státu Victoria. Lucy se stala svědkyní Jehovovou, ale já jsem se ještě nerozhodl. Když však v září toho roku vypukla druhá světová válka, začal jsem se vážně zamýšlet nad tím, co jsem se dozvěděl z Písem. V lednu 1941 bylo dílo svědků Jehovových zakázáno, a to mi v rozhodování velmi pomohlo. Oddal jsem svůj život Jehovovi a zanedlouho jsem byl pokřtěn.

Dramatické změny v našem životě

Bydleli jsme tehdy v pohodlném pronajatém bytě v Melbourne. Netrvalo však dlouho a byli jsme pozváni, abychom se přestěhovali do domu, kde žilo několik dalších svědků. Prodali jsme všechen nábytek kromě ložnice a přestěhovali jsme se do domu, kterému se říkalo průkopnický domov. I nadále jsem pracoval jako tiskař, a mohl jsem tak přispívat na výdaje spojené s provozem domu. Ostatní ženatí muži to dělali také. Manželky se tak mohly plným časem věnovat kazatelské činnosti. My, muži, jsme s nimi chodili do kazatelské služby a na shromáždění po večerech a o víkendech.

Krátce nato jsme s manželkou obdrželi dopis z kanceláře odbočky Watch Tower Society, který nás zval do Sydney. Prodali jsme ložnici, zaplatili několik dluhů, ale peníze na vlak do Sydney jsme měli, teprve když jsme prodali Lucyin snubní prstýnek.

Kvůli omezujícím válečným opatřením a kvůli nedávno vydanému zákazu se nesměly ze zámoří dovážet žádné Bible ani biblické publikace. Australská kancelář odbočky se tedy rozhodla, že pro zachování přísunu duchovní potravy zorganizuje podzemní tiskařskou činnost, a já jsem byl vyzván, abych nad tímto dílem dohlížel. Měl jsem výsadu pracovat společně s Georgem Gibbem, Skotem, který sloužil v tiskárně australské odbočky zhruba 60 let. * A tehdy jsem dostal pokyn: „Vytiskněte knihu Děti.“

 Získáváme zpět tiskařské zařízení

V těch válečných letech, bohatých na události, jsme prožili mnoho vzrušujících a někdy velmi dobrodružných zkušeností. K zahájení tiskařské činnosti jsme například potřebovali mít zařízení. To, které jsme využívali před válkou k omezené výrobě literatury, nám vládní úřady zabavily a malá tiskárna Společnosti byla nyní zamčena a střežena. Jak odtud toto zařízení dostaneme na místa vhodná k podzemní tiskařské činnosti?

Majetek Společnosti hlídali čtyřiadvacet hodin denně ozbrojení strážci, kteří se střídali na směny. Podél jedné zadní zdi však vedla zřídka používaná vedlejší kolej. Někteří podnikaví pracovníci betelu tedy v noci použili metodu podobnou té z Ezekiela 12:5–7, vyndali ze zdi trochu zdiva a pronikli dovnitř. Když byli uvnitř, vložili uvolněné cihly zpátky do zdi, aby nebyli odhaleni. Během těchto nočních výprav za dva týdny opatrně rozebrali malý tiskařský lis, sázecí stroj a několik dalších strojů. V tichosti pak jednotlivé kusy vynesli ven, takřka před očima hlídkující stráže!

Po čase jsme dostali z jiných zdrojů další zařízení, a brzy se na různých místech po celém Sydney naplno v podzemí rozběhl tisk literatury. Mohli jsme tak vytisknout a svázat nejen knihu Děti, ale také velké knihy Nový svět, „Pravda vás osvobodí“, Přiblížilo se království a Ročenky svědků Jehovových za roky 1942, 1943, 1944 a 1945. Svědkové Jehovovi v celé Austrálii nepřišli v těch válečných letech zákazu ani o jediné vydání Strážné věže. Považovali jsme to za velmi osobní ujištění, že Jehovova ruka není nikdy zkrácena. — Izajáš 59:1.

Jak jsme zvládali nečekané návštěvy

Byla to doba přísné válečné cenzury, a zakázkové tiskárny byly často nečekaně navštěvovány vládními úředníky, kteří kontrolovali, co se tiskne. Jedna z našich tajných tiskáren byla proto vybavena varovným zařízením: tlačítkem na podlaze, které bylo snadno dostupné pro recepční. Kdykoli vystupoval po schodech někdo, koho nepoznávala nebo kdo budil podezření, že je inspektor, zmáčkla tlačítko.

Po zmáčknutí tlačítka nastala skutečná podívaná — lidé se rozprchli do všech stran a vyskakovali ven okny! Ti z pracovníků, kteří byli registrováni jako zaměstnanci, zůstali, aby rychle skryli všechny potištěné archy Strážné věže nebo jiné biblické literatury, na níž se pracovalo. Využívali k tomu potištěné archy stejné velikosti, jakou měly publikace připravované na zakázku pro jiné zákazníky.

Při jedné takové návštěvě se dva inspektoři posadili na vytištěné kreslené seriály, které byly stále ještě na velkých arších, ale pod nimi ležely archy Strážné věže vytištěné během předchozí noci. V tiskárně, která se nacházela v jiné části města, jsme ve dne tiskli na zakázku a v noci a o víkendech jsme vyráběli publikace Strážné věže.

Jak jsme získávali potřebný papír

Velkým problémem bylo získat tiskový papír. Některé velké tiskárny, které za války v důsledku snížených obchodů nepotřebovaly celé smluvené dodávky papíru, byly ochotné přebytky prodávat — samozřejmě za nadsazené ceny. Jednou jsme však získali papír i z jiného zdroje.

Do Austrálie plula nákladní loď a na palubě měla zásilku hnědého papíru. Byla však na moři poškozena a značné množství papíru nasáklo vodou. Celá zásilka byla dána do dražby a k našemu překvapení jsme byli jedinými uchazeči. Díky tomu jsme ji mohli koupit za nejnižší možnou cenu. Papír jsme na slunci usušili, čímž se nám jej většinu podařilo zachránit, a pak  jsme jej rozřezali na archy vhodné do našeho tiskařského lisu.

Na co použijeme hnědý papír? Řekli jsme si — a měli jsme pravdu —, že čtenářům kreslených seriálů se jejich časopisy budou líbit i na barevném papíře. Na bílý papír určený k výrobě kreslených seriálů jsme tedy tiskli Strážnou věž a jiný materiál Společnosti.

Důležitá úloha žen

Ve válečných letech se mnoho křesťanek v Austrálii naučilo vázat knihy. Jednoho letního odpoledne bylo výjimečně horko a některé z nich pracovaly samy v malé pronajaté garáži v jedné úzké uličce na předměstí Sydney. Z bezpečnostních důvodů měly všechny dveře a všechna okna zavřené. Z nádob s lepidlem stoupaly horké páchnoucí výpary, a bylo tam téměř nesnesitelné vedro. Svlékly se tedy do spodního prádla.

A vtom někdo klepe na dveře. Křesťanské sestry se zeptaly, kdo tam je, a ozval se jim vládní úředník. Byl z oddělení, které mělo během války pravomoc přidělovat jednotlivé lidi na práci do kterékoli potřebné oblasti. Sestry mu hlasitě odpověděly, že ho v tomto okamžiku nemohou pustit dovnitř, protože kvůli horku pracují ve spodním prádle.

Úředník chvíli mlčel; pak zavolal, že v okolí musí vyřídit ještě jinou záležitost. Řekl, že se na inspekci vrátí následující den. Tyto křesťanky nám okamžitě zatelefonovaly a my jsme tu noc vyslali nákladní auto, aby se všechno, na čem vazárna pracovala, vyzvedlo a přemístilo jinam.

Většina lidí, kteří se podíleli na tajném tištění literatury, neměla s tímto řemeslem žádné předchozí zkušenosti. Vzhledem k dosaženým výsledkům jsem neměl nejmenší pochyby, že nám potřebnou pomoc a vedení poskytoval Jehovův duch. Pro mě a pro mou manželku Lucy, která pracovala ve vazárně, bylo velikou výsadou, že jsme se toho všeho zúčastnili.

Jak bylo v těch dobách zkoušek naše dílo řízeno? Úřadujícímu dozorci odbočky svědků Jehovových vláda přikázala, že  musí bydlet v jednom městě vzdáleném asi 100 kilometrů od Sydney. Nesměl se od středu města vzdálit více než na osm kilometrů. Benzín byl vydáván na příděl po čtyřech litrech měsíčně na auto. Bratři ale vynalezli důvtipné zařízení, známé jako generátor plynu — válcovitou plechovou nádobu vážící zhruba půl tuny, která se připevnila k zadní části auta. V generátoru se spalovalo dřevěné uhlí a vznikající oxid uhelnatý se využíval jako palivo. Díky tomuto prostředku jsem mohl s dalšími odpovědnými bratry trávit každý měsíc několik nocí cestováním za dozorcem. Scházeli jsme se s ním ve vyschlém říčním korytu nedaleko malého města, kam byl vypovězen. Mohli jsme tak projednat mnoho záležitostí; pak se opět v generátoru zatopilo a v časných ranních hodinách jsme jeli zpátky do Sydney.

Konečně se zákaz uvalený na svědky Jehovovy dostal před australský nejvyšší soud. Soudce prohlásil tento zákaz za „tyranský, vrtošivý a despotický“ a zcela zbavil svědky Jehovovy obvinění z jakékoli protistátní činnosti. Toto rozhodnutí podpořil celý nejvyšší soud, mohli jsme tedy vystoupit z podzemí a pokračovat v legální činnosti pro zájmy Království.

Další přidělení a požehnání

Mnozí křesťané, kteří se podíleli na podzemní tiskařské činnosti, vstoupili po válce do průkopnické služby. Někteří z nich šli později do biblické školy Strážné věže Gilead v New Yorku. Lucy a já jsme také měli tento cíl, ale pak přišla na svět naše dcerka. Rozhodl jsem se tehdy, že se vrátím k tiskařské činnosti. Modlili jsme se k Jehovovi, aby nám pomohl klást zájmy Království vždy na první místo, a on nás vyslyšel. Dostal jsem další služební přidělení. Stalo se to následovně.

Zatelefonoval mi Lloyd Barry, který nyní slouží v Brooklynu (New York) jako člen vedoucího sboru svědků Jehovových. Tehdy sloužil jako cestující dozorce v Sydney. Zeptal se mě, zda vím, jaké je datum našeho příštího sjezdu. Když jsem přisvědčil, řekl mi: „Chtěli bychom, abys dohlížel nad stravováním.“

Na okamžik mě to zaskočilo a jaksi zesláblým hlasem jsem řekl: „V životě jsem ale nic podobného nedělal.“

„Bratře,“ odpověděl poněkud čtverácky, „je tedy načase, aby ses to naučil!“ A tak jsem se to naučil a výsadu dozoru nad stravováním jsem měl pak více než 40 let, a to i na velkých sjezdech.

Naše zakázková tiskařská firma se za léta rozrostla, a to si vyžádalo několik zámořských služebních cest. Vždy jsem je plánoval tak, aby se shodovaly s dobou, kdy se v New Yorku a na jiných místech Spojených států konaly mezinárodní sjezdy. Měl jsem tak příležitost trávit určitý čas s bratry, kteří na sjezdech dohlíželi na různá oddělení, zvláště na stravování. Po návratu do Austrálie jsem tak mohl lépe uspokojovat potřeby bratrů na našich sjezdech.

S přibývajícím věkem si někdy s Lucy říkáme, zda bychom toho byli nedosáhli více, kdybychom se narodili trochu později. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že já jsem se narodil v roce 1914 a Lucy v roce 1916, pokládáme za úžasnou výsadu, že jsme na vlastní oči viděli splňování biblických proroctví. A děkujeme Jehovovi za požehnání, které jsme měli, když jsme studovali s mnoha lidmi, pomáhali jim poznat pravdu a když nyní vidíme, jak tito lidé slouží Jehovovi jako pokřtění služebníci. Modlíme se, abychom mu mohli sloužit i nadále a po celou věčnost, abychom jej vždy uznávali jako velkého Svrchovaného Panovníka vesmíru.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 29]

Tiskárna betelu ve Strathfieldu, 1929–1973

George Gibb stojí vedle jednoho z lisů, které byly vyneseny z tiskárny skrze zadní zeď