Jak na sebe pohlížíte?

BYL to pyšný muž. Byl povýšen do významného vládního úřadu a nemohl se nabažit toho, když mu druzí pochlebovali a když ho zahrnovali obdivem. K jeho velké zlosti mu však jiný státní úředník takovou poctu odmítl prokazovat. Nadutý úředník toužil po pomstě. Vymyslel tedy úkladný plán, na jehož základě měli být v celé říši vyhlazeni všichni příslušníci stejné etnické skupiny, k níž patřil i onen „provinilec“, který se mu neklaněl. Vskutku názorná ukázka toho, jak může pocit vlastní důležitosti pokřivit lidský charakter.

Tím intrikánem byl Haman, vysoce postavený úředník na dvoře perského krále Ahasvera. A kdo byl terčem jeho nepřátelství? Žid jménem Mordekai. I když Hamanova reakce v podobě zamýšlené genocidy byla extrémní, je z tohoto příkladu názorně vidět, jak může být pýcha nebezpečná a jaké nedozírné následky může mít. Arogantní postoj Hamana nejenže způsobil problémy druhým lidem, ale vedl také k jeho vlastní veřejné potupě a nakonec i k jeho smrti. (Ester 3:1–9; 5:8–14; 6:4–10; 7:1–10)

Praví ctitelé Boha nejsou vůči pýše imunní

Jehova od nás očekává, že budeme ‚skromní, když chodíme se svým Bohem‘. (Micheáš 6:8) V Bibli je uvedeno mnoho příkladů lidí, kteří na sebe nepohlíželi se skromností. Tím si způsobili problémy a zármutek. Když budeme o některých těchto příkladech uvažovat, pomůže nám to, abychom si uvědomili, jak pošetilé a nebezpečné je mít na sebe nevyrovnaný názor.

Boží prorok Jonáš začal smýšlet tak nevyrovnaně, že se pokoušel utéct od práce, kterou od Boha dostal, totiž varovat ničemné obyvatele města Ninive před Jehovovým nepříznivým rozsudkem, který nad nimi vynesl. (Jonáš 1:1–3) Když Jonášovo kázání splnilo svůj účel a obyvatelé Ninive se začali kát, Jonáše to rozladilo. O to, aby jakožto prorok neztratil svou tvář, se zajímal do té míry, že o životy tisíců obyvatel Ninive se nezajímal skoro vůbec. (Jonáš 4:1–3) Pokud sami sebe bereme příliš vážně — což je projevem nedostatku skromnosti —, může pro nás být těžké zachovat si správný a nezaujatý pohled na lidi a události kolem sebe.

Uvažujme také o Uzzijášovi, jenž byl dobrým judským králem. Jakmile však na sebe začal ztrácet vyrovnaný náhled, opovážlivě se snažil uchvátit určité výsady, které byly svěřeny kněžím. Za své nestoudné a nehorázně troufalé jednání však zaplatil — přišel o zdraví i o Boží schválení. (2. Paralipomenon 26:3, 16–21)

Nevyrovnanému smýšlení málem padli za oběť i Ježíšovi apoštolové. Začali se příliš zajímat o svou vlastní slávu a moc. Když se však dostali do obtížné zkoušky, Ježíše opustili a utekli. (Matouš 18:1; 20:20–28; 26:56; Marek 9:33, 34; Lukáš 22:24) Kvůli nedostatku skromnosti a pocitu vlastní důležitosti téměř ztratili ze zřetele Jehovův záměr a také to, jakou úlohu mají oni sami ve spojitosti s Boží vůlí.

Škodlivé důsledky pocitu vlastní důležitosti

Pokud na sebe máme nevyrovnaný názor, může to vést k bolesti a k narušeným vztahům s druhými. Dejme tomu, že sedíme v místnosti a všimneme si dvou lidí, kteří si něco šeptají a smějí se. Pokud jsme příliš zaměřeni na sebe, mohli bychom dojít k mylnému závěru, že tak potichu mluví proto, že si z nás dělají legraci. Naše zaujatost nám možná nedovolí vysvětlit si jejich chování jinak. A vůbec, o kom jiném by asi tak mohli mluvit? A tak se možná rozčílíme a rozhodneme se, že s těmi dvěma už nikdy nepromluvíme. Tímto způsobem by se tedy mohlo stát, že kvůli našemu nevyrovnanému názoru na vlastní důležitost dojde k nedorozumění  a k tomu, že budeme mít s přáteli, členy rodiny i dalšími lidmi napjaté vztahy.

Z lidí, kteří sami sebe berou příliš vážně, se mohou stát chlubilové, kteří neustále upozorňují na svůj údajně mimořádný talent, velký majetek či na své skutky. Nebo se možná snaží ovládnout rozhovor a nikdy se neopomenou zmínit o sobě. Taková řeč prozrazuje nedostatek pravé lásky a může druhé velmi dráždit. Ješitní lidé se tedy svým jednáním často druhým odcizují. (1. Korinťanům 13:4)

My, svědkové Jehovovi, se při své veřejné službě možná setkáváme s posměchem a opovržením. Musíme pamatovat na to, že takový odpor není ve skutečnosti namířen proti nám osobně, ale proti Jehovovi, který je Zdrojem našeho poselství. Pokud však máme pokřivený názor na svou vlastní důležitost, může to mít závažné negativní důsledky. Před lety se stalo, že jeden bratr si slovní útok obyvatele domu vzal osobně a odplatil tomu člověku stejnou mincí. (Efezanům 4:29) Po této události se dotyčný bratr již na službě dům od domu nikdy nepodílel. Je to skutečně tak, pýcha může způsobit, že při kázání nad sebou ztratíme kontrolu. Dávejme si pozor, aby se nám něco takového nikdy nestalo. Namísto toho pokorně prosme Jehovu, aby nám pomohl zachovat si patřičné ocenění pro výsadu podílet se na křesťanské službě. (2. Korinťanům 4:1, 7; 10:4, 5)

Máme-li pocit vlastní důležitosti, může pro nás být těžké přijmout velmi potřebnou radu. V křesťanském sboru v jedné středoamerické zemi měl před několika lety jeden dospívající mladík proslov ve škole teokratické služby. Když mu dozorce školy dal poněkud neomalenou radu, rozzlobený mládenec mrštil Biblí o zem a ‚vypochodoval‘ ven ze sálu Království s rozhodnutím, že už se tam nikdy neobjeví. Po několika dnech však svou pýchu potlačil, usmířil se s dozorcem školy a pokorně přijal jeho radu. Časem tento mladý muž dosáhl křesťanské zralosti.

Pokud na sebe nemáme skromný názor a bereme se příliš vážně, můžeme si tím zničit svůj vztah k Bohu. Přísloví 16:5 varují: „Každý, kdo je pyšný v srdci, je Jehovovi něčím odporným.“

Smýšlejme o sobě vyrovnaně

Je jasné, že bychom se neměli brát příliš vážně. Tím samozřejmě není míněno, že bychom neměli brát vážně to, co děláme nebo říkáme. Bible ukazuje, že dozorci, služební pomocníci a vlastně všichni členové sboru by měli být vážní. (1. Timoteovi 3:4, 8, 11; Titovi 2:2) Jak si tedy křesťané mohou zachovávat skromný, vyrovnaný a důstojný náhled na sebe a jak mohou takový postoj rozvíjet?

V Bibli je popsáno mnoho povzbudivých příkladů lidí, kteří na sebe pohlíželi vyrovnaně. Vynikajícím příkladem pokory je Ježíš Kristus. Tento Boží Syn chtěl jednat v souladu s Otcovou vůlí a přinést lidem záchranu, a proto ochotně opustil své slavné nebeské postavení a stal se poníženým člověkem na zemi. Navzdory urážkám, hrubému zacházení a potupné smrti se dokázal ovládat a zachoval si důstojnost. (Matouš 20:28; Filipanům 2:5–8; 1. Petra 2:23, 24) Jak to Ježíš mohl všechno zvládnout? Tak, že se naprosto spoléhal na Jehovu a byl rozhodnut konat Boží vůli. Ježíš pilně studoval Boží slovo, vroucně se modlil a velmi se namáhal ve službě. (Matouš 4:1–10; 26:36–44; Lukáš 8:1; Jan 4:34; 8:28; Hebrejcům 5:7) Pokud se budeme řídit Ježíšovým příkladem, pomůže nám to, abychom si na sebe zachovali vyrovnaný náhled a takový postoj dále rozvíjeli. (1. Petra 2:21)

Uvažujme také o znamenitém příkladu Jonatana, syna krále Saula. Kvůli neposlušnosti svého otce Jonatan přišel o možnost stát se po Saulovi následníkem trůnu. (1. Samuelova 15:10–29) Pociťoval kvůli tomu Jonatan hořkost? Začal snad žárlit na mladého Davida, který měl být dosazen za krále místo něho? Ačkoli byl Jonatan mnohem starší a pravděpodobně také zkušenější než David, skromně a pokorně se podřídil Jehovovu uspořádání a s věrnou oddaností Davida podporoval. (1. Samuelova 23:16–18) Když budeme jasně chápat, jaká je Boží vůle, a když budeme ochotni podřídit se jí,  pomůže nám to, abychom ‚si o sobě nemysleli víc, než je nutné si myslet‘. (Římanům 12:3)

Ježíš druhé lidi učil, jak cenné je projevovat skromnost a pokoru. Jako příklad svým učedníkům uvedl, že když jsou na svatební hostině, nemají obsazovat ‚nejvýznamnější místo‘, protože by mohl přijít někdo významnější a oni by mohli zakusit pokoření, protože by se museli přesunout na místo nejnižší. Aby toto poučení bylo učedníkům úplně jasné, Ježíš dodal: „Každý totiž, kdo se vyvyšuje, bude pokořen, a kdo se pokořuje, bude vyvýšen.“ (Lukáš 14:7–11) Pokud podle Ježíšovy rady jednáme a ‚oblékáme si poníženost mysli‘, projevujeme tím moudrost. (Kolosanům 3:12; 1. Korinťanům 1:31)

Požehnání vyplývající z vyrovnaného postoje

Jehovovi služebníci mohou zažívat ve službě pravou radost, protože projevují skromného a pokorného ducha. Když starší ‚zacházejí se stádem něžně‘ a pokorně, je mnohem snazší k nim přistoupit. (Skutky 20:28, 29) Pak se všichni ve sboru cítí příjemněji, protože se staršími mohou bez obav mluvit a žádat je o pomoc. Sbor se tak může stmelovat duchem lásky, vřelosti a důvěry.

Když se nebereme příliš vážně, pomáhá nám to získávat dobré přátele. Skromnost a pokora nám nedovolí šířit kolem sebe ducha soupeřivosti a nebudeme se snažit zastínit druhé svými skutky nebo hmotným majetkem. Zmíněné bohulibé vlastnosti nás povedou k větší ohleduplnosti, a proto budeme schopni lépe utěšovat a podporovat ty, kdo to potřebují. (Filipanům 2:3, 4) Na projevenou lásku a laskavost lidé obvykle reagují příznivě. A není snad pravda, že na takových nesobeckých vztazích jsou vybudována pevná přátelství? To je opravdu vynikající požehnání vyplývající z toho, že jsme skromní a nebereme se příliš vážně. (Římanům 12:10)

Máme-li na sebe vyrovnaný názor, ochotněji pak uznáme vlastní chybu, když někoho urazíme. (Matouš 5:23, 24) Výsledkem jsou lepší vztahy, díky nimž je snazší se usmířit a projevovat si vzájemnou úctu. Ti, jimž byl svěřen nějaký dohled, například křesťanští starší, mohou v případě, že jsou pokorní a skromní, vykonat pro druhé mnoho dobrého. (Přísloví 3:27; Matouš 11:29) Pro pokorného člověka bude také snazší odpustit někomu jinému, kdo proti němu zhřešil. (Matouš 6:12–15) Takový člověk nebude reagovat přehnaně na drobné urážky a bude důvěřovat v Jehovu, že urovná záležitosti, které nelze napravit jinak. (Žalm 37:5; Přísloví 3:5, 6)

Největším požehnáním, které plyne ze skromného a pokorného názoru na svou vlastní osobu, je Jehovova přízeň a Jehovovo schválení. „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (1. Petra 5:5) Kéž nikdy nepadneme do léčky v podobě toho, že bychom se považovali za lepší, než skutečně jsme. Místo toho raději uznejme své místo, které máme v Jehovově uspořádání. Lidé, kteří jednají v souladu s Božím požadavkem ‚být skromní, když chodí se svým Bohem‘, získají velkolepé požehnání.

[Obrázek na straně 22]

Jonatan pokorně podporoval Davida