Malý vzrůst — Velké srdce

JAK by vám bylo, kdybyste měli mluvit s cizími lidmi o Božím Království, a přitom byste měřili jen 76 centimetrů? Laura vám o tom může něco povědět. Je jí 33 let a měří právě těch 76 centimetrů. Její sestra se jmenuje María, je jí 24 let a měří 86 centimetrů — a obě žijí v Ekvádoru, ve městě Quito. Ať nám povědí, s jakými překážkami se setkávají ve své křesťanské službě.

„Abychom se dostaly do svého obvodu, kde kážeme, a na křesťanská shromáždění, jdeme pěšky k autobusu asi půl kilometru. Z místa, kde nás vysadí, jdeme zase pěšky dalšího půl kilometru, abychom se dostaly na druhý autobus. Nepříjemné je, že u této cesty žije pět velmi nepřátelských psů. Máme z nich opravdu strach, protože nám připadají velcí jako koně. Pro případ, že bychom je musely zahnat, nosíme s sebou hůl, kterou si před nástupem do autobusu schováme někde u cesty, abychom ji mohli použít při zpáteční cestě domů.

Nastoupit do autobusu — to pro nás znamená doslova velký krok. Na autobusové zastávce se postavíme na hromadu hlíny, abychom mohly nastoupit snadněji. Někteří řidiči u té hromady zastaví, ale jiní ne. V tom druhém případě ta větší z nás pomůže nastoupit té menší. Abychom se dostaly ke druhému autobusu, musíme přejít rušnou silnici, a protože máme krátké nohy, je to opravdu výkon. Jsme malé, takže dalším problémem je těžká taška s knihami. Aby byla lehčí, používáme kapesní Bibli a nosíme jen omezené množství literatury.

Už od dětství jsme obě hodně introvertní. Sousedé vědí, že jsme se vždycky bály, když jsme měly mluvit s cizími lidmi. Proto jsou překvapeni a působí na ně dobře, když vidí, jak u nich klepeme na dveře, a obvykle nás vyslechnou. Ale tam, kde nás lidé tak dobře neznají, v nás často vidí jen trpaslíky, a zprávě, kterou jim přinášíme, nevěnují patřičně vážnou pozornost. My však pociťujeme Jehovovu lásku, a to nám poskytuje sílu, abychom v evangelizační práci pokračovaly. Také uvažujeme o slovech v Příslovích 3:5, 6, která nám dodávají odvahu.“

Z příkladu Laury a Maríe je vidět, že vytrvalostí navzdory tělesným překážkám můžeme oslavovat Boha. Apoštol Pavel se modlil, aby mu byl odňat jeho ‚osten v těle‘ — možná nějaké tělesné omezení. Bůh mu však řekl: „Má nezasloužená laskavost ti stačí, neboť má  moc se zdokonaluje ve slabosti.“ Ano, k tomu, abychom mohli sloužit Bohu, nepotřebujeme, aby nám bylo odňato nějaké tělesné omezení. Jestliže se plně spoléháme na Boha, pomůže nám to, abychom ve svých okolnostech dělali to nejlepší, co můžeme. Právě tak pohlížel na svůj ‚osten v těle‘ Pavel, a proto mohl říci: „Když jsem . . . slabý, pak jsem mocný.“ (2. Korinťanům 12:7, 9, 10) O několik let později napsal: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ (Filipanům 4:13)

V dnešní době Bůh vykonává mocné dílo prostřednictvím mužů, žen a dětí, kteří mu jsou plně oddáni. Mnozí z nich jsou v nějakém ohledu tělesně postiženi. Všichni doufají, že pod vládou Božího Království Bůh způsobí uzdravení, ale přesto službu Bohu neodkládají až do doby, kdy je Bůh zbaví jejich problémů.

Trpíte nějakou tělesnou slabostí? Dodejte si odvahy! Vaše víra vám může pomoci, abyste byli jako Pavel, Laura a María. O těch může být řečeno totéž, co bylo řečeno o starověkých mužích a ženách víry: „Ze stavu slabosti byli učiněni silnými.“ (Hebrejcům 11:34)

[Obrázek na straně 8]

María

Laura

[Obrázek na straně 9]

María pomáhá Lauře nastoupit do autobusu

[Obrázky na straně 9]

‚Z těch psů máme opravdu strach, protože nám připadají velcí jako koně‘

Dole: Laura, María a ti, kdo s nimi studovali Bibli