Životní příběh

Jednoduchý způsob života mi pomáhal sloužit Jehovovi

VYPRÁVÍ CLARA GERBEROVÁ-MOYEROVÁ

Je mi dvaadevadesát let a sotva chodím, ale myslí mi to ještě dobře a mám také dobrou paměť. Jsem opravdu vděčná, že jsem měla výsadu sloužit Jehovovi od svého dětství! To, že jsem žila jednoduchým, prostým životem, k tomuto pokladu bezmezně přispělo.

NARODILA jsem se 18. srpna 1907 v Alliance (Ohio, USA); bylo nás pět dětí a já jsem z nich byla nejstarší. Když mi bylo osm let, na naši mléčnou farmu přijel na kole jeden celodobý služebník, který patřil k badatelům Bible — tak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi. U dveří mluvil s mou maminkou Laurou Gerberovou, a zeptal se jí, zda ví, proč je připuštěno zlo. Tuto otázku si maminka kladla odedávna.

Otec byl právě v chlévě, ale maminka se s ním šla poradit a pak objednala šestisvazkový soubor Studies in the Scriptures (Studie Písem). Četla je dychtivě, a biblické pravdy, které poznávala, na ni hluboce zapůsobily. Když studovala šestý svazek nazvaný The New Creation (Nové stvoření), jasně pochopila, že se křesťan má dát pokřtít ponořením ve vodě. Nevěděla, kde by bylo možné najít badatele Bible, a proto v březnu roku 1916 požádala tatínka, aby ji v potůčku na farmě pokřtil, ačkoli tehdy bylo velmi chladno.

Zanedlouho nato viděla maminka v novinách oznámení, že se bude v Alliance v sále Dcer vojenských veteránů konat přednáška. Měla název „Božský plán věků“. Maminka na to okamžitě zareagovala, protože ta přednáška měla stejný název jako 1. svazek Studies in the Scriptures. Zapřáhlo se do lehkého kočáru, a celá rodina se na kočáru s koňským potahem vydala na naše první shromáždění. Od té doby jsme  se vždy v neděli a ve středu večer účastnili shromáždění, která se pořádala u bratrů v jejich domovech. Brzy nato se dala maminka znovu pokřtít, tentokrát od představitele křesťanského sboru. Tatínek měl stále mnoho práce na farmě, ale nakonec se začal o Bibli zajímat také a dal se pokřtít o několik let později.

Setkáváme se s těmi, kdo poskytují vedení

Dne 10. června 1917 navštívil Alliance J. F. Rutherford, tehdejší prezident Watch Tower Society, aby zde promluvil na námět „Proč národy válčí?“. Bylo mi devět let a byla jsem tam tehdy se svými rodiči a se svými dvěma bratry, Williem a Charlesem. Bylo tam celkem dost přítomných — přes sto posluchačů. Před budovou Columbia Theatre, kde se přednáška bratra Rutherforda konala, se pak dala většina účastníků vyfotografovat. Následující týden měl A. H. Macmillan na tomtéž místě přednášku na téma „Boží nadcházející Království“. Považovali jsme za výsadu, že tito bratři navštívili naše malé město.

Pamětihodné první sjezdy

První sjezd, kterého jsem se účastnila, se konal roku 1918 v Atwateru (Ohio), několik kilometrů od Alliance. Maminka se zeptala představitele Společnosti, zda jsem dost stará, abych se mohla dát pokřtít. Měla jsem pocit, že jsem se už Bohu platným způsobem zasvětila, abych činila jeho vůli, a tak jsem toho dne směla být pokřtěna v potoce blízko velkého jabloňového sadu. Převlékla jsem se ve stanu, který bratři postavili právě k tomuto účelu, a byla jsem pokřtěna ve staré silné noční košili.

V září 1919 jsem jela s rodiči vlakem do Sandusky (Ohio) u Erijského jezera. Tam jsme nastoupili na převozní loď a zanedlouho jsme se dostali do Cedar Pointu, kde se měl konat náš pamětihodný sjezd. Když jsme vystoupili z lodi, uviděli jsme na nábřeží malý stánek s občerstvením. Dostala jsem hamburger, což pro mě byl v té době přepych. Byl opravdu moc dobrý! Vrcholný počet účastníků našeho osmidenního sjezdu byl 7 000. Nebylo tam tehdy žádné ozvučení, a tak jsem musela naslouchat velice pozorně.

Na tomto sjezdu byl uveřejněn časopis nazvaný Zlatý věk (nyní Probuďte se!), který byl přidružen ke Strážné věži. Abych se toho sjezdu mohla účastnit, zameškala jsem první týden školního vyučování, ale rozhodně to stálo za to. Cedar Point byl rekreačním střediskem, a měli tam v restauraci kuchaře, kteří pro delegáty připravovali jídla. Kuchaři a číšnice však z nějakého důvodu přestali chodit do zaměstnání, a tak se do práce pustili křesťanští bratři, kteří se vyznali v přípravě jídla, a jídlo pro delegáty připravili sami. Potom si svědkové Jehovovi po mnoho desetiletí připravovali jídla při menších i větších sjezdech sami.

Bylo pro nás také výsadou, že jsme se mohli do Cedar Pointu vrátit v září roku 1922 na devítidenní sjezd, při kterém vrcholný počet účastníků převýšil 18 000. Právě tam nás bratr Rutherford vybídl: „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte Krále a jeho království.“ Já osobně jsem však se svou službou začala již o několik let dříve, a to rozšiřováním traktátů a Zlatého věku.

Vděčnost za službu

Začátkem roku 1918 jsem se účastnila služby, při které jsme po okolních farmách rozšiřovali traktát „Pád Babylóna“. Byla tehdy zima, a proto jsme doma na kamnech, v nichž se topilo dřevem, ohřáli kus mastku, vzali jsme si ho s sebou do kočáru a ohřívali jsme si na něm nohy. Měli jsme na sobě tlusté kabáty a čepice, protože kočár měl jen střechu a postranní plachty, ale neměli jsme v něm žádný ohřívač. Byly to ale krásné časy.

V roce 1920 bylo v podobě časopisu připraveno zvláštní vydání publikace The Finished Mystery (Ukončené tajemství), kterému se říkalo ZG. * Chodila jsem s rodiči rozšiřovat tuto publikaci v Alliance. Tehdy chodil každý ke dveřím  sám, a tak jsem s určitými obavami vystoupila na jednu verandu, kde sedělo několik lidí. Přednesla jsem svou nabídku a jedna žena řekla: „Ta nám tady ale řekla pěkný proslůvek“, a publikaci si vzala. Tehdy jsem ve službě dům od domu poprvé předložila delší formální nabídku, a výtisků ZG jsem toho dne rozšířila třináct.

Když jsem byla v deváté třídě, dostala maminka zápal plic a déle než měsíc musela ležet. Má nejmladší sestra Hazel byla ještě docela malá, a tak jsem přestala chodit do školy, abych mohla pomáhat na farmě a starat se o děti. Ale naše rodina brala pravdu velice vážně a všech sborových shromáždění jsme se účastnili pravidelně.

V roce 1928 dostali všichni účastníci Slavnosti na památku Kristovy smrti traktát nazvaný „Where are the nine?“ („Kde je těch devět?“) Rozebírala se v něm biblická pasáž z Lukáše 17:11–19, kde je uvedeno, že jen jeden z deseti očištěných malomocných Ježíšovi pokorně poděkoval za to, že byl zázračně uzdraven. To zapůsobilo na mé srdce. Položila jsem si otázku: „Jak dalece jsem vděčná já?“

Doma bylo tehdy vše v pořádku, byla jsem zdravá a nic mě doma nevázalo, a proto jsem se rozhodla, že z domova odejdu a vstoupím do průkopnické služby — to je označení pro celodobou kazatelskou službu. Rodiče mě k tomu povzbuzovali. S mou partnerkou Agnes Aletovou jsme dostaly své pověření a 28. srpna 1928 jsme v devět hodin večer nastoupily do vlaku. Každá z nás měla jen jeden kufr a brašnu na naši biblickou literaturu. Na nádraží jsme všichni plakali — moje sestry, rodiče i my. Myslela jsem si, že je už nikdy neuvidím; věřili jsme totiž, že brzy už přijde Armagedon. Druhý den ráno jsme přijely na místo, kam jsme byly přiděleny — bylo to město Brooksville ve státě Kentucky.

Pronajaly jsme si malý pokoj v jedné ubytovně, koupily jsme si plechovky špaget a připravily si také obložené chleby. Každý den jsme se vydávaly jiným směrem, každá z nás pracovala sama a přitom jsme nabízely majitelům domácností pět vázaných knih za příspěvek 1,98 amerického dolaru. Postupně jsme propracovaly celé město a setkaly jsme se při tom s mnoha upřímnými lidmi, kteří se o Bibli docela zajímali.

Asi po třech měsících jsme už v městě Brooksville a okolí, a také v Augustě navštívily každého. A tak jsme postupovaly dál a pracovaly jsme ve městech Maysville, Paris a Richmond. Během dalších tří let jsme v Kentucky propracovaly mnoho okresů, kde nebyly žádné sbory. Často nám pomáhali přátelé a příbuzní z Ohia. Ti za námi občas přijížděli a pracovali s námi v kazatelské službě týden nebo i déle.

Další nezapomenutelné sjezdy

Opravdu nezapomenutelný byl sjezd v Columbu (Ohio), který se konal 24.–30. července 1931. Tehdy bylo oznámeno, že se budeme označovat biblicky podloženým jménem svědkové Jehovovi. (Izajáš 43:12) Když se nás předtím lidé ptali, jakého jsme náboženství, říkali jsme „Mezinárodní badatelé Bible“. To nás však ve skutečnosti příliš neodlišovalo, protože badatelé Bible byli i v různých jiných náboženských skupinách.

Moje společnice Agnes se vdala a já jsem byla sama; proto jsem s radostným vzrušením poslouchala oznámení, že ti, kdo hledají někoho, kdo by s nimi v průkopnické službě spolupracoval, mají přijít na určité místo. Seznámila jsem se tam s Berthou a Elsie Gartyovými a s Bessie Ensmingerovou. Měly dvě auta a hledaly čtvrtou průkopnici, která by pracovala společně s nimi. Ze sjezdu jsme odjely společně, ačkoli jsme se předtím nikdy neviděly.

V létě jsme propracovávaly stát Pensylvánii. Když se blížila zima, požádaly jsme o přidělení do jižních států, Severní Karolíny, Virginie a Marylandu, kde je tepleji. Na jaře jsme se vrátily na sever. Tak to tehdy průkopníci obvykle dělali. John Booth a Rudolph Abbuhl, kteří to dělali také tak, vzali v roce 1934 s sebou do města Hazard ve státě Kentucky Ralpha Moyera a jeho mladšího bratra Willarda.

 S Ralphem jsem se předtím setkala již několikrát a při velkém sjezdu, který se konal ve dnech 30. května až 3. června roku 1935 ve Washingtonu, jsme se poznali blíže. Ralph a já jsme seděli společně na balkoně, když byl pronášen proslov o „velkém zástupu“. (Zjevení 7:9–14) Do té doby jsme věřili, že ti, kdo patří do velkého zástupu, jsou členové nebeské třídy, kteří nebyli tak věrní jako 144 000. (Zjevení 14:1–3) K těm jsem tedy rozhodně patřit nechtěla!

Když bratr Rutherford vysvětloval, že ti, kdo patří k velkému zástupu, jsou pozemskou třídou věrných lidí, kteří přežijí Armagedon, mnozí byli překvapeni. Potom vyzval všechny, kdo patří k velkému zástupu, aby vstali. Já jsem nevstala, ale Ralph vstal. Později se mi věci lépe ujasnily, a tak se stalo, že jsem při Slavnosti na památku Kristovy smrti v roce 1935 přijímala symbolický chléb a symbolické víno naposled. Maminka zemřela v listopadu 1957, a tyto symboly přijímala až do své smrti.

Stálý společník

S Ralphem jsme si potom dopisovali. Sloužila jsem ve městě Lake Placid ve státě New York a on byl v Pensylvánii. V roce 1936 postavil malý obytný přívěs, který mohl táhnout autem. Převezl ho z Pottstownu v Pensylvánii do Newarku ve státě New Jersey, protože se tam ve dnech 16.–18. října konal sjezd. Jednou večer po programu se někteří z nás průkopníků šli na ten Ralphův nový přívěs podívat. Ralph a já jsme stáli uvnitř přívěsu u malého vestavěného dřezu a on se mě zeptal: „Líbí se ti ten přívěs?“

Přikývla jsem a on se zeptal: „Chceš v něm žít?“

„Ano,“ odpověděla jsem, a on mi dal něžný polibek, na který nikdy nezapomenu. Za několik dnů jsme dostali povolení k sňatku. Devatenáctého října, den po sjezdu, jsme jeli do Brooklynu a prohlédli jsme si tiskárnu Watch Tower Society. Potom jsme požádali o přidělení obvodu. Obvody měl na starosti Grant Suiter, a ten se zeptal: „Kdo tam bude pracovat?“ Ralph řekl: „My, pokud můžeme uzavřít sňatek.“

„Jestliže se vrátíte v pět hodin odpoledne, můžeme to zařídit,“ odpověděl bratr Suiter. A tak jsme v ten večer uzavřeli sňatek v domě jednoho svědka na Brooklyn Heights. S několika přáteli jsme se pak šli najíst do místní restaurace a potom jsme jeli veřejnou dopravou do Newarku v New Jersey, kde byl Ralphův přívěs.

Krátce nato jsme již byli na cestě do prvního místa, kam jsme byli spolu přiděleni jako průkopníci — byla to obec Heathsville ve státě Virginia. Pracovali jsme v okresu Northumberland a pak jsme se přesunuli do Pensylvánie, do okresů Fulton a Franklin. V roce 1939 byl Ralph pozván do zónové služby, při které jsme navštěvovali mnoho sborů a tyto návštěvy se postupně opakovaly. Sloužili jsme sborům ve státě Tennessee. O rok později se nám narodil syn Allen a v roce 1941 byla zónová služba zrušena. Byli  jsme pak přiděleni jako zvláštní průkopníci do města Marion ve Virginii. Tehdy to znamenalo strávit v kazatelské službě 200 hodin měsíčně.

Uskutečňujeme změny

V roce 1943 jsem zjistila, že se budu muset zvláštní průkopnické služby vzdát. Žili jsme v obytném přívěsu, musela jsem pečovat o malé dítě, připravovat jídlo, starat se o to, aby všichni měli čisté oblečení, a tak jsem v kazatelské službě nezvládla víc než asi 60 hodin měsíčně. Ale Ralph sloužil jako zvláštní průkopník dál.

V roce 1945 jsme se přestěhovali zpět do Alliance v Ohiu, přívěs, který byl naším domovem devět let, jsme prodali a přestěhovali jsme se na farmu k mým rodičům. Tam se na přední verandě narodila naše dcera Rebekah. Ralph si ve městě našel práci na částečný úvazek a přitom sloužil dál jako pravidelný průkopník. Já jsem pracovala na farmě a dělala jsem, co jsem mohla, abych mu pomohla zůstat v průkopnické službě. Moje rodina nám sice nabídla zdarma pozemek a dům, ale Ralph to odmítl. Nechtěl se nijak vázat, protože si přál, abychom se mohli plněji věnovat zájmům Království.

V roce 1950 jsme se přestěhovali do Pottstownu v Pensylvánii a najali jsme si tam dům za 25 dolarů měsíčně. Během třiceti let se nájemné zvýšilo jen na 75 dolarů. Cítili jsme, že nám Jehova pomáhá žít jednoduchým způsobem života. (Matouš 6:31–33) Ralph pracoval tři dny v týdnu jako holič. S našimi dvěma dětmi jsme každý týden studovali Bibli, navštěvovali sborová shromáždění a jako rodina jsme kázali dobrou zprávu o Království. Ralph sloužil jako předsedající dozorce v místním sboru. Žili jsme jednoduchým životem, a díky tomu jsme mohli udělat ve službě pro Jehovu hodně práce.

Ztrácím svého drahého manžela

Sedmnáctého května 1981 jsme seděli v sále Království a poslouchali jsme veřejnou přednášku. Ralphovi se udělalo špatně, šel dozadu do sálu a řekl pořadateli, aby mi předal zprávu, že šel domů. Něco takového Ralph nikdy neudělal, a proto jsem požádala, aby mě někdo ihned odvezl domů. Ralph dostal těžký záchvat mrtvice a během hodiny zemřel. Zprávu o jeho smrti se sbor dozvěděl ještě to dopoledne, než skončilo studium Strážné věže.

Ještě během toho měsíce strávil Ralph v kazatelské službě přes padesát hodin. Jako průkopník byl v celodobé službě více než 46 let. Vedl biblická studia s více než stem lidí, kteří se pak stali pokřtěnými svědky Jehovovými. Duchovní požehnání, které jsme dostali, převážilo všechny oběti, jež jsme během let přinesli.

Jsem vděčná za své výsady

Posledních osmnáct let žiji sama, účastním se shromáždění, podle svých možností kážu druhým, a studuji Boží slovo. Teď bydlím v bytě pro seniory. Mám jen několik kusů nábytku a nechci mít televizi. Ale můj život je plný a duchovně bohatý. Moji rodiče a moji dva bratři byli věrní až do smrti a mé dvě sestry věrně zůstávají na cestě pravdy.

Mám velkou radost z toho, že můj syn Allen slouží jako křesťanský starší. Mnoho let instaloval systémy ozvučení v sálech Království a ve sjezdových sálech a zajišťoval ozvučení na letních sjezdech. Jeho manželka věrně a oddaně slouží Bohu a jejich dva synové slouží jako starší. Má dcera Rebekah Karresová strávila v celodobé službě více než 35 let, z toho čtyři roky ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Posledních dvacet pět let slouží se svým manželem, který je cestujícím dozorcem, v různých částech Spojených států.

Ježíš řekl, že Království je jako skrytý poklad, který se dá najít. (Matouš 13:44) Jsem vděčná za to, že moje rodina tento poklad našla před tolika lety. Je to nádherná výsada, že za sebou mohu vidět více než osmdesát let oddané služby Bohu — a nemám čeho litovat! Kdybych mohla žít svůj život znovu, žila bych stejným způsobem, protože ‚Boží milující laskavost je opravdu lepší než sám život‘. (Žalm 63:3)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

V roce 1917 jsme v Alliance (Ohio) poslouchali přednášku bratra Rutherforda

[Obrázek na straně 23]

S Ralphem před obytným přívěsem, který postavil

[Obrázek na straně 24]

S mými dvěma dětmi dnes