Skromnost — Vlastnost, jež podporuje pokoj

Jak příjemný by byl svět, kdyby každý člověk projevoval skromnost. Jednotliví lidé by nebyli tak nároční, členové rodin by nebyli tak svárliví, mezi obchodními společnostmi by nebyla tak velká soutěživost a národy by nebyly tak bojovné. Žili byste rádi v takovém světě?

PRAVÍ služebníci Jehovy Boha se připravují na slíbený Boží nový svět, v němž skromnost bude všeobecně pokládána ne za slabost, ale za sílu a ctnost. (2. Petra 3:13) Tuto vlastnost — totiž skromnost — ve skutečnosti pěstují už dnes. Proč? Především proto, že Jehova od nich skromnost vyžaduje. Jeho prorok Micheáš napsal: „Pověděl ti, pozemský člověče, co je dobré. A co od tebe Jehova žádá zpět, než abys uplatňoval právo a miloval laskavost a byl skromný, když chodíš se svým Bohem?“ (Micheáš 6:8)

Slovo ‚skromnost‘ může mít několik významů, například stav bez domýšlivosti nebo ješitnosti, neochota chlubit se svými schopnostmi, dosaženými výsledky a majetkem. Podle jednoho výkladového slovníku být skromný také znamená „zůstávat  v mezích“. Skromný člověk zůstává v mezích dobrého chování. Také uznává, že to, co má dělat a co je schopen dělat, má své meze. Ví, že jsou určité věci, na které nemá právo. Ke skromným lidem se jistě cítíme přitahováni. „Není nic roztomilejšího než pravá skromnost,“ napsal anglický básník Joseph Addison.

Skromnost není přirozeným rysem nedokonalých lidí. K tomu, abychom tuto vlastnost rozvíjeli, musíme vynakládat úsilí. Pro naše povzbuzení popisuje Boží slovo celou řadu případů, z nichž jsou patrné různé projevy skromnosti.

Dva skromní králové

Jedním z Jehovových skutečně věrných a oddaných služebníků byl David. Ten byl za budoucího krále Izraele pomazán jako mladý muž. Potom však byl vystaven velkému tlaku, protože tehdejší vládnoucí král Saul se ho pokoušel zabít a přinutil ho, aby žil ve vyhnanství. (1. Samuelova 16:1, 11–13; 19:9, 10; 26:2, 3)

I za těchto okolností si David uvědomoval, že to, co by měl dělat k ochraně svého života, má své meze. Když jednou byli v pustině, David nedovolil, aby Abišai spícímu králi Saulovi ublížil. Řekl: „Z Jehovova stanoviska je z mé strany nemyslitelné, abych napřáhl ruku proti Jehovovu pomazanému!“ (1. Samuelova 26:8–11) David věděl, že mu nepřísluší, aby odstranil Saula z jeho královského postavení. Při této příležitosti tedy David projevil skromnost tím, že zůstal v mezích správného chování. Stejně i v dnešní době Boží služebníci vědí, že „z Jehovova stanoviska“ zkrátka některé věci udělat nemohou, i kdyby šlo o lidský život. (Skutky 15:28, 29; 21:25)

Šalomoun, syn krále Davida, jako mladý muž také projevil skromnost, ovšem trochu jiným způsobem. Když byl dosazen na trůn, měl pocit, že není způsobilý nést těžkou odpovědnost spojenou s královským postavením. Modlil se: „Jehovo, můj Bože, sám jsi učinil svého sluhu králem na místě mého otce Davida, a já jsem jen malý chlapec. Nevím, jak vycházet a jak vcházet.“ Šalomoun si zřejmě uvědomoval, že nemá dost schopností ani zkušeností. Byl tehdy skromný a neprojevovala se u něho domýšlivost ani ješitnost. Šalomoun prosil Jehovu o rozlišovací schopnost, a jeho žádost byla vyslyšena. (1. Královská 3:4–12)

Mesiáš a jeho předchůdce

Více než 1 000 let po Šalomounově době vykonával Jan Křtitel dílo, jímž připravoval cestu pro Mesiáše. Jako předchůdce Pomazaného splňoval Jan biblické proroctví. Mohl se touto výsadou chlubit. Jan se mohl také pokoušet získat pro sebe čest, protože byl tělesným příbuzným Mesiáše. Jan však lidem ve svém okolí řekl, že není hoden ani rozvázat Ježíšovi řemínek u sandálu. A když k němu Ježíš přišel, aby se od něho dal v Jordánu pokřtít, Jan řekl: „Já potřebuji být pokřtěn tebou, a ty přicházíš ke mně?“ Z toho je vidět, že Jan nebyl chlubivý člověk. Byl skromný. (Matouš 3:14; Malachiáš 4:5, 6; Lukáš 1:13–17; Jan 1:26, 27)

Ježíš byl pokřtěn a pak zahájil svou celodobou službu, při které kázal dobrou zprávu o Božím Království. Byl dokonalým člověkem, a přece řekl: „Nemohu dělat ani jedinou věc ze své vlastní iniciativy; . . . nehledám svou vlastní vůli, ale vůli toho, který mě poslal.“ Ježíš také neusiloval o to, aby mu lidé vzdávali čest, ale za všechno, co dělal, vzdával slávu Jehovovi. (Jan 5:30, 41–44) To byla skutečná skromnost.

Je tedy zřejmé, že Jehovovi věrní a oddaní služebníci — jako byli David, Šalomoun, Jan Křtitel, a dokonce i dokonalý člověk Ježíš Kristus — projevovali skromnost. Nechlubili se, nebyli ješitní ani domýšliví a zůstávali ve správných mezích. Jejich příklad poskytuje Jehovovým novodobým služebníkům dostatečný důvod k tomu, aby rozvíjeli a projevovali skromnost. To však je třeba dělat ještě z jiných důvodů.

V dnešním neklidném období lidských dějin je skromnost vlastností, která má pro pravé křesťany velkou cenu. Umožňuje nám žít v pokoji s Jehovou Bohem, s druhými lidmi a také mít pokoj ve vlastním nitru.

 Pokoj s Jehovou Bohem

Pokojný vztah k Jehovovi můžeme mít jedině tehdy, jestliže zůstáváme v mezích, které Jehova určuje pro pravé uctívání. Naši první předkové, Adam a Eva, takové Bohem dané hranice překročili, a jako první z lidí tak padli za oběť neskromnosti. Přišli o své dobré postavení před Jehovou a také o svůj domov, o svou budoucnost a o svůj život. (1. Mojžíšova 3:1–5, 16–19) Cena, kterou museli zaplatit, byla skutečně veliká!

Z toho, jakým způsobem Adam a Eva selhali, si vezměme poučení. Pravé uctívání totiž našemu jednání vymezuje určité hranice. Bible například říká, že „ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely, ani muži, kteří leží s muži, ani zloději, ani chamtivci, ani opilci, ani utrhači, ani vyděrači nezdědí Boží království“. (1. Korinťanům 6:9, 10) Tyto hranice, které Jehova moudře určuje, jsou k našemu dobru a je projevem moudrosti, jestliže v těchto mezích zůstáváme. (Izajáš 48:17, 18) Přísloví 11:2 nám říkají: „Moudrost je u skromných.“

Co když nám nějaká náboženská organizace říká, že můžeme tyto hranice překračovat, a přece se těšit z pokoje s Bohem? Taková organizace se snaží nás svést na nesprávnou cestu. Naproti tomu skromnost nám pomáhá pěstovat blízký vztah k Jehovovi Bohu.

Pokoj s druhými lidmi

Skromnost také podporuje pokojné vztahy s druhými lidmi. Například rodiče, kteří jsou spokojeni s tím, že mají věci nezbytné k životu, a kteří staví duchovní věci na první místo, dávají dobrý příklad a je větší pravděpodobnost, že jejich děti budou smýšlet stejně. Mladším členům rodiny bude připadat snadnější, aby byli spokojení, i když ne vždycky dostanou, co chtějí. Pomůže jim to žít skromně a život v rodině bude pokojnější.

Ti, kdo jsou v postavení dozorců, musí dávat obzvlášť pozor, aby byli skromní a aby svou autoritu nezneužívali. Pro křesťany platí například pokyn: „Nejděte nad to, co je napsáno.“ (1. Korinťanům 4:6) Starší sboru si uvědomují, že to, čemu oni sami dávají přednost, se nesmějí snažit vnucovat druhým. Když členy sboru povzbuzují ke správnému chování a ke  správnému názoru na oblékání, na celkový vzhled a rekreaci, opírají se při tom o Boží slovo. (2. Timoteovi 3:14–17) Jestliže druzí vidí, že starší nepřekračují hranice stanovené Písmem, jejich úcta k těmto mužům vzrůstá a ve sboru je tak podporován vřelý, láskyplný a pokojný duch.

Pokoj ve vlastním nitru

Ti, kdo jsou skromní, mají jako odměnu vnitřní klid. Skromný člověk není stravován ctižádostí. To neznamená, že nemá žádné osobní cíle. Je možné, že například touží po dalších služebních výsadách, ale čeká na Boha a za všechny křesťanské výsady, které dostane, připisuje zásluhu Jehovovi. Nepovažuje to za osobní úspěch. Tím se skromný člověk více přibližuje k Jehovovi, ‚Bohu pokoje‘. (Filipanům 4:9)

Někdy můžeme mít dojem, že nás druzí přehlížejí. Není však lepší, jestliže nás někdo přehlédne, protože jsme skromní, než kdybychom na sebe neskromně obraceli pozornost? Skromní lidé nepociťují sžíravou ctižádost. Mají proto vnitřní klid, což přispívá k jejich dobrému citovému rozpoložení i k jejich tělesnému zdraví.

Rozvíjejme skromnost a udržujme si ji

Adam a Eva podlehli neskromnosti — a tento charakteristický rys předali svým potomkům. Co nám pomůže, abychom neudělali tutéž chybu jako naši první předkové? A jak můžeme pěstovat skromnost, která je tak znamenitou vlastností?

Především nám pomůže, jestliže přesně poznáme, jaké místo zaujímáme ve vztahu k Jehovovi, Stvořiteli vesmíru. O kterých našich osobních výkonech bychom mohli tvrdit, že se dají přirovnat k výkonům Božím? Jehova se zeptal svého věrného služebníka Joba: „Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz mi, máš-li porozumění.“ (Job 38:4) Job na to nemohl odpovědět. Nejsou také naše znalosti, schopnosti a zkušenosti podobně omezené? Není snad pro nás užitečné, jestliže si svá omezení přiznáme?

Bible nám dále říká: „Jehovovi patří země a to, co ji naplňuje, úrodná země i ti, kdo v ní bydlí.“ K tomu patří i „každé divoké lesní zvíře, zvířata na tisíci horách“. Jehova může říci: „Mé je stříbro a mé je zlato.“ (Žalm 24:1; 50:10; Ageus 2:8) Jaký majetek, který bychom vystavili na odiv my, by se mohl vyrovnat tomu, co patří Jehovovi? Vždyť ani ten nejbohatší člověk nemá důvod chlubit se tím, co vlastní! Proto je moudré, jestliže se řídíme inspirovanou radou, kterou dal apoštol Pavel křesťanům v Římě: „Prostřednictvím nezasloužené laskavosti, jež mi byla dána, říkám . . . každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je nutné si myslet.“ (Římanům 12:3)

Jako Boží služebníci si přejeme pěstovat skromnost, a proto bychom se měli modlit o ovoce ducha — o lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost a sebeovládání. (Lukáš 11:13; Galaťanům 5:22, 23) Proč? Protože každá z těchto vlastností přispěje k tomu, že projevování skromnosti pro nás bude snazší. Láska k druhým lidem nám například pomůže bojovat proti sklonu k vychloubání nebo k domýšlivosti. A sebeovládání nás přiměje k tomu, abychom se zastavili a uvažovali, než bychom se dopustili nějakého neskromného jednání.

Dávejme si pozor! Před léčkami neskromnosti se musíme stále chránit. Dva z králů, o kterých zde byla zmínka, nebyli skromní vždy. Král David si přestal dávat pozor a provedl v Izraeli soupis, což bylo v rozporu s Jehovovou vůlí. Král Šalomoun podlehl neskromnosti natolik, že se začal věnovat falešnému uctívání. (2. Samuelova 24:1–10; 1. Královská 11:1–13)

Pokud ještě trvá tento bezbožný systém věcí, musíme být stále ostražití — jedině tak si zachováme skromnost. Takové úsilí se nám však vyplatí. V Božím novém světě se lidská společnost bude skládat jedině ze skromných lidí. Skromnost budou považovat za sílu, a ne za slabost. Bude to skutečně nádherné, až všichni lidé — jednotlivci i rodiny — budou požehnáni pokojem, který jde ruku v ruce se skromností!

[Obrázek na straně 23]

Ježíš byl skromný a zásluhu za všechno, co udělal, připisoval Jehovovi