Díváte se na násilníky stejně jako Bůh?

Lidé již dlouho obdivují a mají v úctě siláky — ty, kdo se vyznačují velkou tělesnou silou a odvahou. Jedním z nich byl ve starověkém Řecku i mytologický hrdina Hérakles neboli Herkules, jak jej znali Římané.

 HÉRAKLES byl mimořádně proslulý hrdina, nejsilnější bojovník. Podle legendy byl polobohem, synem řeckého boha Dia a lidské matky Alkmény. Jeho hrdinské činy začaly již v době, kdy byl ještě nemluvnětem v kolébce. Když jedna žárlivá bohyně poslala dva obrovské hady, aby jej zabili, Hérakles je zardousil. Později bojoval v bitvách, přemáhal netvory a zápasil se smrtkou, aby zachránil jednu přítelkyni. Také ničil města, znásilňoval ženy, jednoho chlapce shodil z věže a zabil svou manželku i děti.

Přestože mytický Hérakles nebyl skutečnou postavou, od dávných dob figuruje v příbězích starověkých zemí, jež znali Řekové. Římané jej uctívali jako boha a kupci i cestovatelé se k němu modlili o blahobyt a ochranu před nebezpečím. Příběhy o jeho hrdinských činech fascinují lidi již tisíce let.

Původ legendy

Mají příběhy o Héraklovi a dalších bájných hrdinech nějaký reálný základ? V jistém smyslu mohou mít. Bible mluví o době — o počátku lidských dějin —, kdy „bohové“ a „polobohové“ skutečně chodili po zemi.

Mojžíš toto období popsal: „A když začalo přibývat lidí na povrchu zemské půdy a rodily se jim dcery, stalo se, že si pak synové pravého Boha začali všímat lidských dcer, že byly pohledné; a brali si manželky, totiž všechny, které si vyvolili.“ (1. Mojžíšova 6:1, 2)

Tito „synové pravého Boha“ nebyli lidé, byli to andělští Boží synové. (Srovnej Joba 1:6; 2:1; 38:4, 7.) Biblický pisatel Juda uvádí, že někteří andělé „si neudrželi své původní postavení, ale opustili své vlastní správné bydliště“. (Juda 6) Jinými slovy, opustili své přidělené místo v Boží nebeské organizaci, protože dali přednost životu s krásnými ženami na zemi. Juda dodává, že tito vzpurní andělé byli jako lidé ze Sodomy a Gomory, kteří ‚přespříliš smilnili a vycházeli za nepřirozeným používáním těla‘. (Juda 7)

Bible neposkytuje všechny podrobnosti o jednání těchto neposlušných andělů. Avšak řecké i jiné starověké legendy vykreslují řadu bohů a bohyň, kteří se pohybovali mezi lidmi, ať už viditelně, či neviditelně. Když na sebe vzali lidskou podobu, byli velmi krásní. Jedli, pili, spali a měli pohlavní styky jak mezi sebou navzájem, tak i s lidmi. Ačkoli byli údajně svatí a nesmrtelní, lhali a podváděli, hádali se a bojovali proti sobě, sváděli a znásilňovali ženy. V takových mytologických zprávách se možná odrážejí — i když v poněkud přikrášlené a zkreslené podobě — skutečné podmínky před potopou, o nichž se zmiňuje biblická kniha 1. Mojžíšova.

Siláci dávnověku, pověstní muži

Neposlušní zhmotnělí andělé měli pohlavní styky se ženami, a těmto ženám se narodily děti. Nebyly to však obyčejné děti. Byli to Nefilim, napůl lidé a napůl andělé. Biblická zpráva říká: „V těch dnech se prokázali být na zemi Nefilim, a také potom, když synové pravého Boha dále měli poměr s lidskými dcerami a ty jim rodily syny, byli to ti silní, kteří byli v dávnověku, pověstní muži.“ (1. Mojžíšova 6:4)

Hebrejské slovo „nefilim“ doslova znamená „porážeči“, ti, kdo porážejí druhé neboli kdo působí, aby druzí kvůli jejich násilnickému jednání padli. Proto není překvapivé, že biblická zpráva dodává: „Země byla naplněna násilím.“ (1. Mojžíšova 6:11) Mytičtí polobohové, jako například Hérakles a babylónský hrdina Gilgameš, silně připomínají Nefilim.

 Všimněme si, že Nefilim byli označeni jako „ti silní“ a „pověstní muži“. Na rozdíl od spravedlivého muže Noema, který žil ve stejném období, Nefilim se nezajímali o to, jak přispět k Jehovově slávě. Zajímali se o svou vlastní pověst a slávu a o svůj věhlas. Mocnými činy, k nimž nepochybně patřilo násilí a prolévání krve, získali pověst, jakou v bezbožném světě, jenž je obklopoval, toužili mít. Byli superhrdiny své doby — obávanými, vyvolávajícími u druhých lidí respekt a zdánlivě nepřemožitelnými.

I když Nefilim a jejich zvrhlí andělští otcové možná byli v očích svých současníků proslulí, z Božího hlediska jistě slavní nebyli. Jejich způsob života byl odporný. Proto Bůh proti těmto padlým andělům zasáhl. Apoštol Petr napsal: „Bůh [se] . . . nezdržel potrestání andělů, kteří zhřešili, ale tím, že je vhodil do tartaru, vydal je do jam husté tmy, aby byli uchováni k soudu; a . . . nezdržel [se] potrestání starodávného světa, ale Noema, kazatele spravedlnosti, zachoval v bezpečí se sedmi jinými, když uvedl potopu na svět bezbožných lidí.“ (2. Petra 2:4, 5)

Vzpurní andělé se při celosvětové potopě odhmotnili a s hanbou se vrátili do duchovní říše. Bůh je potrestal tím, že jim zakázal vzít na sebe opět lidské tělo. Nefilim, nadlidští potomci neposlušných andělů, všichni zahynuli. Potopu přežili jen Noe a jeho malá rodina.

Pověstní muži dnes

Dnes již bohové a polobohové po zemi nechodí. Nicméně násilí bují stále. Dnešní pověstní muži jsou oslavováni v knihách, filmech, televizních pořadech a v hudbě. Ani je nenapadne, aby k někomu obrátili i druhou tvář, milovali své nepřátele, hledali pokoj, odpouštěli nebo aby zanechali násilí. (Matouš 5:39, 44; Římanům 12:17; Efezanům 4:32; 1. Petra 3:11) Naopak, dnešní siláci jsou obdivováni pro svou sílu a schopnost bojovat, mstít se a oplácet násilí ještě větším násilím. *

Boží názor na takové lidi se od doby Noema nezměnil. Jehova neobdivuje ty, kdo milují násilí, ani se jejich hrdinskými činy nebaví. Žalmista zpíval: „Sám Jehova zkoumá spravedlivého stejně jako ničemného, a každého, kdo miluje násilí, jeho duše jistě nenávidí.“ (Žalm 11:5)

Jiný druh síly

V ostrém protikladu k těmto násilně založeným silákům stojí nejslavnější člověk, jaký kdy žil — Ježíš Kristus, muž pokoje. V době, kdy byl na zemi, „se nedopustil násilí“. (Izajáš 53:9) Když jej jeho nepřátelé přišli zatknout v zahradě Getsemane, jeho následovníci měli u sebe několik mečů. (Lukáš 22:38, 47–51) Mohli vytvořit nějaký bojový oddíl, aby se pokusili zabránit tomu, že bude vydán Židům. (Jan 18:36)

Apoštol Petr opravdu vytasil svůj meč, aby Ježíše bránil, ale Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ (Matouš 26:51, 52) Ano, násilí plodí násilí, jak to opakovaně ukázaly lidské dějiny. Ježíš měl kromě možnosti bojovat se zbraní v ruce ještě jiný prostředek k obraně. Vzápětí  Petrovi řekl: „Myslíš [si], že se nemohu obrátit na svého Otce, aby mi opatřil v tomto okamžiku více než dvanáct legií andělů?“ (Matouš 26:53)

Místo toho, aby se Ježíš uchýlil k násilí nebo aby prosil o ochranu andělů, dovolil, aby se ho zmocnili ti, kdo ho později zabili. Proč? Jedním důvodem bylo to, že věděl, že ještě nepřišel čas, aby jeho nebeský Otec ukončil na zemi nespravedlnost. Místo toho, aby Ježíš bral záležitosti do svých rukou, důvěřoval v Jehovu.

To nebyl postoj svědčící o slabosti, ale postoj, z něhož je vidět velká vnitřní síla. Ježíš prokázal silnou víru, že Jehova ve svém čase a svým způsobem věci napraví. Díky své poslušnosti byl Ježíš vyvýšen do slavného postavení — do druhého nejslavnějšího postavení hned po samotném Jehovovi. Apoštol Pavel o Ježíšovi napsal: „Pokořil se a stal se poslušným až do smrti, ano, smrti na mučednickém kůlu. Právě proto ho také Bůh vyvýšil do nadřazeného postavení a laskavě mu dal jméno, které je nad každým jiným jménem, aby v Ježíšově jménu klekalo každé koleno těch v nebi a těch na zemi a těch pod zemskou půdou a aby každý jazyk otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce.“ (Filipanům 2:8–11)

Boží slib, že násilí skončí

Praví křesťané přizpůsobují svůj život Ježíšovu příkladu a učení. Neobdivují ani nenapodobují věhlasné a násilnické lidi ve světě. Vědí, že takoví lidé budou v Božím ustanoveném čase navždy vyhlazeni, a to stejně jistě, jako byli vyhlazeni ničemní lidé v Noemově době.

Bůh je Stvořitelem země i lidstva. Je rovněž právoplatným Svrchovaným Panovníkem. (Zjevení 4:11) Jestliže zákonnou pravomoc vynášet soudcovská rozhodnutí má nějaký lidský soudce, Boží pravomoc v tomto ohledu je ještě větší. Jeho úcta k jeho vlastním spravedlivým zásadám a také jeho láska k těm, kdo ho milují, jej přimějí k tomu, aby skoncoval s veškerou ničemností i s těmi, kdo se jí dopouštějí. (Matouš 13:41, 42; Lukáš 17:26–30)

To povede k trvalému pokoji na zemi — k pokoji, který bude pevně založen na právu a spravedlnosti. Tak to bylo předpověděno ve známém proroctví o Ježíši Kristu: „Narodilo [se nám] dítě, byl nám dán syn; a na rameni bude mít knížecí panství. A jeho jméno bude nazváno Podivuhodný rádce, Silný bůh, Věčný otec, Kníže pokoje. Hojnosti knížecího panství a pokoje nebude konec na Davidově trůnu a nad jeho královstvím, aby bylo pevně založeno a podpíráno právem a spravedlností od nynějška a na neurčitý čas. Právě horlivost Jehovy vojsk to učiní.“ (Izajáš 9:6, 7)

Je tedy opravdu vhodné, že se křesťané řídí inspirovanou radou zapsanou před dávnou dobou: „Nezačínej závidět násilníkovi, ani si nevol žádnou z jeho cest. Kdo se odchyluje, je totiž Jehovovi něčím odporným, ale On se důvěrně stýká s přímými.“ (Přísloví 3:31, 32)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 29]

DNEŠNÍ SILÁCI JSOU OBDIVOVÁNI PRO SVOU SÍLU A SCHOPNOST OPLÁCET NÁSILÍ JEŠTĚ VĚTŠÍM NÁSILÍM

[Podpisek obrázku na straně 26]

Alinari/Art Resource, NY