Jehova je větší než naše srdce

„JEHOVA nachází zalíbení v těch, kdo se ho bojí,“ napsal žalmista. Opravdu, Stvořitel se raduje, když vidí, jak se každý z jeho lidských služebníků snaží zastávat jeho spravedlivých měřítek. Bůh žehná svým věrně oddaným, povzbuzuje je a utěšuje v čase, kdy pociťují zoufalství. Ví, že jeho ctitelé jsou nedokonalí, a proto je realistický v tom, co od nich očekává. (Žalm 147:11)

Možná pro nás nikdy nebylo těžké věřit, že Jehova má velkou lásku ke svým služebníkům všeobecně. Avšak někteří z nás se patrně tak velmi zaměřují na své vlastní nedostatky, že jsou přesvědčeni o tom, že Jehova je jako jednotlivce nikdy nemůže milovat. Možná docházejí k závěru: „Jsem příliš nedokonalý na to, aby mě Jehova miloval.“ Samozřejmě, negativní pocity míváme čas od času všichni. Nicméně zdá se, že někteří z nás neustále bojují proti pocitům bezcennosti.

Pocity sklíčenosti

Pocity hluboké sklíčenosti trpěla v biblických dobách řada věrných služebníků. Job měl odpor  ke svému životu a domníval se, že ho Bůh opustil. Hana, která se stala matkou Samuela, pociťovala v určité době hlubokou sklíčenost kvůli tomu, že byla bezdětná, a hořce plakala. David byl ‚hluboce skloněn až do krajnosti‘ a Epafroditos byl sklíčený, protože zpráva o jeho nemoci zarmoutila jeho bratry. (Žalm 38:6; 1. Samuelova 1:7, 10; Job 29:2, 4, 5; Filipanům 2:25, 26)

A co dnešní křesťané? Možná, že některým z nich brání nemoc, pokročilý věk nebo jiné osobní okolnosti, aby v posvátné službě dělali tolik, kolik by chtěli. To je možná vede k závěru, že nesplňují očekávání Jehovy a svých spoluvěřících. Nebo někteří křesťané se možná stále obviňují kvůli chybám, jichž se dopustili v minulosti, a pochybují o tom, že jim Jehova odpustil. Jiní, kteří pocházejí z nevlídného rodinného prostředí, jsou možná přesvědčeni, že jsou sotva hodni toho, aby byli milováni. Jak je to možné?

Někteří lidé vyrůstají v rodině, kde nepřevládá láska, ale naopak sobectví, sarkasmus a strach. Nikdy možná nepoznali otce, který by je hluboce miloval, který by vyhledával příležitosti, aby je pochválil a povzbudil, který by přehlížel jejich poklesky a byl připravený odpustit i závažnější chyby a jehož vřelost by celé rodině dávala pocit jistoty. Jelikož takoví lidé nikdy neměli milujícího pozemského otce, je pro ně možná těžké pochopit, co to znamená mít milujícího nebeského Otce.

Například Fritz píše: „Moje dětství a mládí byly silně poznamenány chováním mého otce, které se vyznačovalo nedostatkem lásky. * Nikdy mě za nic nepochválil a nikdy jsem k němu neměl blízký vztah. Většinou jsem se ho bál.“ Kvůli tomu má Fritz, jemuž je nyní asi padesát let, až dosud pocity nedostatečnosti. A Margarette vysvětluje: „Moji rodiče byli chladní a chyběla jim láska. Když jsem začala studovat Bibli, bylo pro mě těžké představit si, jaké to je mít milujícího otce.“

Takové pocity, ať už jsou zapříčiněny čímkoli, mohou znamenat, že pohnutkou pro naši službu Bohu někdy není v první řadě láska, ale do značné míry je to pocit viny nebo strachu. Ať se snažíme sebevíc, zdá se nám, že to nikdy nestačí. Toužíme líbit se Jehovovi a svým spoluvěřícím, a proto možná máme pocit, že nejsme schopni dělat všechno, co bychom chtěli. V důsledku toho možná nedosahujeme svých cílů, obviňujeme se a propadáme malomyslnosti.

Co tedy můžeme dělat? Možná si musíme připomenout, jak velká je Jehovova schopnost projevovat pochopení. Tuto přitažlivou stránku Boží osobnosti dobře chápal apoštol Jan.

„Bůh je větší než naše srdce“

Jan na konci prvního století n. l. svým spoluvěřícím napsal: „Podle toho budeme vědět, že pocházíme z pravdy, a ujistíme před ním své srdce pokud jde o cokoli, za co nás snad naše srdce odsuzuje, protože Bůh je větší než naše srdce a zná všechno.“ Proč Jan napsal tato slova? (1. Jana 3:19, 20)

Jan zjevně věděl, že může nastat situace, kdy se některý Jehovův služebník začne v srdci odsuzovat. Možná, že Jan takové pocity osobně prožil. Jakožto mladého muže, který měl vznětlivou povahu, ho Ježíš Kristus při jedné příležitosti napomenul za to, že jednal s druhými lidmi příliš přísně. Ježíš totiž dal Janovi a jeho bratru Jakubovi „příjmení Boanerges, což znamená Synové hromu“. (Marek 3:17; Lukáš 9:49–56)

Během následujících šedesáti let se Jan zklidnil a stal se vyrovnaným, láskyplným a milosrdným křesťanem. V době, kdy jakožto poslední žijící apoštol napsal svůj první inspirovaný dopis, věděl, že Jehova svým služebníkům nevyčítá každý poklesek. Věděl, že Jehova je naopak vřelý, štědrý a soucitný Otec, který projevuje pochopení a který hluboce miluje všechny, kdo milují jej a kdo jej správně uctívají. Proto Jan napsal: „Bůh je láska.“ (1. Jana 4:8)

Jehova se raduje z toho, že mu sloužíme

Bůh zná naše vrozené slabosti a nedostatky a bere je v úvahu. „Sám dobře zná naše  utváření, pamatuje, že jsme prach,“ napsal David. Jehova si uvědomuje, jaký vliv má naše zázemí na to, jací jsme. Zná nás totiž mnohem lépe, než se známe my sami. (Žalm 103:14)

Ví také, že mnozí z nás by chtěli být jiní, ale nejsme schopni překonat svou nedokonalost. Naše situace se dá přirovnat k situaci apoštola Pavla, který napsal: „To dobré, co si přeji, . . . nečiním, ale konám to špatné, co si nepřeji.“ Všichni podstupujeme tentýž boj. To může v některých případech vést k pocitům, kdy nás naše srdce odsuzuje. (Římanům 7:19)

Stále však mějme na paměti, že důležitější než to, jak se díváme sami na sebe, je to, jak se na nás dívá Jehova. Vždycky, když vidí naši snahu líbit se mu, vyvolá to u něj ne pouze mírné uspokojení, ale radost. (Přísloví 27:11) I když se nám z našeho pohledu může zdát, že toho, čeho jsme dosáhli, je poměrně málo, naše ochota a dobré pohnutky jej rozradostňují. Nedívá se jen na to, co jsme udělali; všímá si toho, co chceme udělat, a ví o našich přáních a touhách. Jehova může číst v našem srdci. (Jeremjáš 12:3; 17:10)

Například mnozí svědkové Jehovovi jsou svým založením plaší a zdrženliví lidé, tedy takoví, kteří raději zůstávají nenápadní. Pro takové lidi může být kázání dobré zprávy dům od domu obrovským úkolem. Touha sloužit Bohu a pomáhat bližním je však i přes jejich plachost podněcuje k tomu, že se učí své bližní oslovovat a mluvit s nimi o Bibli. Možná mají pocit, že dosahují slabých výsledků, a to je může připravovat o radost. Jejich srdce by je mohlo přivést na myšlenku, že jejich veřejná služba má jen malou hodnotu. Avšak Jehova se bezpochyby raduje z velkého úsilí, které takoví lidé při své službě vynakládají. Navíc, nemohou si být jisti, kdy a kde semena pravdy, která zaseli, vzklíčí, vyrostou a přinesou ovoce. (Kazatel 11:6; Marek 12:41–44; 2. Korinťanům 8:12)

Jiní svědkové možná trpí dlouhodobými zdravotními problémy nebo jim přibývají léta. Pravidelně navštěvovat shromáždění v sále Království pro ně může být spojeno s bolestí a úzkostí. Když naslouchají proslovu o kazatelském díle, možná je to pro ně připomínkou toho, co byli zvyklí dělat a co stále dělat chtějí, jenže jim v tom brání jejich tělesná slabost. Takoví lidé mají možná nepříjemné pocity viny, protože nejsou schopni uplatnit rady v té míře, jak by chtěli. Nicméně Jehova si jejich věrné oddanosti a vytrvalosti nepochybně velmi váží. Dokud zůstanou věrně oddaní, nikdy na jejich věrnou službu nezapomene. (Žalm 18:25; 37:28)

‚Ujistit své srdce‘

V době, kdy Jan dosáhl pokročilého věku, si jistě dobře uvědomoval Boží schopnost projevovat pochopení. Připomeňme si jeho slova: „Bůh je větší než naše srdce a zná všechno.“ Jan nás kromě toho povzbuzuje, abychom ‚ujistili své srdce‘. Co tím míní?

Podle díla Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words řecké sloveso přeložené jako „ujistit“ znamená „použít přesvědčování, přemluvit nebo získat na svou stranu, přesvědčit“. Jinými slovy, máme-li své srdce ujistit, musíme své srdce získat na svou stranu, musíme je přesvědčit, aby věřilo, že Jehova nás miluje. Jak to máme udělat?

Fritz, o němž jsme se v tomto článku již zmínili, slouží už více než 25 let jako starší v jednom sboru svědků Jehovových a na základě vlastní zkušenosti konstatuje, že své srdce můžeme o Jehovově lásce ujišťovat pomocí osobního studia. „Pravidelně a důkladně studuji Bibli a naše publikace. To mi pomáhá, abych se nezabýval minulostí, ale abych měl stále jasně před očima naši úžasnou budoucnost. Někdy se mě zmocní vzpomínky na to, co bylo, a mám pocit, že Bůh mě nikdy nemůže milovat. Zjišťuji však, že všeobecně vzato pravidelné  studium posiluje mé srdce, prohlubuje mou víru a pomáhá mi, abych si udržel radost a byl vyrovnaný.“

Je pravda, že čtení Bible a rozjímání o ní možná nezmění naši nynější situaci. Nicméně může změnit způsob, jakým se na svou situaci díváme. Přijímáme-li do srdce myšlenky z Božího slova, pomáhá nám to, abychom smýšleli stejně jako Bůh. Studium nám navíc umožňuje, abychom lépe porozuměli tomu, jak Bůh projevuje pochopení. Postupně můžeme přijmout myšlenku, že Bůh nám nevyčítá to, v jakém prostředí jsme vyrůstali, ani nám nedává za vinu naše tělesné slabosti. Ví, že mnohé z nás tíží břemena — ať citová, či tělesná —, která jsme si mnohdy nepřivodili sami, a láskyplně to bere v úvahu.

A co Margarette, o níž byla také zmínka? Když poznala Jehovu, studium Bible se i pro ni stalo velkým přínosem. Podobně jako Fritz musela také ona poopravit svůj pohled na otce všeobecně. Modlitba jí pomohla, aby se ztotožnila s tím, co se dozvídala při studiu. Margarette vypráví: „Zpočátku jsem se na Jehovu dívala jako na blízkého přítele, protože jsem měla více zážitků s milujícími přáteli než s milujícím otcem. Postupně jsem se naučila vylévat Jehovovi své srdce — tedy své pocity, pochybnosti, úzkostné starosti a své potíže. Opakovaně jsem k němu mluvila v modlitbě a zároveň jsem si v mysli skládala dohromady jako mozaiku všechny nové věci, které jsem se o něm dozvídala. Po nějaké době se mé city k Jehovovi rozvinuly do té míry, že nyní je pro mě jen zřídkakdy těžké dívat se na něj jako na svého milujícího Otce.“

Osvobození od veškeré úzkosti

Dokud trvá tento ničemný systém, nikdo nebude zcela bez úzkosti. V případě některých křesťanů to znamená, že pocity úzkosti nebo pochybností o sobě samém se mohou vracet a vyvolávat sklíčenost. Můžeme si však být jisti, že Jehova ví o našich dobrých pohnutkách i o namáhavé práci, kterou vynakládáme ve službě pro něj. Nikdy nezapomene na lásku, kterou projevujeme k jeho jménu. (Hebrejcům 6:10)

Všichni věrní lidé mohou očekávat, že na přicházející nové zemi pod vládou mesiášského Království budou osvobozeni od břemen Satanova systému. To bude opravdu velká úleva. Potom uvidíme ještě mnoho dalších dokladů o tom, jak velká je Jehovova schopnost projevovat pochopení. Do té doby si buďme všichni jisti, že „Bůh je větší než naše srdce a [že] zná všechno“. (1. Jana 3:20)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 30]

Jehova není krutý despota, ale vřelý a soucitný Otec, který projevuje pochopení

[Obrázek na straně 31]

Studium Božího slova nám pomáhá smýšlet stejně jako Bůh