Životní příběh

Obdržela jsem pomoc, abych překonala svou plachost

VYPRÁVÍ RUTH L. ULRICHOVÁ

Už jsem to nemohla vydržet a rozplakala jsem se přímo přede dveřmi duchovního. Právě ze sebe vychrlil záplavu falešných obvinění proti Charlesi T. Russellovi, který sloužil jako první prezident Watch Tower Bible and Tract Society. Dovolte mi, abych vám vysvětlila, proč jsem tehdy jako pouhá dívenka takto navštěvovala lidi.

NARODILA jsem se v roce 1910 v silně nábožensky založené rodině na jedné farmě ve státě Nebraska ve Spojených státech. V naší rodině jsme každé ráno a každý večer vždy po jídle četli společně Bibli. Táta byl ředitelem nedělní školy metodistické církve v městečku Winside, které leželo asi šest kilometrů od naší farmy. Měli jsme kočár tažený koňmi, který měl v oknech závěsy, a tak jsme se vždy v neděli ráno mohli účastnit bohoslužby bez ohledu na to, jaké bylo počasí.

Když mi bylo asi osm, můj malý bratříček onemocněl dětskou obrnou, a maminka s ním proto jela do sanatoria ve státě Iowa. I přes veškerou péči, kterou mu věnovala, tam můj bratříček zemřel. Mezitím však maminka v Iowě potkala jednu badatelku Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Měly spolu řadu rozhovorů, a maminka se s tou paní dokonce zúčastnila některých shromáždění badatelů Bible.

Když se maminka vrátila domů, přivezla s sebou několik svazků knihy Studies in the Scriptures (Studie Písem), kterou vydala Watch Tower Society. Maminka brzy získala přesvědčení, že badatelé Bible učí pravdu a že nauka o nesmrtelnosti lidské duše a o věčných mukách pro ničemné není pravdivá. (1. Mojžíšova 2:7; Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4)

Tatínka to však velmi rozčilovalo a bránil mamince v její snaze navštěvovat shromáždění badatelů Bible. Mě i mého staršího bratra  Clarence stále brával s sebou na bohoslužby. Ale když tatínek nebyl doma, maminka s námi studovala Bibli. Díky tomu jsme s bratrem měli možnost porovnat učení badatelů Bible s učením naší církve.

Pravidelně jsme s Clarencem chodili do nedělní školy naší církve a Clarence kladl učitelce otázky, na které nedokázala odpovědět. Po návratu domů jsme o tom vyprávěli mamince a to vedlo k dlouhým rozhovorům o těchto námětech. Nakonec jsem církev opustila a začala s maminkou navštěvovat shromáždění badatelů Bible. Krátce nato se k nám přidal i Clarence.

Vyrovnávám se s plachostí

V září roku 1922 jsem se s maminkou zúčastnila památného sjezdu badatelů Bible v Cedar Pointu ve státě Ohio. Stále před sebou vidím ohromný transparent, který byl rozvinut, když Joseph F. Rutherford, tehdejší prezident Watch Tower Society, naléhavě vybídl více než 18 000 přítomných slovy, jež byla na transparentu napsána: „Zvěstujte Krále a Království.“ Silně to na mě zapůsobilo a uvědomovala jsem si, jak je naléhavé vyprávět druhým lidem dobrou zprávu o Božím Království. (Matouš 6:9, 10; 24:14)

Na sjezdech konaných v letech 1922 až 1928 byla přijata řada rezolucí, jejichž obsah byl zahrnut do textu traktátů, které badatelé Bible rozšiřovali po desítkách milionů mezi lidmi po celém světě. Byla jsem tehdy vysoká a hubená — říkali mi chrt — a při rozšiřování těchto tištěných poselství jsem pádila dům od domu. Tato práce mě opravdu bavila. Ale mluvit s někým u dveří a osobně mu vyprávět o Božím Království — to bylo něco jiného.

Představte si, že jsem byla tak plachá, že mě děsilo i to, když maminka každoročně pozvala spoustu příbuzných. Zmizela jsem ve svém pokoji a zůstala jsem tam. Jednou si maminka přála udělat fotografii celé rodiny, a tak mi řekla, abych šla mezi ně. Jelikož jsem nechtěla, musela mě — za mého vřískotu — doslova vyvléci z pokoje.

Jednoho dne jsem však s rozhodností šla a připravila si do tašky biblickou literaturu. Znovu a znovu jsem si říkala: „Já to  nedokážu,“ ale hned vzápětí jsem si dodávala odvahu, „musím“. Nakonec jsem se tedy vydala kázat. Byla jsem pak šťastná, že jsem našla odvahu jít. Největší radost jsem ale měla ne ze služby samotné, nýbrž z toho, že jsem ji už měla za sebou. Přibližně v té době jsem se setkala s tím duchovním, o němž jsem se zmínila v úvodu a od jehož dveří jsem odešla s pláčem. S postupem času jsem však s Jehovovou pomocí dokázala mluvit s lidmi u dveří, a moje radost tím vzrostla. Potom, v roce 1925, jsem symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.

Začínám s celodobou službou

Když mi bylo osmnáct, koupila jsem si auto za peníze, které jsem zdědila po tetě, a začala jsem sloužit jako průkopnice, jak se říká celodobým služebníkům. O dva roky později, v roce 1930, byl mně a mé partnerce přidělen určitý obvod, kde jsme měly kázat. V té době začal s průkopnickou službou také Clarence. Krátce nato přijal pozvání, aby sloužil v betelu, světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu ve státě New York.

Přibližně v té době se rodiče od sebe odloučili, a tak jsme si s maminkou musely postavit obytný přívěs a začaly jsme sloužit jako průkopnice spolu. Ve Spojených státech tehdy probíhala velká hospodářská krize. Pokračovat v průkopnické službě bylo velmi náročné, ale byly jsme rozhodnuty, že vytrváme. Za biblickou literaturu jsme dostávaly kuřata, vajíčka, ovoce a zeleninu, ale i takové věci jako staré baterie a hliníkový odpad. Baterie i kovový odpad jsme pak zpeněžily, abychom koupily benzin do auta a zaplatily další výdaje. Naučila jsem se rovněž mazat jednotlivé části auta a vyměňovat v něm olej, což nám šetřilo peníze. Přesvědčily jsme se, že Jehova nám pomáhá překonávat překážky, přesně jak slíbil. (Matouš 6:33)

Vstříc pověřením v misionářské službě

V roce 1946 jsem byla pozvána, abych se zúčastnila sedmé třídy biblické školy Strážné věže Gilead, jejíž areál se nacházel poblíž South Lansingu ve státě New York. V té době jsme s maminkou sloužily společně jako průkopnice již více než patnáct let, přesto mi však nechtěla nijak bránit, abych využila příležitost získat školení pro misionářskou službu. Povzbuzovala mě tedy, abych výsadu absolvovat školu Gilead přijala. Po graduaci se mou partnerkou stala Martha Hessová z Peorie ve státě Illinois. Spolu se dvěma dalšími průkopnicemi jsme dostaly za úkol sloužit jeden rok v Clevelandu ve státě Ohio a čekat, až budeme pověřeny službou v zámoří.

Toto pověření přišlo v roce 1947. Byly jsme s Marthou poslány na Havajské ostrovy. Vzhledem k tomu, že bylo snadné se tam přistěhovat, přijela za námi i maminka a žila blízko nás ve městě Honolulu. Její zdravotní stav se zhoršoval, a tak jsem se kromě své misionářské činnosti věnovala také jí. Byla jsem schopna se o ni starat až do chvíle, kdy v roce 1956 ve věku 77 let na Havajských ostrovech zemřela. Když jsme na Havajské ostrovy přijely, bylo tam asi 130 svědků, ale v době, kdy maminka zemřela, jich tam bylo přes tisíc, a tak tam již misionáři nebyli zapotřebí.

Potom jsme s Marthou obdržely od Watch Tower Society dopis, v němž jsme byly požádány, abychom se přestěhovaly do Japonska. První věcí, se kterou jsme si dělaly starosti, bylo to, zda se ve svém věku dokážeme naučit japonsky. Mně tehdy bylo 48 let a Martha byla jen o čtyři roky mladší. Nechaly jsme to však v Jehovových rukou a toto pověření přijaly.

 Hned po mezinárodním sjezdu, který se konal v roce 1958 v New Yorku na Yankee Stadionu a Polo Grounds, jsme se lodí vydaly do Tokia. Když jsme se blížili k přístavu v Jokohamě, zastihl nás tajfun. V přístavu už na nás čekali Don a Mabel Haslettovi, Lloyd a Melba Barryovi a další misionáři. V té době bylo v Japonsku jen 1 124 svědků.

Okamžitě jsme se začaly učit japonsky a zapojily jsme se do služby dveře ode dveří. Úvodní slova v japonštině, která jsme ve službě používaly, jsme si přepsaly pomocí latinky, a pak je vždycky přečetly. Obyvatel domu řekl buď „Jorošii desu“, nebo „Keko desu“. Naučily jsme se, že to znamená „to je pěkné,“ nebo „to je dobré“. Ale nikdy jsme nevěděly, zda obyvatel domu má, nebo nemá zájem, protože těmito slovy se vyjadřuje také odmítnutí. Smysl těchto slov totiž závisí na tom, jakým tónem hlasu nebo s jakým výrazem tváře je člověk řekne. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme těmto věcem porozuměly.

Zážitky, které mě zahřály u srdce

V době, kdy jsem stále ještě zápasila s jazykovými problémy, jsem jednoho dne navštívila ubytovnu společnosti Mitsubishi a setkala se tam s jistou dvacetiletou ženou. Dělala pěkné pokroky v poznávání Bible a byla pokřtěna v roce 1966. O rok později začala s průkopnickou službou a krátce nato byla jmenována zvláštní průkopnicí. Jako zvláštní průkopnice slouží dodnes. Vždycky bylo pro mě inspirací sledovat, jak od mládí využívá svůj čas a svou energii v celodobé službě.

Postavit se na stranu biblické pravdy je obtížné obzvláště pro lidi, kteří žijí ve společnosti, v níž jsou křesťané v menšině. Nicméně mnoho tisíc lidí tento náročný úkol zvládlo  a k nim patřila i řada těch, s nimiž jsem studovala Bibli. Odstranili drahé buddhistické nebo šintoistické oltáře, které jsou tradiční součástí japonských domácností. To od těchto lidí vyžadovalo odvahu, protože jejich příbuzní si takové jednání někdy vykládali jako projev neúcty k zesnulým předkům. Tento odvážný postup připomíná jednání prvních křesťanů, kteří se zbavili předmětů spojených s falešným uctíváním. (Skutky 19:18–20)

Vzpomínám si na jednu zájemkyni, ženu v domácnosti, která plánovala, že se spolu se svou rodinou odstěhuje z Tokia. Chtěla se přestěhovat do nějakého nového domu, v němž by nebyly žádné předměty, které by nějak souvisely s pohanským uctíváním. Řekla tedy o svém přání manželovi a ten byl ochoten jí vyhovět. S nadšením mi o tom vyprávěla, ale potom si vzpomněla, že si s sebou přibalila i jednu velkou, drahou vázu z mramoru, kterou si kdysi koupila, protože jí bylo řečeno, že jim doma zajistí štěstí. Jelikož měla podezření, že tato váza má nějakou spojitost s falešným uctíváním, rozbila ji kladivem a vyhodila.

Vidět tuto ženu i další lidi, jak se ochotně zbavují drahých věcí, jež souvisely s falešným uctíváním, a začínají nový život ve službě Jehovovi — to pro mě bylo tou největší odměnou a zdrojem uspokojení. Často děkuji Jehovovi za to, že jsem se více než 40 let mohla těšit z misionářské služby v Japonsku.

Novodobé „zázraky“

Když se ohlédnu za těmi více než 70 lety mé celodobé služby, žasnu nad věcmi, které považuji za novodobé zázraky. Nikdy bych si jako dívenka, kterou trápila plachost, nepomyslela, že bych mohla věnovat celý svůj život tomu, abych sama zahajovala s druhými lidmi rozhovory o Království, o němž většina z nich nechce ani slyšet. A přesto nejenže jsem to dokázala, ale také jsem viděla stovky, ne-li tisíce dalších lidí, kteří dělají totéž. A tito lidé to dělají tak účinně, že těch něco málo přes tisíc svědků, kteří byli  v Japonsku, když jsem tam přijela v roce 1958, se dodnes rozrostlo na více než 222 000.

Když jsme s Marthou poprvé přijely do Japonska, byly jsme ubytovány v odbočce v Tokiu. V roce 1963 byla na tomto místě postavena nová šestipatrová budova odbočky a tam žijeme dodnes. V listopadu 1963 jsme byly mezi 163 posluchači, kteří byli přítomni při proslovu k zasvěcení, jejž přednesl dozorce naší odbočky Lloyd Barry. Tehdy bylo v Japonsku 3 000 svědků.

Bylo příjemné sledovat, jak se dílo kázání o Království prudce rozrůstá, takže v roce 1972, kdy byla dokončena stavba nové rozšířené odbočky ve městě Numazu, přesáhl počet zvěstovatelů 14 000. Ale v roce 1982, kdy byla postavena mnohem větší budova odbočky ve městě Ebina, které leží asi 80 kilometrů od Tokia, byl v Japonsku počet zvěstovatelů Království vyšší než 68 000.

Mezitím byla budova bývalé odbočky v centru Tokia renovována. Časem začala sloužit jako misionářský domov pro více než dvacet misionářů, kteří slouží v Japonsku již 40, 50 nebo ještě více let. K nim patříme i já a moje dlouholetá spolupracovnice Martha Hessová. Bydlí tu s námi také jeden lékař a jeho manželka, která je zdravotní sestrou. Starají se o nás a láskyplně pečují o naše zdravotní potřeby. Nedávno k nim přibyla další zdravotní sestra, které během dne chodí pomáhat několik spolukřesťanek. Pravidelně sem přicházejí vždy někteří dva členové rodiny betel v Ebině, aby nám připravili jídlo a aby nám uklidili. Jehova je k nám opravdu dobrý. (Žalm 34:8, 10)

Jednou z nejvýznamnějších událostí mé misionářské dráhy bylo to, co se odehrálo vloni v listopadu, 36 let po zasvěcení budovy, v níž nyní žiji s tolika dlouholetými misionáři. Dne 13. listopadu 1999 jsem patřila ke 4 486 hostům — mezi nimiž byly i stovky dlouholetých svědků z 37 zemí —, kteří se zúčastnili zasvěcení rozšířených prostor japonské odbočky Watch Tower Bible and Tract Society v Ebině. V současné době pracuje v této odbočce přibližně 650 služebníků.

Během těch téměř 80 let od chvíle, kdy jsem nesměle začala chodit dům od domu a rozšiřovat biblické poselství, byl Jehova pro mě posilující pomocí. Pomáhal mi překonat mou plachost. Jsem pevně přesvědčena, že Jehova může použít kohokoli, kdo v něho vkládá důvěru, dokonce i ty, kdo jsou velmi plaší podobně jako já. Díky tomu, že jsem mluvila s cizími lidmi o našem Bohu, Jehovovi, jsem v životě našla velké uspokojení.

[Obrázek na straně 21]

S maminkou a Clarencem, který nás z betelu přijel navštívit

[Obrázek na straně 23]

Spolužáci z naší třídy školy Gilead poblíž South Lansingu ve státě New York, kteří studují na trávníku

[Obrázek na straně 23]

Vlevo: Já, Martha Hessová a maminka na Havajských ostrovech

[Obrázek na straně 24]

Vpravo: Členové našeho misionářského domova v Tokiu

[Obrázek na straně 24]

Dole: S mou dlouholetou spolupracovnicí Marthou Hessovou

[Obrázek na straně 25]

Vloni v listopadu byly zasvěceny rozšířené prostory naší odbočky v Ebině