Horlivě ohlašujme dobrou zprávu
Horlivě ohlašujme dobrou zprávu
„Buďte zaníceni duchem. Pracujte jako otroci pro Jehovu.“ (ŘÍMANŮM 12:11)
1, 2. Jaký postoj si křesťané jakožto hlasatelé dobré zprávy snaží udržet?
MLADÝ muž je nadšen svým novým zaměstnáním. Je první den v práci a s napětím očekává pokyny od svého zaměstnavatele. Těší se na svůj první pracovní úkol a bere ho velmi zodpovědně. Snaží se ho vykonat co nejlépe.
2 Také my, křesťané, bychom na sebe mohli pohlížet jako na začínající pracovníky. Vzhledem k naší naději na věčný život je možné říci, že jsme pro Jehovu teprve začali pracovat. Náš Stvořitel má pro nás jistě řadu úkolů, kterými budeme zaměstnáni po celou věčnost. Ale úplně prvním pověřením, které jsme dostali, bylo kázání dobré zprávy o Božím Království. (1. Tesaloničanům 2:4) Jak pohlížíme na tento úkol, který nám Bůh dal? Jistě ho, podobně jako onen mladý muž, chceme konat co nejlépe, nadšeně a radostně — ano, horlivě.
3. Co musíme dělat, chceme-li být jakožto služebníci dobré zprávy úspěšní?
3 Je pravda, že udržet si takový pozitivní postoj může být náročné. Kromě služby máme mnoho dalších povinností a některé z nich pro nás mohou být příliš velkým fyzickým a citovým břemenem. Většinou se nám daří tyto úkoly zvládat a přitom se ještě přiměřeně věnujeme službě. Ale možná je to neustálý boj. (Marek 8:34) Ježíš zdůraznil, že pokud chceme mít jakožto křesťané úspěch, musíme se silně namáhat. (Lukáš 13:24)
4. Jak na naše duchovní smýšlení mohou působit každodenní úzkostné starosti?
4 Jestliže máme tolik úkolů, můžeme snadno podlehnout pocitu, že už je toho na nás příliš. ‚Úzkostné životní starosti‘ by pak mohly dusit naši horlivost a naše ocenění pro teokratické činnosti. (Lukáš 21:34, 35; Marek 4:18, 19) Kvůli své nedokonalosti bychom mohli opustit ‚lásku, kterou jsme měli zprvu‘. (Zjevení 2:1–4) Některé stránky naší služby pro Jehovu by se mohly stát určitou rutinou. Jaké povzbuzení nám Bible dává, abychom si svou horlivost pro službu udrželi?
Jako „hořící oheň“ v našem srdci
5, 6. Jak apoštol Pavel pohlížel na svou výsadu kázat?
5 Služba, kterou nás Jehova pověřil, je něco tak cenného, že bychom ji nikdy neměli považovat za samozřejmost. Pro apoštola Pavla bylo kázání dobré zprávy neobyčejnou výsadou. Měl pocit, že si nezaslouží, aby mu byl tento úkol svěřen. Řekl: „Mně, menšímu než nejmenší ze všech svatých, byla dána tato nezasloužená laskavost, abych oznamoval národům dobrou zprávu o Kristově nevystižitelném bohatství a aby lidé viděli, jak je spravováno posvátné tajemství, jež bylo od neurčité minulosti utajeno v Bohu, který stvořil všechno.“ (Efezanům 3:8, 9)
6 Pavlův pozitivní postoj ke službě je pro nás znamenitým příkladem. V dopise Římanům napsal: „Odtud je má dychtivost oznamovat dobrou zprávu.“ Za dobrou zprávu se nestyděl. (Římanům 1:15, 16) Pavel měl správný postoj a snažil se vykonávat svou službu horlivě.
7. Před čím Pavel varoval ve svém dopise Římanům?
7 Apoštol Pavel si uvědomoval, že je zapotřebí udržet si horlivost, a proto křesťany v Římě vybízel: „Neloudejte se při tom, co děláte. Buďte zaníceni duchem. Pracujte jako otroci pro Jehovu.“ (Římanům 12:11) Řecké slovo přeložené jako „loudat se“ může znamenat být „lenivý, loudavý“. Ve službě se možná neloudáme, ale přesto musíme být ostražití, abychom si povšimli případných počátečních příznaků duchovní lenosti. Jestliže u sebe takové příznaky objevíme, pak musíme učinit odpovídající změny ve svém postoji. (Přísloví 22:3)
8. (a) Co začalo být v Jeremjášově srdci jako „hořící oheň“ a proč? (b) Co se z Jeremjášova zážitku můžeme naučit?
8 Jestliže jsme sklíčení, může nám pomoci také Boží duch. Například prorok Jeremjáš v jisté situaci zakusil sklíčenost a začal uvažovat o tom, že s prorokováním skončí. O Jehovovi dokonce řekl: „Nebudu se o něm zmiňovat a nebudu již mluvit v jeho jménu.“ Byla snad tato slova známkou toho, že Jeremjáš prochází obdobím závažné duchovní slabosti? Ne. Jeho silné duchovní smýšlení, láska k Jehovovi a horlivost pro pravdu mu totiž dodaly sílu, aby prorokoval dál. Jeremjáš vysvětluje: „V mém srdci se [Jehovovo slovo] prokázalo být jako hořící oheň uzavřený v mých kostech; a unavilo mě zadržování a nebyl jsem schopen to snášet.“ (Jeremjáš 20:9) Je přirozené, že věrní Boží služebníci jsou čas od času sklíčení. Když se však modlí k Jehovovi o pomoc, Jehova prozkoumá, v jakém stavu je jejich srdce, a pokud v něm mají lásku k Božímu slovu — podobně jako Jeremjáš —, štědře jim udělí svého svatého ducha. (Lukáš 11:9–13; Skutky 15:8)
„Nezhášejte oheň ducha“
9. Co by mohlo bránit tomu, aby na nás působil svatý duch?
9 Apoštol Pavel vybízel Tesaloničany: „Nezhášejte oheň ducha.“ (1. Tesaloničanům 5:19) Ano, jednání a postoje, které jsou v rozporu s Božími zásadami, by mohly bránit tomu, aby na nás působil svatý duch. (Efezanům 4:30) Křesťané dnes mají za úkol kázat dobrou zprávu. Této výsady si hluboce vážíme. Nepřekvapuje nás, že ti, kdo Boha neznají, se na naše kazatelské dílo dívají s opovržením. Jestliže však křesťan záměrně zanedbává svou službu, výsledkem může být to, že oheň Božího podněcujícího ducha vyhasne.
10. (a) Jak by nás mohl ovlivnit názor lidí v našem okolí? (b) Jaký vznešený náhled na naši službu je vyjádřen ve 2. Korinťanům 2:17?
10 Mnozí lidé, kteří nejsou částí křesťanského sboru, naši službu možná považují za pouhou roznášku literatury. Další lidé se mohou mylně domnívat, že dům od domu chodíme jen proto, abychom získali peněžní dary. Jestliže dovolíme, aby takové negativní názory ovlivnily náš postoj, možná pak naše služba nebude účinná. Nenechme se tímto uvažováním nahlodat, ale uchovejme si stejný náhled na službu, jako má Jehova a Ježíš. Tento vznešený náhled vyjádřil apoštol Pavel: „Nejsme podomními obchodníky s Božím slovem, jako jsou mnozí, ale jako z upřímnosti, ano, jako od Boha poslaní, pod Božím dohledem, mluvíme ve spojení s Kristem.“ (2. Korinťanům 2:17)
11. Co prvním křesťanům umožnilo zachovat si horlivost, i když byli pronásledováni, a jak by nás měl jejich příklad ovlivnit?
11 Krátce po tom, co Ježíš zemřel, zažili jeho učedníci v Jeruzalémě období pronásledování. Byli zastrašováni a dostali příkaz, aby už nekázali. Nicméně, jak říká Bible, „byli naplněni svatým duchem a mluvili Boží slovo se smělostí“. (Skutky 4:17, 21, 31) Ze slov, která o několik let později napsal Pavel Timoteovi, je patrné pozitivní smýšlení, jaké by si křesťané měli stále udržovat. Pavel prohlásil: „Bůh nám nedal ducha zbabělosti, ale ducha síly a lásky a zdravé mysli. Proto se nestyď za svědectví o našem Pánu, ani za mne, vězně kvůli němu, ale účastni se snášení zla pro dobrou zprávu podle Boží moci.“ (2. Timoteovi 1:7, 8)
Co dlužíme svému bližnímu?
12. Co je hlavním důvodem pro to, že kážeme dobrou zprávu?
12 Jestliže chceme mít ke službě správný postoj, musíme mít správnou pohnutku. Proč vlastně kážeme? Hlavní důvod je patrný ze žalmistových slov: „[Jehovo,] tvoji věrně oddaní ti budou žehnat. O slávě tvého kralování budou hovořit a o tvé moci budou mluvit, aby lidským synům dali na vědomí jeho mocné činy a slávu nádhery jeho kralování.“ (Žalm 145:10–12) Ano, kážeme proto, abychom veřejně chválili Jehovu a abychom před celým lidstvem posvěcovali jeho jméno. A přestože nám naslouchá jen málo lidí, svým věrným ohlašováním poselství záchrany velebíme Jehovu.
13. Co nás podněcuje, abychom druhým lidem sdělovali naději na záchranu?
13 Kážeme také z lásky k lidem a proto, abychom neměli vinu krve. (Ezekiel 33:8; Marek 6:34) S tím souvisejí slova, která pronesl Pavel, když mluvil o lidech mimo křesťanský sbor: „Jsem dlužníkem Řeků i barbarů, moudrých i bláznivých.“ (Římanům 1:14) Pavel cítil, že lidem dluží ohlašování dobré zprávy, protože je Boží vůlí, aby „lidé všeho druhu byli zachráněni“. (1. Timoteovi 2:4) Dnes ke svým bližním cítíme stejnou lásku a stejný závazek. Láska k lidstvu podnítila Jehovu, aby poslal na zemi svého Syna, který za lidi zemřel. (Jan 3:16) To byla nesmírná oběť. My Jehovovu lásku napodobujeme tím, že věnujeme čas a úsilí, abychom druhým lidem sdělovali dobrou zprávu o záchraně, která je možná na základě Ježíšovy oběti.
14. Jak Bible popisuje svět mimo křesťanský sbor?
14 Svědkové Jehovovi se na ostatní lidi dívají jako na ty, kdo by mohli patřit do křesťanského společenství bratrů. Musíme sice kázat směle, ale naše smělost není útočná. Je pravda, že Bible používá silné výrazy, když mluví o světě v obecném smyslu. Samotné slovo „svět“ používá v negativním smyslu Pavel, když mluví o ‚moudrosti tohoto světa‘ a o ‚světských touhách‘. (1. Korinťanům 3:19; Titovi 2:12) Také křesťanům v Efezu Pavel připomenul, že když chodili „podle systému věcí tohoto světa“, byli duchovně „mrtví“. (Efezanům 2:1–3) Tyto a jim podobné výroky jsou v souladu se slovy apoštola Jana: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19)
15. Co neděláme, pokud jde o jednotlivce mimo křesťanský sbor, a proč?
15 Nezapomeňme však, že tyto výroky se vztahují na svět obecně, tedy na svět, který je odcizen Bohu, a ne na jednotlivce. Křesťané se neodvažují předem posuzovat, jak někdo zareaguje na kazatelské dílo. Neexistuje žádný podklad pro to, aby někoho označili jako kozla. Není na nás, abychom říkali, jak to dopadne, až Ježíš přijde a oddělí „ovce“ od „kozlů“. (Matouš 25:31–46) Ustanoveným soudcem je totiž Ježíš, a ne my. Zkušenosti navíc ukazují, že k lidem, kteří biblické poselství nakonec přijali, změnili se, stali se křesťany a vedou mravně čistý život, patří i ti, kdo byli opravdu hluboko zabředlí do toho nejhoršího jednání. Společnost určitých lidí sice možná nevyhledáváme, ale přesto se nezdráháme mluvit s nimi o naději na Království, když se k tomu naskytne příležitost. Písmo mluví o jistých lidech, kteří „byli správně nakloněni k věčnému životu“, přestože byli ještě nevěřící. A nakonec se věřícími stali. (Skutky 13:48) Nikdy tedy nemůžeme vědět, kdo je správně nakloněn, dokud mu nevydáme svědectví — a možná to musíme udělat mnohokrát. Jestliže na to pamatujeme, pak s těmi, kdo ještě nepřijali poselství záchrany, jednáme s „mírností“ a „hlubokou úctou“, a přitom doufáme, že na poselství života někteří z nich možná ještě zareagují. (2. Timoteovi 2:25; 1. Petra 3:15)
16. Co je jedním z důvodů, proč chceme rozvíjet „umění vyučovat“?
16 Staneme-li se obratnými učiteli, naše horlivost oznamovat dobrou zprávu poroste. Můžeme si to znázornit. Jestliže někdo nezná určitou zábavnou hru nebo neumí provozovat určitý sport, možná pro něj tyto činnosti nejsou nijak zvlášť zajímavé. Ale člověku, který je dobře ovládá, přinášejí požitek. Podobně i křesťanům, kteří rozvíjejí „umění vyučovat“, působí služba větší radost. (2. Timoteovi 4:2; Titovi 1:9) Pavel radil Timoteovi: „Vynasnaž se, aby ses představil Bohu jako schválený, jako dělník, který se nemá zač stydět a správně zachází se slovem pravdy.“ (2. Timoteovi 2:15) Jak můžeme rozvíjet svou schopnost vyučovat?
17. Jak si můžeme ‚vytvořit touhu‘ po biblickém poznání a jak nám takové poznání pomůže v naší službě?
17 Jednou z možností je zvětšovat své přesné poznání. Apoštol Petr nás povzbuzuje: „Jako novorozená děťátka si vytvořte touhu po nefalšovaném mléku, které patří ke slovu, abyste jím rostli k záchraně.“ (1. Petra 2:2) Zdravé dítě instinktivně touží po mléku. Křesťan si však možná potřebuje ‚vytvořit touhu‘ po biblickém poznání. Toho může dosáhnout tak, že má dobré studijní a čtenářské návyky. (Přísloví 2:1–6) Chceme-li se stát schopnými učiteli Božího slova, musíme vynaložit úsilí a projevovat sebekázeň, ale takové úsilí se vyplatí. Radost, kterou s sebou přináší zkoumání Božího slova, v nás roznítí Božího ducha a vzbudí v nás horlivost sdělovat druhým lidem to, co se dozvídáme.
18. Jak nás křesťanská shromáždění vybavují pro to, abychom správně zacházeli se slovem pravdy?
18 Důležitou úlohu v tom, zda budeme obratně zacházet s Božím slovem, mají také křesťanská shromáždění. Je dobré, když při veřejných přednáškách a dalších programech založených na Písmu sledujeme ve vlastní Bibli texty, které řečník předčítá. Projevujeme moudrost, jestliže věnujeme důkladnou pozornost celému programu, a to i těm bodům, které se konkrétně zaměřují na naše kazatelské dílo. Nikdy bychom neměli podceňovat hodnotu demonstrací a neměli bychom dovolit, aby nás cokoli rozptylovalo. I v tomto případě je nutná sebekázeň a soustředěnost. (1. Timoteovi 4:16) Křesťanská shromáždění budují naši víru, pomáhají nám vytvářet si touhu po Božím slovu a školí nás, abychom byli horlivými hlasateli dobré zprávy.
Můžeme počítat s Jehovovou pomocí
19. Proč je tak důležité podílet se na kazatelském díle pravidelně?
19 Křesťané, kteří jsou „zaníceni duchem“ a kteří touží ohlašovat dobrou zprávu, se usilovně snaží podílet se na službě pravidelně. (Efezanům 5:15, 16) Je pravda, že každý křesťan je v jiné životní situaci, a tudíž všichni nemohou v tomto díle, které zachraňuje život, strávit stejné množství času. (Galaťanům 6:4, 5) Nepoměrně důležitější než celkové množství času, který v kazatelském díle strávíme, je však to, jak často o své naději mluvíme s druhými lidmi. (2. Timoteovi 4:1, 2) Čím více totiž budeme kázat, tím více si budeme uvědomovat důležitost tohoto díla. (Římanům 10:14, 15) Když budeme pravidelně přicházet do styku s upřímnými lidmi, kteří vzdychají a sténají a kteří nemají žádnou naději, poroste náš soucit s nimi a budeme pro ně mít větší pochopení. (Ezekiel 9:4; Římanům 8:22)
20, 21. (a) Jaké dílo je ještě před námi? (b) Jak nám Jehova pomáhá v našem úsilí?
20 Jehova nás pověřil oznamováním dobré zprávy. To je první úkol, který od něho jakožto jeho „spolupracovníci“ máme. (1. Korinťanům 3:6–9) Horlivě se tedy snažíme, abychom tento úkol od Boha vykonávali celou duší a co nejlépe. (Marek 12:30; Římanům 12:1) Ve světě je stále mnoho lidí, kteří jsou správně nakloněni a kteří hladovějí po pravdě. Čeká nás ještě mnoho práce, ale můžeme počítat s tím, že nás Jehova podpoří, abychom svou službu plně dovršili. (2. Timoteovi 4:5)
21 Jehova nám poskytuje svého ducha a dává nám „meč ducha“, Boží slovo. S jeho pomocí můžeme svá ústa otevírat ‚s volností řeči a dávat na vědomí posvátné tajemství dobré zprávy‘. (Efezanům 6:17–20) Kéž je o nás možné říci totéž, co apoštol Pavel napsal křesťanům v Tesalonice: „Dobrá zpráva, kterou kážeme, se mezi vámi neukázala pouze se slovy, ale také s mocí a se svatým duchem a pevným přesvědčením.“ (1. Tesaloničanům 1:5) Ano, ohlašujme dobrou zprávu horlivě.
Stručné opakování
• Jak by naši horlivost ve službě mohly ovlivnit úzkostné životní starosti?
• V jakém smyslu by naše touha ohlašovat dobrou zprávu měla být v našem srdci jako „hořící oheň“?
• Jakým negativním postojům ke službě bychom se měli bránit?
• Jak bychom měli pohlížet na ty, kdo nesdílejí naši víru?
• Jak nám Jehova pomáhá, abychom v kazatelském díle zůstali horliví?
[Studijní otázky]
[Obrázky na straně 9]
Křesťané napodobují Pavlovu a Jeremjášovu horlivost
[Obrázky na straně 10]
K horlivosti ve službě nás podněcuje láska k Bohu a k bližnímu