Úcta k autoritě — Proč vymizela?

„Otevřený odpor proti zavedené autoritě, náboženské i světské, společenské i politické, a to jako celosvětový jev, může být jednou považován za charakteristický rys posledního desetiletí.“

OD ŠEDESÁTÝCH let, totiž od desetiletí, o němž zde mluvila historička a filozofka Hannah Arendtová, již uplynula dlouhá doba. Vlna neúcty k autoritě však v dnešní době stále sílí.

Například londýnský list The Times nedávno v jedné zprávě uvedl: „Někteří rodiče odmítají uznat, že učitel má autoritu nad jejich dítětem, a stěžují si, když se učitel snaží jejich dítě ukáznit.“ Často se stává, že když je dítě ve škole ukázňováno, přijdou rodiče do školy, ne aby jen vyslovili nějakou pohrůžku, ale aby učitele napadli.

Uvádí se výrok představitele Národního sdružení řídících učitelů v Británii, který prohlásil: „Veřejně se říká ‚Mám práva‘, ale ‚Mám povinnosti‘ se neříká.“ Někteří rodiče nejen že svým dětem nevštěpují zdravou úctu k autoritě, ale ani své děti nenapomínají — a nedovolují, aby to dělal někdo jiný. Dětem, které se domáhají svých „práv“, se dovoluje opovrhovat autoritou rodičů i učitelů, a výsledek se dá předvídat — je to „nová generace, která nemá úctu k autoritě a sotva má představu o tom, co je správné a co nesprávné,“ píše novinářka Margarette Driscollová.

Časopis Time v článku nazvaném „Ztracená generace“ přesně ukázal, co je příčinou zklamání mnoha mladých Rusů. Článek citoval jednoho populárního rapového zpěváka, který řekl: „Jak může člověk, který se narodil do tohoto světa, kde nic netrvá dlouho a nic není poctivé, věřit ve společnost?“ Sociolog Michail Topalov tento názor potvrdil: „Tito mladí lidé nejsou hloupí. Byli svědky toho, jak stát obelhal jejich rodiče, jak jejich rodiče přišli o své úspory i o práci. Můžeme čekat, že budou mít úctu k autoritě?“

Bylo by však nesprávné domnívat se, že nedůvěra k autoritě je charakteristická pouze pro mladší generaci. Na autoritu všeho druhu dnes pohlížejí nedůvěřivě, a dokonce pohrdavě lidé každého věku. Znamená to snad, že nelze důvěřovat žádné autoritě? Autorita, jež je definována jako „moc nebo právo dohlížet na jednání druhých, posuzovat ho nebo ho zakazovat“, může být — v případě, že je používána správně — silou, která člověka vede ke správnému jednání. Může být užitečná jak pro jednotlivce, tak i pro společnost. Tímto námětem se bude zabývat následující článek.