Životní příběh

Bývalý konstruktér zbraní dnes zachraňuje životy

VYPRÁVÍ ISIDOROS ISMAILIDIS

Klečel jsem a po tvářích se mi řinuly slzy. „Můj Bože, svědomí už mi nedovoluje dál pracovat na výrobě zbraní,“ říkal jsem v modlitbě. „Tolik jsem se snažil najít novou práci, ale nepodařilo se mi to. Zítra odstoupím z funkce. Prosím, Jehovo, nedovol, aby naše čtyři děti hladověly.“ Jak jsem se dostal do této situace?

ŽIVOT v Dramě v severním Řecku, kde jsem se v roce 1932 narodil, byl pokojný a prostý. Můj otec mi říkával, co si přeje, abych udělal. Povzbuzoval mě, abych odjel do Spojených států a získal tam vzdělání. Za druhé světové války bylo Řecko vydrancováno a mezi Řeky se říkalo: „Majetek nám můžete ukrást, ale co máme v hlavě, to nám nikdo neukradne.“ Rozhodl jsem se dosáhnout vyššího vzdělání a tak získat něco, co mi nikdo nikdy neukradne.

Od mládí jsem byl v různých mládežnických skupinách, které podporovala řecká pravoslavná církev. Tam nám říkali, že se máme vyhýbat nebezpečným sektám. Vzpomínám si, že se výslovně mluvilo o jedné skupině — o svědcích Jehovových, kteří údajně představovali antikrista.

Když jsem v roce 1953 absolvoval odbornou školu v Aténách, odjel jsem do Německa poohlédnout se po nějaké práci, při které bych mohl zároveň chodit do školy. Nic takového jsem však nenašel, a tak jsem odcestoval do jiných zemí. Za několik týdnů jsem se ocitl v jednom přístavu v Belgii, a byl jsem úplně bez peněz. Vzpomínám si, že jsem šel do kostela, sedl jsem si tam a plakal jsem tak, že mé slzy stékaly až na podlahu. V modlitbě jsem Bohu říkal, že  pokud mi pomůže dostat se do Spojených států, nebudu se honit za hmotnými věcmi, ale budu se snažit získat vzdělání a být dobrým křesťanem a občanem. V roce 1957 jsem se tam nakonec dostal.

Ve Spojených státech začínám nový život

Pro přistěhovalce, který neznal jazyk a neměl žádné peníze, byl život ve Spojených státech těžký. V noci jsem pracoval ve dvou zaměstnáních a přes den jsem se snažil chodit do školy. Chodil jsem na několik vysokých škol a získal jsem nižší akademický titul. Potom jsem se dostal na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles a získal jsem titul bakaláře přírodních věd v oboru aplikované fyziky. To, co mi kdysi otec říkal o vzdělání, mě po všechna ta těžká léta drželo na nohou.

V té době jsem se seznámil s krásnou mladou ženou z Řecka, která se jmenovala Ekaterini, a v roce 1964 jsme se vzali. Za tři roky se nám narodil první syn a během necelých čtyř let jsme pak měli ještě dva další syny a dceru. Živit rodinu a zároveň studovat na univerzitě bylo opravdu náročné.

Pracoval jsem pro americké vojenské letectvo, a to u jedné společnosti, která měla sídlo v Sunnyvale v Kalifornii a zabývala se vývojem raket a zařízení pro kosmické lety. Pracoval jsem na různých leteckých a kosmických projektech, například na programech Agena a Apollo. Dokonce jsem dostal vyznamenání za to, čím jsem přispěl k uskutečnění projektů Apollo 8 a Apollo 11. Potom jsem pokračoval ve svém vzdělávání a ve velkém rozsahu jsem se podílel na různých vojenských kosmických projektech. Tehdy jsem si myslel, že jsem už získal všechno, co jsem chtěl — měl jsem krásnou manželku, čtyři skvělé děti, prestižní práci a pěkný dům.

Vytrvalý kamarád

Začátkem roku 1967 jsem se v práci seznámil s Jimem, velmi skromným a laskavým mužem. Zdálo se mi, že Jim se stále usmívá, a nikdy neodmítl posedět si se mnou u kávy. Využíval těchto příležitostí a sděloval mi různé informace z Bible. Jim mi řekl, že studuje se svědky Jehovovými.

Šokovalo mě, když jsem slyšel, že Jim má něco společného s touto náboženskou skupinou. Jak je možné, že se takový hodný člověk stane obětí sekty antikrista? Jim mi však projevoval takový osobní zájem a takovou laskavost, že jsem tomu nemohl odolat. Jako by měl každý den pro mě něco nového ke čtení. Jednou se například stalo, že přišel ke mně do kanceláře a řekl: „Isidore, tenhle článek ve Strážné věži pojednává o upevňování rodinného života. Vezmi si ten časopis domů a přečtěte si ho s manželkou.“ Řekl jsem mu, že si to přečtu, ale potom jsem šel na toalety, časopis jsem roztrhal na kousíčky a hodil jsem je do odpadkového koše.

Každou knihu a každý časopis, který jsem dostal od Jima, jsem vždy zničil, a dělal jsem to celé tři roky. Proti svědkům Jehovovým jsem měl předsudky, ale Jimovo přátelství jsem nechtěl ztratit, a proto jsem si říkal, že nejlepší bude ho vyslechnout  a pak to všechno hned pustit z hlavy.

Z těchto rozprav jsem však poznal, že většina z toho, čemu jsem věřil a co jsem měl ve zvyku dělat, není založena na Bibli. Uvědomil jsem si, že nauky o Trojici, o pekelném ohni a o nesmrtelnosti duše nejsou biblické. (Kazatel 9:10; Ezekiel 18:4; Jan 20:17) Jako člen řecké pravoslavné církve jsem byl hrdý a nechtěl jsem otevřeně uznat, že má Jim pravdu. On však stále používal Bibli a nikdy neuplatňoval své osobní názory, a já jsem nakonec pochopil, že ten člověk pro mě má velmi cenné poselství z Bible.

Manželka vycítila, že se něco děje, a ptala se mě, zda jsem mluvil se svým přítelem, který se stýká se svědky. Když jsem odpověděl, že ano, řekla: „Pojďme do kterékoli jiné církve, jen ne ke svědkům Jehovovým.“ Ale netrvalo dlouho, a ona, já i naše děti jsme chodili pravidelně na jejich shromáždění.

Těžké rozhodování

Při studiu Bible jsem narazil na slova proroka Izajáše: „Budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“ (Izajáš 2:4) Položil jsem si otázku: ‚Jak může služebník mírumilovného Boha mít zaměstnání spojené s konstrukcí a výrobou ničivých zbraní?‘ (Žalm 46:9) Záhy jsem došel k závěru, že musím zaměstnání změnit.

To bylo pochopitelně velmi náročné. Měl jsem prestižní zaměstnání. Probojoval jsem se mnoha lety těžké práce a studia, a to, k čemu jsem se dopracoval, mě stálo velké oběti. Po firemním žebříčku jsem vystoupil vysoko, a teď jsem najednou stál před otázkou, zda se své kariéry vzdám. Jehovu jsem však hluboce miloval a upřímně jsem si přál činit jeho vůli, a to se pro mě nakonec stalo tím nejdůležitějším. (Matouš 7:21)

Rozhodl jsem se, že přijmu zaměstnání u jedné firmy v Seattlu ve státě Washington. Brzy jsem však ke svému velkému zklamání zjistil, že činností, která je v rozporu se slovy Izajáše 2:4, se tato firma zabývá dokonce ještě víc než ta předcházející. Usiloval jsem o to, abych mohl pracovat pouze na jiných projektech, ale to se nepodařilo a výčitky svědomí mě trápily znovu. Pochopil jsem, že není možné, abych v této práci zůstal a měl přitom čisté svědomí. (1. Petra 3:21)

Bylo zřejmé, že budeme muset udělat důležité změny. Během necelých šesti měsíců jsme změnili svůj způsob života, a rodinné výdaje jsme zredukovali na polovinu. Potom jsme prodali náš luxusní dům a koupili jsme si malý dům v Denveru ve státě Colorado. Nyní jsem byl připraven k závěrečnému kroku — k tomu, abych odešel ze zaměstnání. Napsal jsem dopis, v němž jsem se vzdal své funkce a vysvětlil důvody, ke kterým mě vede mé svědomí. Té noci, když šly děti spát, jsme s manželkou klečeli a modlili se k Jehovovi, jak to bylo popsáno na začátku tohoto článku.

Za necelý měsíc jsme se přestěhovali do Denveru a dva týdny nato, v červenci roku 1975, jsme byli s manželkou pokřtěni. Šest měsíců  jsem nemohl najít žádnou práci a úspory nám postupně docházely. V sedmém měsíci byl zůstatek na našem spořitelním účtu menší než měsíční splátka hypotéky na dům. Začal jsem hledat jakoukoli příležitostnou práci, jaká by se mi naskytla, ale vzápětí jsem dostal práci jako technik. Plat jsem sice měl ve srovnání s dřívějším poloviční, ale stejně to bylo mnohem víc, než oč jsem předtím Jehovu prosil. Byl jsem opravdu šťastný, že jsem postavil duchovní zájmy na první místo! (Matouš 6:33)

Vychováváme své děti tak, aby milovaly Jehovu

Mezitím jsme se s Ekaterini usilovně věnovali náročné práci vychovávat své čtyři děti v souladu s Božími zásadami. Jsme šťastní, že s Jehovovou pomocí ze všech vyrostli zralí křesťané a že plně zasvětlili svůj život důležitému dílu kázání o Království. Všichni tři naši synové, Christos, Lakes a Gregory, absolvovali školu služebního vzdělávání a nyní slouží v různých pověřeních, při nichž navštěvují a posilují sbory. Naše dcera Toula je dobrovolnou pracovnicí v ústředí svědků Jehovových v New Yorku. Cítili jsme hluboké dojetí, když jsme viděli, jak každý z nich opouští slibnou kariéru a dobře placenou práci, aby sloužil Jehovovi.

Mnozí lidé se nás ptají, co je tajemstvím takové úspěšné výchovy dětí. Na výchovu dětí samozřejmě neexistuje žádný univerzální recept, ale usilovně jsme se snažili vštípit do jejich srdce lásku k Jehovovi a k bližním. (5. Mojžíšova 6:6, 7; Matouš 22:37–39) Děti poznaly, že nemůžeme Jehovovi říkat, že ho milujeme, pokud bychom to nedokazovali svými skutky.

Jednou týdně, obvykle v sobotu, jsme chodili do služby společně jako rodina. V pondělí večer jsme po večeři mívali pravidelně rodinné biblické studium a také jsme vedli biblické studium s každým dítětem jednotlivě. Když byly děti menší, studovali jsme s každým z nich krátce několikrát v týdnu, a když byly starší, mívali jsme s každým delší studium jednou týdně. Při těchto studiích nám děti říkaly, co mají na srdci, a bez zábran s námi rozmlouvaly o svých problémech.

Jako rodina jsme se také těšili ze společné rekreace. Rádi jsme společně hráli na různé hudební nástroje a každé dítě mělo radost, když mohlo hrát své oblíbené písně. Někdy jsme na konci týdne pozvali jiné rodiny k povzbuzujícímu společenství. Také jsme o prázdninách jezdili na rodinné výlety. Při jednom takovém čtrnáctidenním výletu jsme podnikli výzkumnou výpravu do hor v Coloradu a s tamějšími sbory jsme spolupracovali v kazatelské službě. Děti rády vzpomínají na to, jak při oblastních  sjezdech pracovaly v některých sjezdových odděleních a jak na různých místech pomáhaly při stavbách sálů Království. Když jsme vzali děti do Řecka, aby viděly své příbuzné, setkaly se také s mnoha věrnými svědky, kteří předtím za svou víru strávili řadu let ve vězení. To na děti hluboce zapůsobilo a přispělo to k jejich rozhodnutí pevně a odvážně se zastávat pravdy.

Je samozřejmé, že děti se někdy také nechovaly dobře nebo si občas vybraly špatnou společnost. Jindy jsme zase my jako rodiče působili problémy jim, protože jsme je v některých směrech příliš omezovali. Jakmile jsme se však rozhodli uplatnit ‚Jehovovo myšlenkové usměrňování‘, jež lze najít v Bibli, podařilo se nám věci urovnat k užitku všech. (Efezanům 6:4; 2. Timoteovi 3:16, 17)

Nejradostnější doba mého života

Když se naše děti ujaly celodobé služby, začali jsme s Ekaterini vážně přemýšlet o tom, jak bychom zvětšili svůj podíl na tomto díle, jež vede k záchraně životů. V roce 1994 jsem tedy odešel do předčasného důchodu a oba jsme začali sloužit jako pravidelní průkopníci. Sloužíme mimo jiné tak, že navštěvujeme místní vysoké školy a univerzity, kde vydáváme svědectví studentům a s některými z nich vedeme biblická studia. Mám pochopení pro jejich těžkosti, protože jsem byl před nemnoha lety ve stejné situaci, a díky tomu se mi velmi úspěšně daří jim pomáhat, aby se dozvídali o Jehovovi. Bylo to opravdu radostné, když jsem mohl vést studia se studenty z Bolívie, Brazílie, Číny, Egypta, Etiopie, Chile, Mexika, Thajska a Turecka. Také rád vydávám svědectví telefonicky, zejména lidem, kteří mluví mým mateřským jazykem.

Můj nápadný řecký přízvuk a přibývající věk mě sice v mnoha směrech omezují, ale vždy jsem se snažil dávat se k dispozici a projevovat stejného ducha, jakého projevil Izajáš, když prohlásil: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Izajáš 6:8) Bylo pro nás radostí, že jsme mohli pomoci asi deseti lidem, aby zasvětili svůj život Jehovovi. Rozhodně to pro nás byla ta nejradostnější doba.

Celý můj život se kdysi soustřeďoval kolem vyvíjení hrozných zbraní k zabíjení lidí. Ale Jehova svou nezaslouženou laskavostí otevřel mně a mé rodině cestu, abychom se stali jeho zasvěcenými služebníky, abychom lidem přinášeli dobrou zprávu o věčném životě v pozemském ráji, a této činnosti pak věnovali svůj život. Když uvažuji o tom, jaká náročná rozhodnutí jsem musel učinit, přicházejí mi na mysl slova zapsaná u Malachiáše 3:10: „‚Vyzkoušejte mě, prosím, v tomto ohledu,‘ řekl Jehova vojsk, ‚zda vám neotevřu nebeské propusti a opravdu na vás nevyleji požehnání, až již nebude nedostatek.‘“ Opravdu to udělal, takže nám nic nechybělo!

[Rámeček a obrázek na straně 27]

Lakes: Můj otec opovrhoval pokrytectvím. Velmi se snažil o to, aby sám pokrytecky nejednal, a to především v naší rodině, které tím dával dobrý příklad. Často nám říkával: „Jestliže zasvětíte svůj život Jehovovi, něco to znamená. Měli byste být ochotni něco pro Jehovu obětovat. Právě to se očekává od křesťana.“ Tato slova si pamatuji dodnes. Pomáhají mi řídit se otcovým příkladem a přinášet pro Jehovu oběti.

[Rámeček a obrázek na straně 27]

Christos: Velice si vážím toho, že moji rodiče jsou celým srdcem věrně oddáni Jehovovi a že si velmi silně uvědomovali své rodičovské povinnosti. Jako rodina jsme dělali všechno společně — od služby až po využití prázdnin. Rodiče se sice mohli věnovat mnoha různým věcem, ale oni naopak žili prostým životem a soustřeďovali se na službu. Dnes vím, že nejšťastnější jsem tehdy, když jsem plně zabrán do služby pro Jehovu.

[Rámeček a obrázek na straně 28]

Gregory: Rodiče mě sice povzbuzovali, abych rozšířil svou službu, ale víc než jejich slova na mě zapůsobil jejich příklad a jejich očividná radost ze služby Jehovovi. Podnítilo mě to, abych přehodnotil své okolnosti, odložil stranou své starosti a obavy z celodobé služby a abych se plně věnoval Jehovovu dílu. Rodiče mi pomohli, abych našel radost pramenící z usilovné činnosti, a já jsem jim za to velmi vděčný.

[Rámeček a obrázek na straně 28]

Toula: Rodiče nám stále zdůrazňovali, že náš vztah k Jehovovi je tím nejcennějším, co vůbec máme, a že jediný způsob, jak můžeme být opravdu šťastní, je dávat Jehovovi to nejlepší, co máme. Jednali tak, aby Jehova byl pro nás naprosto skutečný. Otec nám často říkal, že se člověk cítí nepopsatelně krásně, jestliže může jít večer spát s čistým svědomím a ví, že se co nejvíce snažil Jehovu obšťastnit.

[Obrázek na straně 25]

Když jsem v roce 1951 sloužil v Řecku jako voják

[Obrázek na straně 25]

S Ekaterini v roce 1966

[Obrázek na straně 26]

Moje rodina v roce 1996: (zleva doprava, vzadu) Gregory, Christos, Toula; (vpředu) Lakes, Ekaterini a já