Proč máme být realističtí ve svém očekávání?

JESTLIŽE se uskuteční to, v co jsme doufali, a dosáhneme toho, oč jsme usilovali, pociťujeme uspokojení. Musíme však připustit, že mnohé z našich snů a z toho, co jsme očekávali, nedopadne podle našeho přání. Každé další zklamání, které nás v životě potká, může vést k tomu, že jsme rozmrzelí na sebe i na druhé. Jeden moudrý muž výstižně řekl: „Odkládaným očekáváním onemocní srdce.“ (Přísloví 13:12)

Co například může vést ke zklamání? Jak můžeme pracovat na tom, abychom byli ve svém očekávání realističtí? A proč je to pro nás užitečné?

Očekávání a zklamání

Zdá se, že čím víc se snažíme držet krok s dnešním rychlým životním tempem, tím víc zaostáváme. Je možné, že nároky na náš čas a naši energii jsou neúprosné, a když se nám nepodaří splnit to, co jsme si předsevzali, máme sklon se na sebe zlobit. Dokonce bychom si mohli začít myslet, že působíme druhým zklamání. Cynthia, manželka a matka, která ví, jaký stres je spojen s rodičovskými povinnostmi, říká: „Při ukázňování dětí jsem nedůsledná a zdá se mi, že jim nedávám dostatečnou výchovu, a to mě zlobí.“ Dospívající dívka Stephanie mluví o svém studiu a stěžuje si: „Nemám čas dělat všechno, co chci, a to ve mně vzbuzuje netrpělivost.“

Ten, kdo nerealisticky očekává příliš mnoho, se může snadno stát obětí perfekcionismu, a to může být velice skličující. Ben, mladý ženatý muž, o sobě říká: „Když zkoumám své jednání, myšlenky nebo pocity, vždycky vidím, v čem to všechno mohlo být lepší. Stále se snažím o dokonalost, a výsledkem je netrpělivost, pocit marnosti a zklamání.“ Gail, křesťanská manželka, říká: „Perfekcionisté nepočítají s žádným selháním. Chceme být ‚super‘ jako matky i jako manželky. Pocit štěstí je pro nás výsledkem produktivity, a proto se zlobíme, kdykoli je nějaké úsilí vynaloženo nadarmo.“

Dalším činitelem, který může vést k pocitu nespokojenosti se sebou samým, je stáří a zhoršující se zdraví. Jestliže se člověk obtížněji pohybuje a ubývá mu energie, je si více vědom svých omezení, a to přispívá k jeho pocitu marnosti. „Ztrácela jsem trpělivost sama se sebou, protože jsem nemohla dělat věci, které pro mě byly tak snadné a přirozené, než jsem onemocněla,“ přiznává Elizabeth.

Uvedené příklady ukazují některé z příčin, jež mohou vyvolávat pocity zklamání. Ponecháme-li těmto pocitům volný průchod, mohli bychom si dokonce začít myslet, že si nás druzí neváží. Jaké pozitivní kroky tedy můžeme učinit, abychom se s takovými pocity zklamání vyrovnali a abychom pěstovali realistický náhled na to, co můžeme očekávat?

Jak pěstovat realistický náhled na to, co můžeme očekávat

Především mějme na paměti, že Jehova se na věci dívá realisticky a s pochopením. Žalm 103:14 nám připomíná: „Vždyť sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach.“ Jehova zná naše schopnosti i naše omezení, a proto od nás očekává jen to, co jsme schopni dát. A jedna z věcí, které od nás skutečně žádá, je to,  abychom ‚byli skromní, když chodíme se svým Bohem‘. (Micheáš 6:8)

Jehova nás také vybízí, abychom se k němu obraceli v modlitbě. (Římanům 12:12; 1. Tesaloničanům 5:17) Ale jakým způsobem nám to pomáhá? Při modlitbě se naše myšlenky ustálí a uklidní. Vroucí modlitbou dáváme najevo, že potřebujeme pomoc — je to projev skromnosti a pokory. Jehova s radostí vyslýchá naše modlitby tím, že nám dává svého svatého ducha, k jehož ovoci patří láska, laskavost, dobrota a sebeovládání. (Lukáš 11:13; Galaťanům 5:22, 23) Modlitbou se také zmírňuje úzkost a pocit marnosti. Z modlitby „člověk načerpá útěchu, jakou nelze získat ze žádného jiného zdroje,“ říká Elizabeth. Stejný názor má Kevin: „Jestliže se mám zabývat nějakým problémem, modlím se o klidné srdce a o jasnou mysl. Jehova mě nikdy neponechá bez pomoci.“ Apoštol Pavel věděl, jak velkou cenu má modlitba. Proto doporučil: „Dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu..., a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ (Filipanům 4:6, 7) Ano, rozmlouváme-li s Jehovou, skutečně nám to pomůže vypěstovat si realistický názor na to, co můžeme očekávat sami od sebe a od druhých.

Občas však potřebujeme, aby nám někdo poskytl bezprostřední ujištění. Slovo v pravý čas je dobré. Důvěrný rozhovor s někým z přátel, s člověkem, kterému důvěřujeme a který je zralý, nám pomůže získat nový pohled na situaci, jež v nás vyvolává zklamání nebo úzkost. (Přísloví 15:23; 17:17; 27:9) Mladí lidé, kteří bojují s pocity marnosti, zjišťují, že jim rady od rodičů pomáhají získat vyrovnanost. Dívka jménem Kandi s oceněním říká: „Rodiče mi poskytovali láskyplné vedení, a to mi pomohlo, abych byla rozumnější a vyrovnanější a aby se druzí v mé společnost cítili lépe.“ Ano, připomínka v knize Přísloví 1:8, 9 je velice časová: „Naslouchej, můj synu, ukázňování od svého otce a neopouštěj zákon své matky, neboť jsou přitažlivým věncem pro tvou hlavu a znamenitým náhrdelníkem pro tvé hrdlo.“

Důsledky perfekcionistického způsobu myšlení lze shrnout následujícím výrokem: „Kdo čeká, že jeho život bude přesně odpovídat jeho představám, dočká se zklamání.“ Aby se nám to nestalo, musíme svůj způsob uvažování pozměnit. Jsme-li pokorní a skromní — pohlížíme-li realisticky na svá omezení —, budeme ve svém očekávání pravděpodobně vyrovnaní a rozumní. V dopise Římanům 12:3 čteme vybídku, aby si nikdo z nás „o sobě nemyslel více, než je nutné si myslet“. A ve Filipanům 2:3 jsme vybízeni, abychom měli poníženou mysl a považovali ostatní za sobě nadřazené.

Elizabeth, o které zde byla zmínka, ztrácela trpělivost sama se sebou, protože byla nemocná. Potřebovala určitý čas na to, aby získala na věci Jehovův pohled a aby pocítila útěchu z vědomí, že Jehova na její službu nezapomíná. Colin se nemůže pohybovat, protože trpí vysilující chorobou. Zpočátku měl pocit, že ve srovnání s tím, co dělal, dokud byl zdráv, jeho služba nemá téměř žádnou cenu. Tohoto pocitu se však zbavil, když uvažoval o textech, jako je 2. Korinťanům 8:12. V tomto verši je uvedeno: „Jestliže je zde ... nejprve pohotovost, je zvláště přijatelná podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.“ Colin říká: „Ačkoli mohu dávat mnohem méně, přesto dávat mohu, a Jehovovi to je přijatelné.“ Slova v Hebrejcům 6:10 nám připomínají: „Bůh ... není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“

Jak tedy můžeme zjistit, zda to, co očekáváme, je realistické? Zeptejte se sami sebe: ‚Odpovídá mé očekávání tomu, co očekává Bůh?‘ Galaťanům 6:4 říká: „Ať každý prokáže, jaké je jeho vlastní dílo, a pak bude mít příčinu k jásání vzhledem k sobě samému, a ne ve srovnání s někým jiným.“ Pamatujme na to, že Ježíš řekl: „Mé jho je příjemné a můj náklad je lehký.“ Ano, jako křesťané musíme nést jisté jho, které však je „příjemné“ a ‚lehké‘, a Ježíš slíbil, že nám to přinese občerstvení, jestliže se naučíme nosit toto jho správně. (Matouš 11:28–30)

 Realistické očekávání přináší odměnu

Pokud se snažíme vypěstovat si realistický názor na to, co můžeme očekávat, a pokud přitom nasloucháme radám z Božího slova a uplatňujeme je, pak opravdu získáme bezprostřední a trvalou odměnu. Předně to na nás příznivě působí po tělesné stránce. Jennifer měla užitek z Jehovových připomínek a s uznáním říká: „Mám víc energie a chuti do života.“ Přísloví 4:21, 22 nás správně vybízejí, abychom Jehovovým výrokům věnovali pozornost svýma očima i svým srdcem, protože „jsou ... životem pro ty, kdo je nalézají, a zdravím pro celé jejich tělo“.

Další odměnou je duševní a citová pohoda. „Když mysl a srdce vystavím působení Božího slova, zjišťuji, že jsem šťastnějším člověkem,“ říká Theresa. Je pravda, že zklamání v životě přesto budou přicházet dál. Budeme je však snadněji snášet. „Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám,“ nabádají nás slova u Jakuba 4:8. Jehova nám také slibuje, že nás posílí, abychom mohli čelit náročným životním situacím, a že nás obdaří pokojem. (Žalm 29:11)

Realistický názor na to, co můžeme očekávat, nám pomůže zachovat si duchovní stabilitu. I to je požehnáním. Můžeme mít stále jasně na zřeteli věci, které jsou v životě opravdu důležité. (Filipanům 1:10) Naše cíle pak jsou realistické a dosažitelné, což nám přináší větší radost a spokojenost. Ochotněji se budeme svěřovat Jehovovi, protože víme, že nechá věci působit tak, aby vše dopadlo dobře. „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás vyvýšil v patřičném čase,“ říká Petr. (1. Petra 5:6) Může něco přinést větší uspokojení než pocta od Jehovy?

[Obrázky na straně 31]

Jestliže pěstujeme realistický názor na to, co můžeme očekávat, pomůže nám to vypořádat se s pocity marnosti a se zklamáním