Jak řešíte neshody?

KAŽDÝ den přicházíme do styku s lidmi, kteří se velmi liší svou povahou. To nám často přináší radost a náš obzor se rozšiřuje. Někdy při tom ovšem také vznikají neshody, z nichž některé jsou vážné, zatímco jiné jsou jen jako menší zaskřípání v našem každodenním životě. Ale bez ohledu na to, jakého druhu takové neshody jsou, způsob, jak je řešíme, na nás má určitý vliv, a to v oblasti duševní, citové i duchovní.

Jestliže se ze všech sil snažíme řešit neshody příjemným způsobem, přispěje nám to ke zdravějšímu životu a k pokojnějším vztahům s druhými. Jedno starověké přísloví říká: „Klidné srdce je životem pro tělesný organismus.“ (Přísloví 14:30)

Příkrý protiklad je vyjádřen pravdivým výrokem: „Jako prolomené město beze zdi je muž, který nemá žádnou zábranu pro svého ducha.“ (Přísloví 25:28) Kdo z nás by chtěl jednat tak, že by se stal bezbranným a nemohl by odolat vpádu nesprávných myšlenek, které by nás mohly přimět k nesprávnému jednání — k jednání, jímž bychom mohli ublížit druhým i sami sobě? Právě takový účinek by mohly mít nekontrolované, zlobné reakce. Ježíš ve svém Kázání na hoře doporučoval, abychom zkoumali svůj postoj, což by mohlo ovlivnit způsob, jak řešíme případné neshody s druhými. (Matouš 7:3–5) Neměli bychom být k druhým kritičtí, ale měli bychom spíše uvažovat o tom, jak s těmi, kdo mají odlišné názory a odlišný původ, můžeme rozvíjet a udržovat přátelství.

Náš postoj

Prvním krokem k vyřešení domnělé nebo skutečné neshody je uznat, že nás mohou snadno ovlivnit nesprávné myšlenky a postoje. Písmo nám připomíná, že všichni hřešíme a ‚nedosahujeme Boží slávy‘. (Římanům 3:23) Díky rozlišovací schopnosti také možná zjistíme, že zdrojem našeho problému není ten druhý člověk. Zamysleme se v té souvislosti nad tím, co se stalo Jonášovi.

Na základě Jehovova pokynu se Jonáš vydal do Ninive, aby tam kázal o tom, že obyvatelům tohoto města hrozí Boží soud. Radostným výsledkem bylo to, že celé město Ninive činilo pokání a uvěřilo v pravého Boha. (Jonáš 3:5–10) Jehova obyvatele Ninive nezahubil, protože si podle jeho názoru díky svému kajícnému postoji zasloužili odpuštění. „Jonášovi se to však značně nelíbilo, a rozpálil se hněvem.“ (Jonáš 4:1) Jonášova reakce na Jehovovo milosrdenství byla překvapující. Proč by se měl Jonáš na Jehovu zlobit? Jonáš se patrně začal příliš zaměstnávat svými vlastními pocity a myslel si, že v tamější společnosti ztratil tvář. Neuvědomil si, jakou cenu má Jehovovo milosrdenství. Jehova Jonášovi laskavě poskytl názorné poučení v podobě zážitku, který tomuto prorokovi pomohl  změnit názor a uvědomit si nesrovnatelnou hodnotu Božího milosrdenství. (Jonáš 4:7–11) Je jasné, že bylo třeba, aby svůj postoj změnil Jonáš, a ne Jehova.

Je možné, že bychom i my někdy potřebovali změnit svůj postoj k nějaké záležitosti? Apoštol Pavel nás nabádá: „Poskytujte vedení v projevování vzájemné úcty.“ (Římanům 12:10) Co tím chtěl říci? Povzbuzuje nás například k tomu, abychom byli rozumní a abychom se k jiným křesťanům chovali s hlubokou úctou a jednali s nimi důstojně. To znamená mimo jiné uznat, že každý jednotlivec má výsadu svobodné volby. Pavel nám také připomíná: „Každý ... ponese svůj vlastní náklad.“ (Galaťanům 6:5) Dříve než by následkem neshod došlo k rozepři, bylo by tedy moudré zamyslet se nad tím, zda nemáme svůj postoj změnit my! Musíme se usilovně snažit zrcadlit smýšlení Jehovy a udržovat pokojný vztah k těm, kdo skutečně milují Boha. (Izajáš 55:8, 9)

Náš přístup

Představme si, jak se dvě malé děti tahají o nějakou hračku, a škubají s ní stále silněji, protože se každé z nich snaží mít ji pro sebe. Je možné, že svou zlobu vyjadřují také slovy, a nakonec buď jedno z nich hračku pustí, nebo se do jejich rozepře vloží někdo jiný.

První kniha Mojžíšova obsahuje zprávu o tom, jak se Abraham doslechl, že mezi jeho pasáky a pasáky jeho synovce Lota došlo k hádce. Chopil se tedy iniciativy, přistoupil k Lotovi a řekl mu: „Prosím, ať nepokračují hádky mezi mnou a tebou a mezi mými honáky a tvými honáky, neboť my muži jsme bratři.“ Abraham byl rozhodnut udělat všechno pro to, aby se jejich vzájemný vztah neporušil žádným konfliktem. Za jakou cenu? Jako starší muž měl právo výběru, ale byl ochoten toto právo obětovat — byl připraven něčeho se vzdát. Dovolil Lotovi, aby si on jako první vybral místo, které by si přál pro svou domácnost a pro svá stáda. Lot si tedy vybral oblast, která se vyznačovala svěží zelení a ležela v blízkosti Sodomy a Gomory. Abraham a Lot se rozešli v pokoji. (1. Mojžíšova 13:5–12)

Jsme ochotni v zájmu zachování pokojných vztahů s druhými jednat ve stejném duchu jako Abraham? Tento biblický příběh nám staví před oči krásný příklad, kterým se můžeme řídit, když musíme řešit neshody. Abraham Lota žádal: „Prosím, ať nepokračují hádky.“ Abraham si upřímně přál dospět k přátelskému řešení. Taková výzva k zachování pokojných vztahů by jistě pomohla odstranit jakékoli nedorozumění. Abraham pak svou výzvu zakončil slovy „neboť my muži jsme bratři“. Proč obětovat takový cenný vztah jen kvůli tomu, čemu bychom osobně dali přednost, nebo kvůli pýše? Abraham se stále soustřeďoval na to, co je důležité. Zachoval si přitom sebeúctu a čest, a zároveň svému synovci vyjádřil, že uznává jeho důstojnost.

K vyřešení nějaké neshody sice může být někdy nutný zákrok zvnějšku, ale oč lepší je vyřešit věc soukromě! Ježíš nás vybízí, abychom se chopili iniciativy a s bratrem se smířili, a pokud je to třeba, abychom se omluvili. * (Matouš 5:23, 24) To vyžaduje pokoru neboli poníženost mysli, ale Petr napsal: „Přepásejte [se] ponížeností mysli k sobě navzájem, protože Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (1. Petra 5:5) Tím, jak jednáme s jinými Božími ctiteli, je přímo ovlivňován náš vztah k Bohu. (1. Jana 4:20)

V křesťanském sboru může nastat situace, kdy bude třeba, abychom se v zájmu zachování pokoje  vzdali nějakého práva. Mnozí z těch, kdo se nyní těší ze společenství svědků Jehovových, přišli do rodiny Božích pravých ctitelů teprve během posledních pěti let. A nám to působí opravdu velkou radost. Na tyto lidi i na jiné členy sboru jistě působí naše chování. To je závažný důvod, proč bychom měli dávat dobrý pozor na to, jakou si volíme zábavu, jaké máme koníčky, jakou společenskou činnost pěstujeme nebo jaké máme zaměstnání, protože při tom všem je třeba brát v úvahu, jak nás asi mohou vnímat druzí. Mohlo by se stát, že by něco z našich skutků nebo slov bylo pochopeno nesprávně a že by o to druzí klopýtli?

Apoštol Pavel nám připomíná: „Všechno je zákonné, ale ne všechno je výhodné. Všechno je zákonné, ale ne všechno buduje. Ať nikdo nehledá svou vlastní výhodu, ale výhodu druhého.“ (1. Korinťanům 10:23, 24) Jako křesťané máme upřímný zájem o to, abychom posilovali lásku a jednotu křesťanského společenství bratrů. (Žalm 133:1; Jan 13:34, 35)

Uzdravující slova

Slova mohou mít velice blahodárný účinek. „Příjemná řeč je pláství medu, sladká pro duši a uzdravením pro kosti.“ (Přísloví 16:24) Pravdivost tohoto přísloví je patrná z vyprávění o tom, jak Gideon odvrátil hrozící konflikt s Efrajimovci.

Když byl boj proti Midianu v plném proudu, povolal Gideon na pomoc kmen Efrajim. Po bitvě se však Efrajimovci obrátili na Gideona a rozhořčeně mu vyčítali, že je nepožádal o pomoc hned na začátku. Zpráva říká, že se „prudce ... pokoušeli vyvolat s ním hádku“. Gideon jim odpověděl: „Co jsem udělal ve srovnání s vámi? Není Efrajimovo paběrkování lepší než Abi-ezerovo vinobraní? Do vaší ruky vydal Bůh midianská knížata Oreba a Zeeba, a co jsem byl schopen udělat ve srovnání s vámi?“ (Soudci 8:1–3) Svými dobře volenými, uklidňujícími slovy zabránil Gideon sporu, z něhož mohla vzniknout katastrofální válka mezi kmeny. Problémem příslušníků kmene Efrajim bylo možná to, že měli pocit vlastní důležitosti a že se u nich projevovala pýcha. Gideon se tím však nedal odradit a snažil se dosáhnout smíru. Můžeme jednat podobně?

V některých lidech se může nahromadit hněv a může v nich vzniknout nepřátelství proti nám. Jejich pocity musíme vzít na vědomí a musíme se snažit pochopit jejich názory. Je možné, že jsme do jisté míry jejich pocity vyvolali my? Jestliže to tak je, proč bychom nepřipustili, že máme na té neshodě svůj podíl, a proč bychom nedali najevo lítost nad tím, že jsme k problému přispěli? Několik dobře promyšlených slov může narušené vztahy obnovit. (Jakub 3:4) Je možné, že některý rozčilený člověk nepotřebuje nic jiného než naše laskavá, uklidňující slova. Bible poukazuje na to, že „kde není dříví, hasne oheň“. (Přísloví 26:20) Ano, pečlivě volená slova vyjádřená ve správném duchu mohou ‚odvrátit vztek‘ a mohou přinést uzdravení. (Přísloví 15:1)

Apoštol Pavel doporučuje: „Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem.“ (Římanům 12:18) Je pravda, že pocity druhých nemůžeme nijak ovládat, ale můžeme udělat všechno pro to, abychom podporovali pokoj. Než se nechat unést svými nedokonalými reakcemi nebo reakcemi druhých, je lepší při svém jednání uplatňovat spolehlivé biblické zásady. Jestliže neshody řešíme způsobem, k němuž nás vede Jehova, povede to k našemu věčnému pokoji a štěstí. (Izajáš 48:17)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Trváme na tom, že se všechno musí dělat podle nás?

[Obrázek na straně 25]

Abraham dal znamenitý příklad v tom, že byl při řešení neshody ochoten ustoupit