Jsme takoví, kteří mají víru

Oznamování Božího Království na ostrovech Fidži

JEŽÍŠ Kristus kdysi hovořil o dvou cestách. Jedna je prostorná a vede ke smrti. Ta druhá je stísněná, ale vede do života. (Matouš 7:13, 14) Jehova Bůh lidem umožnil vybrat si tu správnou cestu tím, že zajistil, aby dobrá zpráva o Království byla kázána po celém světě. (Matouš 24:14) Od té doby lidé na všech místech tomuto poselství o Království naslouchají a někteří se rozhodují pro cestu života tím, že se stávají ‚takovými, kteří mají víru k zachování duše naživu‘. (Hebrejcům 10:39) Zveme vás, abyste si přečetli, jak si cestu života zvolili někteří lidé na Fidži a na sousedních ostrovech v jižním Pacifiku.

Důvěřovali Jehovovi

Mere byla ještě školačka, když v roce 1964 slyšela zprávu o Království poprvé. Kvůli tomu, že bydlela na odlehlém ostrově, měla se svědky Jehovovými malý kontakt. Nakonec však mohla získat přesné poznání Bible. V té době už byla vdaná za muže, který byl kmenovým náčelníkem. Kvůli tomu, že se Mere rozhodla pro život podle biblických zásad, její manžel a jeho příbuzní s ní jednali nelidsky a ostatní vesničané jí opovrhovali. Přesto byla v roce 1991 pokřtěna.

Krátce poté Merin manžel Josua trochu změnil svůj postoj, a dokonce si vždy přisedl, když Mere vedla s jejich dětmi biblické rozhovory. Josua přestal chodit do metodistické církve. Stále však jako náčelník předsedal týdenním schůzkám ve vesnici. V očích vesničanů byl Josua neloajální, protože metodistická církev je nedílnou součástí vesnického života na Fidži. A tak místní pastor Josuu vybídl, aby se vrátil ke svému původnímu náboženství.

Josua odvážně prohlásil, že on a jeho rodina si náboženství již zvolili a že jsou odhodláni uctívat Jehovu Boha „duchem a pravdou“. (Jan 4:24) Na následující vesnické schůzi nejvyšší náčelník nařídil, aby Josua a jeho rodina odešli z vesnice jako vyvrženci. Dostali sedm dní na to, aby opustili ostrov, svůj dům, pozemek a své zemědělské plodiny — ano, celé své živobytí.

Duchovní bratři na jiném ostrově vyšli Josuovi a jeho rodině vstříc a pomohli jim najít místo k bydlení a pozemek, kde by mohli pěstovat plodiny. Josua a jeho nejstarší syn jsou nyní pokřtěni a další syn je nepokřtěným zvěstovatelem dobré zprávy. Mere začala nedávno sloužit jako pravidelná průkopnice (celodobá hlasatelka Království). Jejich rozhodnutí sloužit Jehovovi vedlo k tomu, že ztratili své postavení a hmotné zaopatření, ale stejně jako apoštol Pavel to považují za nic ve srovnání s tím, co získali. (Filipanům 3:8)

Volba týkající se svědomí

Když se někdo rozhodne, že se bude řídit svým biblicky školeným svědomím, vyžaduje to od něj víru a odvahu. Tak to rozhodně bylo i v případě nově pokřtěné Suraang, mladé ženy žijící na ostrově Tarawa, jednom z ostrovů Kiribati. Suraang pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici a žádala o svolení, aby mohla být omluvena z jednoho druhu své činnosti. Její žádost nebyla příznivě vyslyšena a to vedlo k tomu, že Suraang byla poslána, aby pracovala v malém zdravotním středisku na jednom odloučeném ostrově, kde byla úplně odříznuta od svých spoluvěřících.

Na tomto ostrově je zvykem, že všichni nově příchozí předloží obětní dar místnímu „duchovi“.  Lidé věří, že když se tato věc zanedbá, povede to ke smrti. Jelikož Suraang odmítla svolit, aby byl tento akt modlářství vykonán pro ni a pro její spolupracovníky, vesničané očekávali, že ji uražený duch zardousí. Když se Suraang a její pracovní skupině nic zlého nestalo, otevřelo se jí mnoho příležitostí k vydání svědectví.

Ale zkoušky pro Suraang neskončily. Když ostrov navštíví nějaké mladé ženy, někteří z místních mladých mužů to považují za výzvu k tomu, aby se je pokusili svést. Suraang však odolala jejich milostným návrhům a uchovala si před Bohem ryzost. Dokonce byla schopna sloužit jako pravidelná průkopnice, ačkoli jakožto zdravotní sestra byla k dispozici 24 hodin denně.

Před slavností, která byla na počest Suraang uspořádána, když se chystala z ostrova odejít, vesničtí stařešinové prohlásili, že to byla první skutečná misionářka, která je navštívila. Díky tomu, že stála pevně za biblickými zásadami, ostatní lidé na tomto ostrově reagovali na zprávu o Království příznivě.

Fyzicky náročná služba

Kvůli tomu, že jsou některé vesnice izolované, musí Jehovovi ctitelé vynaložit velké úsilí, aby se mohli podílet na službě a účastnit se křesťanských shromáždění. Podívejme se na příklad čtyř pokřtěných svědků — jednoho muže a tří žen —, kteří tráví dlouhé hodiny cestováním na shromáždění a zpět. Během své cesty musí směrem tam i nazpátek třikrát přebrodit řeku. Když je hladina vody vysoká, první přeplave bratr, který s sebou vleče velký hrnec na vaření, v němž jsou jejich tašky, knihy a oblečení na shromáždění. Pak plave zpět, aby pomohl těm třem sestrám.

Další malá skupina, která se účastní shromáždění na odlehlém ostrově Nonouti v Kiribati, se setkává s jinými problémy. Do domu, ve kterém se scházejí, se vejde pouze sedm nebo osm lidí. Další účastníci sedí venku a nahlížejí dovnitř skrz stěny z drátěného pletiva. Toto místo pro shromáždění je přímo na očích dalším vesničanům, kteří jdou do svých impozantních kostelů nebo z nich vycházejí. Jehovovi služebníci si ovšem uvědomují, že skutečně žádoucí jsou z Božího pohledu lidé, nikoli budovy. (Ageus 2:7) Jedna pokřtěná sestra na ostrově je poněkud starší a nedojde daleko. Ve službě jí tedy pomáhá jedna mladá žena, nepokřtěná zvěstovatelka, která ji tlačí na dvoukoláku. Tyto dvě ženy dávají najevo, že mají pro pravdu vskutku velké ocenění!

Více než 2 100 zvěstovatelů, kteří slouží na ostrovech Fidži, je odhodláno pokračovat v oznamování dobré zprávy o Božím Království. A jsou přesvědčeni, že se ještě mnoho dalších lidí stane ‚takovými, kteří mají víru k zachování duše naživu‘.

[Mapa na straně 8]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Austrálie

Fidži