Životní příběh

Dostala jsem neobyčejné dědictví

VYPRÁVÍ CAROL ALLENOVÁ

Stála jsem osamocená a pevně jsem svírala svou novou pěknou knížku. Zmocnil se mě strach a slzy mi stékaly po tvářích. Vždyť jsem byla sedmiletá holčička ztracená mezi desítkami tisíc lidí v neznámém městě!

TÉMĚŘ po šedesáti letech mi tento můj zážitek z dětství společně s dalšími vzpomínkami nedávno ožil v mysli, když jsme s mým manželem Paulem navštívili nádherné vzdělávací středisko Strážné věže v Pattersonu ve státě New York. Manžel sem byl pozván, aby se účastnil druhé třídy školy pro cestující dozorce svědků Jehovových.

Když jsme se rozhlíželi v prosluněné vstupní hale, zahlédla jsem velký výstavní panel nadepsaný „SJEZDY“. Téměř ve středu byla stará černobílá fotografie dětí, které radostně mávají svými výtisky knihy, jež se stala knížkou mého dětství. Ihned jsem si přečetla text pod obrázkem: „1941 — Když byl v St. Louis (Missouri) zahájen dopolední program, shromáždilo se na ploše přímo před pódiem 15 000 dětí od pěti do osmnácti let. ... Bratr Rutherford oznámil vydání nové knihy Děti.“

Každé dítě dostalo svůj osobní výtisk. Děti se pak vrátily ke svým rodičům — vrátily se všechny kromě mě. Já jsem se ztratila! Jeden laskavý pořadatel mě vzal, postavil mě na vysokou schránku na dary a řekl mi, abych se dívala po někom, koho znám. S úzkostí jsem pozorně sledovala zástup lidí, kteří sestupovali po širokém schodišti. Najednou jsem zahlédla známou tvář. „Strýčku Bobe! Strýčku Bobe!“ Našli mě! Bob Rainer mě pak odvedl nahoru k mým ustaraným rodičům, kteří na mě čekali.

Dávné události, které ovlivnily můj život

Jak jsem se tak dívala na tuto výstavku, začaly mi ve vzpomínkách vyvstávat události, které ovlivnily můj život a vedly nakonec k tomu, že jsme se ocitli v tomto krásném zařízení v Pattersonu.  V myšlenkách jsem se vrátila k událostem, které se staly před více než sto lety a o kterých jsem slýchala zejména od svých prarodičů a rodičů.

U mého dědečka z otcovy strany, Claytona J. Woodwortha, který žil ve Scrantonu v Pensylvánii, se v prosinci roku 1894 zastavil jeden celodobý služebník z řad badatelů Bible — tak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Clayton byl teprve krátce ženatý. Prezident Watch Tower Bible and Tract Society, Charles Taze Russell, od něho dostal dopis, který byl uveřejněn ve Strážné věži z 15. června 1895. Dědeček v něm napsal:

„Jsme novomanželé, a asi deset let jsme oba byli členy formální církve; ale teď, jak doufáme, vystupujeme z její temnoty do světla nového dne, který nyní svítá pro zasvěcené děti Nejvyššího. ... Dávno před tím, než jsme se my dva vůbec poznali, jsme si oba upřímně přáli sloužit Pánu v cizině jako misionáři, pokud by to byla jeho vůle.“

Později, totiž v roce 1903, si můj pradědeček a prababička z matčiny strany — Sebastian a Catherine Kresgeovi — s radostí vyslechli biblické poselství, s nímž přišli dva zástupci společnosti Watch Tower do krásného pensylvánského pohoří Pocono na velkou farmu, kde moji prarodiče žili. Společně s nimi tam žily i jejich dcery Cora a Mary se svými manžely Washingtonem a Edmundem Howellovými. Zástupci společnosti Watch Tower, totiž Carl Hammerle a Ray Ratcliffe, u nich zůstali celý týden a mnoho je naučili. Všech šest členů této rodiny naslouchalo, studovali a brzy se stali horlivými badateli Bible.

Tehdy v roce 1903 se Coře a Washingtonovi Howellovým narodila dcera, kterou pojmenovali Catherine. Vyprávění o tom, jak se nakonec provdala za mého otce, Claytona J. Woodwortha ml., je zajímavé a myslím, že má svůj význam. Je z něj patrná láskyplná prozíravost a rodičovský zájem mého dědečka Claytona J. Woodwortha staršího.

Můj otec dostává láskyplnou pomoc

Můj otec, Clayton ml., se narodil roku 1906 ve Scrantonu, od něhož byla farma Howellových vzdálená asi 80 kilometrů. Dědeček Woodworth se tehdy s velkou rodinou Howellových dobře znal a často se těšil z jejich proslulé pohostinnosti. Tamějšímu sboru badatelů Bible dědeček velmi pomáhal. Časem Howellovi dědečka požádali, aby oddal jejich tři syny, a protože dědeček myslel na to, co by mohlo být prospěšné pro jeho vlastního syna, rozhodl se, že ho na každou z těchto svateb vezme s sebou.

Tatínek se tehdy kazatelské služby badatelů Bible aktivně neúčastnil. Vozil sice dědečka na návštěvy, které souvisely s kazatelskou službou, ale sám se na této činnosti nepodílel, ačkoli ho k tomu dědeček povzbuzoval. V té době se můj tatínek ze všeho nejvíc zajímal o hudbu a usiloval o to, aby se hudba stala jeho povoláním.

Catherine, dcera Cory a Washingtona Howellových, se také stala hudebnicí z povolání; hrála na klavír a hraní také vyučovala. Ale právě když se před ní otevírala profesionální kariéra, Catherine se této životní dráhy vzdala a začala se podílet na celodobé kazatelské službě. Lepší životní družku si dědeček nemohl pro svého syna přát — alespoň podle mého názoru! Tatínek se dal pokřtít a za šest měsíců po tom, v červnu 1931, se s maminkou vzali.

 Na hudební schopnosti svého syna byl dědeček vždycky hrdý. Proto měl velkou radost, když byl tatínek požádán, aby vyškolil jádro velkého sjezdového orchestru, který měl hrát v roce 1946 na mezinárodním sjezdu v Clevelandu ve státě Ohio. V následujících letech řídil tatínek orchestr na mnoha dalších sjezdech svědků Jehovových.

Dědeček před soudem a ve vězení

Ve vstupní hale v Pattersonu jsme s Paulem narazili také na expozici s fotografií, která je vidět na následující stránce. Fotografii jsem hned poznala, protože stejnou jsem dostala od dědečka před více než padesáti lety. Dědeček zde stojí jako první zprava.

První světová válka vyvolala vlasteneckou hysterii, a těchto osm badatelů Bible, včetně prezidenta Watch Tower Society Josepha F. Rutherforda (sedí uprostřed), bylo neprávem uvězněno a byli drženi ve vazbě bez možnosti složit kauci. Obvinění, která proti nim byla vznesena, se soustřeďovala na výroky obsažené v sedmém svazku Studies in the Scriptures (Studií Písem), který měl název The Finished Mystery (Ukončené tajemství). Tyto pasáže byly pochopeny nesprávně v tom smyslu, jako by odrazovaly od účasti Spojených států na první světové válce.

Prvních šest svazků Studies in the Scriptures napsal v průběhu mnoha let Charles Taze Russell, ale sedmý svazek již před svou smrtí napsat nestačil. Jeho poznámky proto byly předány dědečkovi a ještě dalšímu badateli Bible, a ti sedmý svazek napsali. Byl vydán v roce 1917, před koncem války. Dědeček a většina ostatních byli v tomto procesu odsouzeni ke čtyřem souběžným trestům odnětí svobody, z nichž každý zněl na dvacet let.

Komentář k obrázku ve vstupní hale v Pattersonu říká: „Devět měsíců potom, co byli Rutherford a jeho spolupracovníci odsouzeni — a když už bylo po válce —, dne 21. března 1919, nařídil odvolací soud, aby bylo všech osm obžalovaných propuštěno na kauci, a 26. března byli v Brooklynu propuštěni proti složené kauci 10 000 dolarů za každého. Pátého května 1920 byli J. F. Rutherford a jeho společníci v plném rozsahu zproštěni obvinění.“

Předtím, než bylo těchto osm bratrů po vynesení rozsudku posláno do federální káznice v Atlantě ve státě Georgia, strávili několik prvních dnů ve věznici na Raymond Street v Brooklynu. Dědeček  odtud napsal, jaké to je, když je člověk držen v cele o rozměrech 1,8 na 2,4 metru, „v nevýslovné špíně a nepořádku“. Vyjádřil se o tom takto: „Hromadu novin, která tu je, může sice člověk zpočátku považovat za bezcennou, ale velmi brzy si uvědomí, že tyto kousky papíru, mýdlo a žínka jsou jediné věci, které mu umožňují zachovat si čistotu a sebeúctu.“

Dědeček však neztratil svůj smysl pro humor. Toto vězení nazval „Hôtel de Raymondie“ a poznamenal: „Jakmile uplyne doba, po kterou zde mám zaopatření, toto místo budu muset opustit.“ Popisoval také vycházky po vězeňském dvoře. Když se jednou na chvilku zastavil, aby si nechal pomoci s česáním vlasů, nějaký kapsář mu chtěl ukrást kapesní hodinky, ale — jak napsal — „řetízek se přetrhl a o hodinky jsem nepřišel“. Když jsem v roce 1958 navštívila brooklynský betel, zavolal mě do své kanceláře Grant Suiter, tehdejší tajemník-pokladník Watch Tower Society, a tyto hodinky mi dal. Stále je opatruji.

Jak to působilo na mého otce

V roce 1918, kdy byl dědeček neprávem vězněn, bylo mému tatínkovi teprve dvanáct let. Babička zamkla jejich dům a vzala syna s sebou ke své matce a svým třem sestrám, aby tam žili společně. Babička se za svobodna jmenovala Arthurová a její rodina se hrdě hlásila k tomu, že jeden z jejich příbuzných, Chester Alan Arthur, byl jedenadvacátým prezidentem Spojených států.

Když byl dědeček Woodworth odsouzen k vysokému trestu za údajné zločiny proti Spojených státům, Arthurovi se nepochybně domnívali, že způsobil hanbu jménu jejich rodiny. Pro mého otce to tehdy byla citově vypjatá situace. Je možné, že právě jejich jednání přispělo k tomu, že zpočátku váhal podílet se na veřejné kazatelské službě.

Když byl dědeček propuštěn z vězení, přestěhoval svou rodinu do Scrantonu, do velkého domu, který měl štukovou výzdobu a stál na Quincy Street. Jako dítě jsem ten dům dobře znala — a vzpomínám si také na babiččin krásný porcelánový servis. Říkali jsme mu svaté nádobí, protože je nesměl umývat nikdo kromě babičky. Když babička v roce 1943 zemřela, maminka často hostila návštěvy, a toto krásné nádobí používala.

Mnoho práce ve službě Království

Jindy jsem v areálu Pattersonu narazila na obrázek bratra Rutherforda při proslovu na sjezdu, který se konal v roce 1919 v Cedar Pointu v Ohiu. Tehdy vybídl všechny účastníky, aby se horlivě podíleli na oznamování Božího Království a aby při tom používali nový časopis Zlatý věk, který byl na tomto sjezdu uveřejněn. Dědeček byl jmenován redaktorem a přispíval do tohoto časopisu svými články ještě během čtyřicátých let, až do doby krátce před svou smrtí. V roce 1937 byl časopis přejmenován — dostal jméno Útěcha a od roku 1946 se nazývá Probuďte se!

Dědeček psal své články jednak doma ve Scrantonu a jednak v brooklynském ústředí, které je odtud vzdáleno asi 240 kilometrů, a na každém z těchto míst pobýval vždy dva týdny. Tatínek vzpomínal, že dědečkův psací stroj bylo často slyšet už v pět hodin ráno. Ale dědeček bral vážně i svou odpovědnost podílet se na veřejné kazatelské službě. Dokonce nakreslil návrh na pánskou vestu, která měla velké vnitřní kapsy na biblickou literaturu. Moje čtyřiadevadesátiletá tetička Naomi Howellová stále ještě jednu takovou vestu má. Pro ženy dědeček také navrhl tašku na knihy.

Jednou ve službě probíhala živá rozmluva, a dědečkovi potom jeho spolupracovník řekl: „C. J., udělal jsi jednu chybu.“

 „Jakou chybu?“ zeptal se dědeček. Prohledal svou vestu. Obě kapsy byly prázdné.

„Zapomněl jsi mu nabídnout předplatné na Zlatý věk.“ Oba se tomu ze srdce zasmáli, protože redaktor zapomněl nabídnout svůj časopis.

Jak jsem vyrůstala

Vzpomínám si, že jsem jako dítě sedávala dědečkovi na klíně a on držel moji ručku a vyprávěl mi „pohádku o prstíčkách“. Začal o „palečku Tommym“, pokračoval o „ukazováčku Petříčkovi“ a o každém prstu měl nějaké zvláštní vyprávění. Potom mi pěkně všechny prstíčky sevřel dohromady a skončil ponaučením: „Spolu velkou sílu mají, vzájemně si pomáhají.“

Když se moji rodiče vzali, odstěhovali se do Clevelandu v Ohiu a důvěrně se spřátelili s Edem a Mary Hooperovými. Jejich rodiny patřily k badatelům Bible již od přelomu století. Moji rodiče a strýček Ed s tetičkou Mary — jak jsem jim říkala — byli nerozlučnými přáteli. Hooperovi kdysi přišli o malou holčičku, která byla jejich jediným dítětem, a tak když jsem v roce 1934 přišla na svět, začali mě v určitém smyslu považovat za svou „dceru“. Prostředí, v němž jsem vyrůstala, bylo po duchovní stránce velmi bohaté, a já jsem se oddala Bohu a byla jsem pokřtěna, když mi ještě nebylo ani osm let.

Čtení Bible bylo nedílnou součástí mého mládí. K mým nejoblíbenějším biblickým pasážím patřila slova z Izajáše 11:6–9, kde se popisuje život v Božím novém světě. V roce 1944 jsem se poprvé pokusila přečíst celou Bibli. Tehdy jsem totiž dostala svůj osobní výtisk Bible v překladu American Standard Version, který vyšel ve zvláštním vydání na sjezdu v Buffalo ve státě New York. V tomto překladu bylo ve „Starém zákonu“ jméno Jehova obnoveno na patřičných místech téměř 7 000krát a čtení tohoto překladu pro mě bylo opravdu vzrušující.

Víkendy jsme prožívali velmi příjemně. Moji rodiče jezdívali společně s Hooperovými do svědecké služby na venkov a brali mě s sebou. Zabalili jsme si jídlo a někde u potoka jsme společně obědvali. Potom jsme šli k někomu na farmu a tam se pod širým nebem konala biblická přednáška, na kterou jsme předtím pozvali všechny sousedy. Žili jsme prostě. Jako rodiny jsme byli velmi rádi pospolu. Mnozí z těchto dávných rodinných přátel se stali cestujícími dozorci, například Ed Hooper, Bob Rainer a jeho dva synové. Richard Rainer se svou manželkou Lindou vykonává tuto práci dodnes.

Mimořádně radostným obdobím bývalo léto. Trávila jsem je na farmě Howellových společně se svými dvěma sestřenicemi. V roce 1949 se moje sestřenice Grace provdala za Malcolma Allena. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se o mnoho let později provdám za jeho bratra. Moje mladší sestřenice Marion byla misionářkou v Uruguayi. V roce 1966 se vdala za Howarda Hilborna. Mnoho let sloužily obě tyto sestřenice se svými manžely v brooklynském ústředí.

Dědeček a slavnostní ukončení mého studia

Když jsem chodila na střední školu, dědeček si se mnou velice ochotně dopisoval. Ke svým dopisům přikládal mnoho starých rodinných fotografií, které měly na rubu podrobné strojem psané poznámky a vypovídaly o historii naší rodiny. Tehdy jsem také dostala tu fotografii, na níž je dědeček s ostatními bratry, kteří byli protiprávně posláni do vězení.

Koncem roku 1951 dostal dědeček rakovinu hrtanu a ztratil hlas. Jeho bystrost zůstala nedotčena, ale slova musel psát do poznámkového bločku, který nosil s sebou. Mojí třídě na střední škole měly být slavnostně předány diplomy v polovině školního roku, v lednu 1952. Začátkem prosince jsem dědečkovi poslala koncept svého slavnostního proslovu. Připojil k němu několik poznámek a na poslední stránku napsal slova, která se mi vryla hluboko do srdce: „Dědečkovi se to velmi líbí.“ Svůj pozemský běh ukončil 18. prosince 1951 ve věku 81 let. * Vybledlý koncept slavnostního proslovu s těmi slovy na poslední stránce mám stále mezi svými poklady.

Hned po dokončení studia jsem vstoupila do průkopnické služby — tak totiž svědkové Jehovovi označují celodobou kazatelskou činnost. V roce 1958 jsem se účastnila obrovského sjezdu v New  Yorku. Stadiony Polo Grounds a Yankee Stadium tehdy byly naplněny delegáty ze 123 zemí a vrcholný počet účastníků byl 253 922. Jednoho dne jsem tam potkala delegáta z Afriky, který měl na své jmenovce napsáno „Woodworth Mills“. Asi třicet let předtím ho pojmenovali po mém dědečkovi!

Mé dědictví mě stále obšťastňuje

Když mi bylo čtrnáct let, maminka se znovu ujala průkopnické služby. Tuto činnost vykonávala ještě po čtyřiceti letech, v roce 1988, a v tom roce zemřela. Tatínek se podílel na průkopnické službě, kdykoli mohl. Zemřel o devět měsíců dřív než maminka. Lidé, s nimiž jsme studovali, se stali našimi milovanými přáteli na celý život. Někteří z jejich synů odešli sloužit do brooklynského ústředí a jiní se ujali průkopnické služby.

Rok 1959 byl pro mě opravdu mimořádný. Tehdy jsem byla představena Paulovi Allenovi. V roce 1946 absolvoval sedmou třídu Gileadu, školy, v níž se vzdělávají misionáři svědků Jehovových, a byl jmenován cestujícím dozorcem. Když jsme se setkali, ani jeden z nás nevěděl, že příštím Paulovým působištěm bude Cleveland v Ohiu, kde jsem sloužila jako průkopnice. Tatínek měl Paula velmi rád, a maminka také. V červenci roku 1963 jsme se vzali, a to na farmě Howellových v rodinném kruhu, a svatební proslov pronesl Ed Hooper. Bylo to jako splněný sen.

Paul nikdy neměl žádné auto. Když jsme opouštěli Cleveland a odjížděli do dalšího přiděleného působiště, všechno, co jsme měli, se vešlo do mého volkswagenu-brouka z roku 1961. Často se stávalo, že v pondělí, kdy jsme přejížděli z jednoho sboru do druhého, přicházeli přátelé, aby se podívali, jak nakládáme. Pozorovat, jak v tom maličkém autu mizí kufry, aktovky, pořadač, psací stroj a jiné věci, bylo jako dívat se na cirkusové představení.

Počet kilometrů, které jsme s Paulem najezdili, se nedá spočítat. Z krásných chvil dnešního života jsme se radovali a krušné chvíle jsme snášeli — to všechno v síle, kterou může poskytnout jedině Jehova. Byly to radostné roky, naplněné láskou k Jehovovi, naší vzájemnou láskou a láskou ke starým i novým přátelům. Ty dva měsíce strávené v Pattersonu ve spojení s Paulovým školením byly až dosud nejvýznamnější dobou našeho života. Měla jsem možnost zblízka pozorovat Jehovovu pozemskou organizaci, a přitom jsem se znovu ujistila, že přesvědčení, které mi bylo předáno jako součást mého drahocenného dědictví, je pravdivé: Tato organizace je skutečně organizací Boží. Být alespoň její maličkou součástí je nezměrná radost!

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

V roce 1941 s Edem Hooperem krátce před sjezdem v St. Louis, kde jsem dostala svůj osobní výtisk knihy „Děti“

[Obrázek na straně 26]

Dědeček v roce 1948

[Obrázek na straně 26]

Na farmě u Howellů, při svatbě mých rodičů (v kruhu)

[Obrázek na straně 27]

Osm badatelů Bible, kteří byli v roce 1918 neprávem uvězněni (dědeček stojí jako první zprava)

[Obrázek na straně 29]

Všechny naše pozemské statky se vešly do našeho volkswagenu

[Obrázek na straně 29]

S mým manželem Paulem