Podle čeho posuzujete úspěch?

JEDEN slovník definuje úspěch jako „dosažení bohatství, uznání nebo význačného postavení“. Je tato definice úplná? Je bohatství, uznání nebo význačné postavení jediným měřítkem úspěchu? Než odpovíte, zamyslete se nad těmito skutečnostmi: Ježíš Kristus za svého života nezískal žádné hmotné bohatství. Uznání většiny lidí nedosáhl a tehdejší vlivné osoby si jej nevážily. A přece byl Ježíš úspěšným člověkem. Proč?

Když byl Ježíš na zemi, byl „bohatý vůči Bohu“. (Lukáš 12:21) Když byl vzkříšen, Bůh ho odměnil tím, že ho korunoval „slávou a ctí“. Jehova svého Syna vyvýšil „do nadřazeného postavení a laskavě mu dal jméno, které je nad každým jiným jménem“. (Hebrejcům 2:9; Filipanům 2:9) Ježíš svým životem rozradostnil Jehovovo srdce. (Přísloví 27:11) Jeho pozemský život byl úspěšný, protože splnil svůj účel. Ježíš splnil Boží vůli a prokázal čest Božímu jménu. Bůh pak poctil Ježíše bohatstvím, uznáním a vynikajícím postavením takového druhu, jaké nemůže nikdy získat žádný vědec, politik ani  sportovní hrdina. Ježíš byl skutečně nejúspěšnější člověk, jaký kdy chodil po zemi.

Křesťanští rodiče si uvědomují, že jejich děti budou nyní sklízet bohaté požehnání a v budoucím systému věcí že je čeká nepředstavitelná odměna, jestliže půjdou v Kristových šlépějích a stanou se bohatými vůči Bohu v tom smyslu, v jakém to platilo o Ježíšovi. Nejlepší způsob, jak mohou mladí lidé jít v Kristových šlépějích, je — pokud to je možné — dělat totéž, co dělal Ježíš — věnovat se celodobé službě.

V některých kulturách však je rozšířen zvyk, že se mladí lidé celodobé služby neujímají. Očekává se, že když mladý muž ukončí své školní vzdělání, získá zaměstnání na plný úvazek, ožení se a pak povede usedlý život. Mladí lidé, kteří vyrostli v takovém prostředí, někdy dělají tu chybu, že se vstupem do celodobé služby váhají. (Přísloví 3:27) Proč? Protože podlehnou nátlaku a přizpůsobí se všeobecně rozšířeným kulturním měřítkům. Právě to se stalo Robertovi. *

Když dojde ke konfliktu mezi kulturou a svědomím

Robert byl vychován jako svědek Jehovův. V době dospívání se nechoval právě nejlépe a také společnost, kterou si vybíral, nebyla nejlepší. Jeho matka si o něj začala dělat starosti. Proto požádala jednoho průkopníka, celodobého služebníka z řad svědků Jehovových, aby ho povzbudil. Robert vypráví, k čemu to pak vedlo.

„Bratr, který byl průkopníkem, se o mě opravdu zajímal. Dal mi dobrý příklad, a já jsem chtěl hned po skončení školy nastoupit dráhu průkopníka. A tehdy si maminka začala dělat starosti znovu — tentokrát však z jiného důvodu. Víte, v naší kultuře je naprosto v pořádku, jestliže s průkopnickou službou začne hned po skončení školy dívka, ale u chlapce se očekává, že se nejdříve finančně zajistí, a pak může uvažovat o průkopnické službě.

Vyučil jsem se a začal jsem podnikat. Podnikání mě časem pohltilo natolik, že se pro mě účast na shromáždění a kazatelská služba staly jen rutinní záležitostí. Měl jsem výčitky svědomí — věděl jsem, že bych mohl sloužit Jehovovi daleko více. Musel jsem však skutečně bojovat, abych se vymanil z toho, co ode mne očekávali druzí, ale jsem rád, že jsem to udělal. Nyní jsem ženatý a společně s manželkou jsme v průkopnické službě už dva roky. Ve sboru jsem byl nedávno jmenován služebním pomocníkem. Mohu po pravdě říci, že nyní, když sloužím Jehovovi svým celým srdcem a využívám k tomu všech svých možností, pociťuji skutečné uspokojení.“

Tento časopis často povzbuzuje mladé lidi, aby se vyučili nějakému řemeslu nebo získali nějakou užitečnou odbornou kvalifikaci — pokud možno ještě ve škole. Proč? Snad aby zbohatli? Ne. Především proto, aby se jako dospělí řádně uživili a mohli sloužit Jehovovi v co největší míře, zejména v celodobé službě. Často se však stává, že se mladí muži a mladé ženy pohrouží do světské kariéry natolik, že se kazatelská služba pro ně stane méně důležitou. Myšlenka, že by mohli vstoupit do celodobé služby, některé z nich ani nenapadne. Proč na to ani nepomyslí?

Robertovo vyprávění tuto otázku poněkud objasnilo. Jakmile se vyučil, začal podnikat. Netrvalo to dlouho, a ocitl se, obrazně řečeno, na běžeckém trenažéru, který nikam nevede.  Jeho cílem bylo dosáhnout finančního zabezpečení. Je však vůbec možné, aby někdo — ať v křesťanském sboru nebo mimo něj — tohoto cíle opravdu plně dosáhl? Křesťané by se měli snažit být ve finančních záležitostech zodpovědní, měli by pečlivě dbát na své finanční závazky, ale měli by si také uvědomit, že v dnešní nejisté době se jen málokdo dostane tak daleko, že má opravdu pocit finančního zabezpečení. Proto takovou jistotu křesťané čerpají z Ježíšova slibu zaznamenaného u Matouše 6:33.

Robert je skutečně šťastný, že se nakonec rozhodl jít za tím, po čem toužil hluboko ve svém srdci, a že nepodlehl diktátu kulturního prostředí, v němž žil. Dnes má radost z toho, že se jeho životní dráhou stala celodobá křesťanská služba. Ano, celodobá služba je životní dráha, která si zaslouží úctu. Robert nyní pociťuje vnitřní pokoj, protože ve službě Jehovovi využívá, jak sám říká, „všech svých možností“.

Co nejlépe využij svých schopností

Mezi svědky Jehovovými je mnoho nadaných lidí. Někteří mají vynikající intelektuální schopnosti, jiní jsou mimořádně zruční. Všechny tyto dary pocházejí od Jehovy, který dává „všem lidem život, dech a všechno“. (Skutky 17:25) Bez života by tyto dary neměly žádnou cenu.

Je tedy jedině správné, jestliže svého života, který jsme zasvětili Bohu, využíváme ve službě Jehovovi. Právě k tomu se rozhodl jeden nadaný mladý muž. Žil v prvním století n. l. Jako člen významné rodiny strávil své mládí v proslulém městě Tarsos v Kilikii. Rodem sice byl Žid, ale po otci zdědil římské občanství. Měl tedy nárok na mnohá práva a výsady. Když byl starší, studoval Zákon u Gamaliela, jednoho z tehdejších nejpřednějších „profesorů“. Zdálo se, že zanedlouho dosáhne ‚bohatství, uznání i význačného postavení‘. (Skutky 21:39; 22:3, 27, 28)

Kdo byl tím mladým mužem? Jmenoval se Saul. Saul se však stal křesťanem a nakonec se stal apoštolem Pavlem. Cíle, které sám původně sledoval, dal stranou a celý svůj zbývající život věnoval tomu, že sloužil Jehovovi jako pravý křesťan. Pavel se stal známým ne jako významný právník, ale jako horlivý kazatel dobré zprávy. Téměř po třiceti letech misionářské činnosti napsal Pavel dopis přátelům, kteří žili ve Filipech. Zmínil se v něm o některých věcech, jichž dosáhl ještě v minulosti, než se stal křesťanem, a potom napsal: „Kvůli [Ježíši Kristu] jsem strpěl ztrátu všeho a považuji to za množství smetí, abych získal Krista.“ (Filipanům 3:8) Pavel skutečně v žádném případě nelitoval toho, jak využil svůj život!

A co školení, které Pavel dostal od Gamaliela? Měl někdy možnost je využít? Ano. Při několika příležitostech přispěl k ‚obhajobě a zákonnému prosazování dobré zprávy‘. Ale Pavel byl především kazatelem dobré zprávy — a tomu by se při svém dřívějším vzdělávání nikdy nemohl naučit. (Filipanům 1:7; Skutky 26:24, 25)

Podobně mohli i dnes někteří křesťané využít své dary a nadání, a dokonce i své vzdělání ve prospěch zájmů Království. Například Amy získala akademický titul na vysoké škole ekonomické a další titul získala v oboru práva. Kdysi měla výnosné zaměstnání u jedné právnické firmy, ale dnes slouží společně s ostatními neplacenými dobrovolnými služebníky v jedné z odboček Watch Tower Society. O svém dnešním životě Amy říká: „Jsem přesvědčena, že to byla ta nejlepší volba v mém životě. ... Netoužím vyměnit si místo s nikým z mých spolužáků z univerzity. Jsem hrdá na životní dráhu, kterou jsem si vybrala. Mám úplně všechno, co potřebuji a chci — spokojený, šťastný život a životní dráhu, která mi přináší pravou radost a uspokojení.“

Amy si vybrala životní dráhu, která jí přinesla vnitřní pokoj, uspokojení a Jehovovo požehnání. Křesťanští rodiče si pro své děti jistě nepřejí o nic méně!

 Úspěch v křesťanské službě

Je ovšem velmi důležité, abychom měli správný názor na to, co znamená úspěch v křesťanské kazatelské službě samotné. Není nic obtížného mít pocit úspěchu, když jsme strávili čas v kazatelské službě příjemně, rozšířili jsme biblickou literaturu nebo když se nám podařilo zapojit některé majitele bytu do podnětných biblických rozhovorů. Jestliže ovšem najdeme slyšící ucho zřídka, mohlo by nás to svádět k závěru, že ztrácíme čas. Pamatujme však na to, že jednou definicí úspěchu je ‚dosažení uznání‘. Čí uznání chceme dosáhnout? Samozřejmě uznání Jehovovo. To můžeme získat bez ohledu na to, zda lidé tomu, co jim říkáme, naslouchají, nebo ne. Ježíš dal svým učedníkům v tomto ohledu působivé poučení.

Jistě si vzpomínáte, že Ježíš poslal „do každého města a místa, kam sám hodlal přijít“, sedmdesát kazatelů Království. (Lukáš 10:1) Měli kázat ve městech a vesnicích, v nepřítomnosti Ježíše. To pro ně bylo něco nového. Proto jim Ježíš před tím, než je vyslal, dal podrobné pokyny. Když se setkali s ‚přítelem pokoje‘, měli mu vydat podrobné svědectví o Království. Jestliže však byli odmítnuti, měli jít dál a neměli si dělat žádné starosti. Ježíš jim vysvětlil, že ti, kdo jim nechtějí naslouchat, ve skutečnosti odmítají samotného Jehovu. (Lukáš 10:4–7, 16)

Když těch sedmdesát učedníků dokončilo svou kazatelskou práci, kterou byli pověřeni, vrátili se k Ježíšovi „s radostí a řekli: ‚Pane, i démoni se nám podřizují, když používáme tvé jméno.‘“ (Lukáš 10:17) Vyhánět mocné duchovní tvory muselo být pro tyto nedokonalé lidi vzrušujícím zážitkem. Ježíš však své nadšené učedníky varoval: „Neradujte [se] z toho, že jsou vám podřízeni duchové, ale radujte se, protože vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ (Lukáš 10:20) Je možné, že sílu vyhánět démony nemělo těch sedmdesát učedníků stále a že ve službě neměli vždy tak příznivé výsledky. Pokud však zůstali věrní, měli stále Jehovovo schválení.

Vážíte si celodobých služebníků?

Jistý mladý muž kdysi řekl jednomu křesťanskému staršímu: „Až ukončím střední školu, pokusím se najít si práci. Pokud práci nenajdu, budu uvažovat o nějakém druhu celodobé služby.“ Většina těch, kdo se ujali průkopnické služby, však uvažuje jinak. Kvůli průkopnické službě se někteří křesťané vzdali příležitosti k výnosné kariéře. Jiní odmítli možnost získat lákavé vzdělání. Přinesli určité oběti, podobně jako apoštol Pavel. Ale stejně jako Pavel, Robert a Amy svého rozhodnutí nelitují. Váží si toho, že mají výsadu používat své dary ke chvále Jehovy, a ten si zaslouží to nejlepší, co mu mohou nabídnout.

Mnozí věrní svědkové Jehovovi ovšem průkopnickou službu z různých důvodů vykonávat nemohou. Mají možná nějaké biblické povinnosti. Jestliže však slouží Bohu svým celým ‚srdcem, duší a myslí‘, Jehova je s nimi spokojen. (Matouš 22:37) Sami sice průkopnickou službu konat nemohou, ale uznávají, že ti, kdo ji vykonávají, si vybrali znamenitou životní dráhu.

Apoštol Pavel napsal: „Přestaňte se utvářet podle tohoto systému věcí.“ (Římanům 12:2) V souladu s Pavlovou radou nesmíme dovolit, aby se náš způsob myšlení utvářel podle kulturních nebo světských měřítek tohoto systému. Bez ohledu na to, zda můžete konat průkopnickou službu, nebo ne, zaměřte celý svůj život na službu Jehovovi. Budete úspěšní, pokud budete mít Jehovovo schválení.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 19]

Ať se nestane, že byste, obrazně řečeno, ‚uvízli‘ na běžeckém trenažéru, který nikam nevede