Životní příběh

‚Víra, jež nikdy se nelekne‘

VYPRÁVÍ HERBERT MÜLLER

Několik měsíců potom, co Hitler vpadl do Nizozemska, byli svědkové Jehovovi zakázáni. Zanedlouho se moje jméno objevilo na nacistických seznamech nejhledanějších lidí a já jsem byl štván jako zvíře.

JEDNOU jsem byl stálým skrýváním a utíkáním tak vyčerpaný, že jsem své manželce řekl, že kdyby mě vojáci chytili, byla by to možná i úleva. Potom mi přišla na mysl slova jedné písně: „Víra, jež žádných odpůrců nikdy se nelekne.“ * Když jsem o této písni uvažoval, dodávalo mi to novou sílu a vyvolávalo vzpomínky na to, jak jsme s rodiči žili v Německu, a na den, kdy mi tuto píseň moji přátelé zpívali na rozloučenou. Mohu se o tyto vzpomínky podělit i s vámi?

Příklad mých rodičů

Narodil jsem se v roce 1913 ve městě Copitz v Německu a tehdy byli rodiče členy evangelické církve. * O sedm let později, v roce 1920, z církve otec vystoupil. Dne 6. dubna otec požádal o Kirchenaustrittsbescheinigung (Potvrzení o vystoupení z církve). Toto potvrzení mu vyhotovil městský matrikář. Za týden však byl otec u matrikáře znovu a vysvětlil mu, že prohlášení neobsahuje jméno jeho dcery. Matrikář vyplnil druhý dokument, ve kterém se uvádělo, že vystoupení z církve se týká také Marthy Margarethy Müllerové. Mojí sestře Margarethě byl tehdy rok a půl. Pokud šlo o službu Jehovovi, můj otec nedělal nic polovičatě.

Tentýž rok byli moji rodiče pokřtěni jako badatelé Bible, jak byli tehdy známi svědkové  Jehovovi. Otec nás, děti, vychovával velmi přísně, ale to, že byl věrně oddán Jehovovi, nám usnadňovalo jeho vedení přijmout. Věrná oddanost podnítila rodiče také k tomu, aby dělali určité úpravy. Bylo například období, kdy jsme si v neděli nesměli hrát venku. Jednu neděli v roce 1925 nám však rodiče řekli, že půjdeme na procházku. Vzali jsme si s sebou něco k snědku a prožili jsme příjemné chvíle — to bylo něco úplně jiného než sedět celý den doma. Otec řekl, že na posledním sjezdu se dověděl některé věci a díky tomu se jeho názor na nedělní činnost změnil. I při jiných příležitostech projevil stejnou ochotu upravit svůj náhled.

Ačkoli zdraví mých rodičů bylo chatrné, nevyhýbali se svědecké službě. Například k tomu, abychom rozšířili traktát Duchovní obviněni, jsme s ostatními členy sboru jednou večer nastoupili na vlak a cestovali do Řezna, které je od Drážďan vzdáleno asi 300 kilometrů. Následující den jsme ve městě rozšiřovali traktáty, a když jsme skončili, odjeli jsme vlakem zpět. Byli jsme zpět za necelých 24 hodin.

Odcházím z domova

V duchovním růstu mi také pomohlo to, že jsem navštěvoval Jugendgruppe (Skupinu mládeže) v našem sboru. Mladí lidé, kterým bylo více než čtrnáct let, se scházeli s některými staršími bratry ze sboru. Hráli jsme hry a také muzicírovali, studovali Bibli a mluvili o stvoření a o vědě. Od roku 1932, kdy mi bylo devatenáct let, jsem se však s touto skupinou již nescházel.

V dubnu toho roku dostal otec dopis z kanceláře Watch Tower Society v Magdeburku. Společnost hledala někoho, kdo umí řídit auto a chce být průkopníkem. Věděl jsem, že přáním mých rodičů je, abych byl průkopníkem, ale já jsem cítil, že nemohu. Moji rodiče byli chudí, a tak jsem ve čtrnácti letech začal opravovat kola a šicí stroje, ale také psací stroje a jiná kancelářská zařízení. Jak bych mohl rodinu opustit? Potřebovali moji pomoc. Navíc jsem ještě nebyl pokřtěn. Otec si se mnou sedl a položil mi několik otázek, aby viděl, zda chápu, co znamená být pokřtěn. Když jej moje odpovědi přesvědčily, že jsem udělal pokrok dostatečný k tomu, abych byl pokřtěn, řekl: „Měl by ses nabídnout, že ten úkol přijmeš.“ A já jsem to udělal.

Za týden jsem dostal pozvání, abych přišel do Magdeburku. Když jsem to řekl přátelům ve skupině mládeže, chtěli mi na rozloučenou zazpívat nějakou radostnou píseň. Byli překvapeni tím, jakou píseň jsem si vybral, protože jim připadala velmi vážná. Ale přesto někteří vzali své housle, mandolíny a kytary a všichni zpívali: „Víra, jež žádných odpůrců nikdy se nelekne, víra, jež v chvíli nejtěžší na Boha spolehne.“ Ten den  jsem si neuvědomoval, jak často mě v nadcházejících letech budou tato slova posilovat.

Bouřlivý začátek

Bratři v Magdeburku vyzkoušeli moje řidičské schopnosti a potom mě a čtyřem dalším průkopníkům svěřili auto, kterým jsme zamířili do Schneifelu, což je oblast blízko Belgie. Záhy jsme poznali, že auto je nezbytné. Katolická církev v této oblasti nesla naši přítomnost nelibě a vesničané, kteří byli podněcováni kněžími, často čekali na to, aby nás vyhnali. Mnohokrát jsme díky autu jen tak tak unikli jejich motykám a vidlím.

Po Památné slavnosti v roce 1933 nám krajový služebník Paul Grossmann řekl, že v Německu byla činnost naší Společnosti zakázána. Krátce nato mě kancelář odbočky požádala, abych přijel s autem do Magdeburku, vyzvedl zde literaturu a odvezl ji do Saska, což bylo od Magdeburku asi 100 kilometrů. Mezitím však do Magdeburku dorazilo gestapo, a kancelář Společnosti zavřelo. Nechal jsem auto u jednoho bratra v Lipsku a vrátil se domů — avšak ne na dlouho.

Kancelář Společnosti ve Švýcarsku mě požádala, abych začal sloužit jako průkopník v Nizozemsku. Plánoval jsem, že odjedu v průběhu jednoho nebo dvou týdnů. Otec mi však radil, abych odjel ihned. Poslechl jsem ho a během několika hodin jsem opustil domov. Následující den přišla k otci domů policie, aby mě zatkla pro dezerci. Přišli však pozdě.

Začátky v Nizozemsku

Dne 15. srpna 1933 jsem přijel do průkopnického domova v Heemstede, což je město ležící asi 25 kilometrů od Amsterdamu. Následující den jsem šel do kazatelské služby, ačkoli jsem holandsky neuměl ani slovo. Vyzbrojen kartou s tištěným svědectvím jsem se do toho pustil. Byl jsem velmi povzbuzen, když jedna katolička přijala knihu Smíření. Ten den jsem rozšířil ještě 27 brožur. Na konci prvního dne jsem byl naplněn radostí z toho, že opět mohu svobodně kázat.

Jediným zdrojem příjmů, který v té době průkopníci měli, byly dary za rozšířenou literaturu. Peníze používali na nákup potravin a dalších nutných věcí. Když na konci měsíce trochu peněz zbylo, rozdělily se mezi průkopníky na osobní potřeby. Po hmotné stránce jsme měli málo, ale Jehova se o nás staral tak dobře, že jsem se v roce 1934 mohl účastnit sjezdu ve Švýcarsku.

Věrná společnice

Na sjezdu jsem se setkal s osmnáctiletou Erikou Finkeovou. Znal jsem ji z doby, kdy jsem ještě bydlel doma. Přátelila se s mojí sestrou Margarethou a vždy na mě silně působilo to, jak pevně se Erika zastávala pravdy. Nedlouho po jejím křtu v roce 1932 někdo informoval gestapo, že Erika odmítla říci „Heil Hitler!“. Gestapáci ji hledali a chtěli vědět, proč to odmítla udělat. Na policii Erika důstojníkovi přečetla Skutky 17:3 a vysvětlila mu, že Bůh ustanovil jako zachránce jen jednoho muže, Ježíše Krista. „Jsou tady i jiní lidé, kteří mají stejnou víru jako vy?“ chtěl vědět důstojník. Erika  odmítla říci jakékoli jméno. Policista jí hrozil, že ji zadrží, ale Erika mu řekla, že raději zemře, než by uvedla jména. Zíral na ni a pak zařval: „Vypadni odsud. Jdi domů. Heil Hitler!“

Po sjezdu jsem se vrátil do Nizozemska, kdežto Erika zůstala ve Švýcarsku. Oba jsme však cítili, že naše přátelství se prohloubilo. Ve Švýcarsku se Erika doslechla, že doma ji hledá gestapo. Rozhodla se, že ve Švýcarsku zůstane a že bude sloužit jako průkopnice. Za několik měsíců ji Společnost požádala, aby šla do Španělska. Sloužila jako průkopnice v Madridu, potom v Bilbau a později v San Sebastiánu, kde se v důsledku pronásledování podněcovaného duchovenstvem dostala se svou partnerkou do vězení. V roce 1935 dostaly příkaz opustit Španělsko. Erika přišla do Nizozemska a v tom roce jsme se vzali.

Válečné mraky na obzoru

Po svatbě jsme sloužili jako průkopníci v Heemstede a později jsme se přestěhovali do Rotterdamu. Zde se nám v roce 1937 narodil syn Wolfgang. Za rok jsme se přestěhovali do Groningenu na severu Nizozemska, kde jsme bydleli společně s německými průkopníky Ferdinandem a Helgou Holtorfovými a s jejich dcerou. V červenci roku 1938 nám Společnost sdělila, že podle nařízení holandské vlády již svědkové Jehovovi německé národnosti nesmějí dále kázat. Přibližně v tu dobu jsem byl jmenován zónovým služebníkem (krajským dozorcem) a naše rodina se přestěhovala na loď Lichtdrager (Nositel světla), jež patřila Společnosti a sloužila jako domovská základna průkopníkům, kteří kázali v severní části Nizozemska. Většinu času jsem byl od rodiny pryč, objížděl jsem jeden sbor za druhým a povzbuzoval bratry, aby dále kázali. A bratři skutečně kázali. Někteří dokonce svou činnost zvýšili. Pěkným příkladem byl Wim Kettelarij.

Když jsem se s Wimem setkal, byl to mladý muž, který sice pravdu znal, ale byl velmi zaměstnaný prací v zemědělství. „Jestli chceš mít čas na službu Jehovovi, budeš si muset najít jinou práci,“ doporučil jsem mu. Wim to udělal. Když jsme se později setkali znovu, vybídl jsem ho, aby sloužil jako průkopník. „Já ale musím pracovat, abych měl co jíst,“ odpověděl mi. „Budeš mít co jíst,“ ujistil jsem ho. „Jehova se o tebe postará.“ Wim začal s průkopnickou službou. Později, a dokonce i během druhé světové války sloužil jako cestující dozorce. Dnes je Wimovi osmdesát let a je stále horlivým svědkem. Jehova se o něj opravdu postaral.

Pod zákazem a stíhán

V květnu roku 1940, tedy asi za rok potom, co se narodilo naše druhé dítě, Reina, se holandská armáda vzdala a nacisté obsadili Nizozemsko. V červenci gestapo zabralo majetek kanceláře Společnosti a tiskárnu. Následující rok proběhla vlna zatýkání svědků a já jsem byl také zadržen. Jelikož jsem byl svědek a k tomu Němec v odvodovém věku, nebylo těžké odhadnout, co se mnou gestapo udělá. Snažil jsem se smířit s tím, že svou rodinu již nikdy neuvidím.

Gestapo mě potom v květnu 1941 pustilo z vězení a nařídilo mi, abych se šel přihlásit  k vojenské službě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ten den jsem přešel do ilegality a tentýž měsíc jsem byl zpět v krajské službě. Gestapo mě dalo na seznam nejhledanějších lidí.

Jak zvládala situaci má rodina

Moje manželka a děti se přestěhovaly do vesnice Vorden ve východní části země. Abych je co nejméně vystavoval nebezpečí, výrazně jsem omezil své návštěvy u nich. (Matouš 10:16) Bratři nepoužívali z bezpečnostních důvodů moje skutečné jméno, ale pouze pseudonym Duitse Jan (Němec Jan). Dokonce ani můj čtyřletý syn Wolfgang nesměl říkat „táta“, ale jenom „Ome Jan“ (strýc Jan). Po citové stránce to pro něj bylo velmi náročné.

V době, kdy jsem byl na útěku, se Erika starala o děti a dále kázala. Když byly Reině dva roky, posadila ji Erika na nosič kola a jela s ní do kazatelské služby na venkov. Ačkoli bylo těžké sehnat něco k jídlu, Erika a děti nikdy neměly velký nedostatek potravin. (Matouš 6:33) Jeden zemědělec, který byl katolík a kterému jsem kdysi opravil šicí stroj, jí dal brambory. Také mi nosil od Eriky vzkazy. Jednou platila v obchodě za nějakou věc jeden gulden. Majitel, který věděl, že se ukrývá a nemůže dostávat jídlo na přídělové lístky, jí tu věc daroval a k tomu jí přidal ještě dva guldeny. Takové projevy soucitu jí pomohly přežít. (Hebrejcům 13:5)

Pracuji po boku odvážných bratrů

Mezitím jsem dále navštěvoval sbory, ale byl jsem ve styku pouze s odpovědnými bratry. Vzhledem k tomu, že gestapo mi bylo stále v patách, nemohl jsem zůstat na jednom místě déle než několik hodin. Většina bratrů a sester se nesměla se mnou setkat. Znali pouze ty svědky, kteří patřili k jejich malé biblické studijní skupině. A tak se stalo, že teprve po druhé světové válce zjistily dvě tělesné sestry, které bydlely v různých částech stejného města, že se obě během války staly svědky.

 Mým dalším úkolem bylo najít skrýše na literaturu Společnosti. Ukrývali jsme také papír, cyklostyly a psací stroje pro případ, že by byly zapotřebí na psaní Strážných věží. Někdy jsme knihy od naší Společnosti museli přestěhovat z jedné skrýše do druhé. Pamatuji se, že jsem jednou odvážel 30 kartonů plných literatury a snažil se nevzbudit při tom žádnou pozornost, což byl velmi stresující úkol.

Navíc jsme organizovali přepravu potravin ze zemědělských usedlostí na východě Nizozemska do měst na západě, přestože to bylo zakázané. Potraviny jsme naložili na koňský povoz a zamířili na západ. Když jsme se dostali k řece, nemohli jsme použít žádný z mostů, protože je hlídali vojáci. Přeložili jsme tedy náklad do malých člunů, postupně jej převezli přes řeku a potom znovu naložili na jiný vůz. Když jsme přijeli do cílového města, počkali jsme až se setmí, koňům jsme dali přes kopyta návleky a tiše jsme došli do tajného skladiště sboru. Odtud byly potraviny rozdělovány bratrům, kteří byli v nouzi.

Kdyby německá armáda takové skladiště potravin objevila, mohlo by to někoho stát život. Přesto několik bratrů nabídlo pomoc. Například rodina Bloeminkových ve městě Amersfoort, která bydlela od posádky německé armády co by kamenem dohodil, svolila, aby jejich obývací pokoj byl používán jako skladiště potravin. Odvážní svědkové, jako byli tito, riskovali ve prospěch svých bratrů život.

Během let zákazu Jehova pomáhal manželce i mě, abychom mu zůstali věrni. V květnu 1945 byla německá armáda poražena a konečně jsem již nemusel prchat. Společnost mě požádala, abych sloužil jako cestující dozorce, dokud nebudou k dispozici jiní bratři. V roce 1947 převzal moji práci Bertus van der Bijl. * V tu dobu se nám narodilo třetí dítě a my jsme se usadili ve východní části Nizozemska.

Smutek i radost

Po válce jsem se dověděl, že asi rok potom, co jsem odešel z domu do Nizozemska, byl otec uvězněn. Dvakrát byl kvůli špatnému zdraví propuštěn, ale pokaždé byl uvězněn znovu. V únoru roku 1938 byl poslán do koncentračního tábora v Buchenwaldu a potom do Dachau. Tam 14. května 1942 otec zemřel. Zůstal pevný a věrně oddaný až do konce.

Také maminka byla poslána do tábora v Dachau. Zůstala tam až do osvobození v roce 1945. Příklad pevnosti obou mých rodičů značně přispěl k duchovnímu požehnání, které jsem měl, a tak jsme pokládali za výsadu, že se roku 1954 maminka přestěhovala k nám. Přišla s ní i moje sestra Margaretha, která od roku 1945 sloužila v komunistickém Východním Německu jako průkopnice. Ačkoli maminka byla nemocná a nemluvila holandsky, podílela se s námi na kazatelské službě až do října roku 1957, kdy ve věrnosti ukončila svůj pozemský běh.

Sjezd, který v roce 1955 proběhl v Norimberku, byl výjimečný. Když jsme tam přijeli, bratři z Drážďan řekli Erice, že na sjezdu je také její matka. Drážďany tehdy byly pod východoněmeckou vládou, a tak Erika svou matku neviděla 21 let. Domluvilo se setkání a matka s dcerou si padly kolem krku. Bylo to velmi radostné shledání.

Časem se naše rodina rozrostla na osm dětí. Je velmi smutné, že jeden syn zahynul při automobilové nehodě. Zdrojem hluboké radosti pro nás však je to, že naše ostatní děti slouží Jehovovi. Jsme šťastni, že náš syn Wolfgang s manželkou slouží v krajské službě, a jako krajský dozorce slouží také jejich syn.

Jsem vděčný za to, že jsem byl svědkem pokroku Jehovova díla v Nizozemsku. Když jsem v roce 1933 začínal s průkopnickou službou, bylo zde asi sto svědků. Dnes jich je více než 30 000. Přestože nám nyní tělesných sil ubývá, jsme s Erikou stále rozhodnuti žít podle slov písně z let minulých: ‚Víra, jež nikdy se nelekne.‘

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

„Jugendgruppe“ při přestávce v kazatelské službě

[Obrázek na straně 24]

S dalšími průkopníky jsme propracovali oblast Schneifelu. Bylo mi 20 let

[Obrázek na straně 25]

S Erikou a Wolfgangem v roce 1940

[Obrázek na straně 26]

Zleva doprava: Můj vnuk Jonathan a jeho manželka Mirjam, Erika, já, můj syn Wolfgang a jeho manželka Julia

[Obrázek na straně 26]

Jeden bratr, který byl ve vězení s mým otcem, namaloval v roce 1941 tento jeho portrét