Životní příběh

„Nevíte, jaký bude váš život zítra“

VYPRÁVÍ HERBERT JENNINGS

„Vracel jsem se z přístavního města Temy do odbočky Watch Tower Society v Ghaně a zastavil jsem nějakému mladíkovi, který se potřeboval svézt do města. Využil jsem příležitosti a vydával jsem mu svědectví. Měl jsem dojem, že se mi to daří opravdu výborně! Ale když jsme se dostali tam, kde mladý muž potřeboval vystoupit, vyskočil z nákladního auta a úprkem běžel pryč.“

TATO událost mi pomohla rozpoznat, že v mém životě začíná něco neobvyklého. Ale než řeknu, co se stalo, rád bych vám vyprávěl, jak jsem se jako Kanaďan dostal do Ghany.

Bylo to na severním předměstí Toronta v Kanadě, v polovině prosince roku 1949. Právě jsme dokončili asi metrový výkop ve zmrzlé půdě, který měl sloužit pro přívod vody k novému domu. Prokřehlí a unavení jsme se shlukli kolem ohně rozdělaného z odpadového dřeva a čekali jsme, až pro naši pracovní skupinu přijede nákladní auto. Jeden z dělníků, Arnold Lorton, začal najednou něco říkat o ‚bojích a pověstech bojů‘, o ‚skonání světa‘ a používal i jiné výrazy, které jsem nikdy neslyšel. Najednou všichni rozpačitě ztichli, a někteří se k němu dokonce začali chovat nepřátelsky. Vzpomínám si, že jsem si tehdy říkal: „Ten chlap ale má odvahu! Nikdo ho neposlouchá, a on mluví dál.“ Ale na mě jeho slova zapůsobila. Jen několik let předtím skončila druhá světová válka, a v náboženství, k němuž po několik generací patřila naše rodina, totiž v náboženství Bratrů v Kristu, jsem nikdy nic takového neslyšel. Arnoldovo vysvětlování mě zaujalo, a proto jsem pozorně naslouchal.

Netrvalo dlouho a požádal jsem Arnolda o další informace. Bylo mi tehdy devatenáct let,  neměl jsem vůbec žádné zkušenosti, a když si tak na to vzpomínám, uvědomuji si, jak ke mně byli, on i jeho manželka Jean, shovívaví a laskaví. Často jsem si k nim přišel popovídat bez ohlášení a bez pozvání. Usměrňovali mě a pomáhali mi vytříbit si názor na rozpory, které mě jako mladého člověka zaměstnávaly, totiž na rozpory mezi měřítky pro chování a morálkou. Za deset měsíců po tom prvním zážitku, který jsem měl tehdy u ohně při silnici, jsem byl 22. října 1950 pokřtěn jako svědek Jehovův a začal jsem chodit do sboru Willowdale ve městě North York, které je dnes částí Toronta.

Pokroky ve společenství se spoluvěřícími

Když si můj otec uvědomil, že jsem se rozhodl žít podle své nové víry, začalo u nás doma vzrůstat napětí. Nedlouho předtím se otec stal obětí dopravní nehody, kdy vinou opilého řidiče došlo k čelní srážce, a potom bylo často nesnadné s otcem vycházet. Maminka i moji dva bratři a dvě sestry měli těžký život. Napětí kvůli biblické pravdě vzrůstalo. Chtěl jsem si zachovat pokojný vztah k rodičům a upevnit se na „cestě pravdy“, a proto se mi zdálo rozumné odejít z domova. (2. Petra 2:2)

Koncem léta roku 1951 jsem se přestěhoval do malého sboru ve městě Coleman v provincii Alberta. Dva mladí muži, Ross Hunt a Keith Robbins, tam působili v celodobém veřejném kazatelském díle neboli v pravidelné průkopnické službě. Pomohli mi, abych se na tuto dobrovolnou službu zaměřil také. Dne 1. března 1952 jsem vstoupil do řad pravidelných průkopníků.

Rád vzpomínám na povzbuzení, které jsem tehdy dostal. Musel jsem se mnoho učit, a zde bylo moje zkušební místo. Asi rok jsem potom strávil v průkopnické službě se sborem ve městě Lethbridge, a pak jsem dostal neočekávané pozvání, abych sloužil jako cestující dozorce. Měl jsem sloužit svědkům Jehovovým ve sborech rozsetých podél východního pobřeží Kanady, od Monctonu v provincii New Brunswick po Gaspé v provincii Québec.

Bylo mi teprve čtyřiadvacet let, v pravdě jsem byl poměrně krátkou dobu, a proto jsem měl pocit, že k této práci vůbec nejsem způsobilý, zejména ve srovnání se zralými svědky, jimž jsem měl sloužit. Několik následujících měsíců jsem vynakládal velké úsilí a pak přišlo další překvapení.

Škola Gilead a pak na daleké Zlatonosné pobřeží

V září 1955 jsem byl pozván společně asi se stovkou jiných studentů do 26. třídy biblické školy Strážné věže Gilead v South Lansingu ve státě New York. Pět měsíců intenzivního školení a studia bylo přesně to, co jsem potřeboval. Uprostřed takové silně motivované skupiny se mé nadšení posílilo. Tehdy došlo v mém životě ještě k další události, která mi přináší obohacení až dodnes.

Mezi studenty, kteří se připravovali na misionářskou činnost, byla jedna mladá sestra, Aileen Stubbsová. Viděl jsem, že Aileen je vyrovnaná, má smysl pro praktický život, je skromná a radostná. Myslím, že jsem ji polekal, když jsem se jí neobratně vyznal ze svých úmyslů. Ona však přede mnou neutekla. Dohodli jsme se, že se Aileen vydá do svého misionářského působiště v Kostarice a já pojedu do svého působiště na Zlatonosné pobřeží (dnešní Ghana) v Západní Africe.

Jednoho rána v květnu roku 1956 jsem se ocitl v desátém patře budovy v Brooklynu, v kanceláři bratra Nathana Knorra. Byl tehdy prezidentem Watch Tower Society. Byl jsem jmenován služebníkem odbočky a měl jsem dohlížet na kazatelské dílo na Zlatonosném pobřeží, v Togu, na Pobřeží slonoviny (nyní Côte d’Ivoire), v Horní Voltě (nyní Burkina Faso) a v Gambii.

Na slova bratra Knorra si vzpomínám, jako by je řekl včera: „Nemusíš se toho ujmout hned,“ řekl. „Nejdřív se rozkoukej; uč se od tamějších zkušených bratrů. Potom, až budeš cítit, že jsi připraven, můžeš začít sloužit jako služebník odbočky. ... Tady máš jmenovací  dopis. Sedm dní po příjezdu by ses měl té práce ujmout.“

‚Jenom sedm dní,‘ pomyslel jsem si. ‚Co tedy znamená to „Nejdřív se rozkoukej“?‘ Po tom pohovoru jsem byl jako omráčený.

Následujících několik dnů uteklo jako voda. Než jsem se nadál, stál jsem u zábradlí nákladní lodi, která plula po East River kolem brooklynských kanceláří Společnosti. A tak začala moje 21denní zaoceánská plavba na Zlatonosné pobřeží.

Svojí zámořskou korespondencí, kterou jsme s Aileen vedli, jsme mezistátní poštu hodně zaměstnávali. V roce 1958 jsme se znovu sešli a v srpnu téhož roku jsme se vzali. Nikdy nepřestanu děkovat Jehovovi za takovou skvělou partnerku.

Devatenáct let bylo mou výsadou sloužit s jinými misionáři a s mými africkými bratry a sestrami v odbočce Společnosti. Rodina betel se za tu dobu rozrostla z pouhé hrstky asi na 25 členů. Byla to pro nás náročná doba, plná událostí a bohatých výsledků. Musím však být upřímný. Snášet to horké a vlhké podnebí bylo pro mě osobně velice náročné. Měl jsem pocit, že se stále potím, že se na mě všechno lepí, a někdy jsem byl popudlivý. Služba však byla skutečně radostná. Vždyť v Ghaně vzrostl počet zvěstovatelů Království ze 6 000 v roce 1956 na 21 000 v roce 1975. A obzvlášť radostné je vidět, že svědků Jehovových, kteří zde pilně pracují nyní, je více než 60 000.

‚Zítřek‘, jaký jsme neočekávali

Asi v roce 1970 jsem začal pociťovat určité zdravotní obtíže a ukázalo se, že je těžké zjistit jejich příčinu. Všechna lékařská vyšetření vedla k závěru, že jsem „zdravý“. Ale proč mi bylo stále tak špatně, proč jsem byl tak unavený a neklidný? Odpověď mi poskytly dvě věci, a byl to pro mě otřes. Stalo se přesně to, co napsal Jakub: „Nevíte, jaký bude váš život zítra.“ (Jakub 4:14)

Prvním klíčem k odpovědi byl zážitek s tím mladým mužem, kterému jsem vydával svědectví, když jsem ho vezl do města. Vůbec jsem si neuvědomil, že hrozně drmolím a že mluvím stále rychleji a hlasitěji. Když jsme se dostali tam, kde mladý muž potřeboval vystoupit, překvapilo mě, že ten mladík vyskočil z nákladního auta a úprkem běžel pryč. Většina Ghaňanů se nedá snadno vyvést z míry, jsou to klidní lidé a téměř nic je ‚nerozhodí‘. Jeho reakce však byla neobvyklá. Zůstal jsem sedět a přemýšlel jsem. Uvědomil jsem si, že problém mám já. Jen jsem nevěděl, co to je. Ale problém jsem měl určitě.

Druhý klíč se objevil tehdy, když po jedné obzvlášť hluboké rozpravě Aileen prohlásila: „Jestliže to tedy není problém tělesný, musí to být problém duševní.“ Zapsal jsem proto podrobně všechny své příznaky a šel jsem k psychiatrovi. Když jsem mu svůj seznam přečetl, odpověděl: „To je klasický případ. Trpíte maniodepresivní psychózou.“

Zděsil jsem se! Několik dalších let jsem se snažil zápasit dál, ale můj stav se stále zhoršoval jakoby v sestupné spirále. Stále jsem hledal  nějaké řešení, ale nikdo ve skutečnosti nevěděl, co dělat. Ten zápas byl opravdu skličující.

Vždy jsme si přáli ponechat si výsadu celodobé služby jako své životní povolání, a bylo třeba toho ještě tolik vykonat. Mnohokrát jsem se z celého srdce vroucně modlil: „Jehovo, jestliže budeš chtít, ‚budu žít a udělám také to‘.“ (Jakub 4:15) Ale nemělo to tak být. Když jsme pochopili, jak se věci mají, zařídili jsme vše tak, abychom mohli Ghanu i mnoho našich blízkých přátel opustit. V červnu 1975 jsme se vrátili do Kanady.

Jehova nám poskytuje pomoc prostřednictvím svého lidu

Brzy jsem zjistil, že nejsem nepostradatelný, a také jsem poznal, že můj problém není nijak mimořádný. Porozuměl jsem slovům z 1. Petra 5:9: „[Vězte], že se tatáž utrpení dovršují v celém společenství vašich bratrů na světě.“ Když jsem to pochopil, začal jsem rozpoznávat, jak nás vlastně Jehova i přes tuto nevítanou změnu podporuje. ‚Společenství našich bratrů‘ nám přišlo na pomoc opravdu podivuhodně a mnoha způsoby!

V hmotném ohledu jsme sice neměli mnoho, ale Jehova nás neopustil. Podnítil naše bratry v Ghaně, aby nám poskytli hmotnou i jinou pomoc. S naprosto smíšenými pocity jsme se rozloučili s těmi, které jsme si tak oblíbili, a nyní jsme stáli před úkolem, zvládnout tento neočekávaný ‚zítřek‘.

Aileenina sestra Lenora a její manžel Alvin Friesenovi nás laskavě vzali k sobě a velkoryse se o nás starali po mnoho měsíců. Jeden uznávaný psychiatr přesvědčivě prohlásil: „Za šest měsíců budete v pořádku.“ Chtěl mě tím možná povzbudit, ale jeho předpověď se nesplnila ani za šest let. S tím, čemu se nyní taktně říká bipolární porucha nálady, se vyrovnávám až dodnes. Je to jistě jemnější označení, ale ti, kdo touto poruchou trpí, velmi dobře vědí, že příjemnějším jménem se ochromující projevy této choroby nemohou nijak zmírnit.

Bratr Knorr již tehdy trpěl nemocí, na kterou nakonec v červnu 1977 zemřel. Přesto si však našel čas a vynaložil energii, aby mi psal dlouhé dopisy, v nichž mi poskytoval útěchu a rady. Ty dopisy stále uchovávám jako poklad. Jeho slova mi velmi pomohla zmírňovat bezdůvodné pocity selhání, které se mě znovu a znovu zmocňovaly.

Koncem roku 1975 jsme se museli vzdát naší drahé výsady, totiž celodobé služby, a museli jsme se soustředit na to, aby se mé zdraví stabilizovalo. Obyčejné denní světlo mi působilo bolest v očích. Nenadálé ostré zvuky mi zněly jako výstřely z pušky. V hemžícím se davu jsem se cítil jako ochromený. Musel jsem vynaložit opravdu velké úsilí i na to, abych se účastnil křesťanských shromáždění. O tom, že duchovní společenství má velkou cenu, jsem však byl naprosto přesvědčen. Abych svou situaci zvládl, obvykle jsem vstupoval do sálu, až když se ostatní usadili, a odcházel jsem dřív, než se po programu začali zvedat.

Dalším velkým problémem pro mě bylo účastnit se veřejné kazatelské služby. Někdy se stávalo, že jsem přišel k nějakému domu, a nemohl jsem se přimět k tomu, abych zazvonil. Ale nevzdal jsem se, protože jsem si uvědomoval, že naše služba znamená záchranu pro nás samotné i pro každého, kdo bude reagovat příznivě. (1. Timoteovi 4:16) Za chvíli jsem dokázal své city ovládnout, mohl jsem jít k dalším dveřím a zkusit to znovu. Na službě jsem se podílel stále, a tím jsem si udržoval přiměřené duchovní zdraví a lépe jsem se pak mohl se svým stavem vyrovnávat.

Bipolární porucha nálady je chronické onemocnění, a já jsem si uvědomil, že v tomto systému věcí s největší pravděpodobností zůstane nedílnou součástí mého života. V roce 1981 vyšla v časopise Probuďte se! * vynikající série článků. Pomohly mi lépe pochopit povahu této nemoci a naučil jsem se používat efektivnější metody, jak se s ní vyrovnávat.

 Jak jsem se učil zvládat svou situaci

To vše se neobešlo bez obětí a přizpůsobování se ze strany mé manželky. Jestliže vy sami o někoho pečujete za podobných okolností, pravděpodobně budete mít pochopení pro její postřehy:

„Zdá se, že porucha nálady působí okamžitou změnu osobnosti. Během několika hodin se může pacient změnit, a z člověka, který je živý a povzbudivý a který má novátorské plány a myšlenky, je najednou člověk vyčerpaný, negativní, a dokonce hněvivý. Pokud se nerozpozná, že tyto změny jsou příznakem nemoci, může to v jiných lidech vyvolávat podráždění a zmatek. Je zřejmé, že se plány musí rychle měnit a začíná osobní boj proti pocitům zklamání nebo zavržení.“

Pokud jde o mne, jakmile se cítím mimořádně dobře, začnu mít obavy. Instinktivně vím, že po období povznesené nálady následuje trudnomyslná skleslost. V mém případě je „skleslost“ výhodnější než „povznesená nálada“, protože „skleslost“ mě obvykle na řadu dnů uvede do nečinnosti a pravděpodobně se nedopustím nějakého nevyrovnaného jednání. Aileen mi velice pomáhá, protože mě nejen varuje před přehnanou aktivitou, ale také mě utěšuje a povzbuzuje, když mě přemáhá trudnomyslnost.

V období, kdy se nemoc projevuje silně, vzniká velké nebezpečí, že se člověk zabere výlučně sám do sebe. Při depresi se nemocný může úplně od svého okolí izolovat, zatímco při záchvatu mánie možná vůbec nebere v úvahu pocity a reakce druhých. V minulosti pro mě bylo těžké přiznat si, že v mém případě jde o projevy mé vlastní psychické a emocionální poruchy. Měl jsem dojem, že příčina je někde jinde — například v tom, že se něco nepodařilo nebo že někdo jiný něco udělal nesprávně —, a proti takovému uvažování jsem musel bojovat. Často jsem si musel říkat: ‚Kolem mě se nezměnilo nic. Problém je ve mně, a ne v mém okolí.‘ Postupně jsem si na to zvykl.

V průběhu let jsme se oba naučili mluvit o mém stavu zcela otevřeně a upřímně nejen spolu, ale i s druhými. Snažíme se, abychom neztratili optimismus a nedovolili, aby ta nemoc ovládla náš život.

„Zítra“ bude lépe

Předkládali jsme Jehovovi vroucí modlitby a vybojovali jsme mnoho zápasů, a Jehova nám žehnal a podporoval nás. Oba už jsme nyní v důchodovém věku. Pokud jde o mne, jsem pod stálým lékařským dohledem, trvale beru malé dávky léků, a můj zdravotní stav zůstává přiměřený a ustálený. Vážíme si všech služebních výsad, jež máme. Ve sboru nadále sloužím jako starší a stále se snažíme být druhým oporou ve víře.

Jakub 4:14 pravdivě říká: „Nevíte, jaký bude váš život zítra.“ Dokud bude existovat tento systém věcí, bude to tak. Ale pravdivá jsou také slova u Jakuba 1:12: „Šťastný je muž, který dál vytrvává ve zkoušce, protože potom, co je schválen, přijme korunu života, kterou Jehova slíbil těm, kdo ho stále milují.“ Všichni dnes stůjme pevně a buďme si vědomi požehnání, které Jehova připravuje na zítřek.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Vyhledávám samotu ve svém ateliéru

[Obrázek na straně 26]

S manželkou Aileen

[Obrázek na straně 28]

Na sjezdu „Věčné dobré poselství“, který se konal v ghanském městě Tema v roce 1963