Otázky čtenářů

Do jaké míry má věrná křesťanská manželka odporovat rozvodovému řízení, které zahájil její manžel?

Když bylo uzavřeno první lidské manželství, Bůh řekl, že se manžel a manželka „přidrží“ jeden druhého. (1. Mojžíšova 2:18–24) Lidé ztratili dokonalost, což vede k tomu, že v mnoha manželstvích vznikají problémy, ale Bůh si přeje, aby se manželští partneři přesto přidržovali jeden druhého. Apoštol Pavel napsal: „Lidem v manželství dávám pokyny, ne však já, ale Pán, že by manželka neměla odejít od svého manžela; ale kdyby skutečně odešla, ať zůstane nevdaná nebo ať se opět smíří se svým manželem; a manžel by neměl opustit svou manželku.“ (1. Korinťanům 7:10, 11)

Podle těchto slov se mezi nedokonalými lidmi může stát, že se jeden z manželů někdy rozhodne odejít. Pavel například řekl, že kdyby jeden manželský partner odešel, obě strany by měly zůstat bez manželství. Proč? Protože jeden manželský partner sice odešel, ale v Božích očích jsou oba dva spolu stále ještě spojeni. Pavel to mohl říci, protože Ježíš ustanovil pro křesťanské manželství měřítko: „Každý, kdo se rozvádí se svou manželkou, vyjma z důvodu smilstva [řecky por·neiʹa], a žení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ (Matouš 19:9) Ano, jediným důvodem pro rozvod, kterým je z biblického hlediska manželství ukončeno, je ‚smilstvo‘, to znamená sexuální nemravnost. Je tedy zřejmé, že v případě, o kterém se Pavel zmiňoval, se ani jeden z manželů nedopustil nemravnosti, takže kdyby manžel nebo manželka odešli, v Božích očích by jejich manželství neskončilo.

Potom Pavel mluvil o situaci, kdy věrný křesťan má partnera, který je nevěřící. Povšimněme si Pavlových pokynů: „Jestliže ... nevěřící odchází, ať odejde; bratr nebo sestra nejsou za takových okolností v nevolnictví, ale Bůh vás povolal k pokoji.“ (1. Korinťanům 7:12–16) Co by mohla věrná manželka dělat, kdyby ji její nevěřící manžel opustil, a dokonce by se s ní chtěl podle zákona rozvést?

Dala by možná přednost tomu, aby s ní zůstal. Snad jej stále ještě miluje, je si vědoma jejich vzájemných citových a sexuálních potřeb a ví, že ona sama a případně jejich nezletilé děti potřebují hmotnou podporu. Také možná doufá, že se její manžel během doby stane věřícím a bude zachráněn. Jestliže však on učiní kroky k tomu, aby se manželství ukončilo (z nějakého nebiblického důvodu), manželka by ho mohla nechat, „ať odejde“, jak Pavel napsal. Totéž by platilo v případě, kdyby věřící manžel nebral v úvahu Boží názor na manželství a trval by na tom, že odejde.

Je však možné, že v takové situaci manželka potřebuje pro sebe a pro děti zákonnou ochranu. V jakém smyslu? Bude možná chtít zajistit, aby děti zůstaly v její péči, aby jim mohla dále prokazovat mateřskou lásku, aby je mohla v mravním ohledu školit a aby jim mohla vštěpovat víru založenou na znamenitých biblických naukách. (2. Timoteovi 3:15) Rozvodem by mohla být její práva ohrožena. Mohla by se tedy postarat o to, aby ji někdo před úřady řádně zastupoval a obhajoval její právo na přístup k dětem a aby si také mohla být jista, že její manžel bude mít povinnost podporovat rodinu, kterou opouští. V některých místech se umožňuje, aby žena, která s rozvodem nesouhlasí, podepsala právní dokumenty určující podmínky péče o děti a finanční podporu, aniž by s rozvodem, o který usiluje její manžel, souhlasila. Na jiných místech ze znění takových dokumentů vyplývá, že manželka s rozvodem souhlasí; jestliže se tedy manžel dopustil cizoložství, pak by manželka podpisem těchto dokumentů vyjádřila, že manžela odmítá.

Většina obyvatel v místě bydliště ani většina členů sboru nebude znát žádné podrobnosti, například to, zda byl k rozvodu biblický důvod. Než věci dospějí tak daleko, bylo by proto vhodné, aby manželka informovala (nejlépe písemně) předsedajícího dozorce a ještě některého jiného staršího ve sboru o tom, jak se věci mají. Tyto skutečnosti tedy budou k dispozici, kdyby — dříve nebo později — vznikly nějaké otázky.

Vraťme se k Ježíšovým slovům: „Každý, kdo se rozvádí se svou manželkou, vyjma z důvodu smilstva, a žení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ Jestliže se manžel skutečně provinil sexuální nemravností, ale chtěl by v manželství se svou manželkou zůstat, musí se ona (v Ježíšově příkladu strana, kte⁠rá  je nevinná) rozhodnout, zda mu odpustí a bude s ním dále sdílet manželské lože, nebo zda ho odmítne. Jestliže je ochotna odpustit a chce se svým zákonným manželem zůstat, z morálního hlediska ji takové rozhodnutí nijak neposkvrní. (Ozeáš 1:1–3; 3:1–3)

Pokud se manžel, který se dopustil nemravnosti, chce dát rozvést, může být manželka přesto ochotna mu odpustit, jestliže doufá, že se k ní manžel vrátí. Je její věcí, zda se na základě svého svědomí a podle daných okolností rozhodne, že s jeho rozvodovým řízením nebude souhlasit. V některých místech se umožňuje, aby žena, která s rozvodem nesouhlasí, podepsala dokumenty, v nichž je smluvně zajištěna péče o děti a finanční podpora, aniž by přitom vyjádřila, že s rozvodem souhlasí. To, že takové dokumenty podepíše, samo o sobě neznamená, že manžela odmítá. Ale na jiných místech se může stát, že manželka, která má proti rozvodu námitky, je vyzvána, aby podepsala dokumenty, z jejichž znění vyplývá, že s rozvodem souhlasí. Jestliže takové rozvodové dokumenty podepíše, výslovně tím dá najevo, že svého manžela, který se provinil, odmítá.

Aby nedošlo k žádnému nedorozumění, je i v takovém případě vhodné, jestliže manželka dá představitelům sboru dopis, v němž vysvětlí, jaké kroky se podnikají a z jakých důvodů. Mohla by uvést, že svému manželovi řekla, že je ochotna mu odpustit a být jeho manželkou. To by znamenalo, že k rozvodu došlo proti její vůli; svého manžela neodmítla a byla naopak ochotna mu odpustit. Jestliže tímto způsobem dala najevo, že je ochotna odpustit a zůstat vdaná, pak okolnost, že podepsala dokumenty, v nichž jsou dohodnuty finanční záležitosti a případně podmínky péče o děti, není dokladem toho, že by svého manžela odmítla. *

Jestliže manželka vyjádří, že je ochotna manželovi odpustit i po rozvodu, není volná, aby vstoupila do manželství s někým jiným, a volný v tom směru není ani její manžel. Jestliže ona jakožto nevinná partnerka, jejíž ochota odpustit nebyla přijata, se později rozhodne, že manžela kvůli jeho nemravnosti odmítne, pak budou volní oba. Ježíš ukázal, že nevinný manželský partner má na takové rozhodnutí právo. (Matouš 5:32; 19:9; Lukáš 16:18)

[Poznámka pod čarou]