Proč sloužíte Bohu?

Jeden bohabojný král dal kdysi svému synovi radu: „Poznej Boha svého otce a služ mu s úplným srdcem a s duší plnou potěšení.“ (1. Paralipomenon 28:9) Je zřejmé, že si Jehova přeje, aby mu jeho služebníci sloužili s vděčným srdcem a aby si své služby vážili.

JAKO svědkové Jehovovi bez váhání uznáme, že když nám byly poprvé objasňovány biblické přísliby, srdce nám překypovalo vděčností. Každý den jsme se dozvídali něco nového o Božích záměrech. Čím víc jsme se toho o Jehovovi dozvěděli, tím silněji jsme si přáli sloužit mu „s úplným srdcem a s duší plnou potěšení“.

Mnozí z těch, kdo se stávají svědky Jehovovými, dále s bezmeznou radostí slouží Jehovo⁠vi po celý svůj život. Někteří křesťané však sice dobře začnou, ale na ty závažné důvody, které nás podněcují ke službě Bohu, časem přestanou myslet. Stalo se to snad vám? Jestliže ano, nezoufejte. Ztracenou radost lze znovu najít. Jak?

Mějte na zřeteli požehnání, které dostáváte

Především uvažujte o projevech požehnání, jež denně od Boha dostáváte. Přemýšlejte o Jehovových dobrých darech: o jeho rozmanitých stvořitelských dílech — jež jsou dostupná všem lidem bez ohledu na jejich společenské nebo ekonomické postavení —, o tom, jak se v přírodě postaral o jídlo a pití, o té míře zdraví, jakou máte, o tom, že znáte biblickou pravdu, a především o daru, který nám dal v podobě svého Syna. Jeho smrt vám umožnila sloužit Bohu s čistým svědomím. (Jan 3:16; Jakub 1:17) Čím víc uvažujete o Boží dobrotě, tím víc si budete Boha vážit. Potom vás bude srdce podněcovat, abyste mu sloužili z vděčnosti za všechno, co vykonal. Bezpochyby začnete opět pociťovat to, co pociťoval žalmista, když napsal: „Sám jsi udělal mnoho věcí, Jehovo, můj Bože, dokonce svá podivuhodná díla a své myšlenky vůči nám; nikdo se k tobě nemůže přirovnat. ... Staly se početnějšími, než mohu vylíčit.“ (Žalm 40:5)

Tato slova napsal David, který rozhodně nežil bez problémů. Jako mladý muž strávil mnoho času na útěku, když se ho ničemný král Saul a jeho tělesní strážci snažili zabít. (1. Samuelova 23:7, 8, 19–23) David měl také osobní slabosti, s nimiž musel zápasit. Uznal to ve 40. žalmu: „Vždyť mě obklopovala neštěstí, až se nedala spočítat. Dostihlo mě více mých provinění, než jsem mohl vidět; stala se početnějšími než vlasy na mé hlavě.“ (Žalm 40:12) Ano, David měl těžkosti, ale úplně jimi přemožen nebyl. I přes problémy se soustřeďoval na to, v čem mu Jehova žehnal — a zjistil, že tyto projevy požehnání byly daleko větší než jeho těž⁠kosti.

Jestliže máte pocit, že vás vaše osobní problémy nebo pocity méněcennosti přemáhají, je dobré se zastavit a uvědomit si — podobně jako David —, v čem máte požehnání. Ocenění pro takové projevy požehnání vás bezpochyby přimělo k tomu, že jste se zasvětili Jehovovi, a takové myšlenky vám také mohou pomoci  znovu roznítit ztracenou radost, abyste sloužili Bohu se srdcem plným vděčnosti.

Pomoci vám mohou sborová shromáždění

Kromě toho, že každý z nás osobně uvažuje o Jehovově dobrotě, je také nutné, abychom pěstovali společenství se spolukřesťany. Jestliže se pravidelně scházíme s muži, ženami a mladými lidmi, kteří milují Jehovu a jsou rozhodnuti mu sloužit, jsme tím povzbuzováni. Jejich příklad nás může podnítit, abychom se nadšeně podíleli na službě Jehovovi. Jestliže jsme v sále Království přítomni my, může to být povzbuzením zase pro ně.

Je pravda, že když přijdeme domů po celodenní těžké práci nebo když jsme sklíčeni kvůli nějakému problému nebo kvůli nějaké slabosti, nemusí být nijak snadné myslet na to, že půjdeme na shromáždění do sálu Království. V takových chvílích musíme být sami na sebe přísní, musíme jakoby ‚tlouci do svého těla‘, abychom poslouchali příkaz shromažďovat se s jinými křesťany. (1. Korinťanům 9:26, 27; Hebrejcům 10:23–25)

Kdybychom museli postupovat tímto způsobem, měli bychom z toho snad usuzovat, že Jehovu opravdově nemilujeme? To rozhodně ne. Zralí křesťané, kteří žili v minulosti a jejichž láska k Jehovovi byla nepopíratelná, museli vynakládat velké úsilí, aby činili Boží vůli. (Lukáš 13:24) Jedním takovým křesťanem byl apoštol Pavel. Upřímně popsal své pocity: „Vím, že ve mně, totiž v mém těle, nepřebývá nic dobrého; schopnost přát si totiž u mne je, ale schopnost působit, co je znamenité, tu není. To dobré, co si přeji, totiž nečiním, ale konám to špatné, co si nepřeji.“ (Římanům 7:18, 19) A Korinťanům řekl: „Jestliže oznamuji dobrou zprávu, nemám žádný důvod k chloubě, neboť je na mne vložena nutnost. ... Jestliže to konám ochotně, mám odměnu; ale jestliže to dělám proti své vůli, přesto je mi svěřeno správcovství.“ (1. Korinťanům 9:16, 17)

Podobně jako mnozí z nás měl i Pavel hříšné sklony, které mu překážely v jeho snaze činit to, co je správné. Proti takovým sklonům však tvrdě bojoval, a většinou měl úspěch. Pavel to všechno ovšem nedokázal vlastní silou. Napsal: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ (Filipanům 4:13) Sílu předal Pavlovi Jehova, a budete-li ho prosit o pomoc, posílí i vás, abyste mohli činit to, co je správné. (Filipanům 4:6, 7) Proto veďte „tvrdý boj za víru“ a Jehova vám požehná. (Juda 3)

Není nutné, abyste takto zápasili sami. Ve sborech svědků Jehovových jsou zralí křesťanští starší, kteří v ‚boji za víru‘ sami vytrvávají, a ti jsou ochotni vám pomáhat. Jestliže některého staršího požádáte o pomoc, bude se snažit mluvit k vám „utěšujícím způsobem“. (1. Tesaloničanům 5:14) Jeho cílem bude, aby působil „jako úkryt před větrem a jako skrýš před dešťovou bouří“. (Izajáš 32:2)

„Bůh je láska“ a přeje si, aby mu jeho služebníci sloužili z lásky. (1. Jana 4:8) Jestliže je zapotřebí, aby se vaše láska k Bohu znovu roznítila, učiňte v tom směru potřebné kroky, které zde byly uvedeny. Budete potom rádi, že jste to udělali.