„Běžte tak“

PŘEDSTAVTE si, že jste na přeplněném sportovním stadionu uprostřed množství vzrušených lidí. Na závodiště pochodují atleti. Jakmile dav spatří své hrdiny, rozlehne se řev. Jsou zde rozhodčí, kteří mají dbát na dodržování pravidel. V průběhu her se vítězný jásot mísí se slzami zklamání. Vítězové jsou oslavováni ohlušujícím potleskem.

Sportovní událost, které se účastníte, se neodehrává v dnešní době, ale asi před 2 000 lety, a to u Korintské šíje zvané Isthmos. Zde se od šestého století př. n. l. do čtvrtého století n. l. každé dva roky pořádaly slavné istmické hry. V Řecku poutaly závody všeobecnou pozornost po mnoho dnů. Tyto hry byly víc než jen atletickou soutěží. Atleti byli symbolem vojenské připravenosti. Vítězové — zbožňovaní jako hrdinové — obdrželi korunu upletenou z listů nějakého stromu. Byli zahrnováni dary a od města obdrželi vysoký doživotní důchod.

Tyto istmické hry, které se pořádaly nedaleko Korintu, apoštol Pavel dobře znal, a k atletické soutěži přirovnal životní běh křesťana. Zmiňoval se o běžcích, zápasnících a boxerech, a výstižně při tom znázorňoval odměnu, kterou přináší dobrý trénink, správně zaměřené úsilí a vytrvalost. Křesťané, kterým psal, samozřejmě také o těchto hrách věděli. Někteří z nich bezpochyby také kdysi byli mezi tím křičícím davem na stadionu. Pavlova znázornění proto snadno chápali. A jak jsme na tom my dnes? Také běžíme závod — jde při něm o věčný život. Jaký užitek můžeme mít z Pavlových zmínek o těchto závodech?

‚Zápolit podle pravidel‘

Ti, kdo se ucházeli o účast ve hrách, museli splňovat velmi přísné podmínky. Hlasatel představil každého atleta divákům a volal: ‚Může někdo z přítomných obvinit tohoto muže z nějakého zločinu? Je to snad lupič nebo snad žije a chová se ničemně a zvráceně?‘ Podle toho, co je uvedeno v díle Archaeologia Graeca, „žádný člověk, který byl buď sám znám jako zločinec, nebo byl [blízkým] příbuzným nějakého zločince, nebyl k závodu připuštěn“. Jakékoli porušení pravidel hry bylo přísně potrestáno, neboť ten, kdo je porušil, byl ze závodu vyloučen.

Tato okolnost nám pomáhá porozumět Pavlovu výroku: „I když někdo zápolí ve hrách, není korunován, pokud nezápolil podle pravidel.“ (2. Timoteovi 2:5) Podobně jestliže  máme běžet závod o život, musíme splňovat Jehovovy požadavky a odpovídat přitom jeho vznešeným mravním měřítkům vyjádřeným v Bibli. Bible nás však varuje: „Sklon lidského srdce je špatný od jeho mládí.“ (1. Mojžíšova 8:21) I když jsme tedy byli k závodu připuštěni, musíme dávat pozor, abychom dále závodili podle pravidel a mohli mít stále Jehovovo schválení a získat věčný život.

K tomu, abychom jednali tímto způsobem, nám nejvíce pomůže láska k Bohu. (Marek 12:29–31) Tato láska nás přiměje k tomu, abychom se chtěli Jehovovi líbit a jednali podle jeho vůle. (1. Jana 5:3)

‚Odložme každou zátěž‘

Při starověkých hrách běžci nebyli zatíženi váhou oděvů ani žádné výstroje. „Při závodu v běhu, ... běžci obvykle závodili úplně nazí,“ uvádí se v knize The Life of the Greeks and Romans (Život Řeků a Římanů). Bez oděvů se atleti mohli pohybovat hbitě, lehce a obratně. Neplýtvali energií tím, že by na sobě měli nadbytečnou zátěž. Právě to měl asi na mysli apoštol Pavel, když napsal hebrejským křesťanům: „Odložme také každou zátěž..., a s vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen.“ (Hebrejcům 12:1)

Jaké druhy zátěže nám mohou bránit v závodu o život? Jednou z nich může být touha hromadit si nepotřebné hmotné věci nebo udržet si nákladný způsob života. Někteří lidé mohou v bohatství vidět jistotu nebo mohou bohatství považovat za zdroj štěstí. Kvůli takové nadbytečné ‚zátěži‘ může běžec zpomalit svůj běh natolik, že pro něho nakonec už Bůh vlastně mnoho neznamená. (Lukáš 12:16–21) Věčný život se takovému člověku možná začne jevit jako naděje do vzdálené budoucnosti. ‚Jednou nový svět přijde,‘ řekne si snad, ‚ale zatím mohu docela dobře využít to, co nabízí tento svět.‘ (1. Timoteovi 6:17–19) Takový hmotařský názor může člověka snadno od závodu o život odchýlit nebo se pro něj může stát překážkou, takže ten člověk závodit vůbec nezačne.

V Kázání na hoře Ježíš prohlásil: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se přidrží jednoho a druhým pohrdne. Nemůžete být otroky Boha a bohatství.“ Pak mluvil o tom, že Jehova pečuje o potřeby zvířat a rostlin, a o tom, že lidé mají větší cenu než tyto věci. Potom Ježíš připomenul: „Nikdy tedy nebuďte úzkostliví a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo ‚Co budeme pít?‘ nebo ‚Co si oblékneme?‘ O to všechno totiž dychtivě usilují národy. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Neustále tedy hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Matouš 6:24–33)

„S vytrvalostí běžme“

Ve starověku se nezávodilo pouze v běhu na krátkou vzdálenost. Jeden závod, kterému se říkalo doʹli·chos, byl dlouhý asi čtyři kilometry. Byla to náročná zkouška síly a vytrvalosti. Tradice říká, že jeden atlet jménem Ageas, který v roce 328 př. n. l. tento závod vyhrál, se pak dal opět do běhu a běžel až do svého domovského města Argos, aby v něm oznámil své vítězství. Ten den uběhl asi 110 kilometrů!

Křesťanský závod je také běh na dlouhou vzdálenost a je zkouškou naší vytrvalosti.  Jehovovo schválení a cenu v podobě věčného života získáme jen tehdy, jestliže v tomto závodu vytrváme až do konce. Takovým způsobem běžel závod Pavel. Když se jeho život blížil ke konci, mohl Pavel říci: „Bojoval jsem znamenitý boj, běh jsem dokončil, zachoval jsem víru. Od tohoto času je pro mne vyhrazena koruna spravedlnosti.“ (2. Timoteovi 4:7, 8) Podobně jako Pavel musíme ‚běh dokončit‘ i my. Jestliže ochabneme ve své vytrvalosti, protože závod je poněkud delší, než jsme původně očekávali, přijdeme o svou odměnu. (Hebrejcům 11:6) To by bylo skutečně tragické, když už máme k cílové pásce tak blízko!

Cena

Vítězové atletických závodů ve starověkém Řecku dostávali věnce, které byly obvykle zhotoveny z listů stromů a byly ozdobeny květinami. Při pýthijských hrách dostávali vítězové korunu vavřínovou. Vítězové olympijských her dostávali korunu z listů planých oliv, zatímco při istmických hrách dostávali koruny zhotovené z borových větviček. „Aby závodníci byli podníceni k co nejvyššímu výkonu,“ píše jeden znalec Bible, „byly koruny, odměny za vítězství a palmové ratolesti v průběhu celého závodu umístěny na stadionu — na třínožce nebo na stole — tak, aby je závodníci mohli vidět.“ Mít na hlavě korunu bylo pro vítěze velkou ctí. Při návratu domů vjížděl vítězně do města na dvoukolém voze.

Tyto okolnosti měl Pavel na zřeteli, když svým korintským čtenářům položil otázku: „Nevíte, že běžci v závodě běží všichni, ale pouze jeden obdrží cenu? Běžte tak, abyste jí dosáhli. ... Oni to ovšem dělají, aby dostali porušitelnou korunu, ale my neporušitelnou.“ (1. Korinťanům 9:24, 25; 1. Petra 1:3, 4) To je opravdu něco jiného! Na rozdíl od vadnoucích korun udílených při starověkých hrách čeká ty, kdo doběhnou závod o život až do konce, odměna, která nikdy nepomine.

O této znamenitější koruně apoštol Petr napsal: „A až bude hlavní pastýř učiněn zjevným, obdržíte nevadnoucí korunu slávy.“ (1. Petra 5:4) Mohla by se nějaká cena, kterou nabízí tento svět, vyrovnat nesmrtelnosti, ceně neporušitelného života v nebeské slávě s Kristem?

V dnešní době křesťanští běžci v převážné většině nejsou pomazáni Bohem, aby byli jeho duchovními syny, a nemají nebeskou naději. Neběží tedy, aby získali cenu v podobě nesmrtelnosti. Bůh jim však také předkládá jedinečnou odměnu. Je to věčný život v dokonalosti, v pozemském ráji pod vládou nebeského Království. Bez ohledu na to, na kterou z těchto cen křesťanský běžec upírá svůj pohled, měl by běžet s větším odhodláním a úsilím než kterýkoli běžec v atletickém závodu. Proč? Protože bojuje o cenu, která nikdy neuvadne: „To je ta slíbená věc, kterou nám on sám slíbil, věčný život.“ (1. Jana 2:25)

Jak by měl křesťanský běžec, který má před sebou takovou nesrovnatelnou korunu, pohlížet na svody tohoto světa? Měl by se na ně dívat tak jako Pavel, který řekl: „Všechno opravdu také považuji za ztrátu kvůli vynikající hodnotě poznání Krista Ježíše, svého Pána. Kvůli němu jsem strpěl ztrátu všeho a považuji to za množství smetí.“ Pavel proto běžel s velkým úsilím! „Bratři, ještě se nepovažuji za toho, který to uchopil. Jde však o jedno: Zapomínám na věci za sebou a napřahuji se po  věcech před sebou, usiluji o cíl, o cenu.“ (Filipanům 3:8, 13, 14) Pavel běžel s očima pevně upřenýma na cenu. Stejně bychom měli běžet i my.

Náš nejznamenitější příklad

Závodníci, kteří při starověkých sportovních hrách zvítězili, byli středem všeobecného obdivu. Psali o nich básníci, a sochaři jim stavěli sochy. Historička Věra Olivová říká, že „byli na výsluní slávy a těšili se nesmírné oblibě“. Mladší generace závodníků je považovala za svůj vzor.

Který „závodník“ je tím nejlepším příkladem pro křesťany? Pavel odpovídá: „S vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen, přičemž se upřeně díváme na Ježíše, Hlavního zprostředkovatele a Zdokonalovatele naší víry. Pro radost, jež mu byla předložena, snesl mučednický kůl, pohrdl hanbou a posadil se po pravici Božího trůnu.“ (Hebrejcům 12:1, 2) Ano, máme-li ve svém závodu o věčný život zvítězit, musíme se upřeně dívat na náš Vzor, na Ježíše Krista. Můžeme to dělat tím, že pravidelně čteme evangelia a uvažujeme o tom, ve kterých směrech můžeme Ježíše napodobovat. Takové studium nám pomůže oceňovat to, že Ježíš Kristus poslouchal Boha a svou vytrvalostí dokázal jakost své víry. Jako odměnu za svou vytrvalost obdržel schválení od Jehovy Boha a mnoho podivuhodných výsad. (Filipanům 2:9–11)

Ježíšovou nejvýznačnější vlastností byla ovšem jeho láska. „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel.“ (Jan 15:13) Hlubší význam slovu „láska“ dal Ježíš tím, že nám řekl, abychom milovali dokonce i své nepřátele. (Matouš 5:43–48) Ježíš miloval svého nebeského Otce, a proto s radostí činil jeho vůli. (Žalm 40:9, 10; Přísloví 27:11) Budeme-li na Ježíše pohlížet jako na svůj vzor a jako na toho, kdo nám v našem vytrvalém závodu o život udává tempo, bude nás to také podněcovat k tomu, abychom milovali Boha a svého bližního a abychom ve své posvátné službě nacházeli skutečnou radost. (Matouš 22:37–39; Jan 13:34; 1. Petra 2:21) Pamatujme na to, že Ježíš nevyžaduje nic nemožného. Ujišťuje nás: „Jsem mírné povahy a ponížený v srdci, a naleznete občerstvení pro své duše. Vždyť mé jho je příjemné a můj náklad je lehký.“ (Matouš 11:28–30)

Je nutné, abychom — stejně jako Ježíš — upírali zrak na cenu, jež je vyhrazena všem, kdo vytrvají až do konce. (Matouš 24:13) Jestliže zápolíme podle pravidel, jestliže odložíme každou zátěž a běžíme vytrvale, můžeme si být jisti vítězstvím. Vidíme před sebou cíl, a ten nás přitahuje! Obnovuje naše síly, protože nám vlévá radost, a díky radosti se po cestě, která je před námi, pohybujeme snadněji.

[Obrázek na straně 29]

Křesťanský závod je běh na dlouhé trati — vyžaduje vytrvalost

[Obrázek na straně 30]

Na rozdíl od atletů, kteří získali vítěznou korunu, se mohou křesťané těšit na cenu, která je nezničitelná

[Obrázek na straně 31]

Cena je pro všechny, kdo vytrvají až do konce

[Podpisek obrázku na straně 28]

Copyright British Museum