Životní příběh

Sloužím celou duší navzdory zkouškám

VYPRÁVÍ RODOLFO LOZANO

Narodil jsem se v Mexiku v městě Gómez Palacio ve státě Durango 17. září 1917. Mexická revoluce byla právě v plném proudu. Život byl obtížný i potom, co v roce 1920 revoluce skončila. Nepokoje v oblasti, kde jsme bydleli, pokračovaly ještě v dalších letech.

MATKA se jednoho dne dozvěděla, že se povstalecká armáda má střetnout s vládními vojsky. Několik dní mě s mými třemi bratry a dvěma sestrami nepustila z domu. K jídlu jsme toho měli velmi málo. Pamatuji si, jak jsme se s mladší sestrou schovávali pod postelí. Po této události se matka rozhodla odejít do Spojených států a vzít nás s sebou. Otec měl za námi přijít později.

Přijeli jsme do Kalifornie v roce 1926, krátce předtím, než Spojené státy postihla velká hospodářská krize. Stěhovali jsme se tam, kde se dala najít práce — do San Joaquin Valley, Santa Clara, Salinas a King City. Naučili jsme se pracovat na poli a sklízet všechny druhy ovoce a zeleniny. Mé mládí bylo plné usilovné práce, ale bylo to pro mě velmi příjemné období života.

Setkávám se s biblickou pravdou

V březnu roku 1928 nás navštívil jeden badatel Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi. Tento postarší muž, který mluvil španělsky, se jmenoval Esteban Rivera. Nechal nám brožuru „Kde jsou mrtví?“, jejíž název mě upoutal. Stejně zajímavý byl i její obsah. Byl jsem ještě mladý, ale studium  Písma a společenství s badateli Bible jsem dychtivě vyhledával. Časem se i má matka a má sestra Aurora staly horlivými Jehovovými ctitelkami.

V polovině 30. let byl v San Jose postaven sál Království pro anglický sbor. Na farmách v okolí pracovalo mnoho španělsky mluvících přistěhovalců a my jsme jim začali kázat a pořádat pro ně studium Strážné věže. Pomáhali nám při tom španělsky mluvící svědkové ze San Franciska, které odtud bylo asi 80 km daleko. Časem na španělská shromáždění v sále Království v San Jose chodilo asi 60 lidí.

Své zasvěcení Jehovovi jsem symbolizoval křtem ve vodě na sjezdu v San Jose 28. února 1940. Následujícího roku jsem byl jmenován průkopníkem, celodobým služebníkem svědků Jehovových. Potom jsem byl v dubnu 1943 pozván, abych se přestěhoval do Stocktonu, který byl odtud asi 130 km. Měl jsem zde založit španělský sbor. Sloužil jsem tehdy jako předsedající dozorce anglického sboru v San Jose a také jsem se zde staral o španělsky mluvící svědky. Zařídil jsem, aby tyto úkoly mohli převzít jiní bratři, a přestěhoval jsem se do Stocktonu.

Zkouška ryzosti

Od roku 1940 jsem byl opakovaně předvoláván před odvodní komisi, pokaždé však respektovali, že nechci nastoupit vojenskou službu z důvodu svědomí. Brzy nato, co v prosinci 1941 Spojené státy vstoupily do druhé světové války, však odvodní komise svůj tlak zesílila. Nakonec jsem byl v roce 1944 uvězněn. Drželi mě ve sklepní cele spolu se zločinci, zatímco jsem čekal na přelíčení. Když se moji spoluvězňové dozvěděli, že jsem svědek Jehovův, mnozí z nich se mě ptali, jak zločiny, které spáchali, ovlivní jejich postavení před Bohem.

Svědkové ze San Jose za mě složili kauci, takže jsem mohl na projednávání svého případu čekat na svobodě. Advokát z Los Angeles, který zastupoval obžalované v případech občanského práva, byl ochoten obhajovat mě zadarmo. Soudce rozhodl, že mohu být osvobozen za podmínky, že přestanu s průkopnickou službou, najdu si zaměstnání a budu se každý měsíc hlásit federálním úřadům. Toto rozhodnutí jsem nepřijal, a tak jsem byl odsouzen na dva roky do vězení McNeil Island ve státě Washington. Věnoval jsem se tam intenzivnímu studiu Bible. Také jsem se naučil psát na stroji. Ještě před uplynutím  dvou let jsem byl propuštěn pro dobré chování. Okamžitě jsem si uspořádal záležitosti tak, abych mohl pokračovat v průkopnické službě.

Rozšiřuji svou službu

V zimě roku 1947 jsem dostal pověření pracovat ještě s jedním průkopníkem mezi španělsky mluvícími lidmi v Colorado City v Texasu. Byla však taková zima, že jsme odjeli do San Antonia, abychom se trochu zahřáli. Tam však tak silně pršelo, že to narušovalo naši službu dveře od dveří. Peníze nám brzy došly. Několik týdnů jsme jedli chleby se syrovým zelím a pili čaj z vojtěšky. Můj partner se vrátil domů, ale já jsem zůstal. Když se anglicky mluvící svědkové dozvěděli, co v hmotném ohledu potřebuji, začali mi pomáhat.

Následující jaro jsem se vrátil do Colorado City, kam jsem byl původně přidělen. Po čase zde vznikl malý španělský sbor. Pak jsem se přestěhoval do Sweetwateru v Texasu, kde jsem pomohl založit další španělský sbor. Zde ve Sweetwateru jsem dostal dopis s pozváním do 15. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, abych absolvoval školení pro misionáře. Začínalo 22. února 1950. Po graduaci, která se konala v létě toho roku na mezinárodním sjezdu na Yankee Stadionu v New Yorku, jsem tři měsíce zůstal ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Dostal jsem zde školení pro své pověření v mexické odbočce.

Práce v Mexiku

Do Mexico City jsem přijel 20. října 1950. Asi dva týdny nato jsem byl jmenován dozorcem odbočky a toto pověření jsem vykonával čtyři a půl roku. Zkušenosti, které jsem nashromáždil v průkopnické službě, ve vězení, v Gileadu a v Brooklynu se mi velmi hodily. Když jsem přijel do Mexika, zakrátko jsem si uvědomil, že je třeba budovat duchovní smýšlení mexických bratrů a sester. Zejména bylo potřeba pomoci jim, aby se drželi vysokých mravních měřítek Božího slova.

V latinskoamerických zemích, k nimž Mexiko patří, bylo zvykem, že dvojice spolu žily, aniž uzavřely manželství. Náboženství křesťanstva, zejména římskokatolická církev, dovolila, aby se tento nebiblický zvyk velmi rozšířil. (Hebrejcům 13:4) Někteří lidé se tedy stali členy sborů svědků Jehovových, i když nebyli zákonně oddáni. Bylo připraveno opatření, že takoví bratři a sestry dostanou šest měsíců na to, aby své záležitosti dali do pořádku. Pokud tak neučiní, nebudou již dále považováni za svědky Jehovovy.

Mnozí členové sboru mohli svůj život upravit snadno. Potřebovali jenom svůj vztah legalizovat tím, že uzavřou manželství. Pro jiné to však bylo složitější. Někteří například žili již ve druhém nebo ve třetím manželství, aniž kdy dosáhli zákonného rozvodu. Když byla manželství v Jehovově lidu konečně v souladu s naukami Božího slova, sbory zažívaly velké duchovní požehnání. (1. Korinťanům 6:9–11)

V té době bylo vzdělání v Mexiku všeobecně na nízké úrovni. Ještě před tím, než jsem v roce 1950 přijel, odbočka začala ve sborech pořádat kursy čtení a psaní. Nyní byly tyto kursy reorganizovány a bratři zařídili, aby je vláda registrovala. Od roku 1946, kdy se začaly vést záznamy, se v Mexiku v kursech vedených svědky Jehovovými naučilo číst a psát přes 143 000 osob!

Mexické zákony velmi omezovaly náboženství. V nedávných letech však v tomto ohledu došlo k významným změnám. V roce 1992 byl vydán nový zákon o náboženství, takže svědkové Jehovovi byli v roce 1993 v Mexiku zaregistrováni jako náboženská organizace.

Tyto změny pro mě byly zdrojem velké radosti. Dříve bych si něco takového nedovedl  představit. Mnoho let jsem opakovaně navštěvoval vládní úřady a setkával jsem se s nedůvěřivým postojem úředníků. Je však úžasné sledovat, jak právní oddělení naší odbočky tyto věci vyřešilo, takže se nyní při naší kazatelské činnosti setkáváme pouze s relativně malými překážkami.

Sloužím s partnerkou

Když jsem přijel do Mexika, bylo v zemi již mnoho bratrů a sester, kteří absolvovali dřívější třídy školy Gilead. Patřila k nim Esther Vartanianová, arménská svědkyně, která začala s průkopnickou službou ve Vallejo v Kalifornii v roce 1942. Vzali jsme se 30. července 1955 a pak jsme dál sloužili v našem pověření v Mexiku. Esther zůstala v misionářské službě v Mexico City a já jsem pracoval v odbočce, kde jsme také bydleli.

Jako misionářka byla Esther v roce 1947 nejprve přidělena do Monterrey v mexickém státě Nuevo León. V Monterrey byl pouze jeden sbor, v němž bylo 40 svědků, ale když v roce 1950 Esther odcházela do Mexico City, byly v Monterrey už čtyři sbory. V naší odbočce nedaleko Mexico City slouží nyní dva mladí muži, kteří pocházejí z rodin, s nimiž Esther studovala Bibli, když v Monterrey sloužila.

Tehdy v roce 1950 v Mexico City většinu města propracovávali misionáři. Ve svém působišti buď chodili pěšky, nebo se dopravovali ve stařičkých přeplněných autobusech. Když jsem zde v roce 1950 začal sloužit, ve městě bylo sedm sborů. Teď je v Mexico City asi 1 600 sborů a v nich hodně přes 90 000 zvěstovatelů. Památné slavnosti se zde loni zúčastnilo přes 250 000 lidí! Esther a já jsme za ta léta měli výsadu v mnoha těchto sborech sloužit.

 Když jsme s Esther zahájili nějaké biblické studium, vždycky jsme se snažili vzbudit zájem otce rodiny, aby byla zapojena celá domácnost. Viděli jsme tak, jak mnoho početných rodin začalo sloužit Jehovovi. Myslím si, že jednou z příčin, proč se v Mexiku rychle rozvíjí pravé uctívání, je to, že Bohu často sjednoceně slouží celé rodiny.

Jehova naší práci požehnal

Od roku 1950 dílo v Mexiku velmi postoupilo kupředu. Zaznamenali jsme početní vzrůst a došlo k pokroku i po stránce organizační. Máme velkou radost, že jsme k tomu svým skromným dílem přispěli, když jsme mohli spolupracovat s těmito šťastnými a pohostinnými lidmi.

Před několika lety zde byli na dovolené Karl Klein, který slouží jako člen vedoucího sboru svědků Jehovových, a jeho žena Margaret, a při této příležitosti nás navštívili. Bratr se chtěl přesvědčit na vlastní kůži, jaké to je, sloužit v mexickém poli. Přijeli tedy s Margaret do sboru San Juan Tezontla poblíž Mexico City, který jsme v té době navštěvovali. Náš sál byl malý, asi čtyři a půl metru široký a pět a půl metru dlouhý. Když jsme přišli, bylo tam už kolem 70 lidí a bylo těžké najít nějaké místo k stání. Starší lidé seděli na židlích, mladší na lavicích a malé děti na cihlách nebo na podlaze.

Na bratra Kleina velmi zapůsobilo, že všechny děti měly své Bible a vyhledávaly si v ní texty spolu s řečníkem. Po veřejné přednášce bratr Klein rozebral Matouše 13:19–23 a prohlásil, že v Mexiku je mnoho ‚znamenité půdy‘, o níž hovořil Ježíš. Sedm z dětí, které byly toho dne přítomny, se nyní účastní našeho velkého projektu — rozšiřování prostor odbočky poblíž Mexico City. Další bratr pracuje v betelu a několik sester slouží jako průkopnice!

Když jsem přijel do Mexico City, pracovalo v odbočce 11 lidí. Nyní je nás tu asi 1 350. Z toho asi 250 pracovníků se podílí na výstavbě nových budov odbočky. Až bude všechna tato práce dokončena, snad v roce 2002, v rozšířených prostorách odbočky budeme moci ubytovat dalších 1200 lidí. Představte si, že v roce 1950 bylo v celé zemi necelých 7 000 zvěstovatelů Království, ale nyní jich máme hodně přes 500 000! Moje srdce překypuje radostí, když vidím, jakým způsobem Jehova žehná úsilí našich pokorných mexických bratrů, kteří velmi tvrdě pracují, aby mu přinášeli chválu.

Čelím velké zkoušce

Jednou z nejtěžších zkoušek pro mě v poslední době byla nemoc. Obecně se dá říci, že jsem byl zdravý člověk. V listopadu roku 1988 jsem však měl mozkovou mrtvici a moje tělesné funkce byly vážně poškozeny. Díky Jehovovi mi cvičení a další terapie pomohly, abych se do určité míry zotavil. Jednotlivé části těla mě však neposlouchají tak, jak bych si přál. Kvůli silným bolestem hlavy a dalším následkům, které stále přetrvávají, nadále potřebuji léky a lékařskou péči.

Ačkoli už nemohu dělat tolik, kolik bych chtěl, s uspokojením přemýšlím o tom, že jsem mnoha lidem pomohl, aby se mohli dozvědět o Jehovových záměrech a stát se jeho zasvěcenými služebníky. Také mě těší, když mohu co možná nejvíc hovořit s křesťanskými bratry a sestrami, kteří navštěvují naši odbočku. Cítím, že je to povzbuzením pro mě i pro ně.

Velmi mě posiluje, když si uvědomuji, že si Jehova naší služby váží a že to, co děláme, není marné. (1. Korinťanům 15:58) Navzdory své nemoci a svým omezením jsem si vzal k srdci slova Kolosanům 3:23, 24: „Ať děláte cokoli, pracujte na tom celou duší jako pro Jehovu, a ne pro lidi, neboť víte, že od Jehovy obdržíte patřičnou odměnu, dědictví.“ Poslechl jsem toto vybídnutí a naučil jsem se Jehovovi sloužit celou duší navzdory zkouškám.

[Obrázek na straně 24]

V roce 1942, kdy jsem sloužil jako průkopník

[Obrázek na straně 24]

Moje manželka začala svou misionářskou službu v Mexiku v roce 1947

[Obrázek na straně 24]

S Esther dnes

[Obrázky na straně 26]

Vlevo nahoře: Naše mexická rodina betel v roce 1952, já jsem vpředu

Nahoře: Na tomto stadionu v Mexico City se nás při oblastním sjezdu v roce 1999 sešlo přes 109 000

Vlevo dole: Nové prostory naší odbočky jsou nyní před dokončením