Jak se v Keni pátrá po těch, kdo si to zaslouží

KEŇA je země uchvacujících přírodních krás. Bujné lesy, rozlehlé otevřené planiny, pouště sálající horkem i hory pokryté sněhem — takovými klenoty je okrášlena tato nádherná země. Je domovem pakoňů, kterých zde je přes milion, a také nosorožců, kteří jsou ohroženým druhem. Můžeme tu vidět i velká stáda žiraf, jak procházejí savanami.

Také ptactva je zde mnoho, od plachtících orlů až po myriády pestrobarevných zpěvných ptáků, takže se krajem nase veselé švitoření. A kdo by přehlédl slony a lvy? Dojmy z toho, co v Keni uvidíte a uslyšíte, jsou nezapomenutelné.

Po celé této nádherné zemi však je slyšet ještě jiný zvuk. Je to zvuk tisíců hlasů, které oznamují poselství naděje. (Izajáš 52:7) Tyto hlasy doléhají k lidem z více než čtyřiceti kmenů a jazyků. V tomto smyslu se Keňa vyznačuje také krásou duchovní.

Lidé v Keni jsou většinou nábožensky založení a jsou ochotni rozmlouvat o duchovních věcech. Ale najít takové lidi, s nimiž bychom mohli mluvit, je přesto těžké. V Keni se totiž — stejně jako v mnoha jiných zemích, mění poměry.

Obtížné hospodářské podmínky přinutily mnoho lidí k tomu, aby změnili svůj způsob života. Ženy tradičně pracovaly doma, ale dnes je najdeme v kancelářích nebo také u silnic, kde prodávají ovoce, zeleninu, ryby a pletené košíky. Muži se lopotí dlouho do noci, aby uživili svou rodinu. I děti, s náručí plnou sáčků pražených burských oříšků a vařených vajec, chodí po ulicích a prodávají své zboží. A tak je přes den doma jen málokdo. Hlasatelé dobré zprávy o Království se tedy museli této situaci přizpůsobit.

Svědkové Jehovovi dostali ve svých sborech radu, aby se více soustřeďovali na lidi, kteří vykonávají svou každodenní práci mimo domov, a také aby věnovali pozornost svým přátelům, příbuzným, podnikatelům a spolupracovníkům. A bratři uposlechli a zaváděli rozhovory s lidmi, ať už je našli kdekoli. (Matouš 10:11) Přinesla tato snaha o rozšíření činnosti nějaké výsledky? Jistě. Podívejme se na několik příkladů.

 Příbuzní — naši nejbližší

Nairobi, hlavní město Keni, má asi tři miliony obyvatel. Ve východní části města žil jeden důchodce, major ve výslužbě, který měl velice nepříznivý názor na svědky Jehovovy, ačkoli — k jeho velké nelibosti — svědkem Jehovovým byl i jeho vlastní syn. Jednou v únoru se tento důstojník v penzi vydal na cestu, aby syna navštívil. Syn totiž žil asi 160 kilometrů daleko ve městě Nakuru, v oblasti Velké příkopové propadliny. Když byl na návštěvě, syn mu dal dárek — knihu Poznání, které vede k věčnému životu. * Otec si ji vzal a odjel.

Doma dal tento bývalý důstojník knihu své manželce a ta ji začala číst, aniž si uvědomila, že ji vydali svědkové Jehovovi. Biblická pravda začala pomalu působit na její srdce a tato žena se začala o získané informace dělit se svým manželem. Ze zvědavosti začal knihu číst i on. Když zjistili, kdo tu knihu vydal, uvědomili si, že to, co dříve o svědcích Jehovových slyšeli, není pravda. Vyhledali místní svědky a bylo zahájeno biblické studium. Z toho, co si sami v knize přečetli, pochopili, že by křesťané neměli používat tabák a že by ho ani neměli prodávat. (Matouš 22:39; 2. Korinťanům 7:1) Bez váhání zničili všechny cigarety, které měli v obchodě. Za několik měsíců splňovali požadavky pro to, aby se stali nepokřtěnými zvěstovateli, a zanedlouho byli na oblastním sjezdu pokřtěni.

Poklad mezi odpadky

Na některých místech v oblasti kolem hlavního města se rozrůstají vesnice, v nichž jsou statisíce lidí. Jsou zde řady příbytků postavených z bláta, dřeva, kovového odpadu a vlnitého plechu. Když je v továrnách a závodech málo práce, lidé improvizují. Dělníci, kterým se říká jua kali (svahilsky „prudké slunce“), usilovně pracují venku na slunci a vyrábějí sandály ze starých pneumatik nebo petrolejky z odhozených plechovek. Jiní prohrabávají hromady odpadků a popelnice a hledají papír, plechovky a lahve, které se dají recyklovat.

Může se v odpadcích najít nějaký poklad? Ano. Jeden bratr vypráví: „Na pozemek našeho sjezdového sálu jednou přišel nějaký statný, neupravený a hrubě vypadající muž. Nesl velký igelitový pytel plný starých novin a časopisů. Řekl mi, že se jmenuje William, a pak se zeptal: ‚Máte nějaká nová čísla Strážné věže?‘ Měl jsem dost velké obavy a v duchu jsem se ptal, co asi může chtít. Ukázal jsem mu pět výtisků tohoto časopisu, on si jeden po druhém prohlédl a pak řekl: ‚Vezmu si je všechny.‘ To mě překvapilo. Šel jsem zpět do svého pokoje a vrátil jsem se s knihou Můžeš žít navždy v pozemském ráji. * Ukázal jsem mu obrázek znázorňující ráj a vysvětlil jsem mu, že s lidmi bezplatně studujeme Bibli. Pak jsem mu navrhl: ‚Williame, co kdybyste přišel zítra a začali bychom studovat?‘ A on skutečně přišel.

Jednou v neděli přišel poprvé na shromáždění. Toho dne jsem měl veřejnou přednášku. William vstoupil dovnitř, přelétl pohledem posluchače, uviděl mě na pódiu a vyběhl ze sálu. Později jsem se ho zeptal, proč to udělal. Ostýchavě odpověděl: ‚Ti lidé byli příliš čistí. Cítil jsem se nesvůj.‘

William ve studiu pokračoval a díky biblické pravdě se začal jeho život měnit. Koupal se, stříhal si vlasy, nosil čisté a pěkné oblečení a brzy  začal na shromáždění chodit pravidelně. Když vyšla kniha Poznání, které vede k věčnému životu, začali jsme ji studovat. Mezitím už měl dva proslovy ve škole teokratické služby a stal se nepokřtěným zvěstovatelem. S velkým citovým pohnutím jsem ho uvítal jako svého duchovního bratra, když byl na zvláštním sjezdovém dnu pokřtěn.“

Kdy si William poprvé uvědomil hodnotu časopisu Strážná věž? „Našel jsem několik výtisků mezi odloženými novinami v odpadcích.“ Ano, našel poklad tam, kde bychom to nejméně čekali.

Vydávání svědectví na pracovišti

Jsme vždy připraveni neformálně vydat svědectví na pracovišti, kdykoli se nám k tomu naskytne příležitost? James, starší v jednom ze sborů v Nairobi, se poprvé setkal s biblickou pravdou právě tímto způsobem. A on sám se pak naučil obratně používat této metody a dával se s lidmi do řeči. Jednou si například všiml, že jeho spolupracovník, který právě přišel do kanceláře, měl připnutý odznak s nápisem „Ježíš je spása“. Podle příkladu evangelisty Filipa se James svého spolupracovníka zeptal: „Opravdu chápeš, co ta slova znamenají?“ (Skutky 8:30) Tato otázka vedla k pěknému rozhovoru. Bylo zahájeno biblické studium a ten muž byl později pokřtěn. Měl James úspěch i u jiných lidí? Ať nám o tom poví sám:

„Pracovali jsme s Tomem u stejné firmy. Často jsme společně jezdívali firemním autobusem. Jednou ráno jsme náhodou seděli vedle sebe. Četl jsem si jednu z našich knih a držel jsem ji tak, aby se na ni Tom mohl dobře podívat. Stalo se to, co jsem si přál — Tom si knihy povšiml a já jsem mu ji s radostí půjčil. To, co si v ní přečetl, na něho velmi zapůsobilo a přijal nabídku biblického studia. On i jeho manželka jsou nyní pokřtěnými služebníky Jehovy.“

James pokračuje: „Během polední přestávky se u nás v práci často vedou velmi zajímavé rozhovory. Právě při dvou takových příležitostech jsem se seznámil s Ephraimem a Walterem, s každým zvlášť. Oba věděli, že jsem svědek Jehovův. Ephraim chtěl pochopit, proč se svědkové Jehovovi setkávají s takovým nepřátelstvím. Walter se ptal, čím se svědkové Jehovovi liší od jiných náboženství. S biblickými odpověďmi, které jsem jim dal, byli oba velmi spokojeni a souhlasili s tím, že budou studovat. Ephraim dělal rychlé pokroky. Za čas on i jeho manželka zasvětili svůj život Jehovovi. Ephraim slouží jako starší a jeho manželka je pravidelnou průkopnicí. Walter však narazil na takový odpor, že knihu, z níž studoval, zahodil. Já jsem s ním však vytrvale mluvil dál, a Walter začal studovat znovu. Také on nyní má výsadu, že slouží jako starší.“ Celkem jedenáct osob se stalo pravými křesťany díky tomu, že James využíval příležitostí a neformálně vydával svědectví na pracovišti.

Velice překvapující výsledek

V jedné malé vesnici na břehu Viktoriina jezera se sešli přátelé a příbuzní při jednom pohřbu. Mezi smutečními hosty byl také jeden postarší svědek Jehovův. Dal se do řeči s učitelkou, která se jmenovala Dolly, a vysvětlil jí, v jakém stavu jsou mrtví a také to, že Jehova má záměr navždy odstranit smrt. Všiml si, že to Dolly zaujalo, a proto ji ubezpečil: „Až se vrátíte do svého města, někdo z našich misionářů vás navštíví a bude vás učit z Bible.“

 Město, v němž Dolly žila, je třetím největším městem v Keni. Tehdy tam sloužili jen čtyři misionáři svědků Jehovových. Ten starší bratr vůbec nikoho z těchto misionářů neupozornil na to, že by měli Dolly navštívit. Byl si naprosto jist, že k tomu dojde. A skutečně se to stalo! Netrvalo dlouho, a jedna misionářka se s Dolly setkala a začala s ní studovat. Dolly je nyní pokřtěná, její dcerka je zapsána do školy teokratické služby a pokřtění jsou i její dva synové. Dolly se dokonce účastnila školy průkopnické služby a měla z toho velkou radost.

Vycházíme vstříc vzrůstu

Díky tomu, že byl kladen důraz na neformální vydávání svědectví, mohly další tisíce lidí v Keni slyšet dobrou zprávu. Na tomto vůbec nejdůležitějším díle se nyní pilně podílí více než 15 000 zvěstovatelů a Slavnosti na památku Kristovy smrti se minulý rok účastnilo více než 41 000 osob. Po celé Keni se shromáždění často účastní dvojnásobný počet osob, než kolik je zvěstovatelů Království. Tak vznikla situace, kdy je třeba stavět více sálů Království.

Sály Království se staví jak ve větších městech, tak i v odlehlých oblastech. Jeden z těchto sálů je v odlehlém městě oblasti Samburu, které leží asi 320 kilometrů na severovýchod od Nairobi. V roce 1934 bylo město nazváno Maralal, což v samburském jazyce znamená „třpytivý“, protože první střecha z vlnitého plechu, která tam byla použita, zářila ve slunci. O dvaašedesát let později byl ve městě Maralal postaven další dům se střechou z vlnitého plechu. Také tato stavba „září“ a „třpytí se“, protože je tamějším místem pravého uctívání.

Na stavbě tohoto prvního sálu Království v této odlehlé části Keni pracovalo patnáct zvěstovatelů, a úsilí, které vynaložili, bylo obdivuhodné. Finanční prostředky byly omezené, a proto byli bratři odkázáni jen na místní materiály. Zdi vyrobili z červené hlíny, kterou zvlhčili vodou a pevně napěchovali mezi vztyčené kůly. Potom stěny vyhladili a omítli směsí kravského hnoje a popela, čímž vzniká tvrdá povrchová úprava, která vydrží mnoho let.

Aby bratři získali pro stavbu potřebné kůly, opatřili si povolení kácet stromy. Nejbližší les však je odtud asi 10 kilometrů daleko. Bratři a sestry museli pěšky chodit do lesa, kácet stromy, otesávat kmeny, a kůly pak odnášeli na staveniště. Když jednou šli z lesa, zastavili je policisté a prohlásili, že povolení, které bratři mají, je neplatné. Zvláštnímu průkopníkovi policisté řekli, že je kvůli kácení stromů zatčen. Jedna místní sestra, kterou dobře znali jak policisté, tak i obyvatelé tamní obce, prohlásila: „Když zatknete našeho bratra, budete muset zatknout nás všechny, protože stromy jsme káceli všichni!“ Policista pak všem dovolil, aby odešli.

V lese byla divoká zvířata, a chodit tam bylo proto spojeno s nebezpečím. Jednoho dne jistá sestra porazila strom. Když dopadl na zem, sestra zahlédla zvíře, které vyskočilo a utíkalo pryč. Viděla jen to, že zvíře má žlutohnědou barvu, a domnívala se proto, že to byla jen antilopa impala. Ale potom podle stop poznala, že to byl lev! Bratři však navzdory takovým nebezpečím stavbu dokončili, a sál zde stojí jako „třpytící se“ místo, odkud stoupá chvála Jehovovi.

Významným dnem v teokratických dějinách Keni byl 1. únor 1963. Toho dne zde byla otevřena první odbočka — byla to jen jedna místnost, která měla plochu 7,4 čtverečního metru. Dalším mezníkem v teokratických dějinách Keni byl 25. říjen 1997 — tehdy se konalo zasvěcení nového betelu, jehož plocha je 7 800 čtverečních metrů! Dokončení tohoto díla bylo velkolepým vyvrcholením tříleté namáhavé a obětavé práce. Dobrovolníci z dvaceti pěti národů přeměnili bahnitý, plevelem porostlý pozemek o rozloze 3,2 hektaru v nádherný parkový areál, v němž je umístěna nová odbočka, kde žije osmdesát členů rodiny betel.

Máme všechny důvody radovat se z toho, co Jehova vykonal pro svůj lid. Děkujeme mu za to, že podnítil srdce svých služebníků, aby ještě usilovněji a v širším měřítku pátrali v Keni po těch, kdo si to zaslouží. Tak se Keňa stává zemí, jež vyniká duchovní krásou.

[Poznámky pod čarou]