Životní příběh

Jehova mě podporoval po všechny mé dny

VYPRÁVÍ FORREST LEE

Policie nám právě zkonfiskovala gramofony a biblickou literaturu. Odpůrci využili druhé světové války jako záminky a přemluvili nového generálního guvernéra Kanady, aby činnost svědků Jehovových prohlásil za nezákonnou. To se stalo 4. července 1940.

NEDALI jsme se tím odradit, ze skladu literatury jsme si nabrali další zásobu a kázali jsme dál. Nikdy nezapomenu, co tehdy řekl můj tatínek: „Tak snadno nepřestaneme. Jehova nám nařídil, abychom kázali.“ Tehdy mi bylo deset let a překypoval jsem energií. Ale až dodnes pro mě tatínkova rozhodnost a horlivost v kazatelské službě zůstaly připomínkou toho, že náš Bůh, Jehova, podporuje ty, kdo mu jsou věrně oddáni.

Když nás policisté zastavili příště, nejenže nám vzali literaturu, ale tatínka odvedli do vězení, takže maminka zůstala sama se čtyřmi dětmi. To se přihodilo v září 1940 v Saskatchewanu. Brzy nato jsem byl vyloučen ze školy, protože jsem na základě svého biblicky školeného svědomí nezdravil vlajku a nezpíval národní hymnu. Ve svém vzdělávání jsem pak pokračoval dálkově, a mohl jsem proto plánovat svůj čas podle potřeby a více jsem se podílel na kazatelské službě.

V roce 1948 byli průkopníci, tedy svědkové Jehovovi, kteří byli celodobými kazateli, vyzváni, aby se přestěhovali na východní pobřeží Kanady. A tak jsem odešel průkopničit do Halifaxu v provincii Nova Scotia a do Cape Wolfe na ostrově Prince Eduarda. O rok později jsem přijal pozvání ke dvoutýdenní práci v odbočce svědků Jehovových v Torontu. Ty dva týdny se protáhly na více než šest let obšťastňující  služby. Nakonec jsem se seznámil s Myrnou, která milovala Jehovu stejně jako já, a v prosinci 1955 jsme se vzali. Usadili jsme se v Miltonu v provincii Ontario, a zanedlouho se tam vytvořil nový sbor. V suterénu našeho domu jsme zřídili sál Království.

Toužíme rozšířit svou službu

V následujících letech se nám — dost brzo za sebou — narodilo šest dětí. Nejdříve to byla dcera Miriam, potom přišla Charmaine, pak Mark, Annette, Grant a nakonec Glen. Často se stávalo, že jsem přišel domů a viděl, jak děti sedí na zemi u krbu a Myrna jim čte z Bible a vysvětluje biblické příběhy. Tak dětem vštěpovala do srdce skutečnou lásku k Jehovovi. Díky její láskyplné pomoci získaly všechny naše děti dobrou znalost Bible již v útlém věku.

Horlivost, s jakou můj otec vykonával kazatelskou službu, natrvalo ovlivnila mou mysl a mé srdce. (Přísloví 22:6) A tak v roce 1968, když byly rodiny svědků Jehovových vybídnuty, aby se přestěhovaly do Střední nebo Jižní Ameriky a pomáhaly tam v kazatelské činnosti, velmi jsme si v naší rodině přáli tuto výzvu uposlechnout. Děti tehdy byly ve věku mezi 5 a 13 lety a nikdo z nás neuměl ani slovo španělsky. Podle pokynů, které jsme tehdy dostali, jsem podnikl cestu do několika zemí, abych prozkoumal, jaké tam jsou životní podmínky. Když jsem se vrátil, s modlitbami jsme jako rodina uvažovali o tom, které místo bychom si měli vybrat, a rozhodli jsme se, že se přestěhujeme do Nikaraguy.

Sloužíme v Nikaragui

V říjnu 1970 jsme už byli v našem novém domově a za tři týdny jsem dostal krátký úkol při programu sborového shromáždění. Se svojí chabou španělštinou jsem ten úkol nakonec zvládl a na závěr jsem celý sbor pozval, aby v sobotu v půl desáté dopoledne přišli k nám domů na cerveza. Chtěl jsem říci servicio, což je označení pro kazatelskou službu, ale ve skutečnosti jsem všechny pozval na pivo. Učit se ten jazyk bylo opravdu náročné!

Ze začátku jsem si napsal úvod na ruku a cestou ke dveřím jsem si ho opakoval. Říkal jsem: „S touto knihou nabízím bezplatné domácí biblické studium.“ Jeden muž, který nabídku přijal, později řekl, že musel přijít na naše shromáždění, aby zjistil, co jsem mu vlastně chtěl říci. Ten muž se stal svědkem Jehovovým. Je vidět, že to je Bůh, kdo působí, že semena pravdy rostou v srdci pokorných lidí, jak to řekl apoštol Pavel. (1. Korinťanům 3:7)

Asi dva roky jsme strávili v hlavním městě Managua, a pak jsme byli požádáni, abychom se přestěhovali do jižní části Nikaraguy. Tam  jsme spolupracovali se sborem v Rivas a se sousedními odloučenými skupinami zájemců. Pedro Peña, věrný starší svědek, mě při navštěvování těchto skupin doprovázel. Jedna z nich byla na vulkanickém ostrově v Lago Nicaragua, kde žila pouze jediná rodina svědků Jehovových.

Tato rodina byla sice v hmotném ohledu skutečně chudá, ale velmi se snažila dát najevo, jak si naší návštěvy váží. V ten večer, kdy jsme tam přijeli, už pro nás měli připravené jídlo. Zůstali jsme tam týden, a mnoho milých lidí, kteří milovali Bibli, se s námi dělilo o jídlo. Měli jsme velkou radost, když v neděli přišlo na biblickou přednášku 101 osob.

Myslím si, že Jehovova podporující síla se projevila tehdy, když jsme při jiné příležitosti měli navštívit skupinu zájemců v horách nedaleko kostarických hranic. Toho dne, kdy jsme se měli vydat na cestu, pro mě Pedro přišel, ale já jsem ležel s malárií. „Pedro, nemohu jít,“ řekl jsem. Položil mi ruku na čelo a odpověděl: „Máš velkou horečku, ale jít musíš! Bratři čekají.“ Potom pronesl jednu z nejvroucnějších modliteb, jaké jsem kdy slyšel.

Nato jsem mu řekl: „Jdi a vezmi si fresco (ovocný nápoj). Budu připravený asi za deset minut.“ V té oblasti, kam jsme šli, žily dvě rodiny svědků, a vynikajícím způsobem se o nás postaraly. Druhý den jsme s nimi šli do kazatelské služby, i když jsem byl horečkou ještě velmi oslabený. Avšak velikou posilou pro nás bylo, když se našeho nedělního shromáždění účastnilo přes sto osob!

Znovu se stěhujeme

V roce 1975 se nám narodilo naše sedmé dítě, chlapec Vaughn. O rok později jsme se museli z finančních důvodů vrátit do Kanady. Nebylo snadné odejít z Nikaraguy, protože když jsme tam byli, opravdu jsme cítili, jak nás Jehova podporuje svou silou. Když jsme odjížděli, v obvodu našeho sboru se shromáždění účastnilo už přes pět set osob.

Ještě v Nikaragui, když jsme byli já a má dcera Miriam jmenováni zvláštními průkopníky, se mě Miriam zeptala: „Tati, kdyby ses někdy musel vrátit do Kanady, nechal bys mě tady?“ Neměl jsem v úmyslu vůbec někdy odjet, a tak jsem řekl: „Ale samozřejmě!“ A tak teď, když jsme odjížděli, Miriam s námi nejela a pokračovala ve své celodobé službě. Později se vdala za Andrewa Reeda. V roce 1984 absolvovali sedmdesátou sedmou třídu Gileadu, misionářské školy svědků Jehovových, která se tehdy konala v Brooklynu. Nyní Miriam slouží se svým manželem v Dominikánské republice, a tím naplňuje svou touhu, kterou v ní vzbudili vynikající misionáři v Nikaragui.

Tatínkova slova „Tak snadno nepřestaneme“ však stále planula v mém srdci. V roce 1981, když jsme měli našetřeno dost peněz, abychom se mohli vrátit do Střední Ameriky, jsme se opět přestěhovali, tentokrát do Kostariky. Když jsme sloužili v této zemi, byli jsme pozváni, abychom pomohli při stavbě nové odbočky. V roce 1985 však náš syn Grant potřeboval lékařskou péči, a proto jsme se vrátili do Kanady. Glen zůstal v Kostarice a pracoval tam na projektu výstavby odbočky, zatímco Annette a Charmaine sloužily jako zvláštní průkopnice. Nás, kteří jsme z Kostariky odjeli, nikdy ani nenapadlo, že už se do této země nevrátíme.

Vyrovnávám se s neštěstím

Sedmnáctého září 1993 se od samého rána zdálo, že to bude krásný slunečný den. S mým nejstarším synem Markem jsme pracovali na střeše a pokrývali jsme ji šindelem. Pracovali  jsme vedle sebe a jako obvykle jsme si povídali o duchovních věcech. Najednou jsem nějak ztratil rovnováhu a ze střechy jsem spadl. Když jsem nabyl vědomí, to jediné, co jsem viděl, byla jasná světla a lidé v bílém. Byl jsem v nemocnici, na úrazovém oddělení.

V souladu s Biblí má první reakce byla: „Žádnou krev, žádnou krev!“ (Skutky 15:28, 29) Uklidnil jsem se, když jsem slyšel Charmaine, jak říká: „To je v pořádku, tati. Všichni jsme tady.“ Později jsem se dozvěděl, že lékaři viděli můj Dokument pro lékařskou péči, a o použití krve vůbec nešlo. Zlomil jsem si vaz, byl jsem úplně ochrnutý a nemohl jsem ani sám dýchat.

Byl jsem zcela nehybný, a Jehovovu podporu jsem nyní potřeboval víc než kdy předtím. Byla mi provedena tracheotomie, aby mě mohli napojit na dýchací přístroj, a tím byl také přerušen přívod vzduchu do hlasivek. Nemohl jsem mluvit. Lidé mi museli odezírat ze rtů, aby rozuměli, co se pokouším říci.

Výdaje rychle vzrůstaly. Manželka a většina mých dětí byli v celodobé službě, a proto jsem si dělal starosti, zda nebudou muset této služby zanechat, aby bylo možné splnit tyto finanční závazky. Markovi se však podařilo získat práci, díky níž bylo během pouhých tří měsíců možné uhradit většinu těchto nákladů. A tak mohli v celodobé službě zůstat všichni kromě mé manželky a mě.

Stovky pozdravů a dopisů ze šesti zemí pokryly stěny mého nemocničního pokoje. Jehova mě skutečně podporoval. Sbor pomáhal také mé rodině a během těch pěti a půl měsíce, které jsem strávil na jednotce intenzivní péče, se bratři starali o to, aby má rodina měla jídlo. Každý den se mnou některý křesťanský starší strávil odpoledne a při tom mi četl Bibli a biblické publikace a vyprávěl mi povzbuzující zážitky. Dva členové mé rodiny se se mnou připravovali na každé sborové shromáždění, takže mi důležitý duchovní pokrm nikdy nechyběl.

Když jsem byl ještě v nemocnici, podařilo se zařídit věci tak, abych se mohl zúčastnit programu při zvláštním sjezdovém dnu. Z nemocničního personálu se mnou byla celý den odborná ošetřovatelka a také technička, která měla na starosti dýchací přístroj. Bylo krásné, že jsem mohl být znovu ve společnosti svých křesťanských bratrů a sester! Nikdy nezapomenu na to, jak stáli a čekali, až na ně přijde řada, aby se se mnou mohli pozdravit — a to jich bylo několik set!

 Jak si zachovávám duchovní smýšlení

Asi rok po tomto úraze jsem se mohl vrátit zpět domů ke své rodině, ačkoli stále potřebuji ošetřovatelskou péči po celých čtyřiadvacet hodin. Pomocí speciálně vybaveného dodávkového auta se mohu dostat na shromáždění, a vynechám je málokdy. Musím se však přiznat, že k tomu, abych tam šel, je třeba odhodlanost. Od té doby, co jsem se vrátil domů, jsem se mohl zúčastnit všech oblastních sjezdů.

V únoru 1997 se mi nakonec do jisté míry vrátila schopnost mluvit. Některé z mých ošetřovatelek vděčně naslouchají, když s nimi mluvím o své naději, která se opírá o Bibli. Jedna ošetřovatelka mi přečetla celou knihu Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království a také jiné publikace od Watch Tower Society. Pomocí tyčinky mohu psát na počítači a tímto způsobem si dopisuji s různými lidmi. Je to sice velice namáhavé, ale umožňuje mi to stále se účastnit služby, což mi přináší radost.

Velmi mě sužuje bolest, která je nervového původu. Ale zdá se, že když se o biblické pravdy dělím s jinými lidmi nebo když poslouchám, co mi druzí předčítají, do jisté míry cítím úlevu. Má manželka mě velice podporuje — s její pomocí občas vykonávám službu na ulici a ona mi podle potřeby tlumočí. Několikrát jsem mohl sloužit jako pomocný průkopník. Sloužím jako křesťanský starší, a tato služba mi přináší radost, zejména když ke mně bratři přicházejí na shromážděních nebo mě navštěvují doma a já jim mohu pomáhat a povzbuzovat je.

Musím přiznat, že člověk může snadno podlehnout depresi. A tak kdykoli se cítím sklíčený, okamžitě se začnu modlit o radost. Ve dne i v noci se modlím, aby mě Jehova stále podporoval. Když dostanu od někoho dopis nebo mě někdo přijde navštívit, vždycky mě to povzbudí. Také čtení časopisů Strážná věž a Probuďte se! naplňuje mou mysl povzbuzujícími myšlenkami. Tyto časopisy mi někdy čtou různé ošetřovatelky. Od chvíle, kdy se mi stal ten úraz, jsem z audiokazet vyslechl předčítání celé Bible již sedmkrát. To jsou různé příklady, z nichž je patrné, jak mě Jehova podporuje. (Žalm 41:3)

Díky změněným okolnostem mám hodně času, takže mohu přemýšlet o tom, jak nás náš Vznešený Učitel Jehova vyučuje pro život. Poskytuje nám přesné poznání své vůle a svého záměru, dává nám smysluplnou službu, rady k tomu, jaké je tajemství rodinného štěstí a také rozlišovací schopnost, abychom věděli, co máme dělat, když přijdou nepříznivé okolnosti. Jehova mi požehnal, když mi dal věrnou, vynikající manželku. Také děti mě věrně a oddaně podporují a mám velkou radost z toho, že se všechny podílely na celodobé službě. Náš syn Mark s manželkou Allyson dokonce 11. března 2000 graduovali jako absolventi 108. třídy školy Gilead a byli přiděleni do Nikaraguy. Má manželka i já jsme se mohli jejich graduace zúčastnit. Mohu po pravdě říci, že neštěstí sice změnilo můj život, ale nezměnilo mé srdce. (Žalm 127:3, 4)

Děkuji Jehovovi za moudrost, kterou mi poskytl, abych mohl předat své rodině duchovní dědictví, které jsem dostal. Je pro mě posilou a povzbuzením, když vidím, že mé děti slouží svému Stvořiteli s podobným postojem, jaký měl můj otec. Ten říkal: „Tak snadno nepřestaneme. Jehova nám nařídil, abychom kázali.“ A Jehova opravdu mě i mou rodinu podporoval po všechny naše dny.

[Obrázek na straně 24]

S tatínkem, mými bratry a mou sestrou u našeho obytného vozu, který jsme používali v průkopnických dobách. Já jsem vpravo

[Obrázek na straně 26]

S manželkou Myrnou

[Obrázek na straně 26]

Nedávno pořízená fotografie naší rodiny

[Obrázek na straně 27]

Až dosud vydávám svědectví pomocí dopisů