Životní příběh

Byli jsme týmem

VYPRÁVÍ MELBA BARRYOVÁ

Druhého července 1999 jsem byla s manželem na velkém shromáždění svědků Jehovových, jako již mnohotisíckrát za těch 57 let našeho společného života. Lloyd právě přednášel páteční závěrečný proslov na oblastním sjezdu na Havaji. Náhle se zhroutil. Přes všechny snahy o resuscitaci zemřel. *

JAK drazí pro mě jsou ti křesťanští bratři a sestry na Havaji, kteří mě obklopili, aby mi pomohli tu tragickou událost unést! Lloyd zapůsobil na život mnoha z nich, a také na život mnoha jiných křesťanů po celém světě.

Od jeho smrti uplynuly už téměř dva roky, a já jsem v té době přemýšlela o těch jedinečných rocích, které jsme spolu prožili — mnoho let jako misionáři v zahraničních působištích a mnoho let ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Vzpomínala jsem také na své mládí v Sydney v Austrálii a na ty náročné situace, kterým jsme museli s Lloydem čelit, když jsme se chtěli tehdy na začátku druhé světové války vzít. Ale nejdříve dovolte, abych vám vyprávěla, jak jsem se stala svědkem Jehovovým a jak jsem se v roce 1939 s Lloydem seznámila.

Jak jsem se stala svědkem Jehovovým

Moji milující, starostliví rodiče byli James a Henrietta Jonesovi. Když jsem v roce 1932 vyšla ze školy, bylo mi teprve 14 let. Svět se v té době zmítal ve velké hospodářské krizi. Měla jsem dvě mladší sestry a začala jsem tedy pracovat, abych rodině vypomohla. Za několik let jsem už měla dobře placené místo a pod mým vedením pracovalo několik mladých žen.

 Mezitím v roce 1935 maminka přijala od někoho ze svědků Jehovových biblickou literaturu a zanedlouho si byla jista, že našla pravdu. My ostatní jsme si mysleli, že se snad pomátla. Jednoho dne jsem však uviděla brožuru nazvanou Kde jsou mrtví?, a ten titulek mě velice zaujal. Tajně jsem si brožuru přečetla, a v mém životě nastal obrat. Ihned jsem s maminkou začala chodit na shromáždění, jež se konalo uprostřed týdne a nazývalo se vzorové studium. Brožura, která se jmenovala Model Study (Vzorové studium) — takové brožury byly nakonec tři —, obsahovala otázky a odpovědi a biblické texty, na nichž byly odpovědi založeny.

Asi v téže době, v dubnu 1938, navštívil Sydney Joseph F. Rutherford, představitel světového ústředí svědků Jehovových. Jeho veřejná přednáška byla první přednáškou, na které jsem kdy byla. Původně se měla konat na radnici v Sydney, ale odpůrcům se podařilo dosáhnout toho, že jsme tento prostor nesměli použít. Přednáška se místo toho konala v zařízení daleko větším, na sydneyském sportovišti. Aktivita odpůrců přispěla k publicitě tohoto programu, a přednášky se účastnilo asi 10 000 posluchačů. To byl překvapující počet, protože v Austrálii bylo tehdy jen 1 300 svědků.

Krátce nato jsem se poprvé účastnila kazatelské služby — a nedostala jsem k tomu vůbec žádné školení. Když naše skupina dorazila do obvodu, kde jsme měli kázat, její vedoucí mi řekl: „Tamhleto je tvůj dům.“ Byla jsem tak nervózní, že když mi paní domu přišla otevřít, zeptala jsem se: „Mohla byste mi prosím říci, kolik je hodin?“ Paní se šla dovnitř podívat, vrátila se a řekla mi, kolik je hodin. Tím to skončilo a já jsem šla zpátky k autu.

Nevzdala jsem se však, a zanedlouho jsem už pravidelně předkládala poselství o Království druhým lidem. (Matouš 24:14) V březnu 1939 jsem symbolizovala své zasvěcení Jehovovi, když jsem se dala pokřtít ve vaně naší sousedky, Dorothy Hutchingsové. Bratři u nás nebyli, a tak jsem brzo po svém křtu dostala na starost některé sborové povinnosti, jež bývají přidělovány obvykle křesťanským mužům.

Shromáždění jsme většinou mívali v soukromých domech, ale pro veřejné přednášky jsme si někdy pronajímali nějaký sál. V našem malém sboru měl jednou přednášku jakýsi mladý, hezký bratr z betelu, z naší odbočky. Netušila jsem, že měl ještě jiný důvod, proč přišel — totiž zjistit, kdo vlastně jsem. A tak jsem se setkala s Lloydem.

Jak jsem se seznámila s Lloydovou rodinou

Zanedlouho jsem pocítila touhu sloužit Jehovovi celodobě. Když jsem si však podala přihlášku do průkopnické služby (abych se mohla celodobě věnovat kazatelské službě), dostala jsem otázku, zda by se mi líbilo sloužit v betelu. A tak jsem se v září 1939, ve stejném měsíci, kdy začala druhá světová válka, stala členkou rodiny betel ve Strathfieldu, což je předměstí Sydney.

V prosinci 1939 jsem cestovala na sjezd na Nový Zéland. Lloyd z Nového Zélandu pocházel, a proto tam jel také. Cestovali jsme na téže lodi a lépe jsme se poznali. Lloyd se postaral o to, abych se na sjezdu ve Wellingtonu a později u nich doma ve městě Christchurch seznámila s jeho maminkou, tatínkem a sestrami.

Naše dílo zakázáno

V sobotu 18. ledna 1941 přijelo k odbočce asi šest černých limuzín, a v nich státní úředníci Australského svazu, kteří měli zabavit majetek. Viděla jsem je jako první, protože jsem pracovala v malé strážnici u vjezdu do betelu. O zákazu jsme se dozvěděli asi o 18 hodin dříve, a proto jsme téměř všechnu literaturu  a záznamy z odbočky odvezli. O týden později bylo pět členů rodiny betel uvězněno. Mezi nimi byl i Lloyd.

Věděla jsem, že to hlavní, co bratři ve vězení potřebují, je duchovní pokrm. Abych Lloydovi pomohla, rozhodla jsem se, že mu budu psát „zamilované dopisy“. Začínala jsem vždy tak, jak se takové dopisy obvykle začínají, ale pak jsem opisovala celé články Strážné věže a podepisovala jsem se jako jeho milá. Za čtyři a půl měsíce byl Lloyd propuštěn.

Vstupujeme do manželství a sloužíme dál

V roce 1940 přijela do Austrálie Lloydova maminka a Lloyd jí řekl, že uvažujeme o sňatku. Odrazovala ho od toho, protože se zdálo, že konec systému věcí je bezprostředně před námi. (Matouš 24:3–14) Zmiňoval se o svých úmyslech také svým přátelům, ale i oni ho vždycky přemlouvali, aby se neženil. Jednoho dne v únoru 1942 to nakonec Lloyd zařídil tak, že mě a čtyři ze svědků Jehovových, kteří slíbili, že nikomu nic neřeknou, vzal na matriční úřad, a tam jsme uzavřeli sňatek. Svědkové Jehovovi v Austrálii tehdy ještě neměli oprávnění oddávat zasnoubené dvojice.

Jako manželé jsme sice již nesměli sloužit v betelu, ale dostali jsme otázku, zda bychom chtěli sloužit jako zvláštní průkopníci. S radostí jsme přijali pověření k činnosti ve venkovském městě, které se jmenovalo Wagga Wagga. Naše kazatelské dílo bylo stále ještě zakázáno a neměli jsme žádnou finanční výpomoc, takže jsme opravdu museli uvrhnout své břemeno na Jehovu. (Žalm 55:22)

Na tandemovém jízdním kole jsme jezdili do venkovských oblastí, setkávali jsme se s některými milými lidmi a vedli jsme s nimi dlouhé rozhovory. Těch, kdo souhlasili s biblickým studiem, nebylo mnoho. Jeden majitel obchodu si však naší práce tak vážil, že nám každý týden opatřoval ovoce a zeleninu. Ve Wagga Wagga jsme strávili šest měsíců, a pak jsme byli pozváni zpět do betelu.

 Mezitím v květnu 1942 rodina betel vyklidila kancelář ve Strathfieldu a přemístila se do soukromých bytů. Vždy po několika týdnech se stěhovala do jiného bytu, aby nebyla odhalena. Když jsme se s Lloydem v srpnu vrátili, připojili jsme se k rodině betel na jednom z těchto míst. Dostali jsme za úkol pracovat během dne v jedné z podzemních tiskáren, které byly zřízeny již předtím. V červnu 1943 byl nakonec zákaz našeho díla zrušen.

Připravujeme se na službu v zahraničí

V dubnu 1947 jsme obdrželi předběžné přihlášky ke studiu v biblické škole Strážné věže Gilead, která se konala ve Spojených státech, v South Lansingu ve státě New York. Mezitím jsme měli navštěvovat sbory v Austrálii a duchovně je posilovat. Za několik měsíců jsme dostali pozvánku do 11. třídy školy Gilead. Na to, abychom si zařídili své záležitosti a sbalili věci, jsme měli tři týdny. V prosinci 1947 jsme se rozloučili s rodinou a přáteli a společně s patnácti spolukřesťany z Austrálie, kteří byli pozváni do téže třídy, jsme se vydali do New Yorku.

Těch několik měsíců, které jsme strávili ve škole Gilead, uběhlo rychle, a jako misionářské působiště nám pak bylo určeno Japonsko. Vystavování dokumentů, které jsme potřebovali k cestě do Japonska, trvalo dlouho, a proto byl Lloyd opět jmenován cestujícím dozorcem svědků Jehovových. Měli jsme navštěvovat sbory roztroušené na území mezi městem Los Angeles a mexickou hranicí. Neměli jsme auto, a tak nás bratři každý týden laskavě převáželi od jednoho sboru ke druhému. Na území, které tehdy bylo jedním rozsáhlým krajem, jsou nyní části tří anglických a tří španělských oblastí, a v každé oblasti je asi deset krajů!

Najednou to přišlo: byl říjen 1949, a my jsme se na přestavěné vojenské dopravní lodi plavili do Japonska. Jeden konec lodi byl vyhrazen pro muže a druhý pro ženy a děti. Den před tím, než jsme měli doplout do Jokohamy, nás postihl tajfun. Obloha se potom zřejmě vyjasnila, a když druhý den, 31. října, vyšlo slunce, spatřili jsme horu Fudži v celé její nádheře. Byli jsme ve svém novém působišti, a uvítání to bylo vskutku jedinečné!

Pracujeme s Japonci

Když jsme se přiblížili k přístavišti, viděli jsme stovky černovlasých lidí. Slyšeli jsme odtud hlasité klapání a říkali jsme si, jak hrozný rámus ti lidé nadělají. Všichni měli dřeváky, a těmi na dřevěném přístavním molu silně klapali. V Jokohamě jsme strávili noc a druhý den jsme jeli vlakem do svého misionářského působiště v Kóbe. Don Haslett, spolužák z Gileadu, přijel do Japonska o několik měsíců dříve a najal v Kóbe misionářský domov. Byl to krásný, velký dvoupatrový dům západního stylu — ale nebyl v něm vůbec žádný nábytek!

Nasekali jsme vysokou trávu, která rostla na dvoře, rozložili jsme ji na zem, a hned jsme měli matrace na spaní. Tak začal náš misionářský život — jen s tím, co jsme si přivezli. Získali jsme malé nádoby k pálení dřevěného uhlí, říká se jim hibači, a ty nám sloužily k topení, a také jsme na nich vařili. Jednou v noci našel Lloyd Percyho a Ilmu Iszlaubovy, kteří s námi sloužili jako misionáři, v bezvědomí. Podařilo se mu je vzkřísit, jakmile otevřel okna a vpustil do místnosti čerstvý, chladný vzduch. Já jsem při vaření na dřevěném uhlí také jednou omdlela. Na některé věci si zkrátka člověk musí nějaký čas zvykat!

Především bylo nutné se naučit jazyk, a my jsme se celý měsíc učili japonsky jedenáct hodin denně. Potom jsme se vydali do služby, a abychom vůbec mohli začít, napsali jsme si jednu nebo dvě věty. Hned první den, kdy jsem byla ve službě, jsem se seznámila s přívětivou dámou, Mijo Takadžiovou, která mě laskavě přijala. Při opětovných návštěvách jsme se pracně domlouvaly pomocí japonsko-anglických slovníků, a nakonec z toho vzniklo pěkné biblické studium. Když jsme se v roce 1999 účastnili zasvěcení rozšířené odbočky v Japonsku, znovu jsem se setkala nejen  s Mijo, ale také s mnoha jinými drahými přáteli, s nimiž jsem kdysi studovala. Uplynulo sice padesát let, ale oni jsou stále horlivými hlasateli Království, a ve službě pro Jehovu dělají, co mohou.

V Kóbe se 1. dubna roku 1950 naší Slavnosti na památku Kristovy smrti účastnilo asi 180 osob. K našemu překvapení přišlo druhého dne ráno 35 lidí, kteří chtěli jít do kazatelské služby. Každý misionář vzal s sebou do služby tři nebo čtyři z těchto nových zájemců. Se mnou obyvatelé domů nemluvili — byla jsem přece cizinka, která sotva něčemu rozuměla —, ale mluvili s těmi Japonci, kteří se předtím účastnili Památné slavnosti a nyní šli se mnou. Rozhovory byly nekonečné, ale já jsem vůbec nevěděla, o čem si povídají. S radostí však mohu říci, že někteří z těchto tehdejších nových zájemců získávali poznání dál a kazatelské činnosti se věnují až dodnes.

Mnoho výsad a služebních pověření

My dva jsme svou misionářskou činnost v Kóbe vykonávali až do roku 1952. V tom roce jsme byli posláni do Tokia, a Lloydovi byl svěřen dozor nad odbočkou. Během doby se při svých pracovních úkolech dostal na mnoho míst po celém Japonsku i do jiných zemí. Nathan H. Knorr ze světového ústředí se mě později při jedné ze svých návštěv v Tokiu zeptal: „Mimochodem, víš, kam pojede tvůj manžel na svou příští zónovou cestu? Do Austrálie a na Nový Zéland.“ Dodal: „Pokud si zaplatíš cestu, můžeš s ním jet také.“ To bylo překvapení! Vždyť jsme už nebyli doma celých devět let.

Hned následovala horečná korespondence. Moje maminka mi finančně pomohla, abych si mohla koupit letenku. S Lloydem jsme předtím měli v našich působištích mnoho práce, a k tomu, abychom jeli navštívit své rodiny, jsme neměli finanční prostředky. Takže toto byla odpověď na mé modlitby. Jistě si umíte představit, jak byla maminka šťastná, když jsme se opět viděly. Řekla: „Budu šetřit, abys mohla za tři roky zase přijet.“ S touto myšlenkou jsme se rozloučily, ale žel, v červenci následujícího roku zemřela. Naděje, že se s ní v novém světě opět setkám, je něco nádherného!

Do roku 1960 byla mým jediným úkolem misionářská práce, ale potom jsem dostala dopis obsahující tuto informaci: „Bylo určeno, že od tohoto dne budeš mít na starosti praní a žehlení prádla pro celou rodinu betel.“ V naší rodině betel bylo jen kolem deseti lidí, a tuto práci jsem tedy zvládla i při své misionářské činnosti.

V roce 1962 byl náš dům, který byl postaven v japonském stylu, zbořen, a o rok později stál na jeho místě nový šestipatrový domov betel. Dostala jsem za úkol pomáhat novým mladým bratrům, kteří přišli do betelu, aby si udržovali pokoje v pořádku a aby po sobě uklízeli. V Japonsku se chlapci obvykle neučili doma pracovat. Zdůrazňovalo se vzdělání, a maminky pro ně dělaly všechno. Brzy zjistili, že to, co za ně dělala maminka, já za ně dělat nebudu. U mnohých z nich byly během doby patrné velké pokroky a v rámci organizace přijali nové, odpovědné úkoly.

Jednoho velmi horkého letního dne byla na exkurzi v našem betelu jistá žena, která studovala Bibli. Když viděla, jak drhnu koupelny se sprchovými kouty, řekla: „Prosím vás, povězte svému nadřízenému, že bych ráda zaplatila nějaké posluhovačce, aby přišla a tu práci za vás udělala.“ Vysvětlila  jsem jí, že si jejího laskavého nápadu sice opravdu vážím, ale že v Jehovově organizaci jsem ochotna dělat cokoli, co je mi uloženo.

Asi v té době jsme oba, Lloyd i já, dostali pozvání, abychom se účastnili 39. třídy školy Gilead! Byla to velká výsada, že jsem mohla v roce 1964, ve svých 46 letech, zase chodit do školy! Prvořadým cílem tohoto kursu bylo pomoci těm, kdo slouží v odbočkách, aby mohli plnit své odpovědné úkoly. Po desetiměsíčním školení jsme byli posláni zpět do Japonska. Tehdy již bylo v Japonsku více než 3 000 zvěstovatelů Království.

Růst pokračoval tak rychle, že v roce 1972 zde už bylo přes 14 000 svědků, a v Numazu, na jih od Tokia, byla postavena nová pětipatrová odbočka. Z našich budov jsme měli nádherný výhled na horu Fudži. Obrovská nová rotačka začala chrlit měsíčně přes milion časopisů v japonštině. Nás však čekala změna.

Koncem roku 1974 dostal Lloyd dopis z ústředí svědků Jehovových v Brooklynu, a tento dopis obsahoval pozvání, aby sloužil ve vedoucím sboru. Nejdříve jsem si pomyslela: ‚Tak tím náš společný život končí. Lloyd má nebeskou naději a já mám naději pozemskou, a dříve nebo později se tedy budeme muset stejně rozloučit. Snad by měl Lloyd jet do Brooklynu beze mne.‘ Ale netrvalo to dlouho, a já jsem se tomu myšlenkově přizpůsobila a v březnu 1975 jsem se ochotně s Lloydem přestěhovala.

Požehnání v ústředí

Svým srdcem Lloyd silně lnul k dílu v Japonsku a stále vyprávěl o našich tamějších zážitcích, i když jsme již byli v Brooklynu. Nyní však byly příležitosti svou službu ještě rozšířit. Posledních 24 let svého života byl Lloyd často posílán sloužit jako zónový dozorce, a s touto činností bylo spojeno cestování po celém světě. Na cestách kolem světa jsem ho několikrát doprovázela.

Návštěvy u našich bratrů v jiných zemích mi pomohly uvědomit si, v jakých poměrech mnozí z nich žijí a pracují. Nikdy nezapomenu na tvář desetileté Entellie, dívenky, se kterou jsem se seznámila v severní Africe. Milovala Boží jméno a na křesťanská shromáždění chodila půl druhé hodiny tam a půl druhé hodiny zpět. V rodině ji tvrdě odporovali, ale Entellia se přesto zasvětila Jehovovi. Když jsme navštívili její sbor, viděli jsme, jak jen jediná slabá žárovka svítí řečníkovi na poznámky — jinak tam byla tma jako v ranci. A slyšet v té temnotě, jak bratři a sestry nádherně zpívají — to bylo něco úchvatného.

Jeden z vrcholných okamžiků našeho života přišel v prosinci 1998, když jsme s Lloydem byli mezi delegáty oblastního sjezdu „Bohulibý způsob života“, který se konal na Kubě. Bylo opravdu dojemné vidět, jak byli tamější bratři a sestry vděčni za to, že je přijeli navštívit někteří bratři z brooklynského ústředí, a jakou z toho měli radost. Mám mnoho krásných vzpomínek na ty milované Boží služebníky, kteří nadšeně a hlasitě chválí Jehovu.

Cítím se doma mezi Božím lidem

Mou rodnou zemí je sice Austrálie, ale zamilovala jsem si lidi na všech místech, kam mě Jehovova organizace poslala. Cítila jsem to v Japonsku, a stejně to nyní cítím ve Spojených státech, kde jsem už přes 25 let. Když jsem ztratila manžela, neuvažovala jsem o tom, že bych se vrátila do Austrálie, ale řekla jsem si, že zůstanu v brooklynském betelu, kde mi Jehova určil místo.

Nyní je mi přes 80 let. Po 61 letech celodobé služby jsem stále ještě ochotna sloužit Jehovovi, kdekoli to On uzná za vhodné. Opravdu se o mě dobře staral. S láskou vzpomínám na těch 57 let, jež jsem mohla prožít společně se svým drahým manželem, který miloval Jehovu. Jsem přesvědčena, že Jehova nám oběma bude i nadále žehnat, a vím, že On nikdy nezapomene na naši práci a na lásku, kterou jsme projevovali k jeho jménu. (Hebrejcům 6:10)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

S maminkou v roce 1956

[Obrázek na straně 26]

S Lloydem a skupinou japonských zvěstovatelů začátkem padesátých let

[Obrázky na straně 26]

S Mijo Takadžiovou, mojí první zájemkyní, začátkem padesátých let a v roce 1999

[Obrázek na straně 28]

S Lloydem při službě s časopisy v Japonsku