Přejít k článku

Přejít na obsah

Vytrvalost na Jehovově cestě je naší silou a radostí

Vytrvalost na Jehovově cestě je naší silou a radostí

Životní příběh

Vytrvalost na Jehovově cestě je naší silou a radostí

VYPRÁVÍ LUIGGI D. VALENTINO

„To je ta cesta. Choďte po ní,“ vybízí Jehova. (Izajáš 30:21) Byl jsem pokřtěn před 60 lety, a od té doby se stále snažím řídit se touto radou. Tento cíl mi již dávno dali svým příkladem moji rodiče, kteří se z Itálie přistěhovali do Spojených států a v roce 1921 se usadili v Clevelandu ve státě Ohio. Měli tři děti — mého staršího bratra Mika, mou mladší sestru Lydii a mě.

MOJI rodiče prozkoumali několik náboženství, ale nakonec byli zklamáni a hledání vzdali. V roce 1932 se však stalo, že otec jednou poslouchal nějaký rozhlasový program vysílaný v italštině. Byl to pořad svědků Jehovových a otci se tento program líbil. Písemně požádal o další informace, a potom nás vyhledal jeden svědek Jehovův, který byl Ital a přišel z ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Po živé rozpravě, která trvala až do úsvitu, byli moji rodiče přesvědčeni, že našli pravé náboženství.

Tatínek s maminkou se začali účastnit křesťanských shromáždění a s radostí poskytovali ubytování cestujícím dozorcům. Byl jsem tehdy sice ještě chlapec, ale tito muži dovolili, abych je doprovázel v kazatelské službě a podnítili mě k tomu, abych začal uvažovat o celodobé službě Jehovovi. Jedním z těchto hostů byl Carey W. Barber, který je nyní členem vedoucího sboru svědků Jehovových. Zanedlouho jsem byl ve svých čtrnácti letech pokřtěn — bylo to v únoru roku 1941 — a v roce 1944 jsem začal sloužit v Clevelandu jako průkopník. Mike a Lydia se také vydali cestou biblické pravdy. Mike sloužil Jehovovi až do své smrti a Lydia doprovázela svého manžela Harolda Weidnera, který osmadvacet let sloužil jako cestující dozorce. Nyní oba slouží jako zvláštní celodobí služebníci.

Ve vězení se prohlubuje mé rozhodnutí vytrvale postupovat kupředu

Začátkem roku 1945 jsem se ocitl v ohijském federálním vězení v Chillicothe. Mé biblicky školené svědomí mě totiž vedlo k tomu, abych jednal podle slov u Izajáše 2:4, kde se pojednává o překování mečů v radlice. Bylo jedno období, kdy vedení věznice dovolovalo, aby literaturu, kterou vydávali svědkové Jehovovi, měli uvěznění svědkové jen v omezeném množství. Bratři z nedalekého sboru jim však vypomáhali. Někdy položili několik publikací na pole blízko věznice. Když byli druhý den vězňové vedeni na své pracoviště, cestou tyto publikace hledali a pak je nosili do věznice. V době, kdy jsem do vězení přišel já, směli jsme už mít literaturu ve větším množství. Stejně jsem se však tehdy víc než kdy dříve přesvědčil o tom, jakou cenu má duchovní pokrm, který Jehova poskytuje — a toto poučení si připomínám až dodnes, kdykoli dostanu nové vydání Strážné věže nebo Probuďte se!

Ačkoli nám bylo dovoleno konat ve vězení sborová shromáždění, ti, kdo nebyli svědky Jehovovými, se jich účastnit nesměli. Někteří vězeňští strážci i někteří vězňové na ně však tajně přicházeli, a několik z nich dokonce přijalo pravdu. (Skutky 16:30–34) Vynikajícím zdrojem útěchy byly návštěvy bratra A. H. Macmillana. Vždy nás ujišťoval, že čas, který trávíme ve vězení, není promarněný, protože jsme tímto způsobem školeni pro své budoucí úkoly. Tento drahý postarší bratr působil na mé srdce a prohloubil mé rozhodnutí jít po Jehovově cestě.

Získávám společnici

Druhá světová válka skončila, vězeňské brány se otevřely a já jsem se opět ujal celodobé služby jakožto průkopník. V roce 1947 však zemřel můj otec. Bylo třeba podporovat rodinu, a proto jsem začal chodit do zaměstnání a získal jsem také kvalifikaci k provádění léčebných masáží — a tato odbornost mi pomohla v obtížných dobách, které jsme s manželkou prožívali asi o třicet let později. Nyní však trochu předbíhám. Nejdříve vám musím o své manželce vyprávět.

Jednou odpoledne v roce 1949 jsem byl právě v sále Království, když zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a slyšel jsem, jak někdo velice příjemným hlasem říká: „Jmenuji se Christine Genchurová. Jsem svědek Jehovův. Přistěhovala jsem se do Clevelandu za prací a chci se spojit se sborem.“ Náš sál Království byl daleko od místa, kde bydlela, ale ten její hlas se mi moc líbil. Vysvětlil jsem jí proto, jak se do našeho sálu dostane, a pozval jsem ji, aby hned v neděli přišla — měl jsem právě mít veřejnou přednášku. V neděli jsem byl v sále Království jako první, ale žádná neznámá sestra se tam neobjevila. V průběhu přednášky jsem pořád pokukoval směrem ke vchodu, ale nikdo nepřišel. Druhý den jsem jí zavolal a ona mi řekla, že se ještě nevyzná ve zdejší autobusové dopravě. Nabídl jsem jí proto, že se s ní setkám a lépe jí to vysvětlím.

Dozvěděl jsem se, že její rodiče, přistěhovalci z tehdejšího Československa, se začali stýkat se svědky Jehovovými, když si přečetli brožuru Kde jsou mrtví? V roce 1935 pak byli pokřtěni. Christinin otec se v roce 1938 stal skupinovým služebníkem (dnes bychom řekli předsedajícím dozorcem) sboru svědků Jehovových v pensylvánském městě Clymer a v roce 1947 byla Christine pokřtěna ve svých šestnácti letech. Velmi rychle jsem se do této krásné, duchovně smýšlející sestry zamiloval. Dne 24. června 1950 jsme se vzali a od té doby je Christine mou věrnou manželkou a vždy ochotně staví zájmy Božího Království na první místo. Jsem Jehovovi vděčný za tuto schopnou společnici, která byla ochotna spojit svůj život s mým. (Přísloví 31:10)

Velké překvapení

Prvního listopadu 1951 jsme spolu začali průkopnickou službu. O dva roky později bratři Hugo Riemer a Albert Schroeder při sjezdu v Toledu ve státě Ohio mluvili ke skupině průkopníků, kteří se zajímali o misionářskou službu. Mezi nimi jsme byli i my. Bratři nás vybídli, abychom pokračovali ve své službě v Clevelandu, ale hned další měsíc nás čekalo velké překvapení — byli jsme pozváni, abychom se zúčastnili 23. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, která začínala v únoru 1954!

Do školy Gilead, která tehdy byla v South Lansingu ve státě New York, jsme jeli autem a Christine byla tak nervózní, že mi stále říkala: „Jeď pomaleji!“ Odpověděl jsem jí: „Christine, kdybychom jeli ještě pomaleji, naše auto bude vypadat jako zaparkované.“ Když jsme se však dostali do areálu školy, brzy z nás nervozita spadla. Skupinu studentů přivítal bratr Nathan Knorr a všechno nám ukázal. Také nám vysvětlil, jak můžeme šetřit vodou a elektřinou a zdůraznil, že když jde o zájmy Království, je šetrnost ctností. Tuto radu jsme si zapamatovali a řídíme se jí až dodnes.

Letíme do Ria

Brzy přišla naše graduace a 10. prosince 1954 jsme za chladného počasí nastupovali v New Yorku do letadla, vzrušeni vyhlídkou na cestu do našeho nového působiště ve slunném Riu de Janeiro v Brazílii. Cestovali s námi Peter a Billie Carrbellovi, kteří měli vykonávat misionářskou službu společně s námi. Let měl trvat 24 hodin s mezipřistáním v Portoriku, ve Venezuele a v Belému v severní Brazílii. Letadlo však mělo problémy s motorem, a tak jsme Rio de Janeiro zahlédli dole pod sebou až za 36 hodin. Pohled to však byl úchvatný! Světla tohoto města zářila jako třpytivé diamanty na sametovém koberci a na vodní hladině v zálivu Guanabara se chvějivě odráželo stříbřité světlo měsíce.

Na letišti nás čekalo několik členů rodiny betel. Vřele nás přivítali, odvezli nás do budovy odbočky a asi ve tři hodiny ráno jsme se dostali do postele. Za několik málo hodin se ozval budíček, a my jsme si uvědomili, že právě začal náš první misionářský den!

První poučení

Brzy jsme dostali důležité poučení. Strávili jsme večer u jedné rodiny svědků. Když jsme chtěli jít domů do odbočky, náš hostitel namítal: „Teď rozhodně nemůžete jít, venku prší.“ Snažil se nás přimět k tomu, abychom u nich přenocovali. „My jsme přece přijeli z míst, kde také prší,“ odpověděl jsem mu se smíchem. A tak jsme vyšli ven.

Rio leží uprostřed hor, a dešťová voda se proto rychle nahromadí, stéká dolů do města a často působí záplavy. Za chvíli jsme se brodili po kolena ve vodě. Nedaleko odbočky již ulice vypadaly jako prudké řeky a voda nám sahala až po prsa. Do betelu jsme se nakonec dostali úplně mokří. Druhý den bylo Christine špatně, dostala břišní tyfus, a ještě dlouho se pak cítila slabá. Samozřejmě, jako noví misionáři jsme měli dbát na radu zkušených místních svědků.

První kroky v misionářské a v krajské službě

Tento nepříliš hladký začátek jsme překonali a horlivě jsme se pustili do kazatelské služby. Nabídku v portugalštině jsme četli každému, s kým jsme se setkali, a zdálo se, že pokroky v portugalštině děláme oba přibližně podobné. Jeden člověk, kterého jsme oslovili, například řekl Christine: „Vám rozumím, ale jemu ne“, a ukázal na mě. Jiný zase řekl mně: „Vám rozumím, ale jí ne.“ Ale ať už to bylo jakkoli, měli jsme velkou radost, že jsme za těch několik prvních týdnů získali přes sto předplatných na Strážnou věž. Za první rok, který jsme v Brazílii strávili, se dalo pokřtít dokonce několik našich zájemců, s nimiž jsme studovali Bibli, a tak jsme poznali, jak plodné bude toto naše misionářské působiště.

V polovině padesátých let do mnoha sborů v Brazílii nepřijížděli pravidelně na návštěvu krajští dozorci, protože zde bylo málo způsobilých bratrů. A tak jsem byl v roce 1956 jmenován do krajské služby ve státě São Paulo, ačkoli jsem se tehdy teprve portugalštinu učil a ještě nikdy jsem v ní neměl žádnou veřejnou přednášku.

V prvním sboru, který jsme navštívili, neměli předtím návštěvu krajského dozorce dva roky, a proto všichni napjatě očekávali veřejnou přednášku. Tuto přednášku jsem si připravil tak, že jsem vystříhal vhodné odstavce z článků v portugalské Strážné věži a výstřižky jsem nalepil na listy papíru. V neděli byl sál Království nabitý. Lidé seděli dokonce i na pódiu a všichni čekali velkou událost. Přednáška začala, bylo to ovšem spíše předčítání. Občas jsem vzhlédl, a k mému velkému překvapení všichni seděli nehnutě, dokonce i děti, a zírali na mě se široce otevřenýma očima. Pomyslel jsem si: ‚To je ohromné, Valentino, ta tvoje portugalština se opravdu zlepšila! Ti lidé naslouchají tak pozorně!‘ Když jsem po letech navštívil onen sbor znovu, jeden bratr, který byl tehdy při mé první návštěvě, řekl: „Pamatuješ si na tu veřejnou přednášku, kterou jsi tehdy měl? My jsme z ní nerozuměli ani slovo.“ Přiznal jsem se, že ani já jsem té přednášce moc nerozuměl.

Během prvního roku v krajské službě jsem si často četl slova u Zecharjáše 4:6. Výrok ‚Ne silou, ale mým duchem‘ mi připomínal, že dílo Království postupuje kupředu jedině díky Jehovovu duchu. A opravdu postupovalo kupředu, i přes naše zřetelné nedostatky.

Prožíváme náročné situace a spolu s nimi požehnání

Při naší krajské službě jsme projížděli zemí a vozili jsme s sebou psací stroj, krabice s literaturou, kufry a aktovky. Bylo moudré, že Christine naše zavazadla počítala, abychom při přestupování z jednoho autobusu do druhého nic nezapomněli. Nebylo vůbec neobvyklé cestovat autobusem po zaprášených cestách i patnáct hodin, abychom se dostali do našeho dalšího působiště. Někdy to bylo napínavé, zejména když se dva autobusy v protisměru setkaly na roztřeseném mostě a projížděly kolem sebe tak těsně, že by se mezi ně sotva vešel list papíru. Cestovali jsme také vlakem, lodí a na koni.

V roce 1961 jsme začali vykonávat oblastní službu, a místo abychom cestovali mezi sbory, cestovali jsme mezi kraji. Několik večerů v týdnu jsme na různých místech promítali filmy, které byly vyrobeny v Jehovově organizaci. Často jsme museli jednat rychle, abychom přelstili místní duchovní, kteří se snažili těmto představením zabránit. V jednom městě kněz použil zastrašování a přinutil majitele sálu, aby zrušil smlouvu, kterou s námi uzavřel. Po několikadenním hledání jsme našli jiné místo, ale nikomu jsme nic neřekli a dále jsme každého zvali do původně určeného sálu. Před začátkem programu tam Christine zašla a ty, kdo se přišli na film podívat, nenápadně poslala na nové místo. Film, který měl výstižný název Společnost nového světa v činnosti, vidělo tehdy večer sto padesát lidí.

V odlehlých místech sice bývala služba cestujícího dozorce náročná, ale zdejší pokorní bratři si našich návštěv velice vážili a pohostinně nám ve svých skromných domovech poskytovali ubytování, a my jsme vždy děkovali Jehovovi za to, že u nich můžeme být. Přátelství s nimi nám přinášelo povzbuzení a požehnání. (Přísloví 19:17; Ageus 2:7) Naše misionářská činnost v Brazílii však po více než jednadvaceti letech služby skončila, a opravdu jsme toho litovali!

V těžké situaci nám Jehova ukázal, co máme dělat

V roce 1975 musela Christine podstoupit operaci. Potom jsme v oblastní službě opět pokračovali, ale Christinino zdraví se zhoršovalo. Ukázalo se, že bude nejlepší vrátit se do Spojených států, aby se tam mohla léčit. V dubnu roku 1976 jsme přijeli do města Long Beach v Kalifornii a žili jsme u mé matky. Po dvacetiletém pobytu v zahraničí jsme však nevěděli, jak tuto situaci zvládnout. Začal jsem provádět léčebné masáže a výdělek z této práce nás uživil. Christine ležela v jedné kalifornské státní nemocnici, ale den ode dne slábla, protože lékaři odmítali léčit ji bez použití krve. Byli jsme zoufalí a úpěnlivě jsme prosili Jehovu o vedení.

Když jsem byl jednou odpoledne v kazatelské službě, povšiml jsem si lékařské ordinace. Okamžitě jsem se rozhodl vejít dovnitř. Lékař se sice chystal jít domů, ale přesto mě pozval dál a mluvili jsme spolu dvě hodiny. Potom řekl: „Vážím si toho, že jste pracovali jako misionáři, a vaši manželku budu léčit bezplatně a bez transfuze krve.“ Nevěřil jsem svým vlastním uším.

Ukázalo se, že tento laskavý lékař je uznávaným odborníkem. Převezl Christine do nemocnice, v níž pracoval, a pod jeho odbornou péčí se její stav brzy zlepšil. Jak velice jsme Jehovovi děkovali za to, že nám v tak obtížné době ukázal, co máme dělat!

Nové úkoly

Když se Christine zotavila, sloužili jsme jako průkopníci a měli jsme radost, že jsme mohli pomoci několika lidem v Long Beach, aby se stali Jehovovými ctiteli. V roce 1982 jsme byli pozváni do krajské služby, kterou jsme měli vykonávat ve Spojených státech. Každý den jsme Jehovovi děkovali za to, že nás opět používá v tomto druhu služby, který jsme tak milovali — ve službě, při níž se cestuje mezi sbory. Sloužili jsme v Kalifornii a potom v oblasti Nové Anglie, kde jsme měli v kraji také několik portugalských sborů. Později k tomuto kraji patřily i Bermudy.

Po čtyřech letech této osvěžující služby jsme dostali jiný úkol. Byli jsme pozváni, abychom sloužili jako zvláštní průkopníci v místě, které si sami vybereme. Bylo nám sice líto, že musíme krajské služby zanechat, ale byli jsme rozhodnuti, že v plnění tohoto našeho nového úkolu budeme vytrvale postupovat kupředu. Kde však budeme pracovat? Když jsem ještě byl v krajské službě, povšiml jsem si, že portugalský sbor ve městě New Bedford ve státě Massachusetts potřebuje pomoc — a tak jsme se vydali do New Bedfordu.

Když jsme tam přijeli, sbor nám připravil ohromné uvítání. Bratři nám dali najevo, že nás opravdu potřebují, a nás to dojalo až k slzám. Než jsme si našli vlastní byt, laskavě nás u sebe ubytovali jedni mladí manželé se dvěma malými dětmi. Požehnání, které nám v této zvláštní průkopnické službě Jehova poskytl, převýšilo naše očekávání. Od roku 1986 jsme v tomto městě pomohli asi čtyřiceti lidem, aby se stali svědky Jehovovými. Jsou naší duchovní rodinou. Kromě toho jsem mohl s potěšením pozorovat, jak se z pěti místních bratrů postupně stali starostliví pastýři stáda. Bylo to podobné, jako kdybychom sloužili v plodném misionářském působišti.

Při pohledu zpět se radujeme z toho, že jsme mohli sloužit Jehovovi od svého mládí a že jsme pravdu učinili svou životní cestou. Dnes nás sice omezuje náš věk a některé zdravotní problémy, ale to, že vytrvale postupujeme dál na Jehovově cestě, je stále naší silou a radostí.

[Obrázek na straně 26]

Krátce po příletu do Ria de Janeiro

[Obrázek na straně 28]

Naše duchovní rodina v New Bedfordu ve státě Massachusetts