Životní příběh

Navzdory zdrcující ztrátě cítím radost a vděčnost

VYPRÁVÍ NANCY E. PORTEROVÁ

Stalo se to 5. června 1947 na Bahamských ostrovech, které leží u jihovýchodního pobřeží Spojených států. Toho vlahého večera mě a mého manžela George neočekávaně navštívil imigrační úředník. Předal nám dopis, v němž bylo uvedeno, že naše přítomnost na ostrovech již není žádoucí a že máme „okamžitě opustit kolonii“.

GEORGE a já jsme byli prvními misionáři svědků Jehovových, kteří přišli do Nassau, největšího města na Bahamách. Byli jsme sem posláni po graduaci naší osmé třídy Gileadu, misionářské školy umístěné v severní části státu New York. Byli jsme zde teprve tři měsíce. Co jsme tedy provedli, že došlo k takové reakci? A jak to, že jsem pořád zde, i když od té epizody uplynulo přes padesát let?

Školení pro kazatelskou službu

Celý můj život silně ovlivnil můj otec, Harry Kilner. Dal mi vynikající příklad, protože svědkem Jehovovým se stal za cenu velkých obětí. Zdraví sice neměl příliš pevné, ale přesto chodil do kazatelské služby téměř každý víkend a vždy horlivě sledoval především zájmy Království. (Matouš 6:33) Hmotných prostředků jsme měli velmi málo, ale otcovo obuvnictví  bylo ve třicátých letech ve městě Lethbridge v kanadské provincii Alberta střediskem duchovní činnosti. K mým vzpomínkám z nejútlejšího mládí patří vzpomínky na průkopníky, neboli celodobé služebníky z řad svědků Jehovových, kteří navštěvovali naši rodinu a vyprávěli nám o svých zážitcích.

V roce 1943 jsem začala se svou průkopnickou službou v provincii Alberta, v okolí měst Fort Macleod a Claresholm. Během druhé světové války o nás odpůrci rozšířili lživé informace, a naše dílo proto bylo tehdy v Kanadě zakázáno. Náš obvod měřil z jednoho konce na druhý padesát kilometrů, ale byli jsme mladí a plní elánu, a tak nám vůbec nevadilo, že jsme museli jezdit na kole nebo chodit pěšky, abychom se v té oblasti dostali do malých obcí a na jednotlivé farmy. Tehdy jsem měla příležitost navštívit některé absolventy Gileadu, a jejich zážitky ve mně vyvolaly touhu stát se misionářkou.

V roce 1945 jsem se vdala za George Portera, který pocházel z kanadské provincie Saskatchewan. Jeho rodiče byli horlivými svědky již od roku 1916 a on sám se také rozhodl, že svůj život věnuje celodobé službě. Naším prvním působištěm bylo Lynn Valley, překrásné předměstí kanadského města North Vancouver. Zanedlouho jsme byli pozváni do Gileadu.

Během let jsem mluvila s absolventy různých teologických seminářů a viděla jsem, že teologické studium nahlodalo jejich víru v Boha a v jeho Slovo, Bibli. Nám však studium v Gileadu nejen pomohlo zbystřit si schopnost přemýšlet, ale především posílilo naši víru v Jehovu Boha a jeho Slovo. Naši spolužáci byli přiděleni do Číny, Singapuru, Indie, do některých zemí v Africe a v Jižní Americe a na jiná místa. Ještě si vzpomínám, jak vzrušující pro nás byla zpráva, že naším působištěm budou tropické Bahamské ostrovy.

Jak se stalo, že jsme zde mohli zůstat

Ve srovnání s tím, jak dlouho museli cestovat naši spolužáci, byla naše cesta na Bahamy krátká. Zanedlouho jsme se ocitli v příjemném teplém podnebí, pod modrou oblohou, kolem nás tyrkysová modř vodní hladiny, domy pastelových barev a bezpočet cyklistů. Ale nejsilnějším dojmem na mě v těch prvních chvílích zapůsobila skupinka pěti svědků, kteří nás čekali, když naše loď doplula do přístavu. Brzy jsme se přesvědčili, že zdejší kulturní prostředí se velmi liší od prostředí, na které jsme byli zvyklí. Mého manžela například požádali, aby mi na veřejnosti neříkal ‚drahoušku‘, protože tak se zde oslovují jen lidé, kteří nejsou v manželství.

Byli jsme stále ve styku s lidmi, a toho si zakrátko povšimli duchovní. Patrně se tím cítili  ohroženi a nařkli nás, že jsme komunisté. A proto jsme dostali příkaz, že musíme zemi opustit. Ale svědkové Jehovovi, kterých tehdy bylo na těchto ostrovech ani ne dvacet, okamžitě získali několik tisíc podpisů na petici, v níž se žádalo, abychom zde směli zůstat. Příkaz k vyhoštění tedy byl zrušen.

Do nového obvodu

V srdci lidí, kteří milovali Boha, pravda rychle klíčila, a proto byli na Bahamy posláni další misionáři z Gileadu. Potom zde byla v roce 1950 založena odbočka. O deset let později navštívil Bahamy Milton Henschel, člen ústředí v newyorském Brooklynu, a zeptal se misionářů, zda by někdo byl ochoten přestěhovat se na jiný z bahamských ostrovů a zahájit kazatelskou činnost tam. George a já jsme se přihlásili, a tak se na celých jedenáct let stal naším působištěm Long Island.

Tento ostrov je jedním z mnoha ostrovů Bahamského souostroví, je 140 kilometrů dlouhý a 6 kilometrů široký, a tehdy na něm nebylo nic, co by se dalo označit jako skutečné město. Hlavní město Clarence Town mělo asi padesát domů. Lidé zde žili velmi primitivně — bez elektřiny, bez tekoucí vody, bez možnosti vařit v domě a bez kanalizace. Museli jsme se tedy přizpůsobit životu, kterému se říkává ‚život na odlehlém ostrově‘. Zdejší lidé si nejraději povídají o svém zdraví. Zjistili jsme, že při pozdravu je lepší neříkat: „Jak se máte?“ Jinak se totiž často stávalo, že se lidé dlouze rozpovídali o všech nemocích, které kdy prodělali.

Při vydávání svědectví jsme většinou postupovali od kuchyně ke kuchyni, protože obyvatele bylo obvykle možné najít v jejich kuchyni, která byla mimo dům, byla kryta doškovou střechou a měla ohniště, na němž se topilo dřevem. Komunity tvořili hlavně chudí, ale velice milí farmáři nebo rybáři. Většinou byli nejen zbožní, ale také velmi pověrčiví. Neobvyklé jevy byly zpravidla považovány za nějaké znamení.

Duchovní bez okolků a bez pozvání vstupovali k lidem do jejich příbytků a trhali biblickou literaturu, kterou jsme těmto obyvatelům zanechali. Bojácné lidi tím odradili, ale ne každý se před nimi třásl strachy. Zastrašit se nedala například jedna kurážná sedmdesátiletá žena. Chtěla sama Bibli porozumět, a nakonec se stala svědkem Jehovovým společně s mnoha dalšími. Zájemců jsme našli víc, a tak George musel v neděli najezdit autem někdy i 300 kilometrů, aby těmto lidem pomohl účastnit se našich shromáždění.

V těch prvních měsících, kdy zde ještě nebyli žádní jiní svědkové, jsme si s Georgem udržovali své duchovní smyšlení tím, že jsme konali všechna pravidelná křesťanská shromáždění. Kromě toho jsme vytrvale každé pondělí večer studovali podle programu článek v časopise Strážná věž a věnovali jsme se čtení Bible. Všechna vydání časopisů Strážná věž a Probuďte se! jsme si přečetli hned, jak jsme je dostali.

 Můj otec zemřel, když jsme ještě byli na Long Islandu. V létě roku 1963 jsme zařídili věci tak, aby k nám mohla přijet maminka a žít blízko nás. Byla sice už v pokročilém věku, ale docela dobře se přizpůsobila a na Long Islandu žila až do roku 1971, kdy zemřela. Dnes je na tomto ostrově sbor, který má úplně nový sál Království.

Zdrcující problém

V roce 1980 začal George pociťovat, že se mu zhoršuje zdraví. Tak začalo jedno z nejbolestnějších období mého života — viděla jsem totiž, jak můj drahý manžel, spolupracovník a společník podléhá Alzheimerově chorobě. Celá jeho osobnost se změnila. Poslední, nejtěžší období trvalo asi čtyři roky, do jeho smrti v roce 1987. Dokud George mohl, doprovázel mě do služby a na shromáždění, i když často s takovým úsilím, že jsem nemohla zadržet pláč. Když zemřel, láska, kterou mě zahrnuli naši křesťanští bratři, pro mě byla opravdu útěchou, ale přesto jej stále velmi postrádám.

Jednou z nejcennějších stránek mého manželství s Georgem bylo to, že jsme si spolu často a příjemně povídali. Teď, když zde George není, více než kdy dříve si vážím toho, že Jehova vybízí své služebníky, aby ‚se ustavičně modlili‘, aby ‚vytrvávali v modlitbě‘ a aby využívali ‚každý druh modlitby‘. (1. Tesaloničanům 5:17; Římanům 12:12; Efezanům 6:18) Jehova má zájem o to, aby se nám dobře dařilo, a toto vědomí je zdrojem velké útěchy. Opravdu se mohu ztotožnit se žalmistou, který zpíval: „Požehnaný buď Jehova, který za nás denně nosí náklad.“ (Žalm 68:19) Těším se z každého dne a s příštím dnem si hlavu nelámu, přijímám svá omezení a jsem vděčná za požehnání, které mi každý jednotlivý den přináší; takové jednání doporučoval Ježíš, a je to opravdu nejlepší způsob života. (Matouš 6:34)

Služba přináší radostnou odměnu

Mám stále mnoho práce v křesťanské službě, a to mi pomáhá, abych se příliš nezabývala minulostí. Tak překonávám emoce, které by mohly vést k depresi. Když mohu učit druhé lidi o biblické pravdě, je to pro mě mimořádným zdrojem radosti. Moje duchovní činnost tedy má určitý řád, takže můj život je uspořádaný a ustálený. (Filipanům 3:16)

Jednou mi zatelefonovala jistá paní, se kterou jsem mluvila o Království asi před 47 lety. Byla dcerou jednoho z našich prvních zájemců, s nimiž jsme studovali Bibli, když jsme v roce 1947 přišli na Bahamy. Její matka, otec a všichni její bratři a sestry se stali svědky Jehovovými, a také většina jejich dětí a vnuků.  V rodině této ženy je přes šedesát svědků Jehovových. Ale ona sama v minulosti biblickou pravdu nepřijala. Nyní však byla i ona připravena začít sloužit Jehovovi Bohu. Je to velká radost, když můžeme pozorovat, jak se hrstka svědků Jehovových, kteří byli na Bahamách, když jsme zde s Georgem začínali, rozrostla na víc než 1 400!

Někdy se mě lidé ptají, jestli mi není líto, že nemám vlastní děti. Mít vlastní děti samozřejmě může být požehnání. Ale mé duchovní děti, vnoučata a pravnoučata mi stále projevují takovou lásku, s jakou se možná někteří biologičtí rodiče nesetkávají. Ano, ti, kdo ‚působí k dobru‘ a jsou „bohatí ve znamenitých skutcích“, jsou opravdu těmi nejšťastnějšími lidmi. (1. Timoteovi 6:18) V mezích svých zdravotních možností proto zůstávám ve službě co nejaktivnější.

V zubní ordinaci ke mně jednou přišla nějaká mladá žena a řekla: „Vy mě neznáte, ale já vás znám, a chci vám jen říci, že vás mám moc ráda.“ Potom mi vyprávěla, jak poznala pravdu z Bible a jak velice je vděčná za to, že jsme jako misionáři přišli na Bahamy.

Jindy se mi stalo, že když jsem se vrátila z dovolené, našla jsem v odbočce svědků Jehovových v Nassau, kde nyní žiji, ve dveřích svého pokoje růži a u ní lístek s několika slovy: „Jsme velice rádi, že jsi doma.“ Mé srdce překypuje vděčností a pociťuji velkou lásku k Jehovovi, když vidím, jací lidé zde dnes jsou díky Božímu slovu, díky Boží organizaci a díky Božímu duchu! A Jehova nám skutečně často poskytuje svou podporu právě prostřednictvím lidí, kteří jsou kolem nás.

Pociťuji překypující vděčnost

Neměla jsem vždy snadný život, a některé stránky mého života nejsou snadné ani dnes. Je však tolik věcí, za které mohu být vděčná — za radostné zážitky ve službě, za lásku a náklonnost tolika křesťanských bratrů a sester, za láskyplnou péči Jehovovy organizace, za nádherné biblické pravdy, za naději na shledání s milovanými lidmi, kteří budou vzkříšeni, a za vzpomínky na dvaačtyřicetileté manželství s Jehovovým věrným služebníkem. Než jsme se vzali, modlila jsem se, abych dokázala svému manželovi vždy pomáhat, aby zůstal v celodobé službě, kterou tak miloval. Jehova tuto modlitbu láskyplně vyslyšel. Svou vděčnost chci proto Jehovovi dokazovat tím, že mu stále budu věrná.

Bahamy jsou oblíbeným cílem turistů, kteří věnují tisíce dolarů na to, aby se sem dostali a užili si příjemné tropické prostředí. Díky tomu, že jsem se rozhodla sloužit Jehovovi tam, kam mě jeho organizace pošle, jsem mohla procestovat tyto ostrovy z jednoho konce na druhý a oznamovat zde dobrou zprávu o Božím Království. Navíc jsem ještě poznala lásku těch nejznamenitějších z milých obyvatel Baham, a jejich lásky si skutečně vážím.

Jsem velice vděčná těm, kdo přinesli pravdu mým rodičům, protože ti ji zase předali mně a v mém mládí mi vštípili do mysli a do srdce upřímnou touhu hledat nejprve Boží Království. Mladí Jehovovi služebníci mohou dnes také získat mnoho požehnání, jestliže vstoupí ‚velkými dveřmi‘, které vedou k velkolepým příležitostem v podobě rozšířené služby. (1. Korinťanům 16:9) Jestliže využijete svůj život tak, abyste sloužili ke cti Jehovy, ‚Boha bohů‘, budete pociťovat překypující vděčnost i vy. (5. Mojžíšova 10:17; Daniel 2:47)

[Obrázek na straně 24]

V roce 1944 při službě na ulici ve městě Victoria v Britské Kolumbii

[Obrázek na straně 24]

V roce 1946 jsem byla s Georgem ve škole Gilead

[Obrázek na straně 25]

V roce 1955 s Georgem před misionářským domovem v Nassau na Bahamách

[Obrázek na straně 26]

Misionářský domov na Deadman’s Cay, kde jsme sloužili v letech 1961 až 1972