Jste opravdu tolerantní?

UŽ SE vám někdy stalo, že jste se rozzlobili, když se někdo choval nevhodně? Jednáte rychle, když mezi vaše blízké přátele pronikají zhoubné vlivy?

Okamžitý a rozhodný čin je někdy nutný, jestliže se má zabránit rozšíření závažného hříchu. Když například v 15. století př. n. l. hrozilo nebezpečí, že se Izraelité poskvrní bezostyšným proviněním, Áronův vnuk Pinechas učinil rozhodný krok a odstranil to, co bylo špatné. Jehova Bůh jeho čin schválil a řekl: „Pinechas ... obrátil zpět mou zlobu od izraelských synů tím, že v jejich středu nestrpěl vůbec žádné soupeření se mnou.“ (4. Mojžíšova 25:1–11)

Pinechas správně zasáhl proti šíření znečišťujícího jednání. Ale co lze říci o nekontrolovaném rozhořčení nad pouhými lidskými poklesky druhých? Kdybychom jednali ukvapeně nebo bez oprávněného důvodu, v podstatě bychom se neprojevili jako zastánci spravedlnosti, ale spíše jako osoby netolerantní — dali bychom totiž najevo, že nepočítáme s tím, že druzí jsou nedokonalí. Co nám pomůže, abychom se do takové pasti nedostali?

‚Jehova odpouští všechno tvé provinění‘

Jehova je „Bůh, který je žárlivý (horlivý); Bůh, který nesnese žádné soupeření“. (2. Mojžíšova 20:5, poznámka pod čarou) Je Stvořitelem, a má proto právo vyžadovat naši výlučnou oddanost. (Zjevení 4:11) I přesto však má pochopení pro lidské slabosti. Proto o něm žalmista David zpíval: „Jehova je milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti. Nebude po všechen čas vyčítat... Neučinil nám dokonce podle našich hříchů; ani na nás neuvedl to, co si zasloužíme podle svých provinění.“ Ano, jestliže činíme pokání, Bůh ‚odpouští všechno naše provinění‘. (Žalm 103:3, 8–10)

Jehova rozumí hříšné povaze lidí, a proto kajícným provinilcům ‚nevyčítá‘. (Žalm 51:5; Římanům 5:12) Hřích a nedokonalost dokonce mají být podle jeho záměru odstraněny. Než to však bude v plné míře uskutečněno, Bůh ‚na nás neuvádí to, co si zasloužíme‘, ale na základě výkupní oběti Ježíše Krista nám naopak milostivě odpouští. Kdyby Jehova neprokazoval milosrdenství, kdykoli to je možné, nikdo z nás by nebyl shledán hodným toho, aby zůstal naživu. (Žalm 130:3) Můžeme být skutečně vděční za to, že náš nebeský Otec, který právem vyžaduje výlučnou oddanost, je milosrdný Bůh!

Je nutná vyrovnanost

Jestliže Svrchovaný Pán vesmíru je při jednání s nedokonalými lidmi tolerantní, neměli bychom jednat stejně? Tolerance je definována jako „respektování cizího přesvědčení, cizích názorů; snášenlivost“. Projevujeme my sami takovou snášenlivost — sklon k trpělivosti, když druzí snad mluví nebo jednají nevhodně, ale nedopouštějí se přitom těžkého hříchu?

Musíme ovšem dát pozor, abychom nebyli tolerantní až přespříliš. Jestliže například církevní úřady tolerují protiprávní jednání kněží, kteří soustavně obtěžují chlapce a děvčata, napáchají se tím hrozné škody. „To, co se takovým dětem stalo, považují církevní úřady jen za událost, při níž došlo k hříchu,“ prohlásil jeden reportér v Irsku, „a kněze, který  se přestupku dopustil, pouze přeloží [do jiného působiště].“

Je pouhé přeložení takového muže projevem správné tolerance? Sotva. Představme si, že by nezodpovědnému chirurgovi lékařská komise dovolila operovat dál a překládala by ho z jedné nemocnice do druhé, ačkoli by ten člověk své pacienty zabíjel nebo mrzačil. Taková „tolerance“ by mohla být výsledkem nesprávně pochopeného pocitu profesionální sounáležitosti. Ale co lidé, kteří přišli o život nebo byli v důsledku nedbalosti, či dokonce nějakého zločinného jednání poškozeni?

Na druhé straně, projevovat příliš málo tolerance je také nebezpečné. Když byl Ježíš na zemi, někteří Židé, známí jako zélóti, se snažili nesprávným způsobem využívat Pinechasův příklad a ospravedlňovat tak své jednání. K extrémním činům zélótů patřilo to, že „se v době svátků a při jiných podobných příležitostech vmísili v Jeruzalémě do davu a nečekaně probodli dýkou ty, kdo se stali terčem jejich nelibosti“.

Jakožto křesťané bychom nikdy nezašli tak daleko jako zélóti, a osoby, které se nám nelíbí, bychom nikdy fyzicky nenapadli. Vede nás však někdy nedostatek tolerance k tomu, že ty, s nimiž nesouhlasíme, napadneme nějakým jiným způsobem — snad tím, že o nich řekneme něco urážlivého? Jestliže jsme skutečně tolerantní, neuchýlíme se k takové zraňující mluvě.

Další netolerantní skupinou byli v prvním století farizeové. Neustále druhé lidi odsuzovali a na lidskou nedokonalost vůbec nebrali ohled. Pyšní farizeové se dívali na prostý lid shora a potupně o nich říkali, že to jsou „prokletí lidé“. (Jan 7:49) Ježíš takové samospravedlivé muže právem odsoudil, když jim řekl: „Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desetinu z máty, kopru a kmínu, ale znevažujete závažnější záležitosti Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost. To bylo závazné dělat, ale to ostatní neznevažovat.“ (Matouš 23:23)

Tímto výrokem Ježíš neříkal, že není důležité zachovávat Zákon. Pouze ukázal, že „závažnější“ neboli důležitější stránky Zákona vyžadovaly, aby byl Zákon uplatňován rozumně a milosrdně. Ježíš a jeho učedníci se opravdu velmi lišili od netolerantních farizeů a zélótů!

Jehova Bůh ani Ježíš Kristus špatnost nepřehlížejí. Již brzo bude ‚uvedena pomsta na ty, kdo neznají Boha a kdo neposlouchají dobrou zprávu‘. (2. Tesaloničanům 1:6–10) Ježíš se horlivě zastává spravedlnosti, ale přitom nikdy nepřestává zrcadlit trpělivý, milosrdný a láskyplný zájem svého nebeského Otce, který se zajímá o všechny, kdo chtějí dělat to, co je správné. (Izajáš 42:1–3; Matouš 11:28–30; 12:18–21) Ježíš nám dal opravdu znamenitý příklad!

Trpělivě se navzájem snášejme

Přestože se horlivě zastáváme toho, co je správné, řiďme se radou apoštola Pavla: „Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy.“ (Kolosanům 3:13; Matouš 6:14, 15) Tolerance vyžaduje, abychom jeden u druhého snášeli nedostatky a chyby, kterých se v dnešním nedokonalém světě dopouštíme. Pokud jde o to, co od druhých očekáváme, musíme být realističtí. (Filipanům 4:5)

Být tolerantní rozhodně neznamená, že bychom měli schvalovat nesprávné jednání nebo že bychom měli před proviněními zavírat oči. Je možné, že způsob, jak některý spoluvěřící smýšlí nebo jak se chová, do jisté míry neodpovídá Jehovovým měřítkům. Odchýlení sice snad ještě není natolik vážné, že by tohoto člověka Bůh zavrhl, ale může být varovným signálem, který ukazuje, že je třeba něco napravit. (1. Mojžíšova 4:6, 7) Je skutečně projevem lásky, jestliže se ti, kdo jsou  duchovně způsobilí, snaží v duchu mírnosti chybujícího člověka usměrnit. (Galaťanům 6:1) Jestliže se však má tato snaha setkat s úspěchem, je třeba, aby nás k jednání podněcoval zájem, a ne kritický duch.

„S mírností a hlubokou úctou“

Jak můžeme mít trpělivost s lidmi, kteří zastávají jiné náboženské názory než my? Ve „Všeobecném poučení“, které bylo vyvěšeno ve všech národních školách založených v Irsku v roce 1831, bylo řečeno: „Ježíš Kristus si nepřál, aby jeho náboženství bylo lidem vnucováno násilnými prostředky. ... Mít spory se sousedy a nadávat jim — to není způsob, jak bychom je měli přesvědčovat, že my máme pravdu a oni že se mýlí. Spíše dojdou k přesvědčení, že nemáme křesťanského ducha.“

Ježíš svým způsobem vyučování a jednání přitahoval lidi k Božímu slovu, a totéž bychom měli dělat my. (Marek 6:34; Lukáš 4:22, 32; 1. Petra 2:21) Jako dokonalý člověk, který dostal od Boha mimořádné pochopení, mohl Ježíš číst v lidských srdcích. Když to bylo nutné, mohl proto vynést sžíravé, odsuzující výroky proti Jehovovým nepřátelům. (Matouš 23:13–33) Z jeho strany to nebylo netolerantní jednání.

My — na rozdíl od Ježíše — v lidských srdcích číst neumíme. Proto bychom se měli řídit radou apoštola Petra: „Ve svém srdci ... posvěcujte Krista jako Pána, vždy připraveni k obhajobě před každým, kdo od vás vyžaduje důvod pro naději, která je ve vás, ale čiňte to spolu s mírností a hlubokou úctou.“ (1. Petra 3:15) Jako Jehovovi služebníci bychom měli svou víru hájit, protože to, čemu věříme, je pevně založeno na Božím slově. Je však nutné, abychom to dělali způsobem, z něhož bude patrná úcta k druhým lidem a k jejich náboženským názorům, kterým tito lidé upřímně věří. Pavel napsal: „Ať je váš výrok vždy s milostivostí, okořeněný solí, abyste věděli, jak byste měli každému odpovědět.“ (Kolosanům 4:6)

Ježíš ve svém slavném Kázání na hoře řekl: „Všechno..., co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ (Matouš 7:12) Trpělivě se tedy navzájem snášejme a projevujme úctu lidem, jimž kážeme dobrou zprávu. Jestliže se horlivě zastáváme spravedlnosti a zároveň vyrovnaně projevujeme tolerantní postoj, který je založen na Bibli, budeme se Jehovovi líbit a budeme opravdu tolerantní.

[Obrázek na straně 23]

Vyvarujte se netolerantního postoje farizeů

[Obrázek na straně 23]

Ježíš zrcadlil tolerantního ducha svého Otce. A co vy?