Ve ‚Městě světla‘ září jako ti, kdo poskytují světlo

Fluctuat nec mergitur, neboli „Je bičována vlnami, ale nepotopí se“ — to je heslo Paříže.

PAŘÍŽ je jako loď — během minulých 2 000 let překonala bezpočet bouřlivých invazí i vnitřních bouří, ale nepotopila se. Nyní je jedním z nejkrásnějších měst na světě a lidé ji milují pro její velkolepou architekturu, bulváry s krásnými stromy a pro její slavná muzea. Někteří lidé v ní spatřují oblíbené místo básníků, malířů a filozofů. Jiní si cení jejích gastronomických pochoutek a další zase obdivují její módní návrhářství.

V minulosti byla Paříž baštou katolicismu. Před dvěma sty lety však mělo toto město rozhodující úlohu v evropském intelektuálním hnutí známém jako osvícenství, a proto se mu začalo říkat ‚Město světla‘. Většina Pařížanů je dnes ovlivněna — ať už si to uvědomují nebo ne — spíše filozofií z tohoto období než náboženstvím.

Lidská moudrost ovšem neosvítila život lidí tak, jak se očekávalo. Mnozí lidé dnes hledají osvícení z jiného zdroje. Již asi 90 let působí v Paříži svědkové Jehovovi a ‚září zde jako ti, kdo poskytují světlo‘. (Filipanům 2:15) Podobně jako zkušení námořníci museli se i oni přizpůsobovat stále se měnícím proudům nebo událostem, aby mohli přibírat na palubu „žádoucí věci všech národů“. (Ageus 2:7)

 Činnost v tomto městě je náročná

V polovině 19. století měla Paříž 600 000 obyvatel. Dnes má toto město včetně předměstí přes devět milionů obyvatel. Díky takovému růstu je jeho obyvatelstvo různorodější než obyvatelstvo jiných francouzských měst. Paříž je světovým střediskem vysokoškolského vzdělání, je zde jedna z nejstarších univerzit na světě a žije zde asi 250 000 studentů. Život v Paříži má však také svůj rub — některá z jejích předměstí s mnoha bloky výškových domů se totiž vyznačují zločinností a nezaměstnaností. Svědkové Jehovovi zde bezpochyby musí být obratní a pružní, jestliže mají působivě předkládat dobrou zprávu lidem všeho druhu. (1. Timoteovi 4:10)

Každý rok zavítá do Paříže přes 20 milionů turistů. Vzrušeně vystupují na Eiffelovu věž, procházejí se po nábřeží Seiny nebo posedávají v kavárnách a bistrech lemujících chodníky a vstřebávají atmosféru města. Každodenní život Pařížanů však bývá docela hektický. „Lidé stále spěchají,“ říká Christian, jeden celodobý  služebník. „Když se dostanou domů z práce, jsou vyčerpaní.“ Mluvit s lidmi, kteří mají tak málo času, opravdu není snadné.

Jedním z největších problémů, kterým musí svědkové Jehovovi v Paříži čelit, je ale to, že je obtížné přijít do styku s lidmi u nich doma. V některých budovách jsou domovní telefony. Stále více budov však má elektronické zabezpečovací systémy, protože přibývá zločinnosti a lidé nedovolují přístup do domů. To je bezpochyby jedna z příčin, proč v některých oblastech připadá na jednoho svědka Jehovova dokonce až 1 400 obyvatel. Proto se stále častěji vydává svědectví telefonicky a neformálně. Daří se svědkům Jehovovým v jejich úsilí nechat ‚zářit své světlo‘ i těmito způsoby? (Matouš 5:16)

Příležitostí a míst k vydávání neformálního svědectví je nepřeberně. Na autobusové zastávce spatřila Martine jednu ženu, na které bylo vidět, že je sklíčená. Ta žena právě ztratila svou jedinou dceru. Martine jí dala brožuru, která pojednává o tom, jakou útěchu je možno načerpat z biblické naděje na vzkříšení. Potom s ní na několik měsíců ztratila kontakt. Když Martine tuto paní viděla znovu, zahájila s ní biblické studium. Manžel této ženy sice byl proti tomu, ale ona se přesto stala svědkem Jehovovým.

Neformální vydávání svědectví přináší ovoce

Pařížský systém hromadné dopravy je jeden z nejvýkonnějších na světě. Slavné metro přepraví denně 5 000 000 cestujících. Châtelet-Les-Halles, ústřední pařížská stanice metra, je údajně největší a nejživější podzemní stanicí na světě. Příležitostí setkat se s lidmi je zde mnoho. Alexandra jezdí denně metrem do práce. Jednou si povídala s jistým mladým mužem, který byl smrtelně nemocný, měl totiž leukemii. Alexandra mu dala traktát o naději na ráj. V tutéž dobu na stejném místě vedli denně biblické rozhovory šest týdnů. Jednoho dne se ten muž již neobjevil. Krátce nato telefonovala Alexandře jeho manželka a řekla jí, aby přišla do nemocnice, protože její manžel je v kritickém stavu. Alexandra však už přišla pozdě. Po smrti svého manžela se ta žena přestěhovala do Bordeaux v jihozápadní Francii a tam ji navštěvovali místní svědkové. Alexandra měla velkou radost, když se za rok nato dozvěděla, že se tato vdova stala pokřtěnou křesťanskou svědkyní Jehovovou a raduje se z naděje, že svého manžela uvidí, až bude vzkříšen. (Jan 5:28, 29)

Jedna postarší křesťanka jela vlakem z Paříže do Limoges ve střední Francii a cestou se dala do řeči s Renatou. Renata pocházela z Polska, kde pět let studovala teologii, hebrejštinu a řečtinu, ale ztratila víru v Boha. Tři měsíce před tímto setkáním se však k Bohu modlila. Renatu sice ve skutečnosti nezajímalo to, co jí ta postarší sestra říkala, a vůbec si nemyslela, že by se s ní ještě někdy setkala, ale přesto jí dala své telefonní číslo. Sestra však byla vytrvalá a postarala se o to, aby Renatu brzy někdo navštívil. Když za ní přišla jedna manželská dvojice svědků Jehovových, Renata si pomyslela: „Co mě asi chtějí tihle lidé učit?“ Měla sice teologické vzdělání, ale byla natolik pokorná, že ji biblická pravda upoutala. „Okamžitě jsem rozpoznala, že to je pravda,“ vypráví. Dnes se s radostí dělí o biblickou zprávu s druhými lidmi.

Michèle chodila do autoškoly. Při hodině teorie začali ostatní studenti mluvit o předmanželském sexu. Michèle dala najevo, že s nimi nesouhlasí. Sylvie, instruktorka autoškoly, se jí o týden později zeptala: „Vy patříte ke svědkům Jehovovým?“ Michèliny biblické názory na Sylvii silně zapůsobily. Bylo s ní zahájeno biblické studium a za rok byla Sylvie pokřtěna.

V Paříži je mnoho krásných parků a zahrad, a v těch se velmi dobře rozmlouvá s lidmi. Josette využila přestávky a šla do parku, kde se procházela starší paní jménem Aline. Josette jí vyprávěla o nádherných slibech obsažených v Bibli. Bylo zahájeno biblické studium a Aline dělala takové pokroky, že brzo byla připravena  ke křtu. Nyní je jí 74 let, je velice úspěšnou pravidelnou průkopnicí a je šťastná, když se o biblické pravdy dělí s druhými lidmi.

Světlo pro všechny národy

Svědkové Jehovovi v Paříži se mohou těšit z bohaté rozmanitosti kultur, a vůbec se přitom nemusí plavit do žádných vzdálených zemí. Téměř 20 procent obyvatel Paříže jsou cizinci. Ve zdejších křesťanských sborech a skupinách je zastoupeno asi 25 jazyků.

K dobrým výsledkům v tomto zvláštním evangelizačním působišti často přispívá patřičný cit a představivost. Jedna svědkyně Jehovova, která pochází z Filipín, si vytvořila svůj zvláštní obvod. Když chodila na nákup, zahájila mnoho biblických studií zkrátka tak, že se dávala do řeči s jinými Filipínci v obchodech.

Iniciativa se v kazatelské činnosti vyplácí. Když se v prosinci 1996 rozšířila zpráva, že do města přijede světoznámý cirkus, svědkové Jehovovi z jednoho cizojazyčného sboru se rozhodli, že se pokusí navázat kontakt s účinkujícími. Jednou po večerním představení se jim podařilo mluvit s artisty, kteří se vraceli do hotelu. Tato iniciativa vedla k tomu, že bylo rozšířeno 28 Biblí, 59 křesťanských knih, 131 brožur a 290 časopisů. Když třítýdenní pobyt těchto artistů skončil, jeden z akrobatů se zeptal: „Co mám dělat, abych se mohl stát svědkem Jehovovým?“ Jiný prohlásil: „Budu kázat ve své zemi!“

Je třeba najít ukryté poklady

Kamkoli se návštěvníci Paříže podívají, všude kolem sebe vidí nádherné architektonické poklady z minulých období. Existují však ještě další cenné věci, které teprve musí být nalezeny. Aniza přišla do Francie společně se svým strýcem, který je diplomatem. Doma pravidelně četla Bibli. Když jednou ve spěchu odcházela z domova, dala jí jedna průkopnice traktát Proč můžete důvěřovat Bibli. Na příští týden si domluvili schůzku a bylo zahájeno biblické studium. Aniza se v rodině setkala s velkým odporem. Pokračovala však ve studiu a byla pokřtěna. Jak se dívá na výsadu, že se má dělit o pravdu s druhými? „Nejdříve pro mě byla kazatelská činnost obtížná, protože jsem plachá. Když ale čtu Bibli, motivuje mě to. Nemohu jen tak odpočívat a nic nedělat.“ Tento postoj je charakteristický pro mnoho pařížských svědků, kteří mají „hojnost práce v Pánově díle“. (1. Korinťanům 15:58)

Světlo biblické pravdy proniká také do sídlišť na pařížských předměstích, a díky tomu se objevují další „drahokamy“. Bruce si chtěl vypůjčit nějaké nahrávky, a proto šel navštívit svého přítele, který se krátce předtím stal svědkem Jehovovým. Když k němu Bruce přišel, byli tam na návštěvě někteří lidé, které on sám také znal. Jeho přítel s nimi diskutoval o Bibli a Bruce této rozmluvě naslouchal. Přijal sice nabídku biblického studia, ale měl určité problémy: „V těch místech mě lidé velmi dobře znali. Můj nejstarší bratr se stále s někým pral a já jsem organizoval hlučné taneční večírky. Jak se asi budou lidé dívat na to, že se stávám svědkem Jehovovým?“ Jeho známí od něj stále žádali, aby organizoval večírky, ale Bruce s tím přestal. Za měsíc začal s kazatelskou činností. Říká: „Každý v těch místech chtěl vědět, proč jsem se stal svědkem.“ Krátce nato se dal pokřtít. A později měl výsadu účastnit se školy služebního vzdělávání.

Když člověk hledá poklady, může ho to stát velké úsilí. Ale jakou má radost, když se mu ta námaha vyplatí! Jacky, Bruno a Damien byli pařížští pekaři. „S námi se nemohl nikdo dostat do styku, protože jsme pořád pracovali a nikdy jsme nebyli doma,“ říká Jacky. Pravidelný průkopník Patrick viděl, že nahoře v jedné budově jsou nějaké malé místnosti, a došel k závěru, že alespoň v jedné z nich někdo bydlí. Vytrvale se snažil promluvit si s obyvateli, a nakonec sklidil úspěch, když se jednoho odpoledne setkal s Jackym, který tam na nějaký čas bydlel. K čemu to vedlo? Všichni tři přátelé se stali svědky Jehovovými a podařilo se jim  najít jinou práci, která jim umožňovala větší měrou se podílet na teokratické činnosti.

Jak se uklidnila bouře

V nedávné době francouzské sdělovací prostředky označovaly svědky Jehovovy jako nebezpečný náboženský kult. V roce 1996 svědkové horlivě rozšířili více než devět milionů výtisků zvláštního informačního traktátu, který vyšel ve francouzštině a jmenoval se Co byste měli vědět o svědcích Jehovových. Odezva byla velice příznivá.

Svědkové vynaložili co největší úsilí, aby traktát předali každému. Mnozí úřední činitelé se vyjádřili, že si svědků Jehovových váží. Jeden městský rada napsal: „Svědkové Jehovovi udělali dobře, že tento traktát rozšířili. Uvádí věci na pravou míru.“ Jistý lékař prohlásil: „Na to jsem už dlouho čekal!“ Jeden muž z okolí Paříže napsal: „Traktát Co byste měli vědět o svědcích Jehovových se mi dostal do ruky náhodou. Rád bych se dozvěděl víc a chtěl bych využít nabídky bezplatného domácího biblického studia.“ Jedna žena napsala: „Děkuji Vám za Vaši otevřenost.“ A jedna katolička svědkům řekla: „To je tak dobře, že jste na ty pomluvy konečně odpověděli!“

Mnoho mladých svědků v Paříži a okolí mělo mimořádnou radost z kazatelské kampaně, která byla zorganizována v roce 1997 v souvislosti s katolickými Světovými dny mládeže. Ačkoli se teplota pohybovala kolem 35 °C, této kampaně se účastnilo asi 2 500 svědků. Během pouhých několika dnů rozšířili mezi mladými lidmi z celého světa 18 000 výtisků brožury Kniha pro všechny lidi. Nejen že bylo vydáno znamenité svědectví pro Jehovovo jméno a byla zaseta semena pravdy, ale navíc tato kampaň mladé svědky velmi povzbudila. Jedna mladá sestra, která si zkrátila prázdniny, aby se mohla této mimořádné činnosti účastnit v plné míře, napsala: „Jehova má na zemi šťastný lid, který používá svou sílu, aby chválil jeho jméno. Tyto dva dny byly tak plné a bohaté, že opravdu stály za všechny prázdniny v životě!“ (Žalm 84:10)

Na 28. února 1998 připadlo šedesáté páté výročí vydání dekretu, jímž Hitler zakázal svědky Jehovovy v Německu. Svědkové Jehovovi ve Francii využili tohoto výročí k tomu, aby v pronajatých sálech uspořádali veřejné promítání videonahrávky Svědkové Jehovovi zůstali pevní i při útocích nacistů, která pojednává o pronásledování, jež vytrpěl Jehovův lid. Bylo rozšířeno přes sedm milionů pozvánek. Historikové i bývalí vězňové koncentračních táborů podávali dojemné svědectví o svých zážitcích. V Paříži a okolí se programů zúčastnilo téměř 5 000 osob, z nichž mnozí svědky Jehovovými nejsou.

Mnoho Pařížanů si velmi váží duchovního světla a jsou rádi, že hlasatelé Království jasně svítí jako ti, kdo poskytují světlo. Splňují se tak Ježíšova slova: „Žeň je veliká, ale dělníků je málo.“ (Matouš 9:37) Svědkové Jehovovi odhodlaně překonávají všechny problémy, s nimiž se při kázání v tomto městě setkávají, a Paříž se proto stala ve zcela zvláštním smyslu ‚Městem světla‘, a to k Jehovově chvále.

[Obrázek na straně 9]

Městská radnice

[Obrázek na straně 9]

Garnierova Opera

[Obrázek na straně 9]

Muzeum Louvre

[Obrázky na straně 10]

Lidem, kteří mají málo času, je biblická zpráva sdělována všude, kde je to jen možné