Životní příběh

Duchovní světlo září na Blízkém východě

VYPRÁVÍ NAJIB SALEM

Z Blízkého východu zazářilo v prvním století n. l. světlo Božího slova a dostalo se až do vzdálených končin země. Ve 20. století se toto světlo vrátilo, aby opět prozářilo tuto část světa. Dovolte mi, abych vám vyprávěl, jak k tomu došlo.

NARODIL jsem se roku 1913 v městečku Amioun, které leží v severním Libanonu. Byl to poslední rok relativní stability a pokoje ve světě, protože následující rok vypukla první světová válka. Když v roce 1918 skončila, Libanon, který byl tehdy znám jako „perla Blízkého východu“, byl ekonomicky i politicky zdecimovaný.

Když v roce 1920 začala v Libanonu opět fungovat poštovní služba, přišla pošta od Libanonců, kteří žili v zahraničí. Mezi nimi byli moji strýcové Abdullah a George Ghantousovi. Psali svému otci, mému dědečkovi Habibovi Ghantousovi, a vyprávěli mu o Božím Království. (Matouš 24:14) Můj dědeček říkal lidem ze svého města, o čem mu synové psali, a jen to samotné stačilo, aby se mu začali vysmívat. Ve městě se rozkřiklo, že Habibovi synové vybízejí otce, aby prodal svůj pozemek, koupil si osla a šel kázat.

První paprsky světla

Do libanonského města Tripolis se o rok později, v roce 1921, vrátil Michel Aboud, který předtím žil ve Spojených státech, v newyorském Brooklynu. Stal se badatelem Bible, což bylo tehdejší pojmenování svědků Jehovových. Většina přátel a příbuzných bratra  Abouda tehdy sice na biblickou zprávu nereagovala, ale přijaly ji dvě známé osobnosti, profesor Ibrahim Atiyeh a zubní lékař Hanna Shammas. Tento lékař dal k dispozici svůj dům a svou kliniku, aby se zde mohla konat křesťanská shromáždění.

Byl jsem ještě malý chlapec, když bratr Aboud a bratr Shammas navštívili Amioun, kde jsem žil. Jejich návštěva na mě hluboce zapůsobila a s bratrem Aboudem jsem začal chodit do kazatelské služby. Celých 40 let, až do roku 1963, kdy bratr Aboud zemřel, jsme spolu do této služby chodili pravidelně.

V letech 1922 až 1925 se v mnoha vesnicích v severním Libanonu světlo pravdy velice rozšířilo. V soukromých domech, jako u nás v Amiounu, se k rozpravám o Bibli scházelo 20 až 30 osob. Duchovní posílali děti, aby tloukly do plechovek, křičely a ječely a aby tak rušily naše shromáždění. Někdy jsme se proto scházeli v borovém lese.

V mládí jsem se horlivě účastnil kazatelské služby i všech křesťanských shromáždění, a vysloužil jsem si tím přezdívku Timoteus. Ředitel školy mi přikázal, abych se — podle jeho slov — „těch shromáždění“ přestal účastnit. Odmítl jsem, a byl jsem proto ze školy vyloučen.

Vydávání svědectví v biblických zemích

V roce 1933 jsem se dal pokřtít a brzy potom jsem začal s průkopnickou službou — tak svědkové Jehovovi nazývají celodobou službu. Bylo nás tehdy sice málo, ale kázali jsme nejen ve většině vesnic v severním Libanonu, ale dostali jsme se až do Bejrútu a na jeho předměstí a dále až do jižního Libanonu. V těch letech jsme obvykle putovali pěšky nebo jsme jezdili na oslu, stejně jako Ježíš Kristus a jeho následovníci v prvním století.

V roce 1936 do Libanonu přijel na návštěvu Yousef Rahhal, Libanonec, který byl svědkem Jehovovým a žil mnoho let ve Spojených státech. Přivezl zvukovou aparaturu a dva gramofony. Tuto aparaturu jsme namontovali na automobil — byl to Ford z roku 1931 —, projížděli jsme Libanonem a Sýrií a na odlehlá místa jsme přinášeli zprávu o Království. Zesilovač bylo možno slyšet na vzdálenost více než 10 kilometrů. Lidé vystupovali na střechy domů, aby slyšeli to, co jim připadalo jako hlasy z nebe. Ti, kdo byli na polích, zanechávali práce a přicházeli blíž, aby lépe slyšeli.

V zimě roku 1937 jsem se při jedné ze svých posledních cest s Yousefem Rahhalem dostal do Aleppa v Sýrii. Před jeho návratem do Spojených států jsme cestovali také do Palestiny. Navštívili jsme města Haifu a Jeruzalém a také různá místa na venkově. Mimo jiné jsme se setkali s Ibrahimem Shehadim, s nímž jsem si už předtím dopisoval. Ibrahim už tehdy znal Bibli natolik, že se k nám při naší návštěvě připojil a sloužil s námi dům od domu. (Skutky 20:20)

Velmi jsem si také přál setkat se s profesorem Khalilem Kobrossim. Byl to oddaný katolík, který se svědky Jehovovými studoval Bibli prostřednictvím korespondence. Jak získal adresu svědků v Libanonu? Stalo se to tak, že mu v jednom obchodě v Haifě prodavač zabalil nějaké potraviny do papíru vytrženého z jedné publikace svědků Jehovových. Na tom kousku papíru byla naše adresa. Návštěva u něj byla velmi zajímavá a později, v roce 1939, přijel do Tripolisu a dal se tam pokřtít.

 V roce 1937 přijel do Tripolisu také Petros Lagakos se svou manželkou. Během několika dalších let jsme my tři propracovali většinu Libanonu a Sýrie a přinášeli jsme lidem do jejich domovů zprávu o Království. Než bratr Lagakos v roce 1943 zemřel, svědkové Jehovovi rozšířili duchovní světlo do většiny měst a vesnic v Libanonu, Sýrii a Palestině. Někdy se stávalo, že se nás asi třicet vydalo na cestu autem nebo autobusem už ve 3 hodiny ráno, abychom se dostali do odlehlých míst.

Ibrahim Atiyeh překládal ve čtyřicátých letech do arabštiny Strážnou věž. Já jsem potom pořizoval čtyři rukopisné kopie tohoto časopisu a rozesílal jsem je svědkům Jehovovým, kteří žili v Palestině, Sýrii a Egyptě. Tehdy za druhé světové války se naše kazatelská činnost setkávala s velkým odporem, ale přesto jsme byli stále ve styku se všemi, kdo na Blízkém východě milovali biblickou pravdu. Osobně jsem kreslil mapy měst a okolních vesnic a byli jsme rozhodnuti přinést dobrou zprávu do všech těchto míst.

V roce 1944, ještě za druhé světové války, jsem se oženil — vzal jsem si Evelyn, dceru Michela Abouda, který byl mým společníkem v průkopnické službě. Nakonec jsme měli tři děti — dceru a dva syny.

Spolupracujeme s misionáři

Krátce po válce přijeli do Libanonu první misionáři, absolventi školy Gilead. Díky tomu byl v Libanonu založen první sbor a já jsem byl jmenován skupinovým služebníkem. Potom, v roce 1947, navštívil Libanon Nathan H. Knorr se svým sekretářem Miltonem G. Henschelem a mocně bratry povzbudili. Zanedlouho přijeli další misionáři a velmi nám pomohli při organizaci služby a vedení sborových shromáždění.

Při jedné z našich cest do určité odlehlé oblasti v Sýrii jsme se setkali s odporem ze strany místního biskupa. Obvinil nás z rozšiřování publikací, které označil jako sionistické. Paradoxní je, že před rokem 1948 nás duchovenstvo často označovalo jako „komunisty“. Nyní jsme byli zatčeni; výslech trval dvě hodiny a bylo vydáno znamenité svědectví.

 Soudce, který tomuto případu naslouchal, nakonec prohlásil: „Ačkoli ten plnovous [obrazně tak označil onoho biskupa], který vás obvinil, proklínám, musím mu poděkovat, protože mi dal příležitost setkat se s vámi a dozvědět se, co učíte.“ Potom se omluvil za způsobenou nepříjemnost.

Asi o deset let později jsem se během cesty do Bejrútu dal v autobuse do řeči s člověkem, který seděl vedle mě. Byl to zemědělský inženýr. Několik minut poslouchal výklad o našich náboženských názorech, a potom řekl, že už něco takového slyšel od svého přítele v Sýrii. Kdo byl jeho přítelem? Byl to ten soudce, který deset let před tím naslouchal našemu případu.

V padesátých letech jsem navštívil svědky v Iráku a podílel jsem se s nimi na vydávání svědectví dveře ode dveří. Mnohokrát jsem také cestoval do Jordánska a k západnímu břehu Jordánu. V roce 1951 jsem byl jedním ze čtyřčlenné skupiny svědků, kteří jeli do Betléma. Slavili jsme tam Pánovu večeři. Předtím v týž den se všichni účastníci této události vydali autobusem k Jordánu a 22 osob zde symbolizovalo křtem svou oddanost Jehovovi. Kdykoli jsme se v této oblasti setkali s odporem, říkali jsme: „Přišli jsme vám říci, že jeden z vašich rodných synů se stane Králem nad celou zemí. Proč se rozčilujete? Měli byste být šťastní!“

Kazatelská činnost v době těžkostí

Lidé na Blízkém východě bývají obvykle dobrosrdeční, pokorní a pohostinní. Mnozí se zájmem naslouchají zprávě o Božím Království. Opravdu nic nemůže přinést větší povzbuzení než zpráva, že bude brzy splněn biblický slib: „Sám Bůh bude [se svým lidem]. A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest.“ (Zjevení 21:3, 4)

 Zjistil jsem, že většina lidí, kteří naší činnosti odporují, ve skutečnosti nerozumí ani naší práci, ani zprávě, kterou přinášíme. Duchovní křesťanstva vynaložili opravdu mnoho sil na to, aby nás postavili do nesprávného světla! A tak během občanské války, která v Libanonu vypukla v roce 1975 a trvala více než 15 let, museli svědkové Jehovovi snášet mnoho těžkostí.

Kdysi jsem vedl biblické studium s jednou rodinou, která horlivě chodila do kostela. Poznávali biblickou pravdu, a jejich pokroky vyvolávaly u duchovních rozhořčení. A tak jednou večer místní náboženská skupina podnítila své členy, aby napadli obchod, který patřil té rodině. Spálili jim zboží v ceně nejméně 10 000 amerických dolarů. Téže noci pak přišli a unesli mě. Podařilo se mi však dát se s jejich vůdcem do řeči a vysvětlil jsem mu, že kdyby byli opravdovými křesťany, nechovali by se tak barbarsky. Nato přikázal, aby auto zastavilo, a nařídil mi, abych vystoupil.

V jiném případě mě unesli čtyři milicionáři. Nejdříve mi vyhrožovali. Pak jejich vůdce řekl, že mě zastřelí. Ale nakonec si to náhle rozmyslel, a byl jsem propuštěn. Dva z těch mužů jsou teď ve vězení za vraždu a loupež a druzí dva byli popraveni.

Jiné příležitosti k vydávání svědectví

Často jsem měl příležitost cestovat letadlem z jedné země do druhé. Jednou jsem při letu z Bejrútu do Spojených států seděl vedle Charlese Maleka, bývalého libanonského ministra zahraničních věcí. Pozorně naslouchal a vyjadřoval ocenění pro každý verš, který jsem mu četl z Bible. Nakonec řekl, že chodil do školy v Tripolisu a že jeho učitelem byl Ibrahim Atiyeh, a právě tomu kdysi můj tchán sdělil biblickou pravdu! Pan Malek řekl, že Ibrahim mu vštípil úctu k Bibli.

Při jiném letu jsem seděl vedle palestinského zástupce Organizace spojených národů. Měl jsem příležitost oznámit mu dobrou zprávu o Božím Království. Nakonec mě představil rodině svého bratra v New Yorku a často jsem je tam pak navštěvoval. Měl jsem také příbuzného, který pracoval v newyorském sídle Spojených národů. Když jsem ho jednou navštívil v jeho kanceláři, byl jsem tam tři hodiny, a tehdy jsem mu mohl vydat svědectví o Božím Království.

Nyní je mi 88 let a ještě se mohu aktivně podílet na plnění povinností ve sboru. Moje manželka Evelyn stále slouží Jehovovi po mém boku. Naše dcera se provdala za cestujícího dozorce svědků Jehovových, který nyní slouží jako starší v jednom sboru v Bejrútu. Svědkem je i jejich dcera. Náš mladší syn a jeho manželka jsou rovněž svědky Jehovovými, a také jejich dcera je v pravdě. A pokud jde o našeho staršího syna, i tomu byla křesťanská víra vštěpována do srdce, a doufám, že ještě přijde čas, kdy ji přijme za svou.

V roce 1933 jsem byl jmenován průkopníkem — jako první na Blízkém východě. V životě jsem nemohl dělat nic lepšího než to, že jsem sloužil Jehovovi jako průkopník celých těch 68 let. A v duchovním světle, které Jehova poskytuje, jsem rozhodnut chodit dál.

[Obrázek na straně 23]

Najib v roce 1935

[Obrázek na straně 24]

V roce 1940 v libanonských horách s autem vybaveným zvukovou aparaturou

[Obrázky na straně 25]

Nahoře odleva ve směru hodinových ručiček: Najib, Evelyn, jejich dcera, bratr Aboud a Najibův starší syn, 1952

Dole (přední řada): Bratři Shammas, Knorr, Aboud a Henschel v Najibově bytě v Tripolisu, 1952

[Obrázek na straně 26]

Najib se svou manželkou Evelyn