Existuje Ďábel?

„Kdysi v dějinách křesťanské církve byl ďábel, Belzebub neboli Satan, král zla, postavou stejně skutečnou a mocnou, za jakou ještě dnes považují někteří lidé ‚Boha‘. Takových lidí ovšem stále ubývá. Ďábel byl výtvorem Židů a prvních křesťanů, a jeho podoba — napůl člověka a napůl zvířete — pro ně byla zosobněním ničemnosti, kterou viděli kolem sebe. Později si křesťané uvědomili, že to je vymyšlená postava, která ve skutečnosti neexistuje, a klidně ho pustili z hlavy.“ („All in the Mind—A Farewell to God“, Pouhá představa — Rozloučení s Bohem, napsal Ludovic Kennedy.)

JAK uvádí spisovatel a komentátor Ludovic Kennedy, v křesťanstvu po celá staletí nikdo nepochyboval o tom, že Ďábel skutečně existuje. Profesor Norman Cohn v této souvislosti říká, že křesťané bývali občas dokonce „posedlí mocí Satana a jeho démonů“. (Europe’s Inner Demons, Skrytí démoni Evropy) Taková posedlost se neomezovala jen na prosté, nevzdělané rolníky. Například víra, že se Ďábel zhmotňuje do podoby nějakého zvířete, aby dohlížel nad odpornými a nemravnými rituály, „nepatřila k folklóru negramotné většiny, ale byla naopak světovým názorem intelektuální elity,“ říká profesor Cohn. Tato ‚intelektuální elita‘ — k níž patřili i učení členové duchovenstva — byla zodpovědná za hony na čarodějnice, hony, které zuřily v Evropě v 15. až 17. století, kdy církevní i světské autority mučily a zabily údajně asi 50 000 osob, jež byly obviněny z čarodějnictví.

Není divu, že mnozí lidé pokládají tyto představy o Ďáblovi za výstřední a pověrečné a že je zavrhli. Daniel Defoe se již v roce 1726 vysmíval tomu, že si lidé představují Ďábla jako hroznou obludu, která má „netopýří křídla, rohy, rozdělené kopyto, dlouhý ocas, rozeklaný jazyk a podobné rysy“. Řekl, že takové představy jsou „ubohé a hloupé smyšlenky“, které jsou dílem „těch, kdo ďábla vymysleli a vytvořili“, tedy lidí, kteří „oklamali nevzdělaný svět ďáblem vlastní výroby“.

Je to i váš názor? Také si myslíte, že „ďábla si ve skutečnosti vymyslel člověk, aby měl na koho svést vinu za svou hříšnost“? Tento výrok je uveden v díle The Zondervan Pictorial Encyclopedia of the Bible a vyjadřuje názor mnoha lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané. Jeffrey Burton Russell říká, že křesťanští teologové v podstatě „považují Ďábla a démony za pozůstatek pověrečných představ a přestali je brát v úvahu“.

 Někteří lidé však jsou přesvědčeni, že Ďábel skutečně existuje. Pozorují, že lidské dějiny jsou prostoupeny opakujícími se projevy zla, a usuzují z toho, že za těmito projevy musí být nějaká nadlidská, zlovolná síla. „Hrůzy dvacátého století,“ říká pan Russell, „vedou k tomu, že se po dlouhé přestávce víra v Ďábla rychle obnovuje.“ Spisovatel Don Lewis konstatuje, že mnozí dnešní vzdělaní lidé, kteří se „shovívavě usmívají“ nad pověrečnými představami a obavami „svých naivních předků..., jsou opět fascinováni zlem v nadpřirozené podobě“. (Religious Superstition Through the Ages, Náboženské pověry v průběhu věků)

Jak to tedy opravdu je? Je Ďábel jen nesmyslnou pověrečnou představou? Nebo to je někdo, koho je třeba i v 21. století brát vážně?

[Obrázek na straně 4]

Z této rytiny, jejímž autorem je Gustave Doré, je patrné, že staré pověry znázorňovaly Ďábla jako napůl člověka a napůl zvíře

[Podpisek]

The Judecca—Lucifer/The Doré Illustrations For Dante’s Divine Comedy/Dover Publications Inc.