Životní příběh

Služba Bohu nám přinesla život plný překvapení

VYPRÁVĚJÍ ERIC A HAZEL BEVERIDGEOVI

„Tímto vás odsuzuji k šestiměsíčnímu vězení.“ Tato slova mi zněla v uších, když mě odváděli do vězení Strangeways v anglickém městě Manchester. Stalo se to v prosinci roku 1950, a mně tehdy bylo 19 let. Právě jsem prodělal nejtěžší zkoušku, jaká mě v mládí potkala — odmítl jsem dát se odvést na vojnu. (2. Korinťanům 10:3–5)

BYL jsem v celodobé průkopnické službě jako jeden ze svědků Jehovových, což mělo znamenat, že budu vojenské služby zproštěn, ale britské zákony nás jako náboženské služebníky neuznávaly. A tak jsem se ocitl ve vězeňské cele, a byl jsem tam sám. Přemýšlel jsem tehdy o svém otci. Ve vězení jsem totiž byl nepřímo kvůli němu.

Můj otec byl vězeňským dozorcem, byl to rodák z Yorkshire, zásadový muž pevných názorů. Jeho zážitky z vojenské i vězeňské služby v něm vyvolaly hlubokou antipatii ke katolicismu. Se svědky Jehovovými se poprvé setkal už začátkem třicátých let; šel jednou ke dveřím, aby je poslal pryč — a když se vracel, nesl si několik jejich knih! Později si předplatil časopis Útěcha (dnes Probuďte se!). Svědkové přicházeli každý rok a doporučovali mu, aby si předplatné obnovil. Jednou se zase dostali s tatínkem do diskuse, a já — tehdy asi patnáctiletý — jsem se postavil na jejich stranu. V té době jsem začal studovat Bibli.

V březnu 1949 ve svých sedmnácti letech jsem se dal pokřtít a tím jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi. Později téhož roku jsem se seznámil s Johnem a Michaelem Charukovými, kteří krátce předtím absolvovali misionářskou školu Gilead a byli na cestě do Nigérie.  Jejich misionářský duch na mě hluboce zapůsobil. Vštípili mi tohoto ducha do srdce, ačkoli o tom možná ani nevěděli.

Studoval jsem Bibli, a přestalo mě lákat vysokoškolské vzdělání. Odešel jsem z domova, abych v Londýně pracoval v Úřadu pro cla a nepřímé daně, ale hned v prvním roce jsem si uvědomil, že pokud budu dál státním zaměstnancem, mé zasvěcení Bohu vyjde naprázdno. Dal jsem výpověď ze své práce v úřadu, a jeden starý, zkušený spolupracovník mi blahopřál, že odcházím z toho „duchamorného zaměstnání“.

Předtím jsem ovšem stál před další zkouškou — jak otci sdělit, že chci odejít z tak solidního zaměstnání a stát se celodobým služebníkem. Byl jsem doma na dovolené, a jednou večer jsem se s tím vytasil. Čekal jsem, že otec vybuchne. K mému překvapení však jen řekl: „Jak si usteleš, tak si lehneš. Ale když se ti nebude dařit dobře, pak za mnou nechoď.“ Do deníku jsem si 1. ledna 1950 zapsal: „Tatínkovi jsem řekl o průkopnické službě. Byl tak rozumný a tolik mi vyšel vstříc, že mi to úplně vyrazilo dech. Neubránil jsem se slzám, když jsem si uvědomil, jak je laskavý.“ Ze státní služby jsem dal výpověď a přijal jsem pověření ke službě jako celodobý průkopník.

„Chata“ v novém působišti

Pak byla má oddanost Bohu vystavena další zkoušce. Bylo mi nabídnuto průkopnické působiště v hrabství Lancashire a měl jsem tam bydlet v jakési „chatě“ společně s Lloydem Griffithsem, spolukřesťanem z Walesu. Plný ideálů a s vysněnou představou té chaty jsem přijel do města Bacup, které bylo fádní a všechno tu bylo promáčeno deštěm. Zanedlouho jsem pochopil tvrdou realitu — ukázalo se, že tou chatou bylo jedno sklepení! V noci nám dělali společnost myši a švábi. Měl jsem chuť se otočit a vrátit se domů. Místo toho jsem se tiše modlil o sílu, abych tu zkoušku vydržel. Cítil jsem, jak mě náhle naplňuje pokoj, a začal jsem se na svou situaci dívat objektivně. To působiště jsem dostal od Jehovovy organizace. Důvěřoval jsem tedy, že mi Jehova pomůže. A jak jsem rád, že jsem to vydržel! Kdybych byl odešel, můj život by se navždy změnil. (Izajáš 26:3, 4)

Asi devět měsíců jsem kázal v Rossendale Valley, kde byla znát hospodářská krize, a pak jsem byl poslán do vězení, protože jsem odmítl vojenskou službu. Po čtrnácti dnech, které jsem strávil ve vězení Strangeways, mě převezli do vězení v Lewes na jižním pobřeží Anglie. Nakonec se nás tam sešlo pět svědků a ve vězeňské cele jsme mohli uspořádat Slavnost na památku Kristovy smrti.

Tatínek mě tam jednou přišel navštívit. Jeho hrdost tím musela být vystavena velké zkoušce — on, známý pracovník vězeňské služby, a jde navštívit svého syna do kriminálu! Bylo to od něj gesto, za které mu budu stále vděčný. V dubnu 1951 jsem byl nakonec propuštěn.

Po svém propuštění z Lewesu jsem odjel vlakem do Cardiffu ve Walesu, kde otec tehdy sloužil jako náčelník věznice. Byl jsem nejstarší ze čtyř dětí — byli jsme tři chlapci a jedna dívka. Musel jsem si najít nějakou práci na částečný úvazek, abych se uživil a zároveň mohl být průkopníkem. Šel jsem pracovat do obchodu s oděvy, ale mým hlavním smyslem života byla křesťanská služba. Někdy v té době od nás odešla naše matka. Byla to hrozná rána jak pro tatínka, tak pro nás děti, bylo nám od 8 do 19 let. Je to smutné, ale rodiče se rozvedli.

Kdo nachází dobrou manželku. . .

Ve sboru bylo několik průkopníků. Mezi nimi byla jedna sestra, která přicházela každý den z hornické osady v Rhondda Valley za prací a kvůli kazatelské činnosti. Jmenovala se Hazel Greenová a byla to vynikající průkopnice. Hazel znala pravdu o několik let déle než já — její rodiče se účastnili shromáždění badatelů Bible (kteří jsou dnes známi jako svědkové Jehovovi) již ve dvacátých letech. Ale ať svůj příběh vypráví sama.

„Bibli jsem začala brát opravdu vážně teprve v roce 1944, když jsem si přečetla brožuru  Náboženství sklidí bouři. Maminka mě přemluvila, abych jela na krajský sjezd do Cardiffu. Ačkoli jsem Bibli skoro neznala, ocitla jsem se v hlavním nákupním centru a na krku mi visel plakát oznamující veřejnou přednášku. Členové duchovenstva i jiní lidé nás sice obtěžovali, ale přežila jsem to. V roce 1946 jsem se dala pokřtít a v prosinci toho roku jsem začala s průkopnickou službou. Později, v roce 1951, se v Cardiffu objevil jeden mladý průkopník, který právě přišel z vězení. Byl to Eric.

Šli jsme spolu do kazatelské služby a dobře jsme si rozuměli. Měli jsme stejné životní cíle — podporovat zájmy Božího Království. A tak jsme se v prosinci 1952 vzali. Ačkoli jsme oba byli v celodobé průkopnické službě a měli jsme omezený příjem, žádné základní věci nám nikdy nechyběly. Někdy jsme dostali dárek od někoho ze svědků Jehovových, kdo si náhodou nakoupil příliš mnoho zavařeniny nebo mýdla — a zrovna ve chvíli, kdy jsme to potřebovali! Takových praktických projevů štědrosti jsme si velmi vážili. Ale překvapení, která nás ještě čekala, byla daleko větší.“

Překvapení, jež změnilo náš život

Nečekané překvapení jsme s Hazel zažili v listopadu 1954. Z odbočky svědků Jehovových v Londýně mi přišla přihláška ke službě krajského dozorce — to znamenalo každý týden navštěvovat jiný sbor. Byli jsme přesvědčeni, že to je nějaký omyl, a nikomu ve sboru jsme o tom neřekli. Formulář jsem však vyplnil a odeslal, a pak jsme se zatajeným dechem čekali. Za několik dní přišla odpověď: „Přijeď do Londýna na školení!“

Když jsem se ocitl v londýnské kanceláři, nemohl jsem uvěřit, že já ve svých 23 letech jsem najednou ve společnosti takových vynikajících bratrů, kteří mi připadali jako duchovní giganti. Byli to například Pryce Hughes, Emlyn Wynes, Ernie Beavor, Ernie Guiver, Bob Gough, Glynn Parr, Stan a Martin Woodburnovi a mnoho dalších, z nichž většina už zemřela. Tehdy ve čtyřicátých a padesátých letech tito bratři položili v Británii pevný základ pro horlivost a ryzost.

Krajská služba v Anglii — žádná dlouhá chvíle

V zimě na přelomu let 1954 a 1955 napadaly spousty sněhu, a právě v té době jsme začali s krajskou službou. Byli jsme posláni do východní části Anglie, což je rovina vystavená studeným větrům od Severního moře. Svědků Jehovových bylo tehdy v Británii jen 31 000. Ten první kraj nám dal zabrat. Ani bratři, které jsme tam navštívili, to s námi neměli vždycky lehké. Neměl jsem zkušenosti, a se svou yorkshirskou neomaleností jsem se občas někoho bolestně dotkl. Během let jsem se musel naučit, že laskavost je důležitější než výkonnost a že lidé jsou důležitější než pracovní postupy. Stále se snažím — ovšem ne vždy úspěšně — řídit se Ježíšovým příkladem a přinášet lidem občerstvení. (Matouš 11:28–30)

Po osmnáctiměsíční službě ve východní části Anglie jsme byli pověřeni sloužit v jednom kraji v severovýchodní Anglii; patřilo do něj hrabství Northumberland s městem Newcastle upon Tyne. V tomto krásném kraji žijí srdeční lidé, které jsem měl opravdu rád. Velkou pomocí pro mě byl oblastní dozorce, který nás zde navštívil, totiž Don Ward ze Seattlu v severoamerickém státě Washington. Byl absolventem 20. třídy školy Gilead. Já jsem měl  ve zvyku při proslovech ze sebe chrlit informace hrozně rychle. A on mě naučil, jak tempo zpomalit, dělat přestávky a vyučovat.

Další překvapení, které změnilo náš život

V roce 1958 jsme dostali dopis, který změnil náš život. Byli jsme pozváni do školy Gilead ve Spojených státech, v South Lansingu ve státě New York. Prodali jsme náš malý automobil, byl to Austin Sedmička z roku 1935, a koupili jsme si lodní lístky na cestu do New Yorku. Nejdříve jsme se tam účastnili mezinárodního sjezdu svědků Jehovových. Potom jsme jeli do Peterborough, který leží v provincii Ontario. Šest měsíců jsme zde pracovali jako průkopníci, a pak jsme se vydali na jih do školy Gilead.

Mezi instruktory byl Albert Schroeder, který je nyní členem vedoucího sboru, a také Maxwell Friend a Jack Redford, kteří již zemřeli. Společnost osmdesáti dvou studentů ze 14 zemí byla velmi povzbuzující. Trochu jsme začali chápat kulturní prostředí jednotlivých účastníků. Ve styku se zahraničními studenty, kteří měli problémy s angličtinou, jsme získali určitou představu, co nás asi čeká, až se budeme učit cizí jazyk my. Za pět měsíců naše školení skončilo a absolventi byli přiděleni do 27 zemí. Pak přišla graduace. A za několik dní jsme byli v New Yorku a čekali jsme na loď Queen Elizabeth, která nás měla dopravit zpět do Evropy.

Naše první zahraniční působiště

Jaké působiště nám bylo přiděleno? Portugalsko! Do Lisabonu jsme dorazili v listopadu 1959. Právě teď se mělo ukázat, jak dalece se dokážeme přizpůsobit novému jazyku a nové kultuře. V Portugalsku, které mělo téměř 9 milionů obyvatel, tehdy v roce 1959 působilo 643 svědků Jehovových. Naše kazatelské dílo však nebylo legalizováno. Sály Království jsme sice měli, ale zvenku nebyly nijak označeny.

Misionářka Elsa Picconeová nás učila portugalsky a potom jsme s Hazel navštěvovali sbory a skupiny v okolí Lisabonu a měst Faro, Evora a Beja. V roce 1961 se situace začala měnit. Studoval jsem Bibli s jistým mladým mužem, který se jmenoval João Gonçalves Mateus. Rozhodl se, že v otázce vojenské služby zaujme postoj křesťanské neutrality. Krátce nato jsem byl pozván k výslechu na policejní velitelství. Nové překvapení! Za několik dnů nám bylo oznámeno, že musíme do 30 dnů opustit zemi. Totéž se stalo Erikovi a Christině Brittenovým a Domenickovi a Else Picconeovým, kteří sloužili jako misionáři společně s námi.

Požádal jsem o audienci a dostali jsme povolení navštívit náčelníka tajné policie. Řekl nám naprosto jednoznačně, proč jsme byli vyzváni k odjezdu, a v té souvislosti uvedl jedno jméno — João Gonçalves Mateus — jméno toho muže, s nímž jsem studoval Bibli! Řekl, že takový luxus, jako je odmítání vojenské služby z důvodu svědomí, si Portugalsko, na rozdíl od Británie, nemůže dovolit. Museli jsme tedy Portugalsko opustit, a s Joãem jsem ztratil spojení. Představte si tu radost, když jsem ho po 26 letech uviděl! Bylo to při zasvěcení nového portugalského betelu, a João zde byl i se svou  manželkou a třemi dcerami. Naše služba v Portugalsku opravdu nebyla zbytečná! (1. Korinťanům 3:6–9)

Kam tedy budeme přiděleni teď? Opět překvapení! Do sousedního Španělska. Se slzami v očích jsme v únoru 1962 nasedli v Lisabonu na vlak a vydali se do Madridu.

Přizpůsobujeme se jiné kultuře

Ve Španělsku jsme si museli zvyknout na to, že kazatelská služba i shromáždění se konaly tajně. Při kazatelské službě jsme obvykle nikdy nechodili do dvou sousedních domů. Když jsme vydali svědectví u jedněch dveří, zpravidla jsme pak šli do jiné ulice a do jiné budovy. Policie — nebo kněží — nás potom nemohli tak snadno polapit. Nezapomeňte, že jsme žili pod fašistickou, katolickou diktaturou a naše kazatelské dílo bylo zakázáno. Přijali jsme španělská jména, aby se tak snadno nepoznalo, že jsme cizinci. Já jsem byl Pablo a Hazel byla Juana.

Několik měsíců jsme prožili v Madridu a pak jsme byli přiděleni do krajské služby v Barceloně. Navštěvovali jsme různé sbory ve městě a v každém jsme často strávili dva nebo tři týdny. Návštěvy vyžadovaly tolik času proto, že jsme museli navštívit každou skupinu studia knihy, jako by to byl sbor, a to obvykle znamenalo navštívit dvě skupiny týdně.

Nečekaný náročný úkol

V roce 1963 jsme byli vyzváni, abychom se ve Španělsku ujali oblastní služby. K tomu, abychom obsloužili téměř 3 000 činných svědků, bylo třeba projíždět celou zemí, tedy navštěvovat devět krajů, které tehdy ve Španělsku existovaly. Pořádali jsme také nezapomenutelné tajné sjezdy, například v lesích u Sevilly, na jedné farmě nedaleko Gijonu a u řek blízko Madridu, Barcelony a Logroña.

V souvislosti s kazatelskou službou dům od domu jsem pro každý případ obvykle prozkoumal plánek sousedních ulic, kudy by bylo možno uniknout, kdyby došlo k nějakému problému. Jednou jsme s jistým bratrem kázali v Madridu a byli jsme právě v horním patře nějakého domu, když se zezdola ozval křik a jekot. Sešli jsme dolů a uviděli jsme tam skupinu děvčat z katolické organizace, která se jmenovala Hijas de María (Mariiny dcery). Dívky varovaly sousedy, aby nás nepřijímali. Nedalo se s nimi diskutovat a bylo mi jasné, že musíme okamžitě zmizet, jinak nás policie chytne. A tak jsme utekli — a hezky rychle!

Činnost ve Španělsku byla v těch letech opravdu vzrušující. Byli zde skvělí bratři a sestry, mezi nimi i ti, kdo sloužili jako zvláštní průkopníci, a my jsme se je snažili povzbuzovat. Riskovali vězení a často strádali, jen aby kázali dobrou zprávu o Božím Království a aby zakládali a budovali sbory.

V té době jsme dostali také některé smutné zprávy. Hazel vypráví: „V roce 1964 zemřela moje maminka. Byla věrným svědkem Jehovovým, a to, že jsem ji ztratila, aniž jsem se s ní mohla rozloučit, pro mě byla těžká rána. To patří k obětem spojeným s misionářskou službou, a podobnou situaci si muselo prožít už mnoho misionářů.“

Konečně svoboda

Po letech pronásledování nakonec v červenci 1970 Frankova vláda udělila našemu dílu zákonné uznání. Byli jsme s Hazel nadšeni, když se otevíraly sály Království, první v Madridu  a druhý v Lesseps v provincii Barcelona. Vždy měly velké nápisy, které často bývaly osvětleny. Chtěli jsme, aby lidé věděli, že působíme legálně a že zde budeme stále! Svědků Jehovových bylo tehdy, v roce 1972, ve Španělsku téměř 17 000.

Někdy v té době jsem dostal velmi radostné zprávy z Anglie. Můj otec nás v roce 1969 navštívil ve Španělsku. To, jak krásně se k němu španělští svědkové Jehovovi chovali, na něho zapůsobilo tak, že po návratu do Anglie začal studovat Bibli. A v roce 1971 jsem se dozvěděl, že se tatínek dal pokřtít! Když jsme přijeli domů a on, můj křesťanský bratr, se za nás modlil před jídlem, pociťovali jsme hluboké dojetí. Na ten den jsem čekal přes dvacet let. Můj bratr Bob a jeho manželka Iris se stali svědky Jehovovými v roce 1958. Jejich syn Phillip nyní slouží jako krajský dozorce ve Španělsku společně se svou manželkou Jean. Z toho, že slouží v té nádherné zemi, máme velkou radost.

Překvapení z novější doby

V únoru 1980 navštívil Španělsko jako zónový dozorce jeden člen vedoucího sboru. K mému překvapení se mnou chtěl jít do služby. Vůbec mě nenapadlo, že si mě přezkušoval! Potom v září jsme byli pozváni, abychom se přestěhovali do New Yorku, do brooklynského světového ústředí! Byli jsme ohromeni. Pozvání jsme přijali, ale při loučení s našimi španělskými bratry nám bylo těžko u srdce. Svědků Jehovových tehdy bylo ve Španělsku 48 000.

Na rozloučenou mi jeden bratr daroval kapesní hodinky. Byly na nich vyryty dva biblické texty — „Lucas 16:10; Lucas 17:10“. Řekl, že ty texty jsou pro mě charakteristické. Lukáš 16:10 zdůrazňuje, že máme být věrní v malých věcech, a Lukáš 17:10 říká, že jsme „neužiteční otroci“, a že proto nemáme žádný důvod k chlubení. Vždy jsem si uvědomoval, že ať děláme v Jehovově službě cokoli, pouze tím plníme svou povinnost, kterou máme jako křesťané zasvěcení Bohu.

Překvapení v podobě zdravotního problému

V roce 1990 jsem začal pociťovat srdeční obtíže. Nakonec mi museli zavést stent, aby zprůchodnili uzavřenou tepnu. V tomto obtížném období tělesné slabosti mě Hazel v mnoha směrech podporovala, často také nosila tašky a zavazadla, která jsem nemohl unést. Potom v květnu 2000 mi implantovali kardiostimulátor. To byl rozdíl!

Již déle než padesát let s Hazel pozorujeme, že Jehovova ruka není krátká a že jeho záměry se plní v době, kterou k tomu určil on, a ne my. (Izajáš 59:1; Habakuk 2:3) Život nám přinesl mnoho radostných překvapení, a také několik překvapení smutných, ale Jehova nás při tom všem stále podporoval. Zde, ve světovém ústředí Jehovova lidu, se každý den radujeme z toho, že můžeme být ve styku se členy vedoucího sboru. Někdy se sám sebe ptám: ‚Není to jen sen?‘ Je to nezasloužená laskavost. (2. Korinťanům 12:9) Spoléháme se na Jehovu, že nás bude i nadále chránit před Satanovými pletichami a že nad námi bude bdít, abychom se mohli radovat z doby, kdy bude nad zemí panovat jeho spravedlivá vláda. (Efezanům 6:11–18; Zjevení 21:1–4)

[Obrázek na straně 26]

Manchesterské vězení Strangeways, kde jsem nastoupil výkon trestu

[Obrázek na straně 27]

S naším Austinem Sedmičkou v krajské službě v Anglii

[Obrázek na straně 28]

Tajný sjezd v Cercedille, Madrid, Španělsko, v roce 1962

[Obrázek na straně 29]

V Brooklynu u našeho stolu s biblickou literaturou