Snažíme se ze všech sil

„SNAŽ se ze všech sil.“ Tuto praktickou radu dal kdysi jeden člen vedoucího sboru svědků Jehovových jistému misionáři. Proč však měl takovou základní radu dostat zkušený Boží služebník? Cožpak většina misionářů nejsou neohrožení lidé, kteří se každý den setkávají s všelijakým hmyzem, hady, vedrem, nemocemi a různými svízelemi, a cožpak si s tím vším neumějí poradit?

Svědkové Jehovovi, kteří působí jako misionáři, jsou ve skutečnosti obyčejní muži a ženy, křesťané, které jejich hluboká láska k Jehovovi a k bližním přiměla k tomu, aby sloužili v cizích zemích. Snaží se sloužit Jehovovi co nejlépe a prosí ho, aby je posiloval. (Efezanům 6:10)

Víc podrobností o misionářské činnosti poznáme, jestliže si představíme, že jsme na jednodenní návštěvě v typickém misionářském domově v západní Africe.

Den v misionářské službě

Je téměř sedm hodin ráno. Do misionářského domova jsme se dostali právě včas, abychom se mohli zúčastnit rozpravy o denním textu. Zdejších deset misionářů nás srdečně vítá a dělají nám místo u stolu, u něhož se bude snídat. Seznamujeme se a jedna z misionářek, která zde je už mnoho let, začíná vyprávět nějaký veselý zážitek ze služby. Misionář, který toho dne rozpravě předsedá, rozesmátou skupinku upozorňuje, že je třeba věnovat se dennímu textu, a tak náš rozhovor utichá. Rozprava bude probíhat francouzsky. My sice tím jazykem nemluvíme, ale z toho, jak se zahraniční misionáři vyjadřují, je patrné, že už ten jazyk znají velmi dobře.

Po biblické rozpravě následuje vřelá modlitba, a pak je čas na snídani. Dáváme si pěknou porci vloček, a vedle nás sedící misionář nás pobízí, abychom si na ně dali plátky banánu. Odpovídáme mu, že banány nemáme moc rádi, ale on nás ubezpečuje, že až ochutnáme ty, které se pěstují zde, úplně změníme svůj názor. A tak si pár plátků k vločkám nakonec přidáme. Měl pravdu. Ty banány jsou báječné — sladké jako zmrzlina! A dozvídáme se, že francouzský chléb, který se podává, byl upečen dnes ráno v krámku hned naproti misionářskému domovu.

Po snídani strávíme dnešní den s manželskou dvojicí misionářů, kterým budeme říkat Ben a Karen. Slyšeli jsme, že tato západoafrická země je velice plodným územím, a dychtivě si přejeme vidět to na vlastní oči.

Přicházíme na stanici autobusu, kde čeká asi deset lidí. Za chvíli se už naše misionářská  dvojice, kterou doprovázíme, pouští do živého rozhovoru s nějakou ženou a jejím synem o jakémsi biblickém námětu. Neumíme francouzsky, a tak nám nezbývá než tam stát a usmívat se. Ve chvíli, kdy si žena bere časopisy Strážná věž a Probuďte se!, přijíždí autobus a všichni se do něj chtějí dostat najednou. Pracně se snažíme do něj vecpat, a lidé, kteří se hrnou za námi, nás zezadu postrkují. Snažíme se projít do zadní části autobusu, ale udržet přitom rovnováhu vůbec není snadné. Řidič se prudce rozjíždí a my se chystáme na šílenou jízdu. Občas autobus dorazí do zastávky a ještě další lidé se vmáčknou dovnitř. Usmíváme se na své spolucestující a oni se usmívají na nás. Škoda, že s nimi nemůžeme komunikovat!

Náš autobus se řítí dál, a my zvědavě pozorujeme z okna čilý ruch na ulici. Dvě ženy jdou vedle sebe a každá nese na hlavě těžké břemeno. Jedna z nich balancuje s velkým vědrem vody. Jakýsi podnikavý muž si na chodníku rozprostřel pokrývku a rozestavěl na ní pár tretek, které chce prodat. Všude tu jsou lidé, kteří něco kupují nebo prodávají — skoro všechno, nač si vzpomenete.

Ben stojí vedle mě, a najednou cítí, jak ho něco klove do nohy. Co to může být? Autobus je přeplněný, ale teď to Ben cítí znovu. Podaří se mu podívat se dolů. U nohou mu stojí taška — a v ní živá kachna. Ta občas vystrčí hlavu a klovne ho! Ben mi říká, že majitel asi veze kachnu na tržiště, aby ji tam prodal.

Dostáváme se do našeho obvodu a s radostí zjišťujeme, že budeme v typickém africkém prostředí. Přicházíme k prvnímu domu a Ben hlasitě tleská, aby majitele domu upozornil, že jsme přišli. Tímto způsobem se v této části světa „klepe na dveře“. Objevuje se mladý muž a říká nám, že teď právě nemá čas, ale že máme to dopoledne přijít o něco později.

U dalších dveří se setkáváme s ženou, která mluví jakýmsi dialektem, jemuž Ben nerozumí. Žena zavolá syna a prosí ho, aby jí překládal, co Ben říká. Ben domluví, žena si bere brožuru, ve které se rozebírají biblické náměty, a syn slibuje, že jí všechno vysvětlí. Před třetím domem sedí na dvorku několik mladých lidí. Dva z nich rychle vstávají ze židlí, aby se návštěvníci mohli posadit. Následuje živá rozprava o používání kříže při uctívání. Je domluveno, že příští týden bude rozmluva pokračovat. Teď je čas znovu navštívit první dům, v němž byl ten zaneprázdněný mladý muž. Nějak se už dozvěděl, že jsme rozmlouvali s těmi mladými lidmi v téže ulici. Má mnoho biblických otázek a žádá, aby s ním bylo vedeno biblické studium. Ben se dívá do kalendáře a domlouvá se s ním, že znovu přijde za týden v téže době. Vracíme se do misionářského domova na oběd a Ben s Karen říkají, že biblická studia musí plánovat velmi opatrně, protože by jich snadno mohli zahájit víc, než kolik by jich pak mohli vést.

Chválíme jejich plynulou francouzštinu. Ben nám říká, že s Karen slouží jako misionáři šest let a teď začínají mít pocit, že už s francouzštinou nemají potíže. Ujišťují nás, že učit se nový jazyk vůbec nebylo snadné, ale vytrvalost se jim vyplácí.

V půl jedné se všichni misionáři scházejí u stolu k obědu. Dozvídáme se, že každý den má podle rozvrhu službu jiný misionář — znamená to připravit snídani a oběd a potom umýt nádobí. Jídlo, které dnes připravila jedna misionářka, bylo vynikající — smažené kuře a bramborové hranolky s rajčatovým salátem —, byla to její specialita.

 Jaké plány mají Ben a Karen na odpoledne? Říkají nám, že v době mezi jednou a třetí hodinou odpoledne se všichni v této zemi snaží schovat před sluncem, a tak misionáři obvykle část tohoto času tráví studiem nebo siestou. Vůbec nás nepřekvapuje, když od Karen slyšíme, že si noví misionáři tento zvyk osvojí velice brzy.

Po siestě se vracíme do kazatelské služby. Jeden zájemce, kterého se Ben už nějaký čas snaží zastihnout, ještě není doma, ale když Ben zatleská, přicházejí ke dveřím dva mladíci. Říkají nám, že majitel bytu se jim o Benových návštěvách zmínil a že jim kladl na srdce, aby od Bena získali biblickou studijní pomůcku Poznání, které vede k věčnému životu. Rádi jim výtisk této knihy necháváme. Potom nasedáme do autobusu, který nás doveze do místa, kde Karen povede biblické studium s jednou zájemkyní.

Projíždíme ulicemi plnými lidí, a Karen nám cestou vypráví, jak se s tou ženou seznámila, když jednou společně s několika jinými cestujícími jeli taxíkem. Karen té ženě dala traktát, aby si ho cestou přečetla. Žena to udělala a chtěla další traktát. Ten četla ještě s větším zájmem. Když byli u cíle, Karen s ní domluvila, že ji navštíví doma, a pak s ní zahájila produktivní biblické studium na základě brožury Co od nás Bůh vyžaduje? Dnes s ní bude Karen probírat z této brožury pátou lekci.

Tento den v kazatelské službě se nám velmi líbil, ale pokud jde o misionářskou službu, chtěli bychom se ještě na některé věci zeptat. Naši hostitelé nás ujišťují, že po návratu domů nám připraví něco lehkého k jídlu a na naše otázky nám odpoví.

Co jim pomáhá udržet tempo

Pochutnáváme si na sázených vejcích, francouzském chlebu a sýru, a přitom se dozvídáme víc podrobností o misionářském životě. V pondělí misionáři obvykle odpočívají nebo dělají různé osobní věci. Většina misionářů se například věnuje mimo jiné psaní dopisů příbuzným a přátelům. Zprávy z domova jsou pro ně velmi důležité a misionáři rádi posílají i dostávají dopisy.

Misionáři žijí a pracují blízko sebe, a proto je nezbytně nutné, aby dobře komunikovali, pěstovali společenství a rozmlouvali o duchovních věcech. Proto dodržují nejen svůj pravidelný program osobního studia Bible, ale každé pondělí večer misionáři studují Bibli spolu s časopisem Strážná věž. Ben poukazuje na to, že když společně žijí misionáři, kteří pocházejí z různého prostředí, nutně dochází k tomu, že se někdy jejich názory poněkud liší, ale duchovní opatření v podobě rodinného studia jim pomáhá udržovat pokojnou atmosféru, která se vyznačuje jednotou. Zdůrazňuje, že v tomto směru je také prospěšné, jestliže jednotlivci neberou sami sebe příliš vážně.

 Velmi důležitá je rovněž pokora. Misionáři jsou vysíláni proto, aby sloužili, a ne aby někdo sloužil jim. Naši přátelé poukazují na to, že mezi slova, která se nejobtížněji vyslovují v kterémkoli jazyce, patří slovo „promiň“; to platí zejména tehdy, když se někdo omlouvá za to, co řekl nebo udělal neúmyslně. Ben nám připomíná biblický příklad Abigail, která se omluvila za hrubé chování svého manžela a tak urovnala situaci, která jinak mohla vést k neštěstí. (1. Samuelova 25:23–28) Schopnost ‚žít pokojně‘ patří k důležitým vlastnostem dobrého misionáře. (2. Korinťanům 13:11)

Jednou za měsíc mají misionáři schůzku, při které rozmlouvají o věcech týkajících se rodiny, a také o změnách v rozpisu služeb souvisejících s chodem domova. Potom si všichni pochutnají na zvláštním dezertu. Zdá se, že to je velice praktické opatření — a také velice chutné.

Po večeři máme krátkou prohlídku misionářského domova. Vidíme, že domov je skromný, ale misionáři jej společnými silami udržují v úzkostlivé čistotě. Je zde lednička, pračka a sporák. Karen nám říká, že v tropických krajích, například zde v západní Africe, může být k dispozici také klimatizace. Vhodné ubytování, zdravé jídlo a jednoduchá zdravotní prevence misionářům pomáhají, aby zůstali zdraví a výkonní.

Pozitivní smýšlení

Všechno, co jsme zde viděli, na nás hluboce zapůsobilo. Mohli bychom sloužit jako misionáři i my? Jak to můžeme zjistit? Naši hostitelé nám poskytují několik námětů k přemýšlení.

Podle jejich slov je první důležitou věcí to, že misionáři nejdou vyhledávat dobrodružství. Jdou hledat upřímné lidi, kteří se chtějí učit o Božích podivuhodných slibech. Kazatelské službě věnují misionáři měsíčně nejméně 140 hodin, takže je nezbytně nutné, aby kazatelskou službu milovali.

Chtěli bychom však také vědět, jak je to s hady, ještěrkami a hmyzem. Ben nám říká, že na mnoha místech, kde misionáři působí, to všechno opravdu může být, ale misionáři si na to zvyknou. Dodává, že každé misionářské působiště má svůj jedinečný půvab, a během doby se misionáři soustředí na to, co se jim v jejich působišti líbí. Okolnosti, které by snad dříve považovali za „odlišné“, se pro ně brzy stanou běžnými a v některých případech i příjemnými. Jedna misionářka, která sloužila v západní Africe mnoho let a pak se musela kvůli osobním povinnostem vrátit domů, řekla, že když opouštěla své působiště, bylo to pro ni těžší, než když před mnoha lety opouštěla svou vlastní zemi. Její misionářské působiště se jí stalo domovem.

Jste na to připraveni?

Ben a Karen nám poskytli mnoho námětů k přemýšlení. A jak to je s vámi? Už vás někdy napadlo, že byste mohli sloužit jako misionáři v zahraničí? Jestliže ano, pak máte možná k tomuto cíli blíž, než jste si mysleli. Jedním z hlavních požadavků je láska k celodobé službě a radost z toho, když můžete pomáhat druhým. Pamatujte na to, že misionáři nejsou žádní mimořádní hrdinové, ale jsou to obyčejní muži a ženy. Ze všech sil se snaží vykonávat velmi důležitou práci.

[Obrázky na straně 27]

Každý den začíná rozpravou o biblickém textu

[Obrázky na straně 28 a 29]

Záběry z Afriky

[Obrázek na straně 29]

Misionářský život může přinášet velké uspokojení