Životní příběh

Bohatý život v Jehovově službě

VYPRÁVÍ RUSSELL KURZEN

Narodil jsem se 22. září 1907, sedm let před příchodem té významné éry, která začala vypuknutím první světové války. Naše rodina byla bohatá — v tom směru, který je nejdůležitější. Až poznáte několik podrobností z našeho příběhu, budete s tím asi souhlasit.

BABIČKA Kurzenová hledala pravdu o Bohu už jako malá holčička. Pocházela z malebného švýcarského města Spiezu a ještě jako dítě tam navštěvovala různé církve. V roce 1887, několik let po její svatbě, se rodina Kurzenových společně s vlnou přistěhovalců dostala k břehům Spojených států.

Rodina se usadila v Ohiu, a zde asi v roce 1900 babička zjistila, kde je ten poklad, který už dávno hledá. Našla jej na stránkách knihy od Charlese Taze Russella, která se jmenovala The Time Is at Hand (Čas se přiblížil) a byla v německém překladu. Babička brzy rozpoznala, že to, co v ní čte, obsahuje světlo biblické pravdy. Anglicky číst sice ještě dobře neuměla, ale předplatila si anglický časopis Strážná věž. Tak poznávala další biblické pravdy a zároveň se učila anglicky. Dědeček se — na rozdíl od své manželky — o duchovní věci nikdy příliš nezajímal.

Babička Kurzenová měla 11 dětí, a dva z jejích synů, John a Adolph, si duchovního pokladu, který našla, sami také vážili. John byl můj otec. Byl pokřtěn v roce 1904 na sjezdu, který v St. Louis ve státě Missouri pořádali badatelé Bible, dnes známí jako svědkové Jehovovi. Badatelé Bible tehdy většinou nebyli zámožní, a proto byl sjezd naplánován na  dobu, kdy se ve městě St. Louis konala světová výstava, aby bylo možno využít zlevněné jízdné na cestu vlakem. Později, v roce 1907, byl na sjezdu v Niagara Falls ve státě New York pokřtěn můj strýc Adolph. Můj tatínek a strýc horlivě kázali to, o čem se dozvěděli z Bible, a oba se nakonec stali celodobými kazateli (dnes jim říkáme průkopníci).

V době, kdy jsem se narodil, byla už tedy moje rodina v duchovním směru bohatá. (Přísloví 10:22) Byl jsem ještě malý, když mě rodiče, John a Ida, vzali v roce 1908 na sjezd, který se pod názvem „K vítězství“ konal v Put-in-Bay ve státě Ohio. Předsedajícím tohoto sjezdu byl Joseph F. Rutherford, který tehdy působil jako cestující kazatel. Několik týdnů předtím byl v Daltonu ve státě Ohio a tehdy navštívil naši domácnost a přednášel místním badatelům Bible.

Na tyto události si samozřejmě osobně nevzpomínám, ale pamatuji si na sjezd, který se konal v roce 1911 ve městě Mountain Lake Park ve státě Maryland. Moje mladší sestra Esther a já jsme se tam setkali s Charlesem Tazem Russellem, který měl dohled nad celosvětovou kazatelskou činností badatelů Bible.

Dne 28. června 1914 došlo k události, po které se rozpoutala světová válka — toho dne byl totiž v Sarajevu spáchán atentát na arcivévodu Ferdinanda a jeho manželku. Naše rodina se tehdy právě účastnila pokojného sjezdu ve městě Columbus ve státě Ohio. Od těch let jsem se již účastnil mnoha sjezdů Jehovova lidu, a považoval jsem to za výsadu. Při některých z těchto sjezdů se sešlo jen kolem sta osob. Jiné měly obrovskou účast a konaly se na některých z největších stadionů světa.

Žijeme na výhodném místě

Přibližně od roku 1908 do roku 1918 jsme žili v Daltonu — mezi Pittsburghem v Pensylvánii a Clevelandem ve státě Ohio —, a u nás doma se konala shromáždění malého sboru badatelů Bible. Náš dům se pro mnohé cestující řečníky stal jakýmsi střediskem, kde jim byla vždy prokazována pohostinnost. Za naší stodolou si uvázali koně a bryčku, a těm, kdo se u nás sešli, potom vyprávěli vzrušující zážitky, nebo mluvili o vzácných  duchovních pravdách. To byly opravdu povzbudivé chvíle!

Tatínek byl učitelem, ale srdcem byl u toho největšího učitelského díla všech dob, u křesťanské kazatelské služby. Důsledně učil svou rodinu o Jehovovi a jako rodina jsme se každý večer společně modlili. Na jaře roku 1919 tatínek prodal našeho koně a bryčku, a za 175 dolarů koupil fordku z roku 1914, aby se v kazatelské službě dostal k většímu počtu lidí. V letech 1919 a 1922 jela naše rodina tímto autem na slavné sjezdy badatelů Bible, které se konaly v Cedar Pointu ve státě Ohio.

Všichni v naší rodině — maminka, tatínek, Esther, můj mladší bratr John i já — jsme se podíleli na veřejné kazatelské činnosti. Dobře si vzpomínám, jak mi poprvé jeden obyvatel domu položil biblickou otázku. Bylo mi tehdy asi sedm let. „Chlapečku, co je Armagedon?“ zeptal se. Tatínek mi trochu napověděl a já jsem mohl dát biblickou odpověď.

Vstupuji do celodobé služby

V roce 1931 se celá naše rodina účastnila sjezdu v Columbus ve státě Ohio a nadšeně jsme společně s ostatními přijali nové jméno, svědkové Jehovovi. Na Johna to velmi zapůsobilo a rozhodl — za sebe i za mě —, že vstoupíme do průkopnické služby. * Udělali jsme to, a společně s námi do této služby vstoupili i maminka, tatínek a Esther. Měli jsme nádherný poklad — jako rodina jsme společně kázali dobrou zprávu o Božím Království, a to je opravdu radostná práce! Za to požehnání nikdy nepřestanu Jehovovi děkovat. Byli jsme velice šťastní, ale radosti nás čekalo ještě víc.

V únoru roku 1934 jsem začal sloužit ve světovém ústředí svědků Jehovových (kterému se říká betel) v newyorském Brooklynu. John se tam ke mně připojil o několik týdnů později. Bydleli jsme spolu až do roku 1953, kdy uzavřel sňatek se svou drahou manželkou Jessií.

Když jsme s Johnem odešli do betelu, rodiče byli jakožto průkopníci posíláni do různých částí země a Esther se svým manželem Georgem Readem tam působili společně s nimi. Rodiče byli v průkopnické službě až do roku 1963, kdy ukončili svou pozemskou dráhu. Esther s manželem mají pěknou rodinu a já mám několik neteří a synovců, které velice miluji.

Práce a spolupracovníci v betelu

John uplatnil v betelu své technické znalosti a spolupracoval s jinými betelity na takových projektech, jako byla výroba přenosných gramofonů. Tisíce svědků Jehovových používaly tyto gramofony v kazatelské službě dům od domu. John také pomáhal navrhovat a konstruovat stroje na balení časopisů, které se rozesílaly jednotlivým předplatitelům, a rovněž stroje pro nalepování adresních štítků.

Moje služba v betelu začala prací ve vazárně knih. V tiskárně tehdy pracovali jiní mladí muži, kteří věrně slouží v betelu až dodnes. Patří mezi ně Carey Barber a Robert Hatzfeld. S láskou vzpomínám i na jiné, kteří už zemřeli. Jsou to Nathan Knorr, Karl Klein, Lyman Swingle, Klaus Jensen, Grant Suiter, George Gangas, Orin Hibbard, John Sioras, Robert Payne, Charles Fekel, Benno Burczyk, a John Perry. Celá léta konali svou práci, nikdy si nestěžovali a neočekávali žádné „povýšení“. S tím, jak organizace rostla, však mnozí z těchto věrně oddaných, duchem pomazaných křesťanů dostali větší odpovědnost. Někteří z nich dokonce sloužili ve vedoucím sboru svědků Jehovových.

Ze spolupráce s těmito obětavými bratry jsem získal důležité poučení. V zaměstnání dostávají lidé za svou práci měsíční plat. To je jejich odměna. Kdo slouží v betelu, sklízí bohaté duchovní požehnání, a takovou  odměnu oceňují jen duchovní muži a ženy. (1. Korinťanům 2:6–16)

Nathan Knorr, který přišel do betelu v roce 1923 ve svých osmnácti letech, byl ve třicátých letech dozorcem tiskárny. Každý den procházel tiskárnou a zdravil každého z pracovníků. My, kteří jsme byli v betelu noví, jsme si takového osobního zájmu velmi vážili. V roce 1936 jsme dostali z Německa nový tiskový stroj a někteří z mladých bratrů měli plné ruce práce, aby ho sestavili. Bratr Knorr si tedy oblékl montérky a pracoval s těmito bratry déle než měsíc, dokud stroj neuvedli do chodu.

Bratr Knorr uměl tak tvrdě pracovat, že mu většina z nás nestačila. Ale uměl si také odpočinout. V lednu roku 1942 mu byl svěřen dohled nad celosvětovou kazatelskou činností svědků Jehovových, ale i potom si někdy zahrál baseball se členy rodiny betel a se studenty misionářské školy Gilead u South Lansingu ve státě New York, v areálu této školy.

V dubnu 1950 se rodina betel přestěhovala do nové desetipodlažní části naší obytné budovy na Columbia Heights 124 v Brooklynu. V nové jídelně jsme mohli být při jídle všichni pohromadě. Tato obytná část se budovala asi tři roky, a po tu dobu jsme nemohli mít náš program ranního uctívání. Měli jsme velkou radost, když byl ten program obnoven! Bratr Knorr rozhodl, že mám sedět společně s ním u předsednického stolu, abych mu byl nápomocen, kdyby si nemohl vzpomenout na jména některých nových členů naší rodiny. Na stejném místě jsem při ranním uctívání a při snídani sedal celých padesát let. Potom, 4. srpna 2000, byla tato jídelna uzavřena a moje místo je od té doby v jedné z renovovaných jídelen v bývalém hotelu Towers.

V padesátých letech jsem nějaký čas pracoval v tiskárně na linotypu, který při výrobě tiskových desek sloužil ke zhotovování celých řádků liter, z nichž se pak skládaly stránky. Tato práce nebyla z mých nejoblíbenějších, ale William Peterson, který měl stroje na starosti, ke mně byl tak laskavý, že jsem byl stejně v tiskárně rád. Potom se v roce 1960 hledali dobrovolníci, kteří by vymalovali novou obytnou budovu na Columbia Heights 107. Bylo třeba připravit tyto nové prostory pro naši rostoucí rodinu betel, a já jsem k tomu s radostí nabídl své služby.

Malování v budově na Columbia Heights 107 bylo dokončeno, a mě čekalo krátce nato příjemné překvapení. Dostal jsem za úkol vítat návštěvníky betelu. Těch posledních 40 let, kdy jsem sloužil jako recepční, byly ze všech nádherných roků, jež jsem strávil v betelu, tou nejkrásnější dobou. Bez ohledu na to, zda našimi dveřmi prošli návštěvníci, nebo noví členové rodiny betel, vždy jsem pociťoval vzrušení, když jsem si uvědomil, jaké podivuhodné výsledky má naše kolektivní úsilí, které vynakládáme v zájmu Království.

Horliví badatelé Bible

Naše rodina betel duchovně vzkvétá, protože její členové milují Bibli. Když jsem nastoupil do betelu, zeptal jsem se Emmy Hamiltonové, která pracovala jako korektorka, kolikrát už přečetla Bibli. „Pětatřicetkrát,“ odpověděla, „a pak už jsem to přestala počítat.“ Anton Koerber, jiný oddaný křesťan, který sloužil v betelu přibližně v téže době, říkával: „Nikdy neměj Bibli dál než na dosah ruky.“

Když v roce 1916 zemřel bratr Russell, převzal jeho organizační povinnosti Joseph F. Rutherford. Byl to působivý a schopný veřejný řečník. Jako právník obhajoval svědky Jehovovy před Nejvyšším soudem Spojených států. Když v roce 1942 bratr Rutherford zemřel, jeho místo zaujal bratr Knorr a velmi usilovně se snažil stát se dobrým veřejným řečníkem. Můj pokoj sousedil s jeho, a tak jsem často slýchal, jak si znovu a znovu nacvičuje své proslovy. Díky této usilovné píli se  během doby stal znamenitým veřejným řečníkem.

V únoru 1942 bratr Knorr přispěl k zavedení programu, který měl nám všem bratrům v betelu pomoci, abychom zlepšili své učitelské a řečnické schopnosti. Škola byla zaměřena na biblický výzkum a veřejné řečnictví. Nejdříve dostal každý z nás za úkol přednést krátký proslov o určité biblické postavě. Můj první proslov byl o Mojžíšovi. V roce 1943 byla podobná škola zahájena ve sborech svědků Jehovových a probíhá až dodnes. V betelu se stále klade důraz na získávání biblických znalostí a na rozvíjení účinných vyučovacích metod.

V únoru 1943 byla otevřena první třída misionářské školy Gilead. A nyní právě graduovala 111. třída! Tato škola probíhá už více než 58 let a vyškolilo se v ní přes 7 000 osob. Její absolventi slouží jako misionáři po celém světě. V roce 1943, kdy tato škola začala, bylo na celém světě jen o něco víc než 100 000 svědků Jehovových. Těch, kdo se podílejí na kázání dobré zprávy o Božím Království, je dnes přes šest milionů!

Vážím si svého duchovního dědictví

Před tím, než byla zřízena škola Gilead, byli tři z nás, členů rodiny betel, pověřeni navštěvováním sborů po celých Spojených státech. Zůstávali jsme tam den, několik dnů, nebo i týden, abychom tyto sbory duchovně posilovali. Byli jsme označováni jako služebníci bratří. Toto označení bylo později změněno na „krajský služebník“ nebo „krajský dozorce“. Krátce po zahájení školy Gilead jsem však byl požádán, abych se vrátil a učil v některých kursech. Učil jsem jako řádný instruktor ve druhé až páté třídě, a jednoho řádného instruktora jsem zastupoval při výuce ve 14. třídě. Měl jsem možnost referovat studentům o pozoruhodných událostech z raného  období dnešních dějin Jehovovy organizace — o mnohých z nich jsem mohl vyprávět z vlastní zkušenosti —, a díky tomu jsem si ještě více uvědomil cenu svého bohatého duchovního dědictví.

Další výsadou, kterou jsem v průběhu let měl, byla účast na mezinárodních sjezdech Jehovova lidu. V roce 1963 jsem společně s více než 500 delegáty cestoval kolem světa na sjezdy „Věčné dobré poselství“. Účastnil jsem se i jiných historických sjezdů, a to v roce 1989 sjezdu ve Varšavě, v roce 1990 v Berlíně a v roce 1993 v Moskvě. Na každém z těchto sjezdů jsem měl příležitost setkat se s některými z našich drahých bratrů a sester, kteří byli řadu desetiletí pronásledováni — za nacistického režimu, za komunistického režimu, nebo za obou. Tyto zážitky skutečně upevnily mou víru!

Můj život ve službě Jehovovi byl opravdu bohatý. Duchovní požehnání je nekonečné. A na rozdíl od hmotného bohatství čím víc se o tyto cenné věci dělíme, tím jsme bohatší. Občas slýchám, jak někteří křesťané říkají, že by pro ně bylo lepší, kdyby nebyli vychováni jako svědkové Jehovovi. Mají dojem, že by si biblické pravdy víc vážili, kdyby si nejdříve vyzkoušeli život mimo Boží organizaci.

Kdykoli slyším od mladých lidí takové řeči, vždycky mě to pobouří. Vždyť oni vlastně říkají, že nejlepší je vyrůstat bez poznání o Jehovových cestách. Ale představte si, kolika zlozvykům a jakému zkaženému způsobu myšlení musí člověk odvykat, když poznává biblickou pravdu teprve později v životě. Jsem svým rodičům stále hluboce vděčný za to, že své tři děti učili chodit po cestě spravedlnosti. John zůstal Jehovovým věrným služebníkem až do své smrti v červenci 1980 a Esther zůstává věrným svědkem dodnes.

S velkým potěšením se ohlížím zpět na všechna ta nádherná přátelství s věrnými křesťanskými bratry a sestrami. Nyní jsem v betelu už přes 67 let, a byly to opravdu krásné roky. Nikdy jsem sice nebyl ženatý, ale mám mnoho duchovních synů a dcer a také duchovních vnoučat. A raduji se z představy, s kolika novými drahými členy naší celosvětové duchovní rodiny se ještě setkám, s kolika vzácnými lidmi! Skutečně jsou pravdivá slova, že „Jehovovo požehnání — to obohacuje“. (Přísloví 10:22)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

Zleva doprava: můj otec s mým bratrem Johnem na klíně, Esther, já a maminka

[Obrázky na straně 23]

V roce 1945 při vyučování jedné třídy Gileadu

Nahoře vpravo: Instruktoři školy Gilead — Eduardo Keller, Fred Franz, já a Albert Schroeder

[Obrázek na straně 24]

Přemýšlím o svém bohatém životě ve službě Jehovovi