Noemova víra odsuzuje svět

SLYŠELI jste už o Noemovi, bohabojném muži, který postavil archu, jež sloužila k záchraně života při celosvětové potopě? Je to sice příběh z dávné minulosti, ale znají ho miliony lidí. Mnozí z nich si však neuvědomují, že Noemův život má význam pro každého z nás.

Proč by nás měla zajímat zpráva o události, k níž došlo před tisíciletími? Podobá se snad naše situace v nějakém směru situaci, ve které byl Noe? Jestliže ano, můžeme mít z jeho příkladu nějaký užitek?

Svět v Noemově době

Podle biblické chronologie se Noe narodil v roce 2970 př. n. l., tedy 126 let po Adamově smrti. V Noemově době už byla země naplněna násilím a většina Adamových potomků se rozhodla následovat příklad svého vzpurného předka. „Jehova tedy viděl, že špatnost člověka na zemi je hojná a že každý sklon myšlenek jeho srdce je po celou dobu jenom špatný.“ (1. Mojžíšova 6:5, 11, 12)

Lidská vzpoura nebyla jediným důvodem Jehovovy nelibosti. Zpráva, jež je uvedena v 1. Mojžíšově, říká: „Synové pravého Boha [si] začali všímat lidských dcer, že byly pohledné; a brali si manželky, totiž všechny, které si vyvolili. ... V těch dnech se prokázali být na zemi Nefilim, a také potom, když synové pravého Boha dále měli poměr s lidskými dcerami a ty jim rodily syny, byli to ti silní, kteří byli v dávnověku, pověstní muži.“ (1. Mojžíšova 6:2–4) Ze srovnání těchto veršů s výrokem, který zaznamenal apoštol Petr, vyplývá, že tito „synové pravého Boha“ byli neposlušní andělé. Nefilim byli hybridní potomci, kteří se narodili z nedovolených svazků mezi ženami a zhmotnělými odpadlými anděly. (1. Petra 3:19, 20)

Označení „Nefilim“ znamená „porážeči“ a vztahuje se na ty, kdo působili, aby druzí padli. Byli to suroví tyrani, a hřích jejich chlípných otců je přirovnáván ke zvrácenostem, jimiž se vyznačovala Sodoma a Gomora. (Juda 6, 7) Společně svým  jednáním vystupňovali špatnost na zemi tak, že to bylo nesnesitelné.

‚Bezúhonný mezi svými současníky‘

Zlo dosáhlo takových rozměrů, že se Bůh rozhodl lidstvo zničit. Inspirovaná zpráva však říká: „Noe našel přízeň v Jehovových očích. ... Noe byl spravedlivý muž. Prokázal se mezi svými současníky jako bezúhonný. Noe chodil s pravým Bohem.“ (1. Mojžíšova 6:8, 9) Jak bylo možné ‚chodit s Bohem‘ v bezbožném světě, který se hodil jedině ke zničení?

Noe se bezpochyby mnoho naučil od svého otce Lameka, který byl současníkem Adama a byl mužem víry. Když dal Lamek svému synovi jméno Noe (jež údajně znamená „odpočinek“ nebo „útěcha“), pronesl proroctví: „Ten nám přinese útěchu od naší práce a od útrap našich rukou, jež pocházejí ze zemské půdy, kterou Jehova proklel.“ Toto proroctví se splnilo, když Bůh zrušil prokletí, jež spočívalo na zemské půdě. (1. Mojžíšova 5:29; 8:21)

Mít zbožné rodiče není zárukou duchovního smýšlení, protože svůj vztah k Jehovovi si musí vytvořit každý sám. Noe ‚chodil s Bohem‘ tím, že jednal způsobem, který měl Boží schválení. To, co o Bohu věděl, Noema podnítilo, aby mu sloužil. Když se Noe dozvěděl, že Bůh má v úmyslu ‚zničit všechno tělo potopou‘, ve své víře nezakolísal. (1. Mojžíšova 6:13, 17)

Noe byl přesvědčen, že tato dosud nebývalá katastrofa přijde, a proto poslechl Jehovův příkaz: „Udělej si archu ze dřeva pryskyřičného stromu. Uděláš v arše oddělení a pokryješ ji uvnitř a vně dehtem.“ (1. Mojžíšova 6:14) Splnit Boží pokyny týkající se archy byl nemalý úkol. Noe však „přistoupil k tomu, aby učinil podle všeho, co mu Bůh přikázal“. Ano, „učinil to právě tak“. (1. Mojžíšova 6:22) Noemovi v této práci pomáhala jeho manželka a jeho synové Sem, Cham a Jafet se svými manželkami. Jehova takové víře žehnal. To je skutečně vynikající příklad pro dnešní rodiny.

Co znamenalo stavět tuto archu? Jehova dal Noemovi pokyn, aby postavil ohromnou dřevěnou truhlu, která byla asi 133 metrů dlouhá, 22 metrů široká a 13 metrů vysoká, měla tři podlaží a byla vodotěsná. (1. Mojžíšova 6:15, 16) Takové plavidlo by mělo podobný objem, jaký mají mnohé dnešní nákladní lodě.

Stavba archy byla kolosálním dílem. Velmi pravděpodobně to znamenalo porazit tisíce stromů, dovléci je na staveniště a nařezat z nich prkna nebo trámy. Bylo třeba postavit lešení, vyrobit svorníky nebo kolíky, získat dehet k impregnaci, opatřit nádoby a nářadí a udělat mnoho jiných věcí. Možná, že bylo nutno vyjednávat s obchodníky a platit za zboží a služby. Patrně bylo třeba mít zkušenosti s tesařskou prací, aby do sebe trámy přesně zapadaly a aby konstrukce byla dostatečně pevná. A představme si, že budování  archy mohlo trvat 50 nebo 60 let!

Pak musel Noe věnovat pozornost tomu, aby bylo připraveno dost jídla a krmení. (1. Mojžíšova 6:21) Měl shromáždit mnoho zvířat a uvést je do archy. Noe vykonal všechno, co Bůh přikázal, a práce skončila. (1. Mojžíšova 6:22) Jehova tomu požehnal, což byla záruka úspěchu.

‚Kazatel spravedlnosti‘

Noe nejen stavěl archu, ale také oznamoval výstrahu a věrně Bohu sloužil jako ‚kazatel spravedlnosti‘. Lidé si ale „nepovšimli..., dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla“. (2. Petra 2:5; Matouš 24:38, 39)

Jestliže si uvědomíme, jaký duchovní a morální úpadek tehdy panoval, můžeme si snadno představit, že pro nevěřící lidi, kteří žili v okolí, se Noemova rodina stala terčem posměchu, že s jejími členy lidé jednali hrubě a vysmívali se jim. Určitě je považovali za blázny. Noe však s úspěchem svou rodinu duchovně povzbuzoval a podporoval, což je patrné z toho, že členové jeho rodiny nikdy nepřijali násilnické, nemravné a vyzývavé způsoby svých bezbožných současníků. Svým způsobem mluvy i jednání dával Noe najevo svou víru, a tím odsoudil tehdejší svět. (Hebrejcům 11:7)

Zachráněni při potopě

Archa byla dostavěna, a krátce před tím, než začal liják, Bůh Noemovi řekl, aby do ní vešel. Když byla Noemova rodina i zvířata uvnitř, „Jehova ... zavřel dveře“, a všechny jízlivé posměšky zůstaly venku. Když přišla potopa, neposlušní andělé se zjevně odhmotnili a unikli zničení. Co se však stalo s ostatními? Všechno živé tvorstvo, jež zůstalo na souši mimo archu, zahynulo — včetně Nefilim. Naživu zůstal jen Noe se svou rodinou. (1. Mojžíšova 7:1–23)

Noe a členové jeho rodiny strávili v arše jeden lunární rok a deset dnů. Měli mnoho práce, protože museli krmit a napájet zvířata, odstraňovat odpad a sledovat čas. V První Mojžíšově jsou pečlivě, jakoby v lodním deníku, zaznamenány všechny fáze potopy, což svědčí o tom, že zpráva je přesná. (1. Mojžíšova 7:11, 17, 24; 8:3–14)

 Po dobu, kterou trávili v arše, Noe nepochybně vedl svou rodinu při duchovních rozhovorech a při vyjadřování díků Bohu. Je zřejmé, že prostřednictvím Noema a jeho rodiny se zachovaly dějiny z doby před potopou. Spolehlivé, ústně předávané tradice nebo psané historické záznamy, které snad měli, mohly během potopy poskytovat znamenité a prospěšné náměty k uvažování.

Noe a jeho rodina byli jistě velmi šťastní, když opět mohli vystoupit na pevninu. První, co Noe udělal, bylo to, že vybudoval oltář, zastoupil svou rodinu v postavení kněze a předložil oběti Tomu, kdo je zachránil. (1. Mojžíšova 8:18–20)

„Právě jako byly Noemovy dny“

Ježíš Kristus řekl: „Právě jako byly Noemovy dny, taková bude přítomnost Syna člověka.“ (Matouš 24:37) Dnešní křesťané jsou také kazateli spravedlnosti a nabádají lidi, aby činili pokání. (2. Petra 3:5–9) Jestliže vycházíme z této analogie, můžeme se ptát, jaké myšlenky asi napadaly Noema před potopou. Zdálo se mu někdy, že jeho kázání je zbytečné? Byl někdy unaven? Bible o tom nemluví. Je nám pouze řečeno, že Noe poslouchal Boha.

Vidíte, jak se z Noemovy situace můžeme poučit my dnes? Přes odpor a těžkosti Noe poslouchal Boha. Proto ho Jehova považoval za spravedlivého. Noemova rodina nevěděla, kdy přesně Bůh způsobí potopu, ale věděla, že potopa přijde. Noe věřil Božímu slovu, a tato víra mu po celá léta dodávala sílu k těžké práci i ke kázání, které se možná zdálo bezvýsledné. Ano, „vírou Noe, potom, co dostal božskou výstrahu před tím, co ještě nebylo spatřeno, projevil zbožnou bázeň a postavil archu k záchraně své domácnosti; a touto vírou odsoudil svět a stal se dědicem spravedlnosti, která je podle víry“. (Hebrejcům 11:7)

Jak Noe takovou víru získal? Patrně věnoval čas tomu, aby uvažoval o všech svých poznatcích týkajících se Jehovy, a potom se jimi nechal vést. Noe bezpochyby mluvil s Bohem v modlitbách. Ano, seznámil se s Bohem tak důvěrně, že s ním „chodil“. Jako hlava rodiny rád věnoval své domácnosti čas a láskyplnou pozornost. To znamenalo, že také pečoval o duchovní zájmy své manželky, svých tří synů a svých snach.

Praví křesťané jsou na tom dnes podobně jako Noe, protože vědí, že Jehova brzy skoncuje s tímto bezbožným světem. Den a hodinu neznáme, ale uvědomujeme si, že pokud budeme napodobovat víru a poslušnost Noema, „kazatele spravedlnosti“, bude to pro nás znamenat „zachování duše naživu“. (Hebrejcům 10:36–39)

[Rámeček na straně 29]

Stalo se to skutečně?

Legend o potopě, které etnografové nashromáždili téměř ze všech kmenů a národů, je asi 270. „Příběh o potopě lze najít po celém světě,“ říká učenec Claus Westermann. „Stejně jako vyprávění o stvoření, i tyto legendy patří k našemu základnímu kulturnímu dědictví. Je to skutečně úžasné: všude na zemi nacházíme zprávy o velké pradávné potopě.“ Jak to lze vysvětlit? Komentátor Enrico Galbiati o tom říká: „Skutečnost, že se vyprávění o potopě soustavně vyskytují v různých národech, které jsou od sebe daleko vzdáleny, svědčí o tom, že tyto tradice jsou založeny na historické události.“ Křesťané jsou však přesvědčeni, že větší význam než tyto vědecké postřehy má to, že o potopě jako o skutečné události v dějinách lidstva mluvil sám Ježíš. (Lukáš 17:26, 27)

[Rámeček na straně 30]

Nefilim v mytologii?

Příběhy pojednávající o milostném poměru mezi bohy a lidmi a o tom, že se z těchto svazků rodili „hrdinové“ nebo „polobozi“, se běžně vyskytovaly jak v teologii řecké, tak i egyptské, ugaritské, churritské a mezopotamské. V řecké mytologii měli bohové lidskou podobu a byli velmi krásní. Jedli, pili, spali, měli sexuální styky, hádali se, bojovali, sváděli a znásilňovali. Údajně sice byli svatí, ale byli schopni podvádět a dopouštět se zločinů. Hrdinové jako Achilleus byli údajně původu jak božského, tak i lidského, byli sice obdařeni nadlidskými schopnostmi, ale nebyli nesmrtelní. Zpráva o Nefilim, která je obsažena v 1. Mojžíšově, nám tedy poskytuje poučení o možném, nebo dokonce pravděpodobném původu takových bájí.