Přejít k článku

Přejít na obsah

Otázky čtenářů

Otázky čtenářů

Otázky čtenářů

Jak může křesťanská manželka vyrovnaně spojit věrnou oddanost Bohu a podřízenost svému nevěřícímu manželovi, který se podílí na činnostech souvisejících s náboženskými svátky?

Manželka k tomu bude potřebovat moudrost a takt. Jestliže se však snaží obě tyto povinnosti plnit vyrovnaně, jedná správně. Ježíš dal radu, která se týkala obdobné situace. Řekl: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:21) Je pravda, že zde pojednával o povinnostech vůči vládám, jimž křesťané — podle pokynu, který dostali později — měli být podřízeni. (Římanům 13:1) Ježíšova rada však může platit i v případě manželky, která se snaží vyrovnaně plnit své povinnosti k Bohu a zároveň se chce na základě Bible podřizovat svému manželovi, i když je nevěřící.

Člověk, který zná Bibli, nebude popírat, že podle této knihy je prvořadou povinností křesťana být vždy věrně oddán Všemohoucímu Bohu. (Skutky 5:29) Je však mnoho situací, kdy pravý Boží ctitel může vyhovět požadavkům nebo přáním nadřízeného nevěřícího, aniž přitom poruší vyšší zákony Boží.

Poučným příkladem jsou pro nás tři Hebrejci, o nichž vypráví 3. kapitola knihy Daniel. Vládce Nebukadnecar, jejich nadřízený, nařídil, že se mají společně s ostatními dostavit na pláň Dura. Tito tři Hebrejci si patrně uvědomovali, že půjde o falešné uctívání, a pravděpodobně by tam raději nešli. Daniel se snad mohl omluvit, ale ti tři se omluvit nemohli. * Podrobili se tedy natolik, že se na určené místo dostavili, ale na žádném nesprávném aktu se nehodlali podílet — a skutečně se na ničem takovém nepodíleli. (Daniel 3:1–18)

Podobně se může stát, že v období svátků nevěřící manžel vyžaduje nebo si přeje, aby jeho manželka udělala něco, čemu by se ona sama raději vyhnula. Podívejme se, oč například může jít: Manžel řekne manželce, aby v den, kdy bude on s ostatními slavit nějaký svátek, připravila určité jídlo. Nebo vyžaduje, aby v ten den rodina (včetně manželky) navštívila příbuzné, buď na společné jídlo, nebo u nich jen vykonala společenskou návštěvu. Či snad ještě před svátky řekne manželce, aby mu nakoupila nějaké věci — potraviny, které jsou typické pro tyto svátky, dárky nebo dárkový balicí papír a tištěná blahopřání —, které on o svátcích použije.

Křesťanská manželka však má být rozhodnuta neúčastnit se žádných úkonů, jimiž se projevuje falešné náboženství. Jak tedy pohlížet na takové požadavky, které zde právě byly uvedeny? Manžel je hlavou rodiny, a Boží slovo říká: „Manželky, podřizujte se svým manželům, jak se to sluší v Pánu.“ (Kolosanům 3:18) Může se manželka v takových případech podřídit svému manželovi a zůstat přitom věrně oddána Bohu? Rozhodnutí, jak bude postupovat, aby projevila poslušnost manželovi a zároveň prokazovala prvořadou poslušnost Jehovovi, musí udělat ona sama.

V době, kdy nejsou žádné svátky, ji manžel možná požádá, aby uvařila nějaké jídlo — snad proto, že je má rád nebo že je na ně v určitém ročním období zvyklý. Manželka mu jistě bude chtít projevit lásku a dát mu najevo, že uznává jeho postavení hlavy. Mohla by však jeho přání splnit, i kdyby ji o to požádal při nějakém svátku? Některé křesťanské manželky to snad udělají s dobrým svědomím, protože to považují jen za obvyklou práci, jež souvisí s přípravou každodenního jídla. Žádná věrně oddaná křesťanka by to ovšem neměla považovat za něco svátečního, i kdyby to manžel za sváteční považoval. Podobně si snad manžel přeje, aby s ním jeho manželka chodila v různých dobách během měsíce nebo roku navštěvovat příbuzné. Mohla by s ním jít, i kdyby právě byl nějaký svátek? A byla by za normálních okolností ochotná nakoupit věci, které si manžel přeje, aniž by posuzovala, jak on ty věci nakonec použije?

Křesťanská manželka by samozřejmě také měla myslet na to, jak bude její jednání působit na druhé. (Filipanům 2:4) Nechtěla by vyvolávat dojem, že má něco společného se svátky, stejně jako ti tři Hebrejci možná nechtěli, aby je druzí viděli, jak cestují k pláni Dura. Manželka by se tedy mohla pokusit taktně se s manželem, kterého miluje a váží si ho, dohodnout, aby jí s ohledem na její pocity vyhověl tím, že si některé věci související se svátky udělá sám. Manžel možná pochopí, že je moudré vyhnout se situaci, která by byla nepříjemná pro oba — totiž situaci, kdy by manželka musela odmítnout účast na nějakých náboženských úkonech. Ano, jestliže si o věci předem klidně promluví, mohou situaci pokojně vyřešit. (Přísloví 22:3)

Nakonec je to vždy věrný křesťan, kdo musí věc posoudit a pak se rozhodnout, co bude dělat. Především je třeba poslouchat Boha, jako jej poslouchali ti tři Hebrejci. (1. Korinťanům 10:31) Jestliže tedy nějaká osoba, jež má v rodině nebo v určitém společenství nadřazené postavení, vyžaduje určité věci, musí se každý křesťan sám rozhodnout, které věci může udělat, aniž by se dopustil kompromisu.

[Poznámka pod čarou]

^ 5. odst. Viz „Otázky čtenářů“ ve Strážné věži z 1. srpna 2001.