Může skutečně existovat beztřídní společnost?

JOHN ADAMS, druhý prezident Spojených států, byl původně jedním ze signatářů historické Deklarace nezávislosti, která obsahovala tato ušlechtilá slova: „Považujeme za samozřejmou skutečnost, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní.“ John Adams však přesto vyjádřil určité osobní pochybnosti, zda si lidé jsou skutečně rovni. Napsal totiž: „Nerovnost, pokud jde o mysl a tělo, vložil Všemohoucí Bůh do lidské podstaty takovým způsobem, že neexistuje žádný postup, jímž by lidé mohli být uvedeni na jednu úroveň.“ Společnost, v níž by si všichni byli rovni, si naproti tomu uměl představit britský historik H. G. Wells. Měla by to podle něj být společnost založená na trojím základě: na společném, ale čistém a neposkvrněném náboženství, na všeobecné vzdělanosti a na neexistenci ozbrojených sil.

 Společnost, v níž by si byli všichni rovni — jak si to představoval Wells —, nebyla zatím v dějinách vytvořena. Lidé si ani zdaleka nejsou rovni a třídní rozdíly jsou až dosud převládajícím rysem lidské společnosti. Má společnost jako celek z třídních rozdílů nějaký užitek? Ne. Systémy společenských tříd tvoří mezi lidmi přehrady, a to vyvolává závist, nenávist, žal a mnoho krveprolití. V Africe, Austrálii a Severní Americe kdysi panoval názor o nadřazenosti bílé rasy, a všichni kromě bělochů kvůli tomu trpěli. Smutným příkladem této skutečnosti je úplná genocida domorodých obyvatel Van Diemenovy země (dnešní Tasmánie). V Evropě byli za méněcennou rasu považováni Židé — a výsledkem byl holocaust. Značné bohatství aristokracie a nespokojenost nižší a střední třídy vedly v 18. století k Velké francouzské revoluci a ve 20. století k bolševické revoluci v Rusku.

V minulosti jeden moudrý muž napsal: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kazatel 8:9) Jeho slova jsou pravdivá bez ohledu na to, zda nad člověkem panují jednotlivci nebo třídy. Kdykoli se jedna skupina lidí povyšuje nad druhou, nevyhnutelně to vede k bídě a k utrpení.

Před Bohem si jsou všichni rovni

Jsou některé skupiny lidí přirozeně nadřazené jiným skupinám? V Božích očích tomu tak není. Bible říká: „[Bůh] udělal z jednoho člověka každý lidský národ, aby bydleli na celém zemském povrchu.“ (Skutky 17:26) Stvořitel kromě toho „neprojevuje stranickost knížatům a nebere větší ohled na urozeného než na poníženého, neboť jsou všichni dílem jeho rukou“. (Job 34:19) Všichni lidé si jsou příbuzní a při narození si jsou před Bohem všichni rovni.

Pamatujme také na to, že když člověk umírá, veškerá jeho domnělá nadřazenost mizí. Starověcí Egypťané tomu nevěřili. Když zemřel faraón, umístili do jeho hrobky drahocenné předměty, aby je mohl používat, až bude v posmrtném životě dále zaujímat své vysoké postavení. Používal je opravdu? Vůbec ne. Mnohé z těchto drahých věcí skončily v rukou lidí, kteří vylupovali hroby, a mnoho předmětů, které neukradli lupiči, je dnes vystaveno v muzeích.

Faraón neměl z těchto drahých věcí žádný užitek, protože byl mrtev. Po smrti již nikdo není v žádné společenské třídě — ani ve vysoké, ani v nižší a není již ani bohatý, ani chudý. Bible říká: „Umírají moudří, hynou stejně jako hlupák nebo tupec. Ale člověk ... nemusí ani noc přečkat; podobá se zvířatům, jež zajdou.“ (Žalm 49:11, 13, Ekumenický překlad) Ať patříme ke králům nebo k otrokům, pro nás všechny platí inspirovaný výrok: „Pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic ani už nemají žádnou mzdu... Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu, v místě, k němuž jdeš.“ (Kazatel 9:5, 10)

Když jsme se narodili, byli jsme si všichni v Božích očích rovni, a všichni končíme jako sobě rovní při smrti. Je tedy opravdu nicotné, jestliže za svého krátkého života vyzdvihujeme jednu skupinu lidí nad druhou.

Jak může vzniknout beztřídní společnost?

Můžeme však přesto doufat, že jednoho dne budou lidé žít ve společnosti, ve které třídní rozdíly už nebudou mít žádný význam? Ano, můžeme. Základ pro takovou společnost byl položen téměř před dvěma tisíci lety, když na zemi žil Ježíš. Ten dal svůj život jako výkupní oběť za všechny věřící lidi, aby „žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život“. (Jan 3:16)

Ježíš chtěl ukázat, že by se nikdo z jeho učedníků neměl vyvyšovat nad své spoluvěřící, a proto řekl: „Vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni  jste bratři. Kromě toho, nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský. Ani se nenechte nazývat ‚vůdci‘, protože váš Vůdce je jeden, Kristus. Ale největší mezi vámi bude vaším služebníkem. Kdokoli se vyvyšuje, bude pokořen.“ (Matouš 23:8–12) V Božích očích si jsou všichni Ježíšovi praví učedníci rovni ve víře.

Zastávali první křesťané názor, že jsou rovnocenní? Ti, kdo pochopili Ježíšovo učení, tento postoj měli. Uznávali, že jsou rovnocenní ve víře, a dávali to najevo tím, že mezi sebou používali oslovení „bratře“. (Filemonovi 1, 7, 20) Nikdo neměl považovat sám sebe za lepšího, než jsou druzí. Podívejme se například na to, jak pokorně o sobě mluvil Petr ve svém druhém dopise: „Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo získali víru, a mají ji se stejnou výsadou jako my.“ (2. Petra 1:1) Petr byl předtím osobně poučován Ježíšem a jakožto apoštol měl důležité, odpovědné postavení. Považoval se však za otroka a byl si vědom toho, že pokud jde o víru, mají jiní křesťané stejnou výsadu jako on.

Někdo by mohl poukázat na to, že když si v předkřesťanské době Bůh vybral Izrael za svůj zvláštní národ, bylo to v rozporu se zásadou rovnosti. (2. Mojžíšova 19:5, 6) Takový člověk by v tom mohl vidět příklad nadřazování určité rasy, ale tento názor není správný. Je pravda, že Izraelité se jako Abrahamovi potomci těšili ze zvláštního vztahu k Bohu a jejich prostřednictvím byla poskytnuta zjevení od Boha. (Římanům 3:1, 2) Tím však neměli být nijak vyvýšeni. Mělo to naopak sloužit k tomu, aby ‚byly požehnány všechny národy‘. (1. Mojžíšova 22:18; Galaťanům 3:8)

Ukázalo se, že většina Izraelitů víru svého praotce Abrahama nenapodobovala. Tito Izraelité byli nevěrní a nepřijali Ježíše jakožto Mesiáše. Proto je Bůh zavrhl. (Matouš 21:43) Mírní lidé však o slíbené požehnání nepřišli. O Letnicích roku 33 n. l. se zrodil křesťanský sbor. Tato organizace křesťanů, kteří byli pomazáni svatým duchem, byla nazvána ‚Boží Izrael‘, a ukázalo se, že slíbené požehnání přijde právě jejím prostřednictvím. (Galaťanům 6:16)

Někteří členové tohoto sboru potřebovali v otázce rovnosti určitou výchovu. Učedník Jakub dal například radu těm, kdo s bohatými křesťany jednali uctivěji než s chudšími. (Jakub 2:1–4) Takové jednání bylo nesprávné. Apoštol Pavel ukázal, že křesťané, kteří pocházeli z pohanů, rozhodně nebyli podřadnější než křesťané ze Židů, a že křesťanské ženy rozhodně nejsou podřadnější než křesťanští muži. Napsal: „Všichni jste vlastně Božími syny prostřednictvím své víry v Krista Ježíše. Vy všichni totiž, kteří jste byli pokřtěni v Krista, jste si oblékli Krista. Není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť všichni jste jedna osoba ve spojení s Kristem Ježíšem.“ (Galaťanům 3:26–28)

Lidé, kteří již dnes tvoří beztřídní společnost

Svědkové Jehovovi se dnes snaží uplatňovat ve svém životě biblické zásady. Jsou si vědomi toho, že společenské třídy nemají v Božích očích žádný význam. Proto mezi nimi neexistuje rozdělení na duchovenstvo a laiky ani  žádná segregace podle barvy pleti nebo podle množství majetku. Někteří mezi nimi sice mohou být majetní, ale nezaměřují se na ‚okázalé vystavování prostředků k životu‘, protože si uvědomují, že takové věci jsou pomíjivé. (1. Jana 2:15–17) Všichni jsou naopak sjednoceni uctíváním Svrchovaného Panovníka, Jehovy Boha.

Každý z nich ví, že je jeho povinností podílet se na činnosti, při níž je našim bližním kázána dobrá zpráva o Království. Lidem, kteří jsou utiskovaní a o které se nikdo nestará, svědkové Jehovovi projevují úctu, podobně jako to dělal Ježíš — navštěvují je a nabízejí jim možnost studovat Boží slovo. Ti ze svědků Jehovových, kteří žijí v chudých poměrech, pracují bok po boku s těmi, kteří by snad mohli být považováni za členy vyšší společenské třídy. Skutečný význam mají duchovní vlastnosti, a ne společenská třída. Všichni jsou bratry a sestrami ve víře — stejně jako tomu bylo v prvním století.

Rovnost a zároveň rozmanitost

Rovnost samozřejmě neznamená absolutní uniformitu. V této křesťanské organizaci jsou muži i ženy, lidé staří i mladí, jsou v ní příslušníci mnoha ras, lidé různých jazyků a národností i lidé pocházející z nejrůznějších ekonomických poměrů. Jako jednotlivci mají odlišné duševní a tělesné schopnosti. Ale takové odlišnosti neznamenají, že by tyto osoby měly vyšší nebo podřadnější postavení. Díky takovým odlišnostem se mezi nimi naopak projevuje příjemná rozmanitost. Tito křesťané si uvědomují, že všechny vlohy, které mají, jsou dary od Boha, a není žádný důvod, proč by někdo měl mít pocit nadřazenosti.

Třídní nerovnost je důsledkem toho, že se lidé snaží vládnout si sami, místo aby se řídili Božím vedením. Boží Království se však již brzy ujme každodenních záležitostí této země, a tím skončí lidmi vytvořené třídní rozdíly i všechny ostatní věci, které lidem po celé věky působily utrpení. Potom v pravém slova smyslu ‚mírní zdědí zemi‘. (Žalm 37:11) Všechny důvody k pocitům nadřazenosti pominou. Již nikdy nebude dovoleno, aby společenské třídy rozštěpily celosvětové bratrství lidí.

[Praporek na straně 5]

Stvořitel „nebere větší ohled na urozeného než na poníženého, neboť jsou všichni dílem jeho rukou“. (Job 34:19)

[Obrázek na straně 6]

Svědkové Jehovovi projevují úctu lidem ve svém okolí

[Obrázky na straně 7]

Mezi pravými křesťany mají skutečný význam duchovní hodnoty