Otázky čtenářů

Jak dalece dnes pro křesťany platí předpisy, jimiž mojžíšský Zákon omezoval manželství mezi příbuznými?

Zákon, který dal Jehova izraelskému národu, neuvádí žádné podrobnosti o svatebních obřadech a o tom, jak se má při svatbě postupovat. Určité manželské vztahy však zakazuje. Například ve 3. Mojžíšově 18:6–20 jsou vyjmenovány zakázané vztahy, mezi nimiž je i vztah k „blízkému tělesnému příbuznému“. Tato pasáž ukazuje, kteří pokrevní příbuzní spolu nesmějí mít pohlavní styk, a uvádí v tom směru mnoho podrobností. Křesťané ovšem nejsou pod mojžíšským Zákonem a jeho ustanovení pro ně nejsou závazná. (Efezanům 2:15; Kolosanům 2:14) To však neznamená, že při volbě manželského partnera nemusí této záležitosti věnovat pozornost. Je k tomu celá řada důvodů.

Především existují světské zákony, které obsahují předpisy o manželství mezi blízkými příbuznými, a křesťané jsou v podstatě povinni poslouchat zákony země, v níž žijí. (Matouš 22:21; Římanům 13:1) Takové zákony se ovšem v jednotlivých zemích liší. Většina novodobých zákonů tohoto druhu je založena především na důvodech genetických. Je známou skutečností, že u dětí, které se narodí z manželství mezi blízkými pokrevními příbuznými, je větší pravděpodobnost genetických defektů a nemocí. Křesťané vstupující do manželství tento důvod uznávají a také ‚se podřizují nadřazeným autoritám‘, a proto se řídí místními zákony, jež se týkají manželství.

Je třeba vzít v úvahu také to, co je v dané společnosti přijatelné a co je nepřijatelné. Téměř každá kultura má pravidla a zvyky, které zakazují manželství mezi blízkými pokrevními příbuznými. Takové svazky se často považují za incest neboli krvesmilstvo, a tudíž nejsou dovoleny. The Encyclopædia Britannica uvádí, že zákazy určitých vztahů se sice v jednotlivých kulturách velmi liší, ale „všeobecně platí pravidlo, že čím bližší je genetický vztah mezi dvěma lidmi, tím silnější a důraznější je tabu, které jim zakazuje sexuální styky nebo před nimi varuje“. Křesťané nechtějí uvést do špatného světla křesťanský sbor ani Boží jméno, a proto nechtějí svým jednáním znevažovat zvyky, jež platí ve společnosti, ani ignorovat to, nač je společnost právem citlivá, a to ani v případech, kdy nejde o krvesmilný vztah. (2. Korinťanům 6:3)

Nesmíme přehlížet ani své svědomí, které je Božím darem. Všichni lidé se rodí se smyslem pro to, co je správné a co nesprávné, co je dobré a co špatné. (Římanům 2:15) Pokud jejich svědomí nebylo zdeformováno nebo otupeno zvrácenými praktikami, říká jim, co je normální a správné, a co je nepřirozené a urážlivé. Jehova nepřímo poukázal právě na tuto skutečnost, když dal Izraelitům zákon, jímž bylo zakázáno manželství mezi blízkými pokrevními příbuznými. Uvádí se v něm: „Jak činí egyptská země, v níž jste bydleli, nebudete činit, a jak činí země Kanaán, do které vás přivádím, nebudete činit; a nebudete chodit v jejich ustanoveních.“ (3. Mojžíšova 18:3) Křesťané si váží svého svědomí, které je školeno na základě Bible, a nedají si je zkazit tím, že by přijali všeobecně rozšířený pokřivený názor na to, co je správné a co je nesprávné. (Efezanům 4:17–19)

K jakému závěru tedy docházíme? Křesťané sice nejsou pod mojžíšským Zákonem, ale svědomí jim jasně říká, že manželství mezi blízkými pokrevními příbuznými — jako je otec a dcera, matka a syn, bratr a sestra — je v křesťanském společenství naprosto nepřijatelné. * Jestliže jde o širší okruh příbuzných, křesťané uznávají, že pro zákonné manželství platí určité zákony a určitá ustanovení a že existují měřítka, která jsou společensky a kulturně přijatelná. Jestliže chceme jednat podle biblického příkazu: „Manželství ať je pro všechny počestné“, musíme vzít úvahu všechny tyto okolnosti. (Hebrejcům 13:4)

[Poznámka pod čarou]