Kazatelé v prvním století ‚nemohli přestat mluvit‘

Řecké slovo ke·rysʹso, které se obvykle překládá slovem „kázat“, v podstatě znamená ‚vyhlašovat jako hlasatel, být hlasatelem, působit jako hlasatel, vyhlásit (vítěze)‘. Příbuzné podstatné jméno keʹryx znamená ‚hlasatel, veřejný posel, vyslanec, vyvolávač (kdo vyhlašoval shromáždění a udržoval na nich pořádek atd.)‘. Slovo ke·rysʹso tedy neobsahuje myšlenku kázat uzavřené skupině učedníků, ale spíše veřejně oznamovat.

Slovo eu·ag·ge·liʹzo·mai znamená ‚oznamovat dobrou zprávu‘. (Matouš 11:5) základní rozdíl mezi slovy ke·rysʹso a eu·ag·ge·liʹzo·mai je v tom, že první slovo zdůrazňuje způsob oznamování — že to je veřejné oznamování, kterým byl někdo pověřen — a druhé slovo zdůrazňuje obsah tohoto oznamování — že se jedná o ohlašování či předkládání eu·ag·geʹli·on, dobré zprávy neboli evangelia.

PO SMRTI Ježíše Krista, horlivého kazatele a učitele, se kazatelské činnosti ujali jeho učedníci. Když byli o Letnicích roku 33 n. l. pomazáni svatým duchem, pochopili, že se stali pověřenými hlasateli a opakovaně o tom informovali své posluchače, stejně jako to dělal Ježíš. Ten také kladl důraz na to, že ho ‚poslal Bůh‘, který mu dal „přikázání, co povědět a co mluvit“. (Lukáš 9:48; Jan 12:49; Skutky 2:14–18; 10:40–42; 13:47; 14:3) Když tedy učedníci dostali úřední příkaz, aby přestali kázat, jejich odpověď zněla: „Zda je v Božích očích spravedlivé naslouchat vám spíše než Bohu, to posuďte sami. Ale pokud jde o nás, my nemůžeme přestat mluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli. ... Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 4:19, 20; 5:29, 32, 42) Tato kazatelská činnost byla nedílnou součástí jejich uctívání, prostředkem k vyjadřování chvály Jehovovi a požadavkem k získání záchrany. (Římanům 10:9, 10; 1. Korinťanům 9:16; Hebrejcům 13:15) Všichni učedníci, muži i ženy, se tedy měli na této činnosti podílet až do „závěru systému věcí“. (Matouš 28:18–20; Lukáš 24:46–49; Skutky 2:17)

Tito první křesťanští kazatelé nebyli podle světských měřítek vysoce vzdělaní lidé. Členové Sanhedrinu si uvědomovali, že apoštolové Petr a Jan jsou „nevzdělaní a obyčejní lidé“. (Skutky 4:13) Když učedníci mluvili o Ježíšovi, Židé se „divili a říkali: ‚Jak to, že ten člověk zná písmena, když nestudoval na školách!‘“ (Jan 7:15) Světští historikové poukazovali na totéž. „Celsus, první pisatel proti křesťanství, se posmívá tomu, že horlivými kazateli Evangelia jsou nádeníci, ševci, sedláci, nejnevzdělanější a nejneotesanější z lidí.“ (The History of the Christan Religion and Church, During the Three First Centuries) Pavel to vysvětlil tímto způsobem: „Hledíte totiž na své povolání od něho, bratři, že bylo povoláno nemnoho moudrých v tělesném ohledu, nemnoho mocných, nemnoho urozeného původu; ale Bůh vyvolil pošetilé věci světa, aby zahanbil moudré lidi.“ (1. Korinťanům 1:26, 27)

Ačkoli první křesťanští kazatelé nezískali vysoké vzdělání ve světských školách, přesto nebyli  neškolení. Ježíš svých 12 apoštolů důkladně vyškolil, než je vyslal kázat. (Matouš 10) Školil je nejen tím, že jim dával pokyny, ale i tím, že je vyučoval prakticky. (Lukáš 8:1)

Kázali o Království

Námětem kázání křesťanů bylo nadále „Boží království“. (Skutky 20:25; 28:31) Jejich oznamování však ve srovnání s tím, jak to dělali před Kristovou smrtí, mělo další význačné rysy. Prostřednictvím Krista bylo odhaleno „posvátné tajemství“ o Božím záměru; důležitou složkou pravé víry se stala Ježíšova obětní smrt (1. Korinťanům 15:12–14); všichni, kdo chtěli získat Boží přízeň a život, museli znát Ježíšovo vyvýšené postavení Krále a Soudce ustanoveného Bohem, a museli ho uznávat a podřizovat se mu. (2. Korinťanům 4:5) O učednících se tedy často říkalo, že ‚káží o Kristu Ježíšovi‘. (Skutky 8:5; 9:20; 19:13; 1. Korinťanům 1:23) Zkoumáním jejich kázání se objasnilo, že ‚kázali o Kristu‘ ne proto, aby ho v mysli svých posluchačů oddělili od Božího Království, jako by byl na tomto uspořádání a na celkovém Božím záměru nezávislý a nijak s ním nesouvisel. Naopak oznamovali, co Jehova Bůh udělal pro svého Syna a jeho prostřednictvím a jak se na Ježíšovi již splnily a ještě splní Boží záměry. (2. Korinťanům 1:19–21) Veškeré takové kázání tedy bylo k Boží chvále a slávě „skrze Ježíše Krista“. (Římanům 16:25–27)

Křesťané kázali nejen proto, že to bylo jejich povinností, a také jejich oznamování neobsahovalo pouze formálně předložené poselství, nýbrž jejich činnost pramenila z upřímné víry a byla prováděna s touhou vzdávat čest Bohu a s láskyplnou nadějí, že kázání přinese záchranu dalším lidem. (Římanům 10:9–14; 1. Korinťanům 9:27; 2. Korinťanům 4:13) Tito kazatelé tedy byli ochotni snášet to, že je světsky moudří lidé považovali za pošetilé nebo že je Židé pronásledovali jako kacíře. (1. Korinťanům 1:21–24; Galaťanům 5:11) Z tohoto důvodu ke svému kázání také přidávali promyšlené a přesvědčivé argumenty, aby svým posluchačům pomohli získat víru a projevovat ji. (Skutky 17:2; 28:23; 1. Korinťanům 15:11) Pavel sám o sobě říká, že byl ustanoven „kazatelem a apoštolem a učitelem“. (2. Timoteovi 1:11) Tito křesťané nebyli placenými hlasateli, ale byli to zasvěcení Boží ctitelé, kteří do kazatelské činnosti vkládali sami sebe, svůj čas i svou sílu. (1. Tesaloničanům 2:9)

Jaké výsledky svého úsilí měli křesťanští kazatelé očekávat? Pavel zažil, že „někteří začali věřit tomu, co bylo řečeno; jiní neuvěřili“. (Skutky 28:24) Opravdové křesťanské kázání založené na Božím slově rozhodně nějakou reakci vyvolává. Je mocné, dynamické a především předkládá zásadní myšlenku, k níž lidé musí zaujmout nějaký postoj. Někteří lidé se stávají aktivními odpůrci poselství o Království. (Skutky 13:50; 18:5, 6) Jiní poselství nějakou dobu naslouchají, ale později se od něj z různých důvodů zase odvrátí. (Jan 6:65, 66) Další lidé však dobrou zprávu přijímají a jednají podle ní. (Skutky 17:11; Lukáš 8:15)

Chcete se dozvědět také něco o soudobém kazatelském díle?