Pokřtění Chlodvíka — 1 500 let katolicismu ve Francii

V KOSTELE, do něhož měl v září roku 1996 přijít papež Jan Pavel II. při svém pobytu ve Francii, byla nalezena fingovaná bomba a nápis: „Ve jménu papeže, prásk.“ To byl extrémní příklad odporu, který se projevoval při jeho páté návštěvě pevninského území Francie. Přesto se ve francouzském městě Remeš sešlo v tom roce asi 200 000 katolíků, aby si společně s papežem slavnostně připomněli, že před 1 500 lety přijal katolickou víru franský král Chlodvík. Kdo byl tento král, jehož křest je označován jako křest Francie? A proč oslava tohoto výročí vyvolala takovou rozporuplnou reakci?

Zanikající říše

Chlodvík, syn Childericha I., krále sálských Franků, se narodil asi v roce 466 n. l. Když se tento germánský kmen dostal v roce 358 n. l. do područí Římanů, směl se usadit na území dnešní Belgie, a to s podmínkou, že bude chránit hranici a dodávat vojáky do římské armády. Díky úzkému kontaktu s místním galorománským obyvatelstvem se tito Frankové postupně romanizovali. Childerich I. byl spojencem Římanů a bojoval proti nájezdům jiných germánských kmenů, například Vizigótů a Sasů. Tím si vydobyl vděčnost galorománského obyvatelstva.

Severojižním směrem se od Rýna až k Pyrenejím rozprostírala římská provincie nazývaná Galie. Ale po smrti římského vojevůdce Aetia, který zemřel asi v roce 454 n. l., přestala být nad tímto územím uplatňována jakákoli politická moc. A po roce 476 n. l., kdy byl svržen poslední římský císař Romulus Augustulus a nastal konec západořímské říše, byla politická situace v tomto území navíc velice nestabilní. Galie tedy byla jako zralý fík, který čeká na to, aby jej někdo utrhl — a to udělal jeden z kmenů, které se v ní usadily. Je docela pochopitelné, že když se Chlodvík ujal moci jako nástupce svého otce, snažil se rozšířit hranice své říše. Roku 486 n. l. porazil v bitvě u města Soissons posledního římského představitele v Galii. Tímto vítězstvím získal vládu nad celým územím mezi řekou Somme na severu a řekou Loire ve střední a západní Galii.

Muž, který se měl stát králem

Na rozdíl od germánských kmenů Frankové zůstali pohany. Chlodvík se však oženil s burgundskou princeznou Klotildou, a tento sňatek hluboce ovlivnil jeho život. Klotilda se  jako horlivá katolička neúnavně snažila přimět svého manžela, aby přijal její víru. Podle vyprávění, které v šestém století n. l. zaznamenal Řehoř z Toursu, v bitvě proti kmeni Alemanů, k níž došlo u Tolbiaka (Zülpich v Německu), Chlodvík slíbil, že se vzdá pohanství, jestliže mu Klotildin Bůh poskytne vítězství. Chlodvíkovo vojsko již bylo bezmála poraženo, když byl alemanský král zabit a jeho vojáci se vzdali. Chlodvík se domníval, že mu Klotildin Bůh dal vítězství. Jak praví tradice, Chlodvík se dal dne 25. prosince roku 496 n. l. pokřtít, a tento křest vykonal „svatý“ Remigius v remešské katedrále. Někteří znalci se však domnívají, že k tomu s větší pravděpodobností došlo později, asi v roce 498 nebo 499 n. l.

Chlodvík se snažil zmocnit se království burgundského, které leželo na jihovýchod, ale to se mu nepodařilo. Jeho tažení proti Vizigótům však bylo korunováno úspěchem, když je v roce 507 n. l. porazil u města Vouillé, blízko města Poitiers. Toto vítězství mu zajistilo vládu nad většinou jihozápadní Galie. Na důkaz uznání tohoto vítězství východořímský císař Anastasios udělil Chlodvíkovi čestný titul konzula. Chlodvík tedy získal postavení, v němž převyšoval všechny ostatní západní krále, a v očích galorománského obyvatelstva bylo jeho panování uzákoněno.

Když Chlodvík ovládl území porýnských Franků, které leželo na východě, učinil svým hlavním městem Paříž. V posledních letech svého života posílil své království tím, že mu dal psaný zákoník, Lex Salica, a svolal do města Orléans církevní sněm, na němž měly být definovány vztahy mezi církví a státem. Chlodvík zemřel pravděpodobně 27. listopadu roku 511 n. l., a v té době byl jediným vládcem nad třemi čtvrtinami Galie.

Chlodvíkův přestup ke katolické víře je v díle The New Encyclopædia Britannica označen jako „rozhodující okamžik v dějinách západní Evropy“. Proč byla konverze tohoto pohanského krále tak důležitá? Její význam spočívá v tom, že se Chlodvík nerozhodl pro arianismus, ale naopak pro katolicismus.

Ariánský spor

Arius, který působil jako kněz v Alexandrii, začal asi v roce 320 n. l. šířit radikální názory ohledně Trojice. Arius tvrdil, že Syn není téže podstaty jako Otec. Tvrdil, že Syn nemůže být Bohem a že ani nemůže být roven svému Otci, protože měl počátek. (Kolosanům 1:15) Pokud jde o svatého ducha, Arius věřil, že to je  osoba, ale že je nižší než Otec i Syn. Toto učení se velmi rozšířilo, ale v církvi vyvolalo rozhořčený odpor. Na koncilu v Nikaji, který se konal v roce 325 n. l., byl Arius poslán do vyhnanství a jeho učení bylo odsouzeno. *

Tím však spor neskončil. Debata o této nauce pokračovala ještě asi šedesát let, přičemž jednotliví císaři se přikláněli k té či oné straně. Nakonec v roce 392 n. l. císař Theodosius I. prohlásil ortodoxní katolicismus včetně jeho nauky o Trojici za státní náboženství Římské říše. Mezitím germánský biskup Wulfila obrátil Góty na ariánství. Tuto formu „křesťanství“ ochotně přijímaly i jiné germánské kmeny. *

V době Chlodvíkově procházela katolická církev v Galii krizí. Ariánští Vizigóti se již předtím snažili potlačit katolicismus tím, že nedovolovali, aby na místo biskupů, kteří zemřeli, byli dosazováni nástupci. V církvi kromě toho probíhal urputný boj v souvislosti se dvěma papežskými schismaty, přičemž kněží, kteří patřili k odporujícím si frakcím, se v Římě navzájem zabíjeli. K této chaotické situaci dále přispěli někteří katoličtí pisatelé svým tvrzením, že v roce 500 n. l. přijde konec světa. Když tedy franský dobyvatel přijal katolicismus, byla tato událost považována za slibnou předzvěst ‚nového milénia světců‘.

Co však vedlo Chlodvíka k jeho rozhodnutí? Je sice pravda, že náboženské pohnutky nelze vyloučit, ale jistě sledoval také cíle politické. Tím, že se rozhodl pro katolicismus, získal Chlodvík přízeň galorománského obyvatelstva, které bylo převážně katolické, a získal také podporu vlivné církevní hierarchie. Tím dosáhl nepopiratelné výhody před svými politickými soupeři. Dílo The New Encyclopædia Britannica uvádí, že ‚jeho dobývání Galie se stalo bojem za osvobození od jha nenáviděných ariánských kacířů‘.

Jaký byl vlastně Chlodvík člověk?

Před výročím, které se slavilo v roce 1996, remešský arcibiskup Gérard Defois o Chlodvíkovi prohlásil, že tento král „je symbolem dobře uvážené a zodpovědné konverze“. Francouzský historik Ernest Lavisse však napsal: „Chlodvíkova povaha se ovšem konverzí nijak nezměnila; jemné a pokojné mravní zásady evangelia nezapůsobily na jeho srdce.“ Jiný historik prohlásil: „Místo Odina [Wodana, severského boha] vzýval Krista a zůstal  takový, jaký byl.“ Chlodvík jednal podobně, jako jednal Konstantin po svém takzvaném obrácení na křesťanství. Začal totiž upevňovat své panství tím, že systematicky pobíjel všechny, kdo s ním soupeřili o trůn. Vyhladil „všechny své příbuzné, a to i velmi vzdálené“.

Když Chlodvík zemřel, začaly se kolem něho vytvářet mýty, v nichž se postupně z krutého válečníka stával uznávaný světec. Zpráva Řehoře z Toursu, která byla napsána asi o sto let později, je považována za vědomou snahu ukázat obdobu mezi Chlodvíkem a Konstantinem, prvním římským císařem, který přijal „křesťanství“. Řehoř navíc uvádí, že Chlodvík se dal pokřtít ve třiceti letech, a tím se patrně snaží srovnávat ho s Kristem. (Lukáš 3:23)

Ve vytváření mýtu pokračoval v devátém století remešský biskup Hinkmar. V době, kdy katedrály soupeřily o poutníky, napsal životopis o svém předchůdci, „svatém“ Remigiovi, zřejmě s úmyslem zvětšit věhlas svého kostela a přispět k jeho obohacení. Podle Hinkmarova vyprávění se při Chlodvíkově křtu objevila bílá holubice s nádobkou oleje, kterým prý byl Chlodvík tehdy pomazán — což je zřejmý odkaz na situaci, kdy byl Ježíš pomazán svatým duchem. (Matouš 3:16) Tímto způsobem Hinkmar uvedl do spojitosti Chlodvíka, Remeš a monarchii a tak dodal důvěryhodnosti myšlence, že Chlodvík je Pánovým pomazaným. *

Sporná oslava

Někdejší francouzský prezident Charles de Gaulle kdysi řekl: „Podle mého názoru dějiny Francie začínají Chlodvíkem, jehož zvolil za krále Francie kmen Franků, po nichž má Francie své jméno.“ Tento názor však není přijímán jednomyslně. Oslava výročí Chlodvíkova křtu, od něhož uplynulo 1 500 let, byla sporná. V zemi, v níž je od roku 1905 oficiální odluka církve od státu, mnozí občané kritizovali účast státu na oslavě, kterou považovali za náboženskou. Když městská rada v Remeši oznámila, že plánuje platbu za pódium, které se má použít při papežově návštěvě, jedno sdružení se zasadilo o to, aby bylo toto rozhodnutí soudně zrušeno jako protiústavní. Jiní měli dojem, že se církev snaží znovu začít ve Francii uplatňovat morální a politickou autoritu. Oslavy tohoto výročí se dále zkomplikovaly tím, že se Chlodvík stal symbolem krajně pravicové Národní fronty a fundamentalistických katolických skupin.

Jiní občané tuto oslavu kritizovali z historického hlediska. Říkali, že Francie se neobrátila ke katolicismu díky Chlodvíkovu křtu, protože toto náboženství bylo mezi galorománským obyvatelstvem pevně zakořeněno už předtím. A tvrdili, že Chlodvíkův křest neznamenal ani zrození Francie jako národa. Podle jejich názoru k tomu došlo spíše při rozdělení říše Karla Velikého v roce 843 n. l., a tvrdí, že prvním francouzským králem nebyl Chlodvík, ale Karel II. Holý.

1 500 let katolicismu

Jak si dnes vede katolicismus ve Francii, po těch více než 1 500 letech, kdy byla Francie označována jako „nejstarší dcera církve“? Do roku 1938 byla Francie zemí s největším  počtem pokřtěných katolíků na světě. Nyní je na šestém místě, a to za takovými zeměmi, jako jsou Filipíny a Spojené státy. A i když je ve Francii 45 milionů katolíků, pouze 6 milionů z nich se pravidelně účastní mše. Jeden průzkum, který byl nedávno proveden mezi francouzskými katolíky, ukázal, že 65 procent katolíků „nedbá na církevní učení o tom, co se týká sexu“, a pro 5 procent katolíků Ježíš neznamená „vůbec nic“. Takové negativní tendence vedly papeže k tomu, že při návštěvě Francie v roce 1980 položil otázku: „Francie, co jsi udělala se svými sliby, které jsi dala svým křtem?“

[Poznámky pod čarou]

[Mapa na straně 27]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

SASOVÉ

řeka Rýn

řeka Somme

Soissons

Remeš

Paříž

GALIE

řeka Loire

Vouillé

Poitiers

PYRENEJE

VIZIGÓTOVÉ

Řím

[Obrázek na straně 26]

Chlodvíkův křest vyobrazený v jednom rukopisu ze 14. století

[Podpisek]

© Cliché Bibliothèque nationale de France, Paříž

[Obrázek na straně 28]

Plastika na vnější stěně remešské katedrály znázorňuje pokřtění Chlodvíka (postava uprostřed)

[Obrázek na straně 29]

Návštěva Jana Pavla II. ve Francii při výročí Chlodvíkova křtu vyvolala spor